Na filozofické fakultě jste absolvovala bakalářské studium oboru Teorie a dějiny filmu a audiovizuální kultury a poté navazující magisterský obor Management v kultuře. Vnímala jste to jako smysluplné oborové propojení? Nakolik se lišila vaše představa od pozdější reálné praxe?

Filmová věda mě lákala, protože jsem film od malička milovala a chtěla jsem se o něm dozvědět víc. Už v prvních týdnech studia jsem ale zjistila, že studium není tolik o povídání si o filmech, ale spíš o filmových teoriích a analýzách. Postupně jsem přišla na to, že mě spolu s historií filmu nejvíc baví technická stránka, vznik barevného filmu, zvuku, různých typů kamer a tak podobně. Zároveň jsem hned v prvním semestru skočila po příležitosti dobrovolničit na festivalu Mezipatra, a to mě moc bavilo. Následně jsem se tedy zapojovala do podobných akcí čím dál více a pokračování na navazující obor Management v kultuře bylo logickým vyústěním.

Dobrovolničení na queer filmovém festivalu Mezipatra vám otevřelo cestu ke spolupráci na další přehlídce Cinema Mundi. Tu v Brně zakládal Josef Čadík a dramaturgie nabízela průřez nejlepšími zahraničními snímky. Přes Cinema Mundi pak vedla vaše cesta k filmovému sálu Břetislava Bakaly. Byly to právě tyto zkušenosti, které předurčily vaše další pracovní směřování?

Do velké míry ano. Díky mé práci na Mezipatrech a čím dál větší zodpovědnosti, kterou jsem tam dostávala, mě oslovili, abych se podílela na festivalu Cinema Mundi. Dělala jsem shipping filmů. Tehdy se filmy ještě fyzicky posílaly na filmových pásech, beta kazetách a jiných nosičích a vzhledem k zaměření festivalu jsem zajišťovala tuto dopravu opravdu po celém světě. Na Cinema Mundi jsem potkala Hanku Šmerkovou z Brněnského kulturního centra (dnes Turistické informační centrum, pozn. red.), která mi asi měsíc po festivalu zavolala. Nabídla mi práci programové pracovnice v sále Břetislava Bakaly. Byla to práce na plný úvazek, takže jsem se kvůli škole samozřejmě obávala, jestli to zvládnu, ale nechtěla jsem si tu příležitost nechat ujít. Tahle zkušenost pro mě byla určující. Vyzkoušela jsem si dramaturgickou práci, kontakt s lidmi, práci ve veřejné sféře, a hlavně možnost rozvíjet nové věci a projekty.

Například váš filmový klub?

Ano, společně s mojí šéfovou Hanou Šmerkovou jsme založily filmový klub, který se během dvou let stal vyhledávaným místem alternativní kultury v Brně. Spolupořádaly jsme filmové festivaly, organizovaly tematické večery, výstavy, koncerty a další akce. Zároveň jsem v tu dobu pracovala jako výkonná ředitelka festivalu krátkých filmů Brněnská 16 (dnes BRNO16, pozn. red.), což pro mne byla obrovský výzva. V Bakalovi jsem zjistila, že organizace kulturních akcí je to, co mě baví ze všeho nejvíc. A také, že člověk zvládne i zahájení rekonstrukce sálu, státnice a zaslání filmového pásu do Koreje v ten samý den.

Poté jste dva roky vedla kino v Kroměříži. Jak přišla tato nabídka?

V době dokončování magisterského studia jsem zvolnila a měla práci jen na částečný úvazek. Když se blížil konec smlouvy, ozvala se mi kamarádka s tím, že v Kroměříži hledají schopného člověka do programu Domu kultury. Říkala jsem si, že si alespoň vyzkouším pohovor, a když o mě budou mít zájem, ještě se rozmyslím. O nic mi vlastně nešlo, tak jsem byla před komisí poměrně uvolněná. Další den mi volali zpět, že když mám zkušenosti s filmem, že by mi rádi nabídli pozici vedoucí kina, která ale původně nebyla vypsaná. Lákalo mě to hodně, a tak jsem se i přes vidinu každodenního dojíždění rozhodla, že to vezmu. Zde jsem si konečně sáhla na „kinařské“ řemeslo, naučila jsem se, jak kino funguje, co je třeba kde zařídit, udělala si kontakty mezi ostatními kinaři a distributory. Také jsem si zkusila šéfovat lidem, kteří jsou placení, protože když jsem vedla brněnská Mezipatra, šlo vždy o dobrovolnickou práci.

