Postmoderna jako trest za domýšlivý antropocentrismus

Otázka reality ...

Ovšem, co je to skutečnost? Otázka na první pohled vyvolává nepochopení či lehký úsměv. Skutečnost? Realita? To je přece samozřejmé. To je to, co vidíme okolo sebe, i to, co vidět nemůžeme, vnímáme všemi smysly i je naši smyslům nedostupné, my sami, příroda, svět, vesmír. Samozřejmosti na první pohled, to je ovšem půda pro filosofii. Je skutečností to, co vnímáme, nebo to, co je zdrojem naších vjemů? Existuje něco mimo naše vnímání? Jestliže ano, jak to dokázat? Lze skutečnost poznat našimi smysly? Nebo spíše rozumem? Lze ji vůbec poznat? Je výše uvedené intuitivní vymezení skutečnosti vůbec použitelné?

Odpovědi na tyto a další otázky, to jsou dějiny filosofie. Tyto odpovědi mnohdy zasahují k takovým krajnostem, že tzv. "zdravý rozum prostého člověka" se nutně pozastavuje nad tím, jak někdo mohl zcela vážně tvrdit, že neexistuje nic než mé vědomí, že svět je nepoznatelný, že vůbec nemůžeme vědět jaký je, či naopak, že už všechno víme. Jistě je však možné říci, že definitivní odpověď nemáme a sotva kdy mít budeme. Podívejme se na některé nápady.

V počátcích evropské filosofie žádný řecký učenec nepochyboval o statutu okolního světa. Jeho objektivnost a uspořádanost, nezávislost na člověku, který byl začleněn do vesmírné harmonie, byla mimo jakoukoli pochybnost. Vesmír byl popisován jako objektivní řád (kosmos = uspořádanost, pořádek, lad a odtud i krása — kosmetika), který je bezezbytku uchopitelný lidským rozumem, protože sám tento řád je racionální. Objektivní, uspořádaný svět byl jistý. Základní tázání by se dalo shrnout do otázky: Co je podstatou světa? Dlouhá etapa řecké filosofie věnovala své síly k formulaci odpovědi, kterých nakonec bylo tolik, kolik vzniklo filosofických škol, aniž by se dala mezi nimi některá upřednostnit. Různost odpovědí a nemožnost přesvědčivého výběru jedné z nich vedly k formulaci různých relativisticky (všechno poznání je relativní) a skepticky (poznání není možné) orientovaných filosofických směrů. Přesto však další vývoj evropské filosofie ovlivňuje přetrvávající hlavní proud představovaný zejména filosofií Aristotela.

... a jejího poznávání

Důsledky nebyly nijak zanedbatelné. Přesvědčení o tom, že objektivně poznáváme objektivní svět, tj. že náš obraz světa je přesnou kopií skutečnosti, vede v důsledcích Aristotelova systému k "důkazu" geocentrismu. (Jedním z důkazů byla např. teorie přirozených míst a pohybů: lehké živly — oheň, vzduch -- stoupají přímočaře nahoru, pokud jim nic nebrání v pohybu, a podobně živly těžké — voda, země --, se snaží zaujmout své místo dole. Země sama jako těleso už nemá kam spadnout, dosáhla svého přirozeného místa a vše tíhne k ní. Je tedy ve středu vesmíru.) Člověku se tak dostalo výsadního postavení na výjimečném tělese ve vesmíru.

Postoj pozorovatele, který přistupuje ke světu jako k objektu, který může nezúčastněně zkoumat, aniž by jej jakkoli ovlivnil, se stal osudem evropské vědy až do prvních desetiletí 20. století. K utvrzení tohoto postoje nemalou měrou přispěl úspěch novověké vědy se svou vlajkovou lodí — klasickou mechanikou v rámci newtonovské fyziky. Kantovo neopominutelné zpochybnění postoje objektivního nazírání (god's view), může být chápáno i jako upozornění na to, že poznávací subjekt není pouze přijímajícím receptorem údajů přicházejících z venkovního světa, ale že tato data svérázným způsobem okamžitě uspořádává podle předem daných forem (vlastním všem lidem — prostor, čas, kauzalita) a výsledný obraz je obraz světa "věcí pro nás", světa jevů, kdežto svět podstat — "věc o sobě" - zůstává našemu poznání zásadně nedostupný. I když Kantovy apriorní formy nazírání nebyly pro přírodní vědu aktuálně inspirativní a nakonec byly vyvráceny formulací neeukleidovských geometrií, byla zde připravena půda pro nové chápání role poznávajícího subjektu.

Gnoseologický (poznávací) optimismus vyplývající z postoje nezúčastněného pozorovatele vedl mnohé představitele vědy k radikálním tvrzením o možnostech vědeckého poznání. Sedmnácté a osmnácté století žije ve víře, že s pomocí vědy a jejích osvědčených postupů se člověk jistě a poměrně rychle dostane k úplnému poznání světa, že vše je jen otázkou vytrvalého úsilí a systematické práce. Století devatenácté tuto víru nijak nezpochybňuje, dokonce několikrát ústy úředníků (viz dříve zmíněný příklad ředitele patentového ústavu v New Yorku) a vědců — zejména fyziků — ke konci století prohlašuje, že je téměř u cíle. Podle nich fyzika již není vědou pro ambiciózní muže, protože bude v dohledné době dokončena. Bouře ( = teorie relativity a kvantová mechanika), která se spustila z mráčků na fyzikálním nebi (nesoulad klasické mechaniky a termodynamiky, negativní výsledky pokusů o změření rychlosti pohybu Země vůči éteru, objev kvant) v první polovině 20. století, udělala z hotové budovy mohutné staveniště. Teorie relativity vykázala platnost klasické mechaniky do patřičných mezí nízkých rychlostí a kvantová mechanika ukázala, že pozorovatel není pouze místem, ve kterém se shromažďují data a údaje o pozorováních, ale že samotné pozorování se spolupodílí na změřených charakteristikách pozorovaného jevu. Jinými slovy: kdybychom objekty nepozorovali, byly by jiné (ale my bychom o tom nevěděli).\footnote{Ovšem ani naše století a současnost nejsou prosté přesvědčení o možném završení vědeckého poznání světa a víry, že to bude docela brzy (např. Hawking).} V dějinách i v současnosti vědy se můžeme setkat s různými interpretacemi jevů z oblasti kvantové mechaniky. V této souvislosti je především zajímavé upozornění na to, že není vždy snadné odlišit poznávající subjekt, přístrojové vybavení a pozorovaný objekt. Když se astronom dívá dalekohledem na hvězdy, zdá se to být jasné. Astronom si dalekohledem vylepšuje zrak a na podstatě pozorovaného objektu se tím nic nemění. Dělící čára se v tomto případě vede poměrně snadno: subjekt a přístroj na jedné straně, pozorovaný objekt na druhé a vše vyhovuje klasické představě o zkoumání přírody.

Wilsonova mlžná komora je také přístrojem, který umožňuje vidět to, co je nepřístupné holému zraku. Registruje dráhu elementárních částic a činí ji viditelnou lidskému oku. Jakékoli měření polohy a rychlosti částice však nezůstává pro ni (její základní charakteristiky) bez následku (jako je tomu v případě pozorování hvězdy). Je tento přístroj vylepšeným okem, kterým pozorujeme skutečnost, nebo je to část skutečnosti, která reaguje s jinou částí, a my sledujeme až výsledek této reakce?

Ovlivnění a změna skutečnosti nástroji, kterými chceme tuto skutečnost poznat, se jistě neobjevuje pouze ve fyzice. Podobně je tomu i v (zejména špatně sestavených) sociologických či psychologických testech, prognózách (výroby, spotřeby, zájmů), jejichž zveřejnění vede k jejich naplnění apod. Dobrým předmětem pro pokus o metaforu je v dnešní době počítač. Vzdaluje nás od skutečnosti, nebo nám ji svými schopnostmi rychlého zpracování velkého množství dat přibližuje? Je počítač přístroj (pouze vylepšující naše lidské schopnosti), který vkládáme mezi sebe a okolní svět, nebo patří spíše mezi ty prostředky, které samy mnohé pozorované změny iniciují?

Na první pohled se zdá, že tento nástroj patří spíše do "kategorie dalekohled". Ovšem už nyní víme, že 1. uspěchané odpovědi nebývají správné, 2. počítač má jisté zvláštnosti, které mu dodávají svérázné postavení. Ale i bez toho je zde důvod k pochybnostem. Je totiž docela možné, že i dalekohledy a nástroje jim podobné (tj. nástroje, které nepřicházejí do přímého kontaktu se zkoumaným objektem) poznávanou skutečnost do jisté míry modifikují. Dokonce nemusíme hovořit ani o žádných nástrojích, pouhá naše přítomnost dělá svět jiným. Argumenty vědě nechybí. S jedním takovým zdůvodněním přichází obor, kde to málokdo očekával. Antropický princip, který je hypotézou o roli pozorovatele pro vesmír, je kosmologickou výpovědí. Podobně jako Aristotelés vycházel ve svých teoriích z "tvrdých" objektivních dat i antropický princip je postaven na jasných údajích, tvrdých faktech, která nejsou zpochybňována. Vycházejíc z údajů jako je např. hmotnost a rozměr protonu a jejich porovnání s hmotností a poloměrem pozorovatelné části vesmíru, z intenzity gravitační síly mezi protony (resp. jejich převrácené hodnoty) apod. se poukazuje na jisté číselné koincidence (bezrozměrná čísla), jejichž interpretací docházejí mnozí kosmologové k závěru, že přítomnost pozorovatele (pozorovatel = jakákoli inteligentní bytost či zpracování informace, nikoli nutně člověk) ve vesmíru není věcí náhodnou či dokonce, že vesmír a pozorovatel se vzájemně podmiňují (viz kapitola Antropický princip a čas vesmíru). Podobně jako elementární částice, kterou pozoruje kvantový fyzik, mění své charakteristiky vlivem pozorování (upozorňuji, že toto je sporná formulace), tak i vesmír je takový, jaký je, protože jsem zde my (o jiných pozorovatelích zatím nic nevíme). I když můžeme hypotézu antropického principu z různých důvodů odmítnout (neodůvodněná autoreference, zaměňování příčiny a následku, ne zcela jasná hra s pravděpodobností), je jasné, že problém pozorovatele v jakékoli oblasti lidské činnosti již není možné lehce pominout. Současná věda si tak stále více uvědomuje neudržitelnost god's like position a zejména moderní fyzika a kosmologie na tom mají nemalý podíl.

Filosofie, která se označuje jako postmoderní, upozorňuje na nepřehlédnutelnou roli pozorovatele (subjektu) v procesu poznávání a při současném odmítnutí novověkého důrazu na objektivnost zdůrazňuje rovnoprávnost všech výpovědí o světě, které jsou jen různými, stejně hodnotnými interpretacemi, mezi kterými nemá smysl hledat výpovědi pravdivé či nepravdivé. Celé dosavadní snažení vědy, tj. novověké a moderní vědy, je postmodernou označováno za příběh, jehož vyprávění se již chýlí ke konci a který je stejně legitimní jako jakýkoli jiný příběh, jakékoli jiné vyprávění, byť by jeho autorem byl třeba šaman provozující své rituály. Pohybovat se mezi krajnostmi, které představuje pozice god's view (stále více opouštěná představa o absolutní objektivitě poznání) a pluralita výpovědí prosazovaná postmodernou, není vždy zcela snadné, neboť pro obojí lze nalézt jisté argumenty nebo spíše indicie. Pokud budeme pokračovat v naší — trochu redukcionistické — metafoře s počítači, mohlo by nám to pomoci naznačit jistá východiska.

Každý jen trochu zběhlejší uživatel ví, co to znamená "nakonfigurovat si počítač". Máme před sebou výsledek jistého technologického procesu, umně opracované nerosty, sestavené do fungujícího systému, tj. hardware, k tomu dostupné techniky svérázným způsobem zapsané, software a nezbytné znalosti, jak s tím naložit, orgware. Z těchto komponent si uživatel vytváří optimální prostředí, které mu umožní pracovat (hrát si) podle vlastních představ. S rostoucími hardwarovými a softwarovými vymoženostmi je stále adekvátnější představa, že každý uživatel si může nakonfigurovat všechny své komponenty odlišně od všech jiných, a stvořit si tak vlastní počítačový svět. Na druhou stranu, žádný z těchto s věcí obeznámených uživatelů nebude chtít realizovat konfiguraci, která přesahuje možnosti jeho "-warů", jeho vybavení, nebo dokonce konfiguraci, která by byla nekompatibilní s jeho hardwarovou platformou. Krásné na tom je, že je to naprosto přirozené a každý ví, že může mít jen to (ve výsledku), na co má (ve zdrojích).

Poté si můžeme představit naši planetu nebo hned celý vesmír jako jeden gigantický počítač (což není představa nijak originální, četl jsem několik sci-fi povídek na toto téma), počítač je samozřejmě víceuživatelský, víceúlohový, více ... Každý uživatel si jej od svého terminálu může nakonfigurovat podle svých možností, podle zdrojů, jaké mu jsou zpřístupněny, znalostí, které postupně získá, a vytvořit si tak osobní představu o světě (konfiguraci světa). Stejně dobře může tuto představu sdílet s ostatními, přijmout některou již hotovou nebo se podílet na vytváření představ nových. Zdá se přirozené, že je třeba při tom respektovat hardwarové možnosti a veškeré další vybavení, zejména proto, aby nám při nějakém málo promyšleném pokusu náš počítač "nezatuhl". Do toho však přichází postmoderna s mnohdy oprávněnou kritikou zavedených postupů, které se s rostoucím vybavením ukazují jako již neadekvátní, ale pro mnohé je to kritika nepřijatelná, protože je přehnaná. Postmoderna jako by nás chtěla přesvědčit, že i životně důležité konfigurační soubory, ve kterých je zapsán způsob fungování počítače (.profile, config,...), můžeme s klidným svědomím editovat pomocí T602 nebo ještě lépe, že na všechny tyto soubory můžeme zapomenout a nakonec vytvářet své konfigurace -- představy o světě zcela nezávisle na platformách či dokonce vůbec hardwaru. Všechno může být stejně dobrou interpretací světa — formulace přírodních zákonitostí stejně jako šamanská kouzla, správa paměti pomocí vysoce sofistikovaných nástrojů, stejně jako volba hodnot házením hrací kostky.

Toto přirovnání samozřejmě jako každé jiné nemůže být dokonalé (pak by to již nebylo přirovnání). Počítač je možné resetovat, se světem tuto zkušenost (bohudík) nemáme, chybná položka v konfiguraci působící nestabilitu celého systému se i při současné složitosti dá relativně snadno odhalit, i kdybychom pracovali pouze empiricky vylučovací metodou. Pokud jsme spíše teoreticky založení, můžeme sáhnout po příručce. V případě počítače-světa však složitost celého systému je nad naše schopnosti a odhalit chybnou složku v konfiguraci je mnohdy velmi obtížné či zcela nemožné, a tak optimum vystupuje pouze jako nedosažitelný ideál. Neexistuje žádný rozhodující experiment, který by umožnil vybrat tu správnou filosofii, interpretaci světa, model vesmíru. Teoretičtěji založení uživatelé světa nemohou sáhnout po žádném manuálu, pokud neuvěří některému náboženství obdařenému svatými texty. Jenom proto může existovat tolik různých filosofií, názorů a představ a postmoderna může tvrdit, že všechny jsou stejně oprávněné. Pokud zůstaneme na čistě akademické úrovni debaty, žádné neštěstí se nestane. Ať se páni profesoři dohadují, jak je libo, při jalovosti takovéto diskuse nikomu neublíží. Největší potíž je však v tom, že my skutečně nejsme nezávislými pozorovateli, ale že již svou existencí, nemluvě o naší činnosti, svět ovlivňujeme. A protože konáme podle toho, co si o světě myslíme, nezůstávají naše představy o světě bez následků. Tvrdit v době globálních krizí, ohrožení planety ekologickou katastrofou, že jakákoli interpretace světa, ve které se cítíme dobře, je právoplatná, je přinejmenším nezodpovědné. Je jisté, že ani věda nemá hotové recepty, že se dokonce v mnohém na tomto ohrožení sama podílí, ovšem bez ní je situace neřešitelná (nechceme-li zdecimovat planetární populaci a vrátit se do jeskyní).

Je však třeba přiznat, že i méně vyhrocené podoby postmoderny mají svého strašáka. Přílišná důvěra v objektivní poznání, která se stává oprávněným terčem kritiky ze strany postmoderny, s sebou velmi často nese snahu předat toto objektivní — a proto "jedině správné, pravdivé a nejlepší" — poznání i všem ostatním. A pokud se tomu ti ostatní brání? Pak je tato iluze (objektivity) zaplacená terorem, jsou tu křižácká tažení proti pohanským psům, svatá válka, diktatura proletariátu, světová revoluce, to vše jako jistý důsledek neúcty k názoru toho druhého (opět slovy postmoderny — k právu na vlastní příběh).

Někteří ze zastánců by výše uvedenou charakteristiku postmoderny označili pravděpodobně za nepochopení toho, co postmoderní filosofie přináší. Tvrdili by, že postmoderna zdaleka není tak bezbřehá, libovolně pluralitní, plná relativismu, který směšuje fyziku a šamanismus, a že pouze zdůrazňuje ..., ale na tomto místě by obhájce postmoderny použil výrazy a argumenty, ke kterým dospěla moderní věda (tj. věda 20. století) s nemalým úsilím, usilovnou nijak okázalou prací, kterou by bylo možné předvádět divákům. Postmoderní filosof vybírá tyto rozinky, předkládá je svým posluchačům, vypráví k nim svůj vlastní příběh (nutno přiznat, že často velmi efektně) a tváří se, že prodává vlastní zboží.

Postmoderní filosofie není žádný homogenní celek, ale pokud mají její představitelé něco společného, patří sem i např. nezájem o moderní přírodní vědu, což ostatně vyplývá ze samotného přesvědčení postmoderny. O to volněji se však můžeme domýšlet (zcela v duchu postmoderního fabulování), jak by se asi postmoderní filosof vyjadřoval např. ke kosmologické problematice. O něco podobného se pokouší Z. Neubauer, který sám sebe označuje nikoli za postmodernistu, ale za přímluvce postmoderny (snad díky přírodovědnému vzdělání, které postmoderním filosofům chybí). Nejdříve pracovně definuje postmodernu jako dobu, ve které nastává konec hodnot novověku. Hodnot nikoli ve smyslu morálních kategorií, ale v gnoseologickém významu. Objektivita, skutečnost, pravda a pokrok jsou hlavními terči kritiky postmoderny. Objektivní skutečnost, objektivní realita jako danost nezávislá na člověku a současně uchopitelná rozumem. Skutečnost je takto podle novověké vědy zobrazitelná pojmy a manipulace s těmito pojmy současně znamená i možnost manipulace se samotnými předměty skutečnosti. Převoditelnost jednoho na druhé a stanovení závazných pravidel je v postmoderním podání hlavní rys novověké vědy, na který soustřeďuje svůj nápor.

Novověká víra v jedno poznání, které se neustále, systematicky rozšiřuje, úzce souvisí s myšlenkou pokroku. Setrvalý postup v odhalování skutečnosti je vědeckým pokrokem. Tento pokrok může mít jeden jediný směr, protože objektivní skutečnost je jediná a její správné a pravdivé poznání je také jedno. Pravda, tj. vědecká pravda rovněž nemá alternativu.

Pokud bychom těmto charakteristikám, které jsou jistě dobrým popisem novověké vědy až do konce 19. století, přidělili opačné znaménko, získáme vcelku dobrou představu o podstatě postmoderního přístupu k problémům: objektivita je zpochybněna až k samému tvrzení, že objektivní skutečnost neexistuje, vše je jenom naše interpretace; neexistuje-li objektivní skutečnost, nemá ani smysl hovořit o pokroku v jejím poznávání, všechny možné interpretace jsou rovnoprávné, neexistuje žádná poznávací linie vedoucí odněkud někam; názory nejsou pravdivé či nepravdivé, jsou maximálně lepší a horší, ty, které mají či nemají posluchače. Logika vědecké teorie je nahrazena logikou vyprávění a příběhu. J. Merleau-Ponty postmodernisty s úsměvem charakterizuje jako v hloubi duše marxisty vystrašené a zklamané zhroucením velkých systémů, až doposud poskytujících jistoty a jednoznačná řešení, ať už se jednalo o přírodní nebo společenské vědy. Reakce postmoderních filosofů na zásadní změnu úlohy subjektu v poznávacím procesu, jak na to poukazuje např. zkušenost v kvantové mechanice (zkušenost o nemožnosti jednoznačné výpovědi o předmětech objektivní skutečnosti, která byla mnohokrát zobecněna a přesáhla svým významem daleko za hranice přírodní vědy), je reakcí zklamaného a podvedeného člověka, který se obrací proti všemu, čemu doposud věřil.\footnote{J. Merleau-Ponty, osobní sdělení. Paříž 1996.}

Postmoderní filosofie si všímá radikálních změn v našem možném gnoseologickém uchopení světa, ale její funkce je pouze komentátorská. Tam, kde je smysluplná, pouze opakuje to, co se v mnohem preciznější podobě objevilo v jednotlivých vědách, tam, kde je originální, mluví o banalitách. Její výpověď se tak stává "nepraktickou" koláží, která odmítá veškerou odpovědnost za obrazy, které nabízí.

Z. Neubauer proti takovéto interpretaci protestuje, označuje ji za "pomluvu, založenou na nedorozumění, do které se promítá ďábel-pomlouvač sám".\footnote{Z. Neubauer: Přímluvce postmoderny. Praha 1994, s. 58.} Jak jinak ovšem nazvat to, že postmoderna nesděluje nic nového a mnohdy vlastně vůbec nic nesděluje, ale pouze komentuje sdělení jiných a tato sdělení nazývá vyprávěním?

Ve výše citovaném Přímluvci postmoderny nabízí Z. Neubauer ukázky příběhů, ve kterých je (údajně) logika teorie nahrazena logikou příběhu, kdy místo bádání nastupuje narace. Téma je pro postmodernu ovšem netypické, neboť se jedná převážně o přírodovědnou problematiku, což je pro postmodernisty velmi tenká půda, kterou velikým obloukem obcházejí. V tomto smyslu je Neubauer opravdu jen přímluvcem a nikoli postmoderním filosofiem.

Postmoderní vyprávění interpretující relativistickou kosmologii (v Neubauerově podání) znamená konec jednotného kosmologického obrazu světa. Vesmír přestává být věčným řádem, fungujícím mechanismem a stává se dramatickým příběhem. Prvním vyprávěním se tak přirozeně stává příběh Velkého třesku. Tento příběh se zrodil ze spojení mikrosvěta a megasvěta a přímluvce, opojený symboly a symbolikou, se nás snaží přesvědčit, že se začal vyprávět ve stejném okamžiku, kdy skončil novověk. To se stalo před třiceti lety událostí, která opravdu symbolická byla. Tak, jako skončil středověk objevením Ameriky a vstupem Evropana do Nového světa, skončil novověk (Neubauer zde cituje R. Palouše) vstupem pozemšťana na jiné nebeské těleso. Proti tomu jistě nelze nic namítat a bude-li se tato nová etapa nazývat světověk, jak Palouš navrhuje, ničemu to jistě nebude vadit. Mnohem spornější ovšem je umisťovat do této doby i vznik nové kosmologie: "Věda ... zhruba před třiceti lety (tedy právě v heroické epoše kosmických letů) dala vznik kosmologii nové, kosmologii Velkého Třesku."\footnote{Tamtéž, s. 44.} Opojení tímto symbolem zakrývá přímluvci fakt (postmoderna neuznává žádná objektivní fakta), že relativistická kosmologie a modely expandujícího vesmíru vznikají ještě o dalších třicet let dříve v souvislosti s formulací teorie relativity. Těžko však předpokládat, že by přímluvce zapomněl na Fridmana, Lema\^\i tra, Gamowa aj., mnohem pravděpodobnější je, že tito se prostě nehodí do postmoderní logiky příběhu, a tak se o nich nemluví. Ovšem nejen to, že se o nich urputně mlčí; každý, kdo by chtěl vidět souvislosti mezi tradiční vědou a současnou kosmologií, je předem označen za hlupáka: "Kdo nechápe hluboký předěl mezi tradiční a současnou kosmologií a vidí v současných názorech na vznik a vývoj vesmíru jen přirozený výsledek postupného vědeckého poznání skutečnosti, jehož význam je především odborný, a jakékoliv vyvozování důsledků pro smysl lidské existence za neopodstatněný, připomíná Čapkova 'Současníka'"\footnote{Tamtéž s. 45}, který má vážnější starosti, než nějaké povídačky jakéhosi Galileiho.

Přímluvce nechce vidět, že každá propast — i ta nejhlubší — má své dno, které spojuje protější srázy, že každý předěl je současně i spojením a uměle vytváří protiklad mezi kontinuitou ve vědeckém poznání a novými teoriemi, a aby novost byla ještě výraznější, podsouvá těmto teoriím nezájem o jakékoliv vyvozování důsledků pro smysl lidské existence. Kdo se nechá vtáhnout do logiky takového příběhu a nechce být označen za hlupáka, musí samozřejmě zapomenout na to, že i Kant mluvil o vývoji vesmíru, že neeukleidovské geometrie, bez nichž by modely vesmíru expandujícího od Velkého třesku byly nemyslitelné, vznikají v 19. století, že i teorie relativity, na níž jsou tyto modely založeny, vzniká jako řešení otázek, které mají svou historii atd. A kdo se nechá přesvědčit, že věda pro svou odbornost zapomíná na otázky důsledků svých vlastních výsledků pro lidskou existenci, nikdy nemůže pochopit, proč Boltzman (na konci devatenáctého století) po dlouhém teoretickém trápení se otázkou nevratnosti času nakonec spáchal sebevraždu, Einsteinovi musí upřít jeho inspiraci Dostojevským, ke kterému se tento fyzik často sám hlásí, a další fyziky, jakými byli kromě Einsteina například Bohr, Heisenberg, Eddington, musí zbavit všech jejich úvah o možnostech našeho poznání, o postavení člověka-pozorovatele v mikrosvětě i ve vesmíru, protože do vyprávěného příběhu by se to prostě nehodilo.

Dokonce i přímluvcem tolik vyzdvihovaný antropický princip, který se v tomto podání také rodí v oné symbolické době konce novověku, musí zradit svůj vlastní původ, který nesporně leží v letech před 2. světovou válkou, kdy Dirac publikuje článek (Nature, 139, 1937), ve kterém upozorňuje na jisté číselné koincidence, které poté (1946) rozvádí Eddington ve své práci (Fundamental Theory, CUP). Další příběhy jsou vedeny zcela ve stejném duchu. Druhým vyprávěním je Gaia hypothesis , příběh Země jako živého organismu. Zde mnohem spíše můžeme mluvit o zrodu pocitu sounáležitosti všeho živého na naší planetě v souvislosti s kosmickou perspektivou, tedy hledat spojení se symbolem konce novověku, ale samotný pohled na planetu, dostupný pouze několika jednotlivcům a všem ostatním pouze zprostředkovaný, mohl fungovat maximálně jako motiv, zdroj pro metaforu, který by se bez dalších souvislostí — ekologických důsledků moderních technologií a jejich tlaku na člověka — stal maximálně historickou kuriozitou. Důsledné přidržování se antropického principu je patrné i v pasážích o vzniku života. "Život nevznikl či neuchytil se na Zemi proto, že k tomu na našem kosmickém tělese byly shodou okolností vhodné podmínky. Tuto shodu, tyto podmínky si Život sám utvářel, rozvíjel a udržoval." Nevím, zda logika kruhu a záměn příčin a účinků je tou správnou logikou příběhu, ale v každém případě mám pocit, že se zde začíná mluvit jiným jazykem a dorozumění (či "s-rozumění") přestává být možné. Tento pocit posiluje třetí příběh, který je pouze naznačen a snad je to tak dobře. Je to příběh Chaosu: "Energii chaosu, spoutanou kruhovou kauzalitou do zpětnovazebního pohonu, stačí už jen zlehka řídit a usměrňovat, netřeba ji držet násilím a práskat bičem."\footnote{Tamtéž, s. 54.}

Jistěže i věda se zabývá velmi intenzivně chaosem\footnote{J. D. Barrow: La grande théorie. Les limites d'une explication globale en physique. Albin Michel 1994, P. Coveney, R. Highfield: Šíp času. Oldag 1995, I. Prigogine, I. Stengers: Order out of Chaos. London 1984, H. Schuster: Deterministic Chaos. Weinheim 1984, J. Ford: What is chaos, that we should be mindful of it? CUP 1989 ...} a velmi ráda by znala recept na zvládnutí jeho energie, ale to jsou všechno vědecké teorie, které mluví zcela jinak. Nejblíže uvedenému citátu je snad jiný velký vypravěč — tentokrát však příběhů fantasy — Roger Zelazny: "Jak víš z teorie, tohle je nejzazší moc tvých kouzel. Samotný Chaos. Pracovat s ním je velmi nebezpečné. Ale i to je možné."\footnote{R. Zelazny: Tajemný Amber. sv. 6. s. 179-180.} Ovšem vedle výpovědi přímluvce působí dost suše a střízlivě.

Poslední citát z Přímluvce nás nakonec nenechá na pochybách, že je vlastně řeč o něčem jiném jazykem, který je prostě s racionálním viděním nekompatibilní: "Vymanit postmodernu z moci ďábla vposledku znamená zařadit ji do společného příběhu dějin spásy."\footnote{Z. Neubauer: Přímluvce postmoderny. Praha 1994, s. 58.}

A tak směs polovičatostí, přání, záměrných opomenutí, podsouvání vlastností a záměrů nakonec stvoří všechny příběhy, a to, čím jsou podepřeny, čím se dělají zajímavými, aby měly nějaké posluchače, to vše vzešlo vždy bez výjimky z dílny vědy a nikoli vypravěčů příběhů. Vypravěči pouze vybírají perličky a velkoryse opomíjejí řadu věcných souvislostí, které nahrazují symboly a fabulací. A tvrzení, že tímto vypravěčem je samotná věda? Že logos a mýtus se opět setkávají? Že vědecká teorie je pouze jednou z variant dávných příběhů? Na to lze namítnout snad pouze to, že žádný ze všech těch dávných ani současných vypravěčů se nikdy díky svým příběhům neprocházel po Měsíci, aby ostatním ukázal na jaké planetě žijí. To dokázal jen jeden, protože jeho příběh je něčím podstatně jiným — vědeckou teorií.