VÁŽENÍ A NEJVÁŽENĚJŠÍ

      v          v

   [Všici]    [Ti kterým jest tato knížka
               především určena, to jest děti]
Knížka, kterou máte v ruce, je knížka přeložená. Knihy lidé překládají a překládali už dávno a dávno, málem bychom byli v pokušení říci, že odjakživa. Dělali to hlavně ze dvou důvodů: První a nejdůležitější je ten, že jsou lidé tvorové zvědaví a samozřejmě baží po tom dozvědět se, co vzrušujícího a zajímavého prožili, promyslili nebo vynalezli u sousedů, popřípadě ve vzdálených a ještě vzdálenějších zemích. Druhý důvod pak je ten, že si chtějí dokázat, že ve vlastním jazyce dovedou vyjádřit určité myšlenky stejně přesně, vtipně, rytmicky, pádně či elegantně jako v onom jazyce, z kterého se překládá.
V knize Jamese Krüsse "Můj pradědeček a já" najdete mnoho rozmarného vyprávění a veselých básniček, a můžete ji tedy číst " jen tak" pro zábavu. Ale zároveň je to oslava rodného jazyka, celý ohňostroj zajímavých nápadů, co všechno se dá s jazykem a v jazyce podnikat. Původně byla ta kniha napsána německy, a je to tedy knížka o jazyce německém. Když se však přeloží do češtiny, je to pořád ještě vyprávění o pradědečkovi a jeho pravnukovi na ostrově Helgolandu, ale zároveň už je to taky knížka o jazyce českém. Je důkazem toho, že i v češtině se dají skládat abecední básně, i ty nejtěžší, kdy každé slovo začíná dalším písmenem abecedy, a to dopředu a také pozpátku. A dají se v ní sestavovat věty ze jmen lodí vjíždějících do přístavu a dá se -- jako nábytek v pokoji -- mnohokrát přestavovat rčení, že "hrachová polévka je výživné jídlo pro rodinu". Čeština je také jazyk s dlouhou "pamětí", se slovy poutníky, která k nám přišla po dlouhém putování třeba až z Řecka, jak se o tom dočtete v Povídce o kaštanu. Tu pomáhal do češtiny převyprávět dr. Karel Michálek z Ústavu pro jazyk český a zde mu za to provoláme třikrát zdar, zdar, zdar! Proč vám to všechno povídám? Překladatelka si uvědomila při své práci pouze to, co už mnohokrát zjistili a zjišťují všichni, kdo s českým jazykem soustavně pracují. Že je to nástroj neobyčejně přesný, vybroušený, schopný zachytit každou myšlenku až do nejjemnějšího odstínu. Je to nástroj, který máme všichni společný. I vy tím jazykem myslíte, mluvíte, čtete. Jenom není vždycky znát, že byste si ho nějak zvlášť vážili. Například taková půvabná nastávající slečna, která už věnuje nemálo péče svému zevnějšku, promluví někdy, že by to nedělalo čest ani nosorožci, kdyby náhodou mohl pohovořit po lidsku. Proto by bylo dobře zamyslet se nad tím, co říká pradědeček o Kulhavém Krischonovi: Mluvíme, jak myslíme, a myslíme, jak mluvíme. Kdo se snaží být hodně hrubý a vulgární, aby třeba přetrumfl nebo ohromil či usadil kamarády, dělá něco špatného především uvnitř sám sobě. A je to škoda, když mu přitom patří takový jazyk, který dokáže i bez nadávání vtipně usadit, tančit se stonožkou, toulat se po tureckém bazaru, vklouznout po nefritovém mostě do básníkova porcelánového pavilónu a tak podobně a tak donekonečna.
Možná že si po přečtení této knížky zkusíte sami složit abecední báseň nebo takovou větu, která roste a roste jako Lovosice, jako je to například v básničce o myšce Ale. Nebo si zkusíte po svém pojmenovat květinu, strom, skřítka -- kdoví. Neboť, jak říká v závěru naší knížky pradědeček : "Uč se a hraj si, chlapče, život je krátký!"
A teď si hodíme přes rameno lodní pytel a vypravíme se za pradědečkem. Šťastnou plavbu!

H. Ž.