Drag Race
21. říjen 2000

Ještě ani nezačala škola, studenti z vyšších ročníků se nestačili vrátit na kampus a ovzduším se už hnala zvěst o velké (a prý divoké) akci, která na nás všechny čeká, nikoho nemine a kdo ji mine, ten velice prohloupí. Nejeden student počítal své dny na Bardu podle toho, kolik týdnů, dnů a hodin ještě zbývá, než začne Drag Race.

Proto se jednou ze základních průlomových frází v konverzci stala otázka "Jdeš na Drag Race?" Nahradila tak jinak naprosto otřepané "Jak se máš," které degradovalo na úroveň průměrného pozdravu. Pochopitelně, naprostá většina odpovídala, že přeci samozřejmě ano, na Drag Race se přeci nesmí chybět. Následoval neúprosný osobní dotaz (pokud byl tázaný mužského pohlaví): "A oblečeš se jako holka?"

Zde se již odpovědi rozdělily do dvou přibližně stejě velkých skupin, jedna odpovídající kladně a druhá pochopitelně nikoli. A přesto právě v transvetitismu tkví podstata všech drage race, které se na světě, rozuměj hlavně v New Yorku a v Kalifornii, pořádají. Muži to mají snadné: obléknou se jako dívky a nezáleží při tom, nakolik budou atraktivní. Puntičkáři svůj převlek dotáhnou k dokonalosti a ten nejlepší, nejopravdivější a nepřesvědčivější se stane vysněnou Drag Queen. Dívky jsou v prekérní situaci. Jako kluci jsou oblečeny velmi často (čímž vyvstává relativnost předchozího popisu chlapecké výbavy na drag race, ale držme se stereotypů, které v nás vypěstovaly staromódní představy o romantizovaném světě sukní a pumpek). Proto vymyslely trik: obléknou se jako... No řekněme to na rovinu, zkrátka a jednoduše, jako kurvy. I když originalitě se meze nekladou, kostým Kleopatry je jistě také vítán, ať už jej nosí jakékoli pohlaví.

V ideologickém pozadí drag race stojí tolerance. Historicky se drag races pořádají v homosexuální komunitě, kde často patřily k vrcholům sezóny (pro naše anglisty doporučuji dokument promítaný v kurzu Indepentent Filmmaking: Made in USA, bohužel název i autora jsem zapomněl). A tedy Bard se svou ultraliberální pověstí radostně vítá aktivity podobného ražení, nemluvě o podpoře značné části (pravděpodobně těsné většiny) studentsva, a rád jim poskytne prostor i publicitu, časem rovněž popularitu, místy nevynutelně i legendárnost. Zkrátka, ať je tvá sexuální orientace jakákoli, na bardské Bard Race jakožto správný student nemůžeš chybět. Aspoň polovina studentů si to vzala k srdci a výsledkem byla první obrovitá party roku 2000/2001. Cirka šestset lidí.

Stará tělocvična (budova, která původně opravdu byla cvičebným areálem, ale která se postupem času stala místem k pořádání kulturních akcí, zkušebnou kapel a hudebním klubem, protože tímto způsobem byla zaručeno její lepší a častější využití a navíc se postavila telocvična nová) praskala ve švech, muzika byla docela dobrá, D.J. se asi dobře bavil. Od večera do rána, jak praví jedno klišé, bylo velice riskantní obdivovat krásné křivky žen a odvracet se od korpulentních dam s vykřičenym makeupem. Ti první na vás promluvili barytonem a plácli po zádech a ty druhé nebyly nic víc než průměrné americké spolužačky. Nejovážnější, nejlepší, nejkrásnější anejoriginálnější kosýmy byly odměněny hodnotnými cenami a v pět se šlo domů.

Přípravy pro mě začaly v poledne. Vyrazil jsem do naší vesnice koupit si několik mnoho piv, ať mi můj kostým připadne přirozený. Pak jsem zacal obvolávat všechny kolegyně, o kterých jsem usoudil, že mají podobné proporce jako já, ubohé děvy, a jejich regulérní či svátční šaty mi padnou. S nadšením mi bylo nabídnuto tolik šatstva, že by Armani zbledl závistí. Jak jsem se tak procházel poze s makeupem, neboť jsem měl problémy svycpáním ňader a tak na mě všechny šaty plandaly, potkával jsem naláčené a někdy i nastrojené kolegy. Po vzájemném vysmátí se jeden druhému jsme si vyměnili rady o tom, jak zapudrovat vous či co nedělat s rtěnkou a vyrazili se ještě více zkrášlit. Bylo těžké stát se kráskou... Přestože jsem ledasco vyřešil večerními šaty a třemi páry ponožek v košíčcích, černýmy punčochami na chlupatých nohou a vkusným šátkem kolem beder, některé zápory své postavy jsem nezakryl. Mé ruce byly tlusté, až příliš tlusté. Nohy křivé. Obočí moc výrazné. Velké číslo bot, lodičky na mě nebyly. Nehty krátce okousané a lak se na nich příliš neskvěl. Ale hlavně, ty nešťastné chlupy na hrudi, těm ani šáteček nepomohl... Ach, mé šance stát se Drag Queen se rozplynuly jako dým.

Ale bylo nás takových zoufalců víc. Krásek bylo málo. A tak jsem aspoň s klidem dopil svou zakoupenou bečku a spolu s ostatními estetickými mrzáky vyrazil na party. Ceny jsme nevyhráli ani jeden, ale ani nás to příliš netrápilo, legrace jsme si užili dost. Nějakým způsobem, nemám tušení jak, dívky mi snad mohou to tajemství objasnit, se mi ke konci udělalo několi velice zajímavých děr na punčochách. Další z mučednických zážitků pro mě byl, když jsem setrval delší dobu v teple, čili ve staré tělocvičně. Ponožky coby vycpávky simulující ňadra mě až nepříjemně hřály na prsou a tento bavlněný had se začal potit a svědit a já jsem si musel velice neatraktivně škrábat poprsí. Také jsem měl problém s foťákem, protože jsem neměl žádnou kabelku a batoh se příliš nehodil k šatům, takže jsem neměl, kde ho nosit a msuel jsem ho schovat u jednoho kamaráda na kolejích ještě předtím, než jsem stihl nafotit nějaké dostatečně ilustrativní, kompromitující a vtipné akční záběry.

Přesto mám několik málo fotek, tak se na to podívejte.


Zpět na hlavní stránku