STŘEDOVĚKÁ VZDĚLANOST
Ve středověku proces vzdělávání navazuje na antiku. Vzorem se stává římská rétorská škola. Zásadní snahou evropské civilizace bylo udržení znalosti latiny a schopnosti číst latinské texty antických i středověkých autorů, kterým díky tomu nebylo dáno upadnout v zapomnění. Ustálily se základní pedagogické postupy, důraz byl kladen na výuku gramatiky. Říman Cassiodorus vytvořil školní program, jehož základem se stalo sedmero svobodných umění a "poslední Říman a první scholastik" Boethius je rozdělil na dva stupně - trivium (snadnější) a quadrivium (obtížnější).
Církevní školy (katedrální, klášterní) postupně nahrazují síť městských pozdně antických škol, která se hroutí po zániku Západořímské říše. Do 11. století si významné postavení udržovaly školy klášterní. Tyto vzdělávací ústavy však byly určeny pouze pro klérus a poskytovaná vzdělanostní průprava ostatním nevyhovovala. Proto městské obyvatelstvo začíná usilovat o změnu. Vedle katedrálních a klášterních škol tak vznikají školy městské. V některých městech s tradicí významnějších vzdělávacích institucí se začínají formovat středověké univerzity. Tyto instituce se brzy diferencují podle své specializace a na jejich půdě se postupně stírají rozdíly mezi klerikem a laikem. Rozvoj univerzit s sebou přináší konec výlučnosti církevního vzdělání.
Klášterní školy
Klášterní školy se objevují po vzniku první církevní řehole v západní Evropě, kterou v roce 529 v Monte Cassinu (střední Itálie) založil římský patricij Benedikt z Nursie. Podle něj se označuje jako benediktinská. Tato řehole se rozšířila po celé Evropě a stala se vzorem pro vznik dalších.
V prvních stoletích raného středověku se na zakládání škol významnou měrou podílely také iroskotské a anglosaské kláštery a později kláštery nově vznikajících řeholí (cisterciácké, premonstrátské, dominikánské, františkánské apod.). Cílem škol bylo postarat se o výchovu a vzdělání řádových mnichů.
Náplní studia byl systém sedmi svobodných umění (gramatika, rétorika, logika; geometrie, aritmetika, astronomie, hudba). Výuka gramatiky spočívala v memorování latinských textů, učení se modliteb, žalmů a gramatiky latiny. Prostřednictvím rétoriky získávali žáci dovednosti ve spisování listin, pořizování zápisů, tvorbě různých dokumentů, závětí a formální logika a základy řečnictví se probíraly v dialektice. Oproti tomu předměty quadrivia (geometrie, aritmetika, astronomie, hudba) si přizpůsobili svým potřebám a rozšířili o poznatky příbuzných vědních oborů např. zeměpis, základy lékařství. Výuku zajišťovali kněží-členové řádu.
Klášterní školy si udržovaly vedoucí postavení do poloviny středověku. V 11. století je začínají nahrazovat městské školy a univerzity. Naprostý zánik však tyto instituce postihuje většinou až v 16. století. Některé školy přebírají a formují jezuité.