Poznávání vesmíru a postupné uvědomování si odpovídajícího místa člověka v něm, není izolovanou součástí lidského vědění, ale je součástí jakési "šokové terapie", ke které patří i některé další objevy moderní vědy. Sigmund Freud v této souvislosti píše o tom, že "naivní sebeláska lidstva musela v průběhu věků snést dvě velké urážky." Tu první způsobuje Koperník a tvrzení že "naše Země není středem Kosmu, nýbrž nepatrnou částicí světového systému, jehož velikost je nepředstavitelná", (tedy nejen Koperník, ale zejména jeho pokračovatelé, Kepler, Bruno — pozn. J. K.), druhou potom Darwin, jehož objevy připravily člověka o "údajné privilegované postavení mezi tvorstvem, odhalily jeho původ z živočišné říše a nevyhladitelnost jeho animální přirozenosti." Freud sám představuje třetí ránu lidské ješitnosti vytvořením učení, které "chce lidskému Já dokázat, že není pánem ani ve svém vlastním domě a je odkázáno na sporé zprávy o tom, co se nevědomě děje v jeho duševním životě".\footnote{Podle Freudovy přednášky k úvodu do psychoanalýzy cituje J. Stromšík v doslovu k Sigmund Freud: O člověku a kultuře. Odeon 1989, s. 398.} Všimněme si podrobněji těchto momentů ve vývoji lidského poznání právě s ohledem na představy o umístění (ať již geometrické či významové) člověka ve vesmíru. Člověk nikdy nechtěl být sám. Vždy se sdružoval, hledal společnost sobě rovných, a to dokonce i za cenu, že tito druzí mu ne vždy způsobovali jenom dobré. Touha nebýt sám byla (a je) tak silná, že překračuje hranice individua a člověk jako druh hledá sobě nakloněné a s ním spřízněné síly a bytosti i v okolním přírodním světě — v pozemské přírodě i mezi nebeskými objekty. Ve svých (jistě neuvědomovaných) antropomorfních snahách, kdy téměř každý přírodní úkaz a nebeský jev dostává lidské vlastnosti a je člověku více či méně (ne)přátelsky nakloněn, se člověk nakonec považuje za doslova příbuzensky spjatého s tvůrci (či tvůrcem) celého světa. Své rodiče nachází mezi bohy a tito bohové — vládci vesmíru a všeho na Zemi — neustále o člověka projevují zájem, a i když jej někdy trestají, v podstatě vše, co dělají, je ve prospěch lidí, kvůli kterým existuje okolní svět, celý vesmír. V takto viděném vesmíru nemá potom smysl budovat konstrukce, podle kterých by svět svou velikostí přesahoval mnohonásobně svět člověka nebo byl dokonce nekonečný. Vše, co se ve vesmíru odehrává, se točí (doslova i obrazně) okolo jednotlivce či maximálně lidského rodu a nekonečně vzdálené objekty nebo nedosažitelné události, které by nemohly snadno a bezprostředně ovlivnit lidský osud, by neměly svůj raison d'\^etre. Pravděpodobně i toto je jeden z důvodů, proč nakonec v antice převládl Aristotelův geocentrický názor, přestože se už i v této době můžeme setkat s heliocentrickými modely vesmíru. Člověk se tak spokojeně zabydlel v relativně malém a útulném vesmíru, ve kterém bylo vše spjato s jeho vlastní existencí. Tento psychologicko-gnoseologický úkryt před lhostejnou skutečností však nemohl trvat věčně, i když přežíval nezanedbatelnou dobu i z historického hlediska. Pokud jde o velikost vesmíru, byly jeho rozměry velmi blízké "lidským" velikostem. Pro Hérakleita například nebylo Slunce větší než lidská stopa, odvážný Anaxagorás tvrdil, že je mnohem větší, než celý Peloponés. A i když se i v antice objevily názory, které počítaly s nikoli výsadním postavením člověka ve vesmíru, byly to stále jenom pouhé hypotézy a teoretické hříčky, které nijak neohrožovaly "skutečné" výsadní postavení člověka. Z těchto důvodů bylo nutno čekat až na středověkou astronomii, která s ohledem na mnohé praktické potřeby (reforma kalendáře, přesnější navigace při zámořských cestách) přistoupila k revizi řady údajů vzešlých z měření antických pozorovatelů. Z těchto oprav vzešlé korekce a nakonec i zásadní změna pohledu (i když cesta ke geocentrismu nebyla zdaleka tak přímočará) měly možnost být považovány nejen za hypotézy (zpočátku tomu tak ovšem bylo), ale i za zobrazení skutečného stavu a místa člověka ve vesmíru. Koperníkův geocentrický model, upřesněný Keplerem, znásobený Brunovou vizí nekonečného vesmíru a to vše podpořeno neoddiskutovatelnými úspěchy přírodní vědy, tj. klasické fyziky a geometrie, se tak stává zdrojem prvního (gnoseologického, ale ve svých důsledcích i existenciálního) šoku, který člověk utrpěl při svém vstupu do novověku. Sílu tohoto šoku umocňovala také skutečnost, že člověk jej svým poznáváním několikrát ještě prohloubil. Nejdříve se Země stala\footnote{Samozřejmě nikoli onticky, fyzicky, ale pouze v představách lidí.} jednou z planet obíhající okolo Slunce, které ovšem zůstalo středem vesmíru. Až do konce 19. století představu jistého výsadního postavení zachraňovalo přesvědčení o jedinečnosti naší galaxie ve vesmíru a v případě umístění Slunce do středu této jedinečné soustavy nebyla kopernikánská revoluce tak moc revoluční. Počátek dvacátého století znamená vyvrcholení sporu o postavení Slunce v galaxii a o možnosti existenci dalších fyzikálních struktur ve vesmíru s galaxií srovnatelných. Prokázáním tohoto, že naše Mléčná dráha je jednou z mnoha galaxií ve vesmíru, že existují ještě vyšší strukturní uspořádání, že Slunce není v jejím středu, byla završena jedna z etap postupného opouštění trůnu geometrické středu: Země se stala jednou z planet, Slunce obyčejnou hvězdou, Galaxie tuctovým útvarem, Člověk byl ztracen v nekonečnu . Dvacátá léta našeho století však nepřinesla pouze konečnou bilanci ztrát v geometrických výsadách člověka a jeho místa ve vesmíru, ale plynule na tuto bilanci navázala úvahami o dějinách vesmíru a jejich empirickým potvrzením v podobě objevu rozbíhání galaxií, tj. expanze vesmíru. Člověk byl ztracen nejen v nekonečném prostoru, ale navíc se ukázalo, že tento vesmírný prostor není statický, a přichází tak i o jistoty jeho uspořádání v čase . S hvězdami souvisí i druhá urážka, o které mluví Freud, druhý šok, který člověk prodělává zejména v průběhu 19. století. Z důvodů uvedených dříve a z mnoha dalších člověk od pradávna odvozoval svůj původ z hvězd, nebes. Snad každá nám známá kultura by našla ve svých prehistorických počátcích mýtus o hvězdném původu člověka, o spojení svých zemřelých s hvězdami apod., ať již přímo nebo prostřednictvím celé galerie bohů. Biologická teorie ukázala, že původ člověka může být mnohem méně noblesnější. Nešlo však přitom jen o to, že zrod člověka již nemusí být spojován s čistými a vznešenými nebeskými objekty a je mnohem spíše popisován slovy "téměř neslušnými", ale také o to, že dosavadní dokonalý řád vybudovaný již v antice, uvedený v absolutní průzračnost Laplaceovým determinismem, podle kterého šlo vše přesně spočítat, byl v mnohém nahrazen biologickou náhodou. S vesmírným řádem bylo možné vést jakýsi dialog, stačilo zvládnout jazyk — matematiku — a bylo možné číst v "knize přírody" a snad i s ní komunikovat. Jak ale vést rozhovor s náhodou? Člověk už nebyl ztracen jen v prostoru, v čase, ale i ve spleti nezjistitelných souvislostí příčin a následků, podléhajících pouze nedefinovatelným rozmarům okamžiku. Nezůstalo jenom u toho, že člověk přišel o své nebeské rodiče a musel hledat svůj původ v pozemské přírodě. Od nebeského řádu a jeho dokonalosti bylo odvozováno i uspořádání (mnohem méně dokonalé, ale přesto spřízněné) celé společnosti na zemi. Stabilní řád kosmu byl dobrým vzorem a příkladem pořádku lidského společenství. Ke Koperníkovi a Darwinovi se tu řadí Marx nahrazující víru v to, že sociální a politická moc pochází z nebe, přesvědčením, že je to otázka pozemské síly. Dějiny člověka a společnosti nejsou určeny žádným božským projektem ani abstraktním kosmickým řádem, ale jsou důsledkem střetávání společenských sil. Poslední výspa, vlastní nitro člověka, která byla hájena jako svrchované území, padla právě s přispěním Freuda, který ukazuje, že ani zde není člověk pánem, že neovládá sám sebe, ale je výslednicí i mnoha neuvědomovaných sil. Řada těchto šoků, vyvádějících člověka z prastarého omylu, že je centrem všeho dění, či dokonce pánem alespoň nejbližšího světa, v mnohém jistě přispěla k tomu, že v dalších fázích poznání postupuje člověk mnohem střízlivěji, pokud jde o jeho vlastní postavení a možnosti je adekvátně zachytit. V moderní vědě je dokonce toto stanovisko často předjímáno a poučený pozorovatel se již předem snaží vyhnout antropocentrické interpretaci.