Hračky jsou plačky, říkavali nám rodičové, když už bylo jasné, že dětská hra je příliš rozjívená a nabírá nekontrolovatelným způsobem obrátek. Většinou měli pravdu.
Hrátky s telefonem bývávaly občas velmi vypečené a oběti vtipných telefonátů mnohdy neměly moc šancí se bránit. Plačky se dostavily při placení telefonního účtu a rodinného vyšetřování, kdo a kam volal. Někdo výši telefonního účtu řešit nemusí, jiný regulátor nemá, a tak neví, kdy se zastavit. Opravdu nevím, co je vtipného na tom, když moderátor v rozhlase začne simulovat nějakou vadu řeči či mysli nebo obojí, zavolá kamkoli, představí se jako Vocásek a chce po volaném nějakou kravinu. Slušný člověk na druhém konci většinou nevěří svým uším a snaží se zůstat slušný, a tak prodlužuje hovor dotazováním, zda skutečně a co vlastně a je to hrozně moc žertovné. Tedy aspoň se to tak nabízí posluchačům. A protože Kremličků a Vocásků je plný éter, je třeba nasadit silnější kalibr, vykašlat se na srandu a zkusit se tímto způsobem třeba i něco dozvědět ze soukromí jiných. Když to nevyjde bude jenom legrace, když na to skočí, budeme mít exkluzivní zprávu. To se přece nemůže pokazit.
V otázce etiky zvolené zábavy byl ale neoblomný. "Takové žertovné telefonáty dělají denně všechny rozhlasové stanice v každé zemi. Dělá se to dlouho. Nikdo nemohl předpokládat, co se stane," prohlásil.
Dojemná omluva. "Nikdo nemohl předpokládat, co se stane". Jasně, nikdo nemohl předpokládat, že v protisměru vyrazí tirák, zrovna když já předjíždím, nikdo nemohl předpokládat, že ta paní, kterou z legrace polekám, je chabrus na srdce a švihne to s ní, nikdo nemůže nic předpokládat, nikdo za nic nemůže.