Následně jste své působení spojila s brněnským Kinem Art. To se vedle chytrého mainstreamu zaměřuje i na alternativnější projekty, propojuje filmové projekce s osobní účastí filmových tvůrců. Byl vám tento typ dramaturgického směřování blízký?

Kino Art jsem milovala už jako studentka. Následně jsem se kolem něj motala v průběhu práce v sále Břetislava Bakaly, protože Art spadal pod stejnou organizaci a také zde probíhal festival BRNO16. V Artu jsem trávila hodně času i díky práci na Mezipatrech a Cinema Mundi. Znala jsem ten prostor i místní osazenstvo velmi dobře, takže když bylo vypsáno výběrové řízení na pozici vedoucího, šla jsem do toho. Nakonec to dopadlo nejlíp, jak mohlo: vedoucím se stal do té doby provozní Milan Šimánek, s nímž jsem se znala a spolupracovala, a mně nabídli místo zástupkyně. Společně s dalšími kolegy jsme tedy následujících šest let vytvářeli novou podobu kina Art a jeho další směřování, což bylo sice náročné, ale krásné období.

To jsme v roce 2017. Stejně jako nejstarší brněnské kino Lucerna, si také Art a Scala musely hýčkat svůj okruh diváků. Dopadala na vás konkurence multiplexů?

Brněnským multiplexům nemohl Art technologicky konkurovat, a to i přesto, že se neustále vylepšuje a bývalí kolegové letos obohatili velký sál o systém Dolby Atmos, což je nejdokonalejší zvukový systém, který v kině můžete mít. Art musel nabídnout něco jiného: komunitu. Dramaturgická podoba kina se organicky utvářela v rámci nápadů a diskusí celého týmu. Je to zkrátka kino, kolem kterého se scházejí lidi, kteří mají podobné zájmy a podobný náhled na svět. Stal se místem pro promítání filmů, pop-up projekce, letní kino, jarmarky, herní festivaly nebo filmové kvízy.

Následovala vaše zkušenost ve společnosti Mimesis Film, a to s produkcí, distribucí a výrobou filmů. To vše v propojení se znovuobnoveným kinem Pilotů v Praze. Z komornějšího Brna do Prahy, to pro vás musel být docela velký skok...

Po nástupu do Mimesis pro mě bylo vše nové. Stěhovala jsem se a zvykala si na dlouhé dojíždění v rámci města, největší změnou byl však obsah mé práce. Stala jsem se asistentkou produkce ve společnosti Mimesis, kterou vede Jan Macola, držitel několika Českých lvů. Učila jsem se úplně nové věci a procesy: jak funguje výroba filmu, co na co navazuje, kdo všechno na filmu pracuje, jaké jsou rozpočty, jak dlouho všechno trvá. Na této zkušenosti mě nejvíce bavilo reálné natáčení filmu v terénu, kde jsem asistovala výkonné produkci.

Od loňska pracujete pro filmovou společnost CinemArt. Na jaký okruh filmů se soustředíte nyní?

V CinemArtu pracuji jako booking & VOD manager. Booking je programování kin. Já konkrétně mám na starosti takzvaná klasická kina, tedy jednosálová, dvousálová a třísálová kina, ať už digitalizovaná, nebo s technologií e-cinema. Dohromady jde o stovky kin po celé České republice. V přímém kontaktu je s nimi zejména moje kolegyně, já řeším hlavně objednávkový systém, materiály pro kina a takzvané klíče, které filmy odemykají. Coby manažerka VOD řeším prodej licencí k našim filmům různým platformám, když už jejich život v kinech pohasl. CinemArt je distributorem studií Universal a Paramount, takže máme například filmy typu Odyssea, Den odhalení nebo Mimoni a monstra. Mimo nich spolupracujeme s českými producenty a kupujeme i nezávislé zahraniční filmy. Máme opravdu desítky titulů ročně, takže je to rozmanité.

Na této práci je zajímavé také to, že se k filmům dostaneme dříve než diváci. Díky tomu mám možnost například lépe zpracovat materiály na školní projekce, které pro kina vytvářím. Na základě interních projekcí také analyzujeme divácký potenciál a odhadujeme návštěvnost. Dva měsíce před premiérou jsem například viděla Mimoně a monstra nebo nezávislý horor Posedlost, , díky čemuž jsem ho mohla mezi kinaři doporučovat. Ten je teď diváckým hitem, i když ani my jsme takový zájem diváků nečekali.

Máte ještě navzdory aktuálnímu pracovnímu vytížení chuť pouštět si ve volném čase filmy a analyzovat je s přáteli? Tak jako kdysi, když jste si filmovou vědu zvolila? A jezdíte ještě na filmové festivaly?

Filmy mě pořád baví, to by ani jinak nešlo. Moje přítelkyně pracuje jako dramaturgyně kin Světozor a Lucerna, takže do kina chodíme opravdu často a rády, a vše probíráme cestou domů. Máme projektor a plátno i doma a využíváme ho, když se nám nechce ven. Na filmové festivaly jezdím, i když méně, než bych chtěla. Do zahraničí se většinou nedostanu, ale snažím se každoročně navštívit festival Krrr v Krnově, Letní filmovou školu a samozřejmě KVIFF.

Brněnskou sekci filmového festivalu Mezipatra jste vedla coby programová ředitelka. Spolupracujete v nějaké formě i nadále? V Praze queer tematika rezonuje mnohem více, aktuálně jsou mediálně sledované letní přehlídky Prague Pride či brněnská Brno Pride Week. Zapojujete se?

S Mezipatry už nespolupracuji, chodím jen jako divačka. Stejně jako Brno Pride Week, který jsem spoluzakládala, ho sleduji zpovzdálí a mám radost, když se jim daří. Jsem součástí týmu, který tvoří průvod na Prague Pride, a to mi momentálně úplně stačí. Vlastně se vždy zpětně divím, že jsem zvládala naráz školu, práci a ještě organizaci festivalů. Byla to skvělá doba, ale už to přenechám jiným.

S jakými herci či filmovými tvůrci jste měla možnost se díky práci potkat? Jaké to pro vás byly okamžiky?

Vždycky jsem v organizaci různých akcí byla spíše ta produkční poletující okolo a řešící nastalé problémy, nikoliv ta, která celebrity vítá. Ale samozřejmě jsem v rámci práce na festivalech, v kině Nadsklepí, v kině Art, na natáčení a při práci pro distribuci potkala mnoho tvůrců a herců i hereček, od Todda Haynese přes Radu Judeho až po Davida Švehlíka nebo Aňu Geislerovou. Stejně zajímavá setkání byla ale i s kamerankami a kameramany, producentkami a producenty nebo kostymérkami či výtvarníky. Je vždycky skvělé, když někdo dokáže být do své práce natolik nadšený, že nadchne i ostatní.

Jaké filmy máte nejraději?

Tohle je hrozně komplikovaná otázka, na kterou nejsem nikdy schopna dát uspokojivou odpověď. Obecně mě přitahují spíš komornější příběhy, které pracují s emocemi, vztahy a nechávají prostor pro vlastní interpretaci. Důležité je pro mě, abych se dokázala nějak napojit na postavy a jejich prožívání; nemusejí být dokonalé, ale měly by být lidské a uvěřitelné. Z poslední doby bych zmínila třeba snímky Minulé životy, Můj oblíbený dort, Sorry, baby nebo blockbusterovější, ale velmi povedený film Spasitel.