Do Gruzie za výzkumem středověkého umění

Starší generace Gruzii znají hlavně jako rodiště Josifa Vissarionoviče Stalina, mladí ji zase vnímají jako ráj baťůžkářů a dobrodruhů. Pro vědeckou komunitu je však spíše rájem kulturním, stejně jako pro Alžbětu Filipovou, M.A., Ph.D., z Centra raně středověkých studií FF MU. Ta se na šest měsíců vydá do gruzínských archivů a knihoven zkoumat texty o tamějším středověkém umění, jež byly publikovány v době, kdy byla země součástí Sovětského svazu. Na výzkum získala čtyřletý grant Marie Skłodowska-Curie.

29. 6. 2021 Patrik Švec


Foto: Alexandra Snováková

Na filozofické fakultě působíte v Centru raně středověkých studií. Jakému tématu a období se ve své práci věnujete?

Můj výzkum se dělí do dvou hlavních proudů: umění pozdní Antiky a dějiny umění středověké Gruzie. Jedním z mých hlavních témat je již od doktorátu zrod a rané fáze úcty k relikviím a kult světců. Zabývala jsem se jejich dopadem na architektonickou a uměleckou produkci v oblastech s úzkými vztahy s Ambrožem Milánským, jako je severní Itálie a Galie. Právě Ambrož dal mnoho podnětů k rychlému rozvoji tohoto kultu. Jednalo se však především o otázku spojenou s křesťanskými elitami. V současné době s tímto výzkumem pokračuji právě v týmu Centra raně středověkých studií, konkrétněji se věnuji christianizaci Evropy a roli kultu světců a jejich ostatků v tomto procesu.

Můžete být konkrétnější?

Skrze studium materiální kultury se snažím zjistit, jaký význam měla možnost osobního kontaktu se světcem a jeho zázračnými schopnostmi, které byly koncentrovány v jeho relikviích, v konverzi obyvatelstva, u něhož ještě v průběhu pátého a šestého století přetrvávaly pohanské a jiné kulty. Paralelně k těmto velmi dávným dobám se také zabývám středověkou Gruzií, v tuto chvíli především z historiografického hlediska. Můj první dvouletý postdoktorandský pobyt na univerzitě v Tbilisi měl za cíl vykreslit počátky křesťanské archeologie v Gruzii v devatenáctém a na počátku dvacátého století. Tehdy měly středověké památky sloužit nejen k podpoře národního uvědomění, ale také k přípravám teritoriálních požadavků na Rusko a Turecko po první světové válce. Na tyto poznatky se budu snažit navázat také ve svém dalším projektu.

Před nedávnem se vám podařilo získat grant Marie Skłodowska-Curie – Individual Fellowships. Mohla byste přiblížit, čemu se díky tomu budete moct věnovat?

V rámci projektu Demarginalizing Medieval Georgia budu zkoumat texty o umění středověké Gruzie, které byly publikované, když byla Gruzie součástí Sovětského svazu. V té době se již plně rozvíjela samostatná disciplína dějin umění a existují různé geopoliticky i epistemologicky determinované způsoby, jak přistupovat k dědictví tohoto historicky multikulturního území. Na jedné straně máme studie z Ruska, ale i ze Západu, zejména Francie, Německa, Itálie a Ameriky, které gruzínskou architekturu a umění prezentují jako do jisté míry podřadné umění periferie Byzance. To odpovídá podřízené pozici Gruzie v sovětském impériu. Na druhé straně je pak snaha gruzínských historiků umění poukázat na to, že jimi prezentované národní umění je naprosto originální a nezávislé, a to hlavně na byzantské, ale i arménské umělecké tradici. Takovéto protichůdné názory je možné zaznamenat ještě dnes.

„Mým záměrem je kriticky se vyrovnat s předchozí literaturou pomocí odhalení, kontextualizace a snad i částečné dekonstrukce „mýtů“, které jsou v ní patrné.“

Alžběta Filipová
kunsthistorička

Jak budete ke gruzínskému umění přistupovat vy?

Mým záměrem je kriticky se vyrovnat s předchozí literaturou pomocí odhalení, kontextualizace a snad i částečné dekonstrukce „mýtů“, které jsou v ní patrné. V podstatě jde o to, vytvořit terén a najít vhodný způsob pro další studium tohoto neuvěřitelně bohatého dědictví, způsob, který bude založen na uvědomělé a kritické práci s výsledky předchozího výzkumu. Můj přístup bude pro tuto chvíli tedy veskrze historiografický. Svým tématem se připojím k již probíhajícímu výzkumnému projektu v Centru raně středověkých studií, který se v mezinárodní spolupráci s Freiburskou univerzitou věnuje právě historiografii a novému, transkulturnímu přístupu ke středověkému umění v oblasti Jižního Kavkazu. Zároveň pak také ze čtyř let trvání projektu strávím šest měsíců v Tbilisi. Tento pobyt využiji k získání místních tištěných i archivních materiálů a také ke zlepšení své gruzínštiny. Ta je pro studium tamních památek nezbytná, protože nadšení z možnosti v ní vydávat vědecké práce místo ruštiny přetrvává od pádu Sovětského svazu až dodnes. 

