Výpovědi teenagerů:
překlady knih Kdo chytá v žitě a Tajný deník Adriana Molea

Knihy Kdo chytá v žitě a Tajný deník Adriana Molea vznikly v různých zemích a s časovým odstupem třiceti let, přesto však mají mnoho společného. The Catcher in the Rye amerického spisovatele J.D. Salingera vyšla poprvé v roce 1951 a stala se kultovní knihou, v jejímž hlavním hrdinovi se poznala spousta mladých tehdejší generace i těch, kteří se s ním do období svého dospívání vraceli. Kniha The Secret Diary of Adrian Mole, Aged 13 vyšla britské autorce Sue Townsendové v roce 1982 a zaznamenala okamžitě podobný úspěch, o němž svědčily i četné dramatizace v divadle a rozhlase. Obě knihy jsou fiktivními výpověďmi dospívajících hochů, prožívajících kritické období plné problémů, které mají sami se sebou a se světem okolo – s vrstevníky, ve škole, s rodinou. A příběhy obou hrdinů odrážejí též určité rysy doby a společnosti, v níž se odehrávají, i když v různé míře či různým způsobem: zážitky Adriana Molea jsou častěji a výrazněji spojeny s konkrétními společenskými jevy a událostmi, než je tomu u Holdena Caulfielda. Holdenův příběh je jakoby více určován jeho individuálním prožíváním, avšak jistě by bylo možné v něm vidět zhuštěný obraz zmateného duševního rozpoložení převládajícího u části poválečné americké populace, přestože jednoznačných narážek na historické “reálie” je zde daleko méně – to však není předmětem této úvahy.

Obě knihy mají podobné rysy i co se týče jejich čtenářského zařazení. Podle mého názoru je zásadní charakteristikou Kdo chytá v žitě i Tajného deníku jejich univerzálnost, která umožňuje považovat je jak za četbu pro mladé lidi ve věku jejich hrdinů, tak zároveň i za knihy, jež lze číst v jakémkoliv věku. Mnohé myšlenky a postřehy, jež budou nedůležité až nepochopitelné pro řekněme patnáctileté čtenáře, vystoupí na povrch při čtení o deset či třicet let později, jak jsem se sama přesvědčila při druhém čtení těchto knih. Nejde však jen o několik detailů, kterým různě staří čtenáři přisoudí rozdílnou důležitost. Celé vyznění příběhu a jeho interpretace se budou bezpochyby lišit, aniž by některé z nich byly správnější než jiné. Právě tuto mnohovrstevnost lze označit za kvalitu, která řadí knihy do fondu “nesmrtelných”.

Z formálního hlediska je hlavním shodným rysem podání v první osobě. Obdobné je i poměrně krátké časové rozpětí obou příběhů: Tajný deník pokrývá období něco málo přes rok, Kdo chytá v žitě je retrospektivou rok starých událostí, z nich většina se odehrála během pouhých tří dní. Tyto události - spolu se vzpomínkami a odbočkami – vypráví Holden v souvislém textu v minulém čase a objasňuje tím, co vedlo k jeho současnému pobytu v psychiatrickém zařízení. Příběh Adriana Molea je psán deníkovou fromou (včetně dat a kalendářových údajů o svátcích a fázích Měsíce) a je tedy v přítomném čase, rozčleněn na krátké odstavce.

Překladatelé těchto knih měli značně odlišné úkoly, protože jazyková forma obou příběhů se výrazně liší. Kdo chytá v žitě obsahuje daleko více slangových tvarů a dobových výrazů, které se používaly v mluvě teenagerů – Holden jimi rozhodně nešetří a jeho způsob projevu svědčí o snaze vymezit se jazykově vůči okolnímu (“dospělému”) světu, jak je to běžné u mnoha teenagerů každé doby. Vystihnout tento styl a odhadnout správně míru slangovosti až vulgárnosti Holdenova výraziva bylo podle mého soudu nejtěžší částí překladatelské práce na Kdo chytá v žitě. Naproti tomu jazyk Adriana Molea se příliš neliší od standardu, slang se neobjevuje vůbec a stylizace tohoto hrdiny se na jazykové rovině projevuje spíše používáním slovníku o stupeň spisovnějšího, formálnějšího, než by byl civilní hovorový projev. Mladý hrdina se od svého okolí – které považuje za nedostatečně intelektuální – snaží odlišit zařazováním výrazů, jež vstřebal ve škole a z četby (tento rys je znát zejména v jeho “literárních výtvorech”, které píše do školy a posílá do rozhlasu BBC, ale i v běžných deníkových zápiscích). Forma deníku ovlivňuje jazykový projev občasným zestručňováním s použitím hovorových gramatických konstrukcí, kde je vynecháno sloveso nebo osobní zájmeno (Went home; Pandora sad a podobně). Co se týče jazykového stylu, překlad Tajného deníku obsahoval daleko méně úskalí.

