Co tě přivedlo ke studiu humanitních oborů?

Už od dětství jsem se zajímala o mezilidské vztahy, takže asi proto pro mě byly humanitní vědy jasná volba. Vzpomínám si ale, že nám vyučující na střední škole humanitní směr rozmlouvali a vyzývali nás, ať si raději podáme přihlášku na nějaký technický obor. Byli jsme z toho trochu zmatení – sice jsme si uvědomovali, že absolventi technických oborů mají možná lepší uplatnění, ale když k tomu člověk nemá vztah, tak asi úplně nedává smysl studovat nějaký obor na sílu, ne?

Nakonec sis vybrala obor Německý jazyk a literatura. Proč zrovna tento směr? A řekla sis někdy, že jsi raději měla poslechnout vyučující na střední škole?

Určitě jsem toho nikdy nelitovala. Jazyky mě bavily vždycky a už na střední jsem chodila na bilingvní česko-německé gymnázium. Takže na vejšce jsem v tom jako by pokračovala.

Nechtěla jsem si ale zavřít cestu k dalším profesně zajímavým směrům, a proto jsem se v magistru rozhodla pro Management v kultuře. Jazyky tady můžu dál rozvíjet a navíc využívat při práci jako nástroj. Změnit obor bylo skvělé rozhodnutí, protože mi to pomohlo uvidět fakultu a univerzitu z nové perspektivy – poznala jsem jiné katedry i vyučující a seznámila se s novými spolužáky. Management v kultuře má navíc část předmětů realizovaných na Ekonomicko-správní fakultě MU, takže jsem i poznala, jak to chodí na jiné fakultě.

A jak z tohoto srovnání vyšla filozofická fakulta?

(Smích). Tak filda je samozřejmě srdcovka, takže bych ji určitě nikdy nezradila. Myslím ale, že i ekonomicko-správní fakulta má svůj potenciál, a bylo pro mě zajímavé sledovat, jak tam funguje výuka a volnočasové aktivity. Určitě jsem se ledasčím inspirovala.

Jaké předměty tě při studiu nejvíce nadchly? A proč?

Na magistrovi mě hodně bavily všeobecné ekonomické předměty zaměřené například na řízení veřejných financí, na účetnictví nebo na problematiku řízení festivalů. Myslím, že vyučující nám předali slušný základ.

Na bakaláři jsem pochopitelně měla hlavně lingvistické předměty. Z nich bych vypíchla Německé divadlo ve 20. století, v rámci kterého jsme vystupovali v divadle Barka. To jsem si opravdu moc užila a navíc jsem se tam potkala s dalšími studujícími z Vídně a Salcburku. Pozitivně také hodnotím předmět zaměřený na debatování, díky kterému jsme dokonce krátce vycestovali do zahraničí. Hlavně pro nás, kdo jsme nebyli na Erasmu, to byla výborná zkušenost.

Tobě samotné se nechtělo strávit semestr v zahraničí?

Na Erasmu jsem byla už na střední škole a vlastně jsem na takovém Erasmu po celé studium tady v Česku. (smích) Ale asi toho trochu lituji, protože když jsem před časem navštívila kamarádku na Erasmu ve Španělsku, vůbec se mi odtamtud nechtělo domů. Kdybych sama vycestovala, mohla jsem získat spoustu zajímavých zkušeností. Jistou roli v tom asi sehrály i mé závazky ve spolku, v němž jsem velkou část studia působila.

Pocházíš ze Slovenska, takže mě přirozeně napadá, jak se – jako součást svým způsobem národnostní menšiny – cítíš na české vysoké škole?

V Česku mám část rodiny, takže jsem to měla asi o dost lehčí než jiní – mluvím plynule česky a mám i české občanství. Myslím ale, že Slováky a Slovenky tady všichni přijímají velmi dobře. Nikdy mi nikdo neřekl, že tady nemám co dělat. Dokonce i závěrečné práce můžeme psát ve slovenštině, což je také velké plus.

U spolků se chvíli zastavme, protože jsi vcelku výraznou tváří spolkové činnosti na fakultě. Několik let jsi vedla Nadační fond studentů FF MU, což je největší spolek na univerzitě, který de facto zastřešuje všechny další menší spolky. Jak ses k němu dostala?

Začalo to na Prvákovinách, na nichž se podílí právě Nadační fond. Poznala jsem tam spoustu nových lidí a taky jsem se dozvěděla, že pořádají SemestrSTART (multižánrový festival na nádvoří filozofické fakulty, pozn. red.), kam mě pozvali. A tam mi došlo, že je to moc fajn akce a že bych se chtěla podílet na pořádání podobných akcí s nimi. A bylo to… (smích)

Postupně jsem se začala seznamovat s procesy uvnitř spolku. První půlrok byl obecně o mentorování ze strany starších a zkušenějších členů. Až pak jsem mohla spoluorganizovat první akce. No a když po roce vyhlásili výběrko na nového předsedu spolku, přihlásila jsem se a oni mi tu důvěru dali.

Už zaznělo, že spolků je na univerzitě spousta. Jakou pozici má mezi nimi Nadační fond?

Nadační fond se věnuje kulturně-společenským akcím, prostřednictvím kterých se jednotlivé spolky snaží propojovat. A to nejen napříč fakultami, ale také napříč brněnskými univerzitami. Myslím, že největšími konkurenty jsme si byli se spolkem MUNIE, zároveň jsme ale dokázali produktivně spolupracovat.

Co tě nejvíc překvapilo, když ses ujala funkce předsedkyně?

Člověk tu pozici asi zpočátku vnímá trochu růžově, realita je pak trochu jiná. Obecně jsem se ale setkala s empatií a ochotou lidí mi pomoct. Byli jsme velmi dobrá parta a užili jsme si toho spolu