Jaké podmínky jste pro získání grantu musela splnit?

Grant Marie Curie je cílen především na akademickou mobilitu mladších vědců. Je to možnost, jak nejen získat zkušenosti v novém prostředí, ale také jak navázat spolupráci s již etablovaným výzkumným týmem. Jako individuální kandidát jsem musela vypracovat desetistránkový výzkumný projekt, v němž byly sekce jednak vědecké, jednak byl důraz kladen také na společenskou relevanci a aplikaci výstupů. Také je důležitá sekce pojednávající o vhodnosti instituce, kde chce kandidát svůj projekt řešit. To vypovídá o důležitosti spolupráce, na kterou je tento grant namířen. S psaním projektu mi po těchto stránkách pomáhal můj budoucí „supervisor“ Ivan Foletti a projektový manažer Jakub Zeman z Odboru výzkumu RMU. Touto cestou bych jim chtěla moc poděkovat. Co se týče konkrétních podmínek, tak je možné žádat o grant pouze do země, ve které člověk nestrávil před datem podání přihlášky víc jak rok v období posledních tří let. To jsem vzhledem ke svým předchozím studiím a pracovním stážím ve Švýcarsku, Itálii a Gruzii splnila.

Plánujete se zaměřit zejména na jihokavkazský region. Čím je pro vás a také obecně pro západní kulturu výjimečný? 

Díky ideálním geografickým podmínkám, jako jsou vysoké hory a hluboká izolovaná údolí, drsné náhorní plošiny, mírné kopce, vyprahlé pouště a polopouště či černomořské a kaspické vlhké subtropy, je to naprosto úchvatný kout země, kde spolu po staletí společně žilo mnoho různorodých etnik. To všechno na rozloze zhruba dvou Českých republik. Z hlediska kulturního dědictví je to jedna z oblastí s největší koncentrací středověkých památek na kilometr čtvereční. Nacházejí se zde stovky nádherných členěných kamenných staveb se sochařskou i malířskou výzdobou, sbírky iluminovaných rukopisů, tepaných a smaltovaných ikon a jiného skvostného liturgického náčiní. Pro medievistu je to skutečný a pořád ještě málo známý ráj.

Kostel Džvari ze 6. století, tyčící se nad posvátným městem Mccheta na soutoku řek Mtkvari a Aragvi. Zdroj: Wikimedia Commons

Co konkrétně však stojí za tím, že jde o natolik kulturně výjimečnou oblast?

V tom velmi dlouhém středověku, který na Kavkaze končí v podstatě až v 19. století, totiž neexistoval ani gruzínský, arménský, ázerbajdžánský či turecký národ v dnešním smyslu toho slova. Existovaly zde mnohé kultury se svými odlišnými jazyky, zvyky, mýty, vyznáním a třeba i technologickými postupy, které se mezi sebou do značné míry mísily a navzájem se obohacovaly, i když samozřejmě ne vždy mírovou cestou. Vezměme si třeba takového básníka Sayata-Novu (vlastním jménem Harutjun Sajatjan) v osmnáctém století. Narodil se v Tbilisi, byl dvorním pěvcem gruzínského krále, mnichem arménské apoštolské církve a psal básně v arménštině, gruzínštině, azerbajdžánštině a perštině. Je vůbec možné říci, že měl nějakou národnost? Díky zmíněné etnické různorodosti a také díky tomu, že je to oblast označovaná jako most či křižovatka mezi Evropou a Asií, a skutečně tudy vedly důležité obchodní stezky, jsou místní památky typické právě pro svůj hluboký kulturní synkretismus. 

Je smutným faktem, že tamější památky a kulturní dědictví jsou systematicky ničeny. Proč se to děje?

Toto neštěstí se dotýká především území dnešního severovýchodního Turecka, kde panuje silně nacionalistický a nenávist podporující Erdoganův režim. V tuto chvíli je hojně medializovaný Náhorní Karabach, kde se odehrává skutečná kulturní genocida arménského dědictví. Kořeny tohoto konfliktu jsou hluboké a komplikované. Jednoznačně souvisejí s problémem moderních hranic národních států na územích, na nichž vedle sebe či po sobě žila odlišná etnika, a také tam, kde za Sovětského svazu docházelo k řízenému přesídlování obyvatelstva. Arménské památky v tomto směru trpí z celého Kavkazu nejvíce, nejen v Turecku a Arcachu, ale bohužel i v Gruzii, což je méně známou skutečností.

„Díky etnické různorodosti a také díky tomu, že je to oblast označovaná jako most či křižovatka mezi Evropou a Asií, a skutečně tudy vedly důležité obchodní stezky, jsou místní památky typické právě pro svůj hluboký kulturní synkretismus.“

Alžběta Filipová
kunsthistorička

Mohla byste uvést nějaký příklad?

Například mohutná katedrála svaté Trojice, sídlo gruzínského patriarchátu, byla v devadesátých letech 20. století postavena jako symbol nově nabyté gruzínské nezávislé státnosti. Postavili ji uprostřed největší arménské čtvrti Avlabari v Tbilisi, na arménském hřbitově, který byl kvůli tomu částečně zdemolován. Jedná se o jasnou a monumentální deklamaci toho, že Tbilisi je nyní hlavní město národního státu Gruzie, ačkoli ještě před nějakými sto lety se město jmenovalo Tiflis a velká část jeho populace byla právě arménská. Výstavba katedrály byla dokonce zčásti financovaná nejbohatším Gruzínem, jehož jméno je Bidzina Ivanišvili. Ten byl v minulosti premiérem země a v současné době je předsedou vládnoucí strany Gruzínský sen. To jen pro představu, jakou má v Gruzii církev moc a jak je provázaná s politikou.

Katedrála sv. Trojice v Tbilisi. Zdroj: Wikimedia Commons

Proč je z evropského pohledu této, vašimi slovy kulturní genocidě, důležité věnovat pozornost?

Důvodů je mnoho, zkusím ale zmínit alespoň tři nejdůležitější. V prvé řadě je to odstrašující příklad toho, co se snadno může stát kdekoliv jinde, když je moc soustředěna do rukou výrazně nacionalisticky orientovaných představitelů. Kulturní genocida totiž probíhá nejprve oficiálními kanály, které v lidech živí nevraživost vůči všemu, co je jiné. Vzít pak kladivo do ruky a zničit pozůstatek nepřítele, třeba vytesaný v kameni, je nejen snadné, ale poskytuje také jisté zadostiučinění. Dále je to úzká hranice mezi kulturní a skutečnou genocidou. Nechci zacházet do detailů, ale každá oficiálně živená nenávist může dost rychle kulminovat v to úplně nejhorší. Nacisté také nejdříve pálili knihy a ničili obrazy „zvrhlých“, převážně židovských umělců. A co se stalo o pár let později, všichni dobře víme. A nakonec je ztráta památek přece úplně jednoduše obrovskou duchovní ztrátou pro lidstvo. Proč bychom vynakládali miliardy ročně na jejich ochranu, kdyby se v nich neskrývaly odpovědi na odvěkou lidskou touhu se dozvědět něco více o tom, kým jsme a odkud pocházíme?

Gruzie se pro mnoho lidí jeví jako svým způsobem exotická země. Dokázala byste říct, jaký pohled převládá v západních zemích? 

Gruzie má nálepku exotické země už od té doby, kdy byl tento obrázek kultivován v zápiscích prvních cestovatelů a etnografů v devatenáctém století. Ti ji popisovali jako Orient Ruska, se všemi jeho barvami a vůněmi a prastarými předkřesťanskými zvyky. Ve dvacátém století byla Gruzie jednoznačně spojována se Stalinem, rodákem z malého města Gori, asi 50 kilometrů od Tbilisi, a také s Berijou, jeho dvorním katem. Tento obrázek přetrvává především u starších generací, které si zemi také spojují s ideální dovolenkovou destinací prominentních sovětských občanů – sám Stalin měl v Abcházii několik sídel. U mladších generací ve střední, ale i západní Evropě je dnes Gruzie považována za ráj baťůžkářů a dobrodruhů. Kvůli již zmíněným přírodním i kulturním krásám, ale také kvůli legendární pohostinnosti místních, dobrému jídlu a hlavně dobrému vínu. To jsou ostatně nejdůležitější prvky tamějšího turistického marketingu, který je v Gruzii všudypřítomný. Někdy je pak těžké rozlišit, co je pravda a co cílená a vyumělkovaná sebereprezentace. I navzdory tomu je to však země, kterou není možné si nezamilovat.

Alžběta Filipová, M.A., Ph.D., působí v Centru raně středověkých studiíSemináři dějin umění FF MU. Ve svém výzkumu se zabývá obdobím pozdní antiky a raného středověku, zejména pak zrodem a ranou fází úcty k relikviím a kultem světců, a také uměním středověké Gruzie.

Chcete vědět víc?


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.