Přijímačky na Filozofickou fakultu MU, tehdy filozofickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, jste dělal v červnu 1969. Jak na toto období vzpomínáte?

Přijímací zkoušky jsem skládal v pondělí 16. června 1969 v knihovně katedry starověké kultury. U profesora Češky jsem lopotně luštil úryvek ze Sallustiovy monografie Bellum Iugurthinum – s výsledkem nevalným. V paměti mi z něho dodnes tkví pouze obrat „ab stirpe evertere“ – „vyvrátit z kořene“. Na téže katedře v učebně číslo 17 mě pak docent Chloupek proklepl z české stylistiky a doktor Suchomel zavedl řeč na Františka Halase. Nedlouho předtím vyšel první svazek Halasových sebraných spisů Krásné neštěstí a já jsem měl čerstvě v paměti obsáhlou předmluvu Ludvíka Kundery. I bylo povídání o milovaném básníkovi velice živé a pan doktor ho zakončil větou: „Mohl byste pak psát o Halasovi diplomovou práci.“ Po čtyřech letech na jeho slova došlo.

Halasem, Kunderou, a především Holanem jste byl okouzlen. Tvorba Františka Halase a Vladimíra Holana předznamenala mnoho z vašich básní a textů.

Moje diplomka mi nakonec přinesla jedno z nejhlubších přátelství. Jmenovala se Dialektické rozpory v díle Františka Halase od jeho počátků do konce dvacátých let a její vedoucí, docent František Tenčík, mě na podzim roku 1973 ve své pracovně představil Ludvíku Kunderovi – zřejmě největšímu znalci Halasova díla vůbec. Toho jsem brzo navštívil v bytě na Dimitrovově, dnes Štefánikově, 12 a odnesl si pro diplomku podrobnou básníkovu biografii a bibliografii recenzí na sbírky Sépie a Kohout plaší smrt. To byl počátek našeho přátelství a letitých setkávání, nejdříve v restauraci Praha na rohu Dimitrovovy a Pionýrské, potom ve vinárně U Sudu na ulici Palackého, mezitím u nás doma na Poděbradově v Králově Poli a nakonec v kunštátském domě manželů Kunderových na náměstí Krále Jiřího. Ludvík Kundera byl velikou, impozantní postavou mého života. Nelze vypovědět, za co všechno mu vděčím!

Halasovská témata prostupovala i vašimi dalšími studentskými pracemi...

V průběhu studia jsem sepsal několik seminárních prací na halasovská témata: v soutěži studentské odborné činnosti, takzvané „sočky“, uspěla asi padesátistránková seminárka o Halasově filmovém libretu z roku 1925 Mixér a celostátního kola této soutěže v Bratislavě o rok později jsem se zúčastnil pojednáním o „mýtu prenatálního bytí“ v Halasově poezii. Rád taky vzpomínám na seminární práci o Halasových skladbách Staré ženy a Dělnice ve srovnání s Neumannovými Starými dělníky: pro její prezentaci v semináři jsem si dal v tehdejších technických službách města Brna na Panské ulici vyrobit dvě obrovské zvětšeniny svých fotografií stařenky a starce... Ta práce mě navíc seznámila s básníkovým synem Františkem Xaverem – byl jsem se doptat na dataci Dělnic u něho v bytě, v čísle 4 naproti fakultě.

Už jako student prvního ročníku jste si přivydělával. Pracoval jste u jazykovědce, v současnosti emeritního profesora MU, letos jednadevadesátiletého Rudolfa Šrámka. To musela být výjimečná zkušenost.

Minorita Czesław Chroboczek, náš rodinný přítel, mi prostřednictvím docenta Františka Kopečného, lingvistického velikána „odklizeného“ z poslucháren do akademie věd, aby nemohl kazit mládež – byl totiž příkladný katolík –, smluvil místo „pomvěda“ – pomocné vědecké síly v Ústavu pro jazyk český ČSAV ve starobrněnském klášteře. Pracoval jsem u doktora Rudolfa Šrámka na sběru dat k lidové etymologii místních a pomístních jmen, to jest: z dotazníků vyplněných většinou kantory a kronikáři venkovských obcí jsem vypisoval, jak si místní obyvatelé vysvětlují původ názvu své obce. Pro zpestření uvedu něco půvabných odpovědí, které jsem si tehdy vypsal.

Doplňte nářeční název obce do těchto vět:
a) Tento chodník vede z … Černína… do sousední vesnice.
b) Cesta je nově vybudována jen směrem k ... do Ješovic.
c) V celém okolí se mluví jen o ... Černinácích a nebo cikánech.
d) Na polích za ... homnama se kopó brambore... se kopou brambory. (smích)

V prvním semestru vašeho studia ještě rezonovalo pražské jaro a srpnová okupace. Jak na toto klíčové období politického dění v Československu vzpomínáte?

Byli jsme ušetřeni dřívějšího a hned po nás obnoveného předmětu Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, a kdo měl složenu tehdy povinnou maturitní zkoušku z ruštiny na výbornou, nemusel se tímto jazykem zdržovat na fakultě. A neodpustím si nezapomenutelnou scénku z ledna 1970 na schodišti mezi prvním a druhým podlažím hlavní fakultní budovy. Potkal jsem tam doktora Mirka Čejku a s indexem v ruce ho prosil o zápočet z úvodu do lingvistiky. Napsal mi ho, ukázal v datu na devatenáctku, posmutněle se usmál a řekl: „Vy dnes máte vlastně svátek...“ Ano, byl to přesně rok, co skonal Jan Palach... druhý Den studentstva!

A následná normalizace, s níž přišlo rušení různých organizací a spolků, cenzura a potlačování všech aktivit, které mohly „narušit“ někdejší socialistický společenský řád?

Brzo nás začal snaživý kolega stydlivě verbovat do „Esesem“ neboli Socialistického svazu mládeže. Nevím o nikom z mých kolegů či kolegyň, že by se k tomu dal svést. Jeden z učitelů nás studenty neoslovoval „kolego“ jako ti ostatní, nýbrž normalizovaným „soudruhu“.

Po celou tu dobu jste tvořil nerozlučnou dvojici s Petrem Krátkým. Zůstáváte se spolužáky v kontaktu?

Petr Krátký je synem známého brněnského herce Rudolfa Krátkého. Řízením osudu se v roce 2004 stal mým nadřízeným – zástupcem ředitele na brněnském Biskupském gymnáziu, a tak se přerušené kontakty obnovily. Občas se vídávám s bývalým kolegou, dnes docentem české literatury na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity Jiřím Poláčkem. Na studiích nás sblížilo nadšení pro dílo Vladislava Vančury.

Které pedagogy jste měl nejraději?

Musím zvolat: Milan Suchomel! Mirek Čejka! Antonín Hartmann! Antonín Bartoněk! A ke každému aspoň jedna vzpomínka:

Milana Suchomela stále vidím za pultíkem v posluchárně s okny do Grohovy. Venku je už tma a na sedačkách setrvává hanebně málo posluchačů. A hltám jeho hlas, navenek chladný, žhnoucí však niterně Sovou a Holanem, Haškem a Čapkem. Jako by ještě doléhal z času Hosta do domu, časopisu, který jsem si jako středoškolák kupoval v Bohumíně a jako vysokoškolák ještě chvíli v Brně, v trafice na „Lenince“, dnešní ulici Kounicově, než ho kolaborantská rudá šlechta v roce 1970 zardousila.

Druhá vzpomínka je na Mirka Čejku. Na konci června 1986 odjíždím se svými dvěma syny autobusem ze Zvonařky na prázdninový pobyt v mém rodném Slezsku, v Boudě nad „Beethovenovým Hradcem“, když tu zahlédnu doktora Čejku. Přisednu si a jako pyšný otec se ctěnému učiteli pochlubím, že starší ze synů, čtrnáctiletý Lukáš, spolu s bratrem ministrant a karatista, napsal a odevzdal v osmé třídě slohovku s názvem V kimonu a v komži. Za komunistů! Dodnes vidím, jak pan doktor rozjasnil tvář, a slyším jeho: „To je krásný!“

Doktor Hartmann občas, abychom si oddechli od latinské gramatiky nebo od překladu Homéra, vyprávěl něco ze svého soukromí. A tak nám svěřil i to, jak coby mladý kantor učil na gymnáziu v Hlučíně, na smíšeném českoněmeckém území zvaném Prajska neboli, řečeno po bezručovsku, „modrá, pruská strana“ a jak prvního září roku 1939 přišel ze školy do svého podnájmu v rodných Hněvošicích a jeho paní bytná ho přivítala slovy: „Ist Krieg...“ V devadesátých letech jsem podnikal po Prajske procházky a zavítal taky do Hněvošic. Míjel jsem tamní domky a říkal si: „Tak tady někde pan doktor žil.“ Cítil jsem jeho genia loci.

Fenomenální žák doktora Hartmanna, profesor Antonín Bartoněk, doktor věd, mě ohromoval při písemkách z řečtiny: zatímco já jsem se mořil, až se ze mě kouřilo, on stál opřen oběma rukama o první lavici, na ní měl položen lístek papíru, a jak tak zrakem zkoumal prostor, co chvíli sklonil hlavu a něco si na ten papírek poznamenal – zřejmě pro některou z příštích studií nebo knih. Když jsem si toho všiml, představil jsem si, jak mu to v hlavě víří a jiskří!

Před těmito čtyřmi svými učiteli se nejvíce skláním: v obdivu, úctě a lásce.

Na filozofické fakultě dosud hostujete na konferencích či seminářích. Jaké je vracet se po více než padesáti letech na místo, které předurčilo vaše životní směřování?

Rád vzpomínám na dávnou přednášku anglického klasického filologa Johna Chadwicka o lineárním písmu B, na níž v diskusi fundovaně vystoupil profesor Bartoněk. Nebo také na přednášku polského lingvisty Jerzyho Kuryłowicze, památnou pro mě i tím, že jsem v diskusi po ní poprvé a naposled viděl a slyšel „naživo“ docenta Františka Kopečného, na přednášku o zaumných verších Oldřicha Mikuláška, z níž si pamatuju především to, že hostující Jiří Opelík vyhlásil Mikuláška posledním českým básníkem mélickým, i na řadu méně výrazných přednášek v Literárněvědné společnosti. Kdykoliv se – teď už pravda vzácně – ocitnu před fakultou, je náhle sedmadvacátý květen roku 1974. Dívám se na javory u plotu a vidím pod nimi svou ženu Janu, jak po chodníku pojíždí s kočárkem. Spí v něm ani ne měsíční Vojtěch, naše třetí dítě. Oba čekají, až vyjdu od závěrečné státní zkoušky...

Už v době studií jste měl rodinu a starosti o děti. Jak jste to zvládal?

Zvládala to hlavně moje žena Jana a její tatínek, můj tchán. Ten procházkami s kočárkem, hlídáním dětí, a samozřejmě i penězi. Z Bohumína občas přijeli pomáhat i mí rodiče. A já? Já jsem přispíval do rodinného rozpočtu sociálním a prospěchovým stipendiem, a jak už řečeno, nějaký čas jsem vydělával pár korun měsíčně jako „pomvěd“. Úhrnem ale musím říct, že nebýt obětavosti Janiny a tchánovy, stěží bych školu dokončil.

Děti máte tři...

Dcera Markétka se narodila ve třetím semestru mého studia, Lukáš v šestém a Vojtěch na konci desátého, asi tři týdny před státnicí z češtiny, hlavního mého oboru. Otcovské povinnosti jsem snad nezanedbával, zato ty vůči latině bohužel ano, zvláště ve vyšších ročnících. Všechny zkoušky jsem ovšem složil napoprvé: v letním semestru některé v červnu, některé v září, a jednu – z řečtiny, dokonce až v pozdně podzimním termínu děkanském. To mé pobývání na fakultě viselo na vlásku. S penězi jsme tehdy vycházeli taktak a pamatuji si na období, kdy jsme si s ženou stanovili maximální útratu na den padesát korun a výdaje za jídlo zaznamenávali do posledního haléře. Dcerka si z dětství dodnes pamatuje „chudinská jídla“ před výplatou: brambory s máslem a mlíkem, krupičnou kaši, omáčku z pažitky za domem. Dnes skoro žasnu, kolik časopisů jsem přes to všechno v době studií a léta po nich předplácel – a že mi je žena dopřávala! Česká literatura, Světová literatura, Umění, Estetika, Pamiętnik Literacki, Voprosy literatury, Naše řeč, Bibliografický katalog... ano, i neblahý normalizační Tvar a stejně neblahý normalizační Literární měsíčník... Léta jsem odebíral i Zlatý máj. Souviselo to s tím, že mi po absolutoriu katedra české literatury nabídla, abych se ucházel o interní aspiranturu v oboru literatura pro děti a mládež a stal se pokračovatelem právě zesnulého docenta Tenčíka; podmínkou ale bylo členství v komunistické straně, a tu jsem odmítl naplnit.

Vzpomeňme vaše literární ocenění Magnesia Litera v roce 2003 za sbírku Bubnování na sudy. Je tato cena v životě autorů jakýmsi mezníkem? Výzvou „obstát“ ve své tvorbě i v létech nadcházejících?

Dlouho jsem se bránil tomu, považovat tuto sbírku za svoji nejlepší. Ale tak dlouho to do mě ze všech stran tloukli, až jsem tomu skoro uvěřil.... Skoro! (smích) Vzpomínám si, že toho roku jako já byli nominováni taky Petr Hruška a Viola Fischerová. A očekával jsem, že cenu dostane Viola. Kupodivu jsem to byl ale já. Teď už můžu říct, že ať si kdo chce co chce říká, určitý zlom to je. Už se to se mnou vleče, v dobrém i zlém... Ve zlém proto, že je to tak trochu katastrofa pro všechny další sbírky. Tušil jsem, že přijde „Tak jo. Ale Bubnování už to není...“ A přišlo. Nejednou. Každá mince má dvě strany.

V roce 2019 následovala Cena města Brna.

Ano, milé překvapení. Milé bylo i to, že moderátorem ceremoniálu byl Aleš Zbořil, můj bývalý student ze Slovaňáku, a že když už bylo po všem, přišli za mnou do předsálí někteří moji bývalí studenti a taky Jura Herman, ředitel věhlasného gymnázia na Jarošce, taky absolvent Slovaňáku, znamenitý matematik a zároveň přítel hudby a poezie a taky dávný přítel můj... Milé taky bylo, že oceněn byl i doktor Thomas Sparling, učitel na Masarykově univerzitě; jeho syna Tomáše jsem měl na Slovaňáku v češtině. S otcem jsme se už znali z třídních schůzek a v důstojném průvodu na radnici jsme po létech prohodili pár slov. „Tomáš říkal, že jste v češtině dobrý – pro toho, koho to zajímá...“ Tož jsme se v této vážné chvíli chutě zasmáli. (smích)

Jako středoškolský učitel jste působil na gymnáziu na Slovanském náměstí a na Biskupském gymnáziu. K vašim studentům patřili například ředitelka brněnské filharmonie Marie Kučerová, klasický filolog Petr Peňáz, ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová, ředitel brněnské hvězdárny Jiří Dušek nebo spisovatelka Lucie Hlavinková. Tušil jste už tehdy, že si půjdou za svým snem a nezapadnou?

Když to vezmu popořádku: U Marie mě to nepřekvapilo, napsala naprosto vynikající slohovku o Chopinovi. Petr byl po celou dobu studia oslnivý lingvistický génius. Jana se po maturitě projevila nevšedními verši, ale nevěděl jsem, že má tatínka Roma, a nepoznal, že asi i kvůli němu se bude tak významně zasazovat o kulturní povznesení Romů. Jiří mě nedlouho po maturitě požádal o překlad jakéhosi latinského spisu o nebeských tělesech. O Lucce jsem věděl, že její dědeček byl prozaik Miroslav Skála, který se proslavil románem Svatební cesta do Jiljí; ale že půjde v jeho stopách, to jsem nepoznal... A pokud by šlo o naši „královopolskou básnickou družinu“, vzešlou ze Slovaňáku – Petr Hrbáč, Norbert Holub, Robert Fajkus a Věra Rosí –, tak ti mi byli naprosto jasní! Vzpomínám si, jak mi Věra, civilně ovšem Veronika Schelleová, měl jsem ji v literárním semináři, dala přečíst něco ze svých básní. Hned jsem ji pozval do naší básnické stolní společnosti v hospodě U Hloušků; a zanedlouho získala Ortenovu cenu. Petrovi jsem cestou ze školy – bylo mu tak sedmnáct – věštil, že ho v budoucnu čeká uznání v literárním světě, a stalo se tak. Šli a nezapadli.

Často a rád vzpomínáte na své první literární pokusy a vliv vašeho někdejšího učitele češtiny. Jeho důraz na základní teorii verše, rytmus a rýmy. Osudové seznámení s Halasem a Holanem... Ona výsada vetknout studentům nadšení pro dané téma je nezměrná, vnímal jste to? Vědomě s tím jako pedagog pracoval?  

Můj učitel na bohumínské základce Oldřich Štverka měl na mě mohutný vliv přísnou výukou jazyka i literatury. Ta přísnost mě nesrážela, ale naopak hnala do výšky. Dodnes mi tkvějí v paměti jeho výklady o trocheji, daktylu a jambu včetně ukázkových veršů a vidím jeho charakteristické písmo, kterým psal na tabuli strofy s různým rozložením rýmů... To mě bavilo a brzo jsem si půjčil první učebnici teorie literatury... Jako učitel jsem se snažil své studenty pro poezii získat, to ano, ale nebyla to myslím práce vědomá, metodická... Spíše jsem básně vysílal jako naléhavé zprávy o stavu autorova a svého nitra a byl nadšen, když se pak, třeba až po létech, ukázalo, že někdo těm zprávám rozuměl a vnitřně na ně odpovídal.

Nakolik vás při psaní básní svazují vědomosti, které jako literární teoretik máte?  

Není snadné ty dva světy, emoční a racionální, smířit. V tom obdivuju Petra Hrušku, že dokáže být vynikající vědec i básník. Odborný jazyk, kterým píše, má v sobě jakousi lahodnou básnivost. Sám takovou schopnost patrně nemám: v době, kdy jsem toužil stát se literárním vědcem a hltal odbornou literaturu, to znamená na fakultě a chvíli i po ní, jsem přestal poezii psát... A naopak, když jsem se k básnické tvorbě vrátil – a stalo se tak hlavně díky přátelství s mým studentem Petrem Hrbáčem, „královopolským Rimbaudem“ –, zájem o literární vědu pohasl... Věřím ale, že znalost teorie na překážku spontánnímu psaní nemusí vždycky být. 

Aktuálně s Moravským zemským muzeem v Brně řešíte předání vaší literární pozůstalosti k archivaci. Čeho ze svého archivu si nejvíc považujete?

Nejvíc si považuju pseudodeníku Dnění – čítá tři a půl tisíce stran – a dvanácti „soukromých samizdatů“ ze sedmdesátých a osmdesátých let. Pozůstalost dále tvoří korespondence – literární a milostná – a množství příležitostných tisků, které spojují verše s fotografiemi; ochotně a citlivě mi je tiskla paní Koudelková v kopírovně ve Slovanu a potom na Minské. No a v pozůstalosti budou taky rukopisné a strojopisné juvenilie, strojopisy vysokoškolských seminárek, časopiseckých studií a recenzí, rukopisy sbírek i jednotlivých básní, výtvarné fotografie a podobně. Tu pozůstalost teď vyhledávám a shromažďuju z podnětu doktorky Eleonory Jeřábkové, která se mnou učila na Slovaňáku a teď pracuje v literárním oddělení Moravského zemského muzea. Snad ještě toto: můj vzácný přítel Norbert Holub před časem kontaktoval Jiřího Gruntoráda a mým jménem nabídl jeho knihovně samizdatů Libri prohibiti to moje dvanáctero; pan Gruntorád nabídku přijal, ale celá věc zamrzla mou nečinností... Nevadí, mé pozůstalosti bude beztak líp na Moravě, než by bylo v Praze. (smích)

Na svém autorském čtení v Čítárně jste zmínil název poslední chystané sbírky Eti mian machén / Ještě jednu bitvu, na které nyní pracujete. K čemu ve svazku odkazujete? Svádíte bitvu na poli poezie, či spíše v reálném životě?

Titul sbírky odkazuje ke slovům vojevůdce Pyrrha I. Épeirského po bitvě u Auskula roku 279 před Kristem: „Ean eti mian machén níkésómen, apolólamen.“ / „Ještě jednu tak vítěznou bitvu, a je s námi amen.“ Tu poslední bitvu svedu na úmrtním loži – je to umírání. Sbírku považuju za svou poslední a na jejím konci bude stát báseň „Poslední pořízení“. Tu báseň už mám napsanou, ale tajím ji – takže z ní tady bohužel nemůžu citovat ani verš. Byl by to elegantní závěr rozhovoru, ale bude nutno ještě trochu posečkat... (smích)

Jak „lehce“ se vám píší básně v pětasedmdesáti letech? S onou zkušeností, moudrostí a nadhledem, které jste coby autor, učitel, manžel i otec tří dětí získal?

Lehce ne, tak se mi nepsalo nikdy. Jak to řekl Holan: „Lehká jsou jen hovna.“ Zkušenosti už nějaké mám, ale moudrost? Moudrý jsem možná byl naposled v dětství... A nadhled? Jako člověk a básník jsem do světa zažrán až po uši, a tak ho nemůžu pozorovat z odstupu... Nejvěrohodněji snad odpovím básní, kterou jsem napsal nedávno:

D o m á c í  k i n o 

Trávíme teď, 
stařec a stařenka, 
celé dny u televize.

Stiskáme si dlaně, 
a více než obrazovku 
vnímáme pleť, 
když se tak mneme... 

Zněmělí žasnem, 
že je to skoro, 
jako když jsme se kdysi 
stiskali poprvé!