Překlad Kdo chytá v žitě Luby a Rudolfa Pellarových vyšel v roce 1960. Překladatelé se snažili převést projev hlavního hrdiny do jazyka, který by se blížil mluvě české mládeže té doby. Pro člověka, který dospíval o třicet let později, je těžké posoudit, nakolik se to povedlo, lze se však přinejmenším zamyslet nad tím, do jaké míry překlad od svého vzniku zastaral a zda je to zákonitý proces, nebo jestli zestárl vlivem použitého překladatelského stylu více, než by bylo nutné.

Hovorová řeč je součástí jazyka, která se vyvíjí nejrychleji a mnohé populární výrazy se obměňují každých několik málo let, přestože i mezi nimi existují stálice. Je tedy zřejmé, že při čtení zpovědi mladíka přeložené v roce 1960 narazíme na mnohé, co bude působit archaicky, včetně výrazů, které se dnes nepoužívají vůbec nebo třeba jen mezi starými lidmi. Srovnání překladu s originálem však ukazuje, že originál na mnoha místech nevykazuje stejnou míru zastaralosti a že anglické výrazy mnohde působí poměrně přirozeně, avšak jejich české ekvivalenty jsou jako z muzea (tento dojem zůstává i poté, co vezmeme v úvahu nedostatečný cit pro aktuálnost jazyka u nerodilého anglofonního čtenáře – rodilí mluvčí angličtiny by jistě cítili zastaralost jazyka výrazněji – přesto však existují místa, kde je pro nás rozdílná míra zastaralosti originálu a překladu zřetelná). Vyvstává otázka, zda to není vlastností daných jazyků, že se mění různě rychle, což by způsobovalo, že anglická verze zůstává svěží déle než česká. Podívejme se však na některé konkrétní příklady.

Rozhovor přerůstající v hádku a rvačku mezi Holdenem a jeho spolubydlícím na koleji nabízí několik takových míst. Anglické slovo room (ve smyslu místnost, pokoj), stylově naprosto neutrální a nepodléhající vlivu času, je přeloženo poněkud expresívním seknice, které bylo dost možná zastaralé (nebo používané pouze regionálně) už v době vzniku překladu a obzvlášť dnes působí rozhodně rušivě (č. 41, a. 45). Překlad anglického I went on smoking like a madman českým kouřil jsem dál ostopéro zřejmě fungoval ve své době dobře, použití méně módního výrazu (například paralelní jako šílenej nebo jako blázen) by však po letech pravděpodobně nepůsobilo tak zastarale jako ostopéro, které výraz like madman v míře zastaralosti rozhodně překonává (č. 41, a.46). Totéž platí pro použití stejného výrazu ve větě krev se mi řinula z nosu ostopéro, když anglická verze je zcela neutrální: my nose was bleeding all over the place (č. 44, a. 49). Tyto a jiné příklady (just jako zrovínka – č. 71, a. 78; girl jako žába – č. 163, a. 180, conceited jako fouňa - č. 129, a. 141) poukazují na problém, před kterým překladatel stojí vždy, když pracuje s textem obsahujícím hovorovou až slangovou řeč. Čtivost a zajímavost překladu je použitím v dané době módních výrazů zvýšena, avšak o to více přispěje k jeho rychlému zastarání, které by s použitím univerzálnějších výrazů nebylo tak markantní. Výběr z těchto možností je na osobních preferencích překladatele; zastánce překládání s co největším použitím aktuálního slovníku mládeže bez ohledu na “trvanlivost” takového překladu by mohl namítnout, že čím čtivější je překlad v době svého vzniku, tím větší je šance, že dané dílo získá (třeba i trvalou) oblibu čtenářů a bylo by nerozumné hledět při překládání na to, aby byl překlad stravitelný i za dvacet let, a ubírat mu tak na přitažlivosti, pokud zatím nevíme, zda se vůbec bude číst, a jde nám zejména o to, zaujmout čtenáře tady a teď. Dalším faktorem při výběru hovorových výrazů je obtížnost, s jakou lze odhadnout jejich budoucí vývoj – ne vždy je předem jasné, zda se daný výraz ve slovníku obecné mluvy udrží či neudrží. Určující by však měl být přesto styl originálu; v případě výše uvedených příkladů se překladatelé podle mého názoru od tónu originálu lehce odchýlili a sáhli k výrazům s jinou mírou expresivity, než jaká byla v originále. Použití méně módních slov by celkovému vyznění překladu neuškodilo a poté, co z módy vyšla, by překlad zůstal o něco mladistvější.

Myslím si, že otázka kdysi módních slov použitých v překladu souvisí spíše se čtenáři, kteří jsou ve věku hrdinů knihy. Těm bude zastaralost určitých termínů a výrazů připadat výraznější. Čtenáři jiných generací, kteří žádný mládežnický slovník nepoužívají, sice poznají, že nejde o momentálně “platné” výrazy, ale jelikož jim podle mého soudu spousta prvků aktuální mluvy dospívajících dětí připadne do jisté míry směšná či nezvyklá (usuzuji z vlastní zkušenosti s tím, jak se mezi mládeží objevují každé dva roky nové “módní” výrazy – jako třeba boží, úlet, pařba a spousta jiných s ještě kratší trvanlivostí), nebude v jejich vnímání starých a nových výrazů přílišný rozdíl.

Vžít se do způsobu vyjadřování mladého člověka je pro překladatele možné jen v omezené míře – lze diskutovat o tom, zda by se měl na takovou práci nějak připravovat, konzultovat s teenagery atp. V několika případech v knize Kdo chytá v žitě mám dojem, že byly použity výrazy, jež nemohly patřit do hovorového slovníku mládeže ani v době vzniku překladu. Sporné je například použití hanlivého označení pro profesora tajtrlík jako ekvivalent anglického phoney (č. 158, a. 174) – těžko říct, zda by to použil rozhněvaný šestnáctiletý muž v roce 1960. Zcela jistě by dva takoví mladíci nehovořili o tom, že seděli jen tak ve voze a už v této době užili spíše slovo auto (v originále je car – a. 46, č. 42).

Specifický je problém vulgarismů a nadávek, se kterým se překladatelé Kdo chytá v žitě setkávali na každém kroku. Nadávky používané dospívajícími se střídají obzvlášť rychle, takže zde platí to, o čem byla řeč výše v souvislosti s celkovým jazykovým projevem mladých – zda budou aktuální za deset či dvacet let, se dá u nich zvlášť těžko odhadnout. Navíc zde hraje roli míra vulgárnosti či jejich “síla”, kterou překladatel musí odhadnout. U těchto výrazů je tedy třeba brát v úvahu ještě více hledisek. Zdá se mi, že například časté převádění Holdenem často používaného slova bastard českým výrazem smrad jednak zhruba odpovídá co se týče síly výrazu, a za čtyřicet let se způsob jeho použití příliš nezměnil (zůstává i ve slovníku teenagerů) a v rámci daných situací v knize funguje stále velmi dobře. I jiné nadávky a klení používané v originále jsou z obou těchto hledisek převedeny rozumně a působí v textu i dnes naprosto přirozeně (nebudu je zde všechny jmenovat). Je však i množství takových, jejichž archaičnost – hlavně jsou-li  použity mladými hochy – je zřejmá: sem patří výrazy jako prokrindapána (pro for Chrissake, např. č. 40, a. 45), krucinálfagot (pro God damn it, např. č. 41, a. 45, nebo jako Holdene, krucinálfagot, já tě vážně varuju pro anglickou výhrůžku předcházející rvačce Holden, God damn it, I´m warning you, now – č. 44, a. 48) aj. Otázka výběru českých vulgarismů je širší a souvisí s celkovým trendem, který po dlouhou dobu v překladech knih i filmů vládl a díky němuž se vyznění v českých verzích celkově zjemňovalo, jakoby čeští čtenáři a diváci nebyli schopni strávit takovou míru vulgarity, která byla původně v originálech. Tuto tendenci cítím do jisté míry i v překladu Kdo chytá v žitě, i když celkově si na dobu, v níž vznikl, po této stránce zřejmě “dovolil” hodně. V případě této knihy a vůbec literatury překládané před rokem 1990 nelze mít překladatelům a redaktorům za zlé, že v zájmu toho, aby kniha vůbec mohla vyjít, v určitých směrech ubrali. V našem případě lze srovnat třeba tyto výroky z anglického originálu a z českého překladu:

You´re a dirty stupid sonuvabitch of a moron.
Ty smrade jeden idiotská, ty imbecile posraná. (č. 43-44, a. 47-48)

...listening to that phoney Andover bastard for about ten hours.
...poslouchat toho smrada, toho tajtrlíka z Andoveru minimálně deset hodin. (č. 123, a. 134)

The sonuvabitch could whistle better than anybody...
Ten smrad vám uměl pískat! ... (č. 118, a. 129)

Jistý posun je z překladu těchto pasáží znát; kromě výběru slov působí nepravdě- podobně také použití ženského rodu v expresívní gramatické formě ve výrazech jako “smrade jeden idiotská”, která dané situaci (rozčílení teenageři ve rvačce) podle mého názoru neodpovídá.

Zaznamenala jsem zde několik problémů, které v překladu Kdo chytá v žitě vidím, ale jen malou část z nich lze mít překladatelům za zlé. Jak bylo řečeno, módním výrazům se lze vyhnout do té míry, když poznáme, které to jsou, a to je někdy obtížné. Navíc je to věc názoru, zda se překlad dělá více pro dobu, v níž vyjde poprvé, nebo se má uvažovat v dlouhodobější perspektivě. V překladu jsem nezaznamenala žádné věcné problémy (podivně snad působí jen překlad anglického slova sex výrazem pohlaví ve větách jako je he really knew quite a bit about sex and all -- Luce toho věděl fakticky hodně o pohlaví; č. 138, a. 151). Kniha se bude určitě číst dál i v případě, že se bude dále vydávat tento první překlad. I když v některých jednotlivých případech byly použity výrazy, které jsou nyní v překladu zastaralejší než jejich anglické ekvivalenty v originálu, originál stárne spolu s překladem a v zásadě zůstávají po této stránce na stejné úrovni. Je otázkou, zda by měly být starší tituly přkládány znova – v překladové literatuře by tak vznikla vlastně poněkud jiná situace, než jaká je v prostředí původního jazyka, kde se originály “neaktualizují”. Nová česká vydání Kdo chytá v žitě by mohla doznat třeba jen drobných úprav výraziva v těch případech, kde se stav v jazyce originálu nezměnil vůbeca v jazyce překladu výrazně.

Překladatelka Tajného deníku Adriana Molea Helena Císařová měla poněkud jiný úkol. Jak už bylo naznačeno, oproti knize The Catcher in the Rye je Adrianův deník psán daleko bezproblémovějším jazykem, takže není třeba řešit ani to, jak by to asi řekl český teenager, ani se zabývat vyloženě slangovými a vulgárními výrazy a jejich nejvhodnějšími ekvivalenty. Překlad je velice čtivý a uchovává zábavnost originálu, i když by se zde zřejmě dalo najít o něco více drobných věcných a stylistických problémů než v překladu Kdo chytá v žitě. (Jen namátkou: drobnosti jako Just my luck to have [a spot] where everybody can see it – To už je můj osud, že ho [uher] mám na takovém místě, kde ho může každý vidět. – č. 6; old age pensioner – starý důchodce – č. 16; clean Bert´s house – vyčistit Bertův dům - č. 87 atp.) Vliv doby, ve které překlad vznikl, je cítit jen v malých detailech politické povahy, jako je v například vynechávání zmínek o tom, že starý pan Bert Baxter (nebo někdo jiný) je komunista. Např. na s. 18 českého překladu je špindíra Bert, v originále však the filthy commie Bert; ještě zajímavější je výtka babičky Adrianovu otci, že se neholí: “Možná že tobě připadá zábavné vypadat jako divoch, ale mně tedy ne.” (44) V originále je ale ”You may think it amusing to look like a communist, ... but I don’t.” Tyto drobnosti však nelze v žádném případě považovat za chybu překladatele a navíc v kontextu knihy nehrají až tak důležitou roli, nehledě k tomu, že poznámka v případě zarostlého tatínka by v češtině ani nefungovala. Celkově považuji překlad Tajného deníku za velice zdařilý, a vzhledem k tomu, že oproti Kdo chytá v žitě obsahuje daleko méně jazykových jevů, které se podléhají změnám v čase, dá se očekávat, že bude za deset či dvacet let oblíben minimálně stejně jako je dnes Kdo chytá v žitě.

Salinger, J. D. The Catcher in the Rye. Harmondsworth: Penguin Books, 1965.
----Kdo chytá v žitě. Translated by Luba & Rudolf Pellar. Praha: Práce, 1979.

Townsend, Sue. The Secret Diary of Adrian Mole, Aged 13. London: Methuen, 1985.
----Tajný deník Adrian Molea. Translated by Helena Císařová. Praha: Mladá fronta, 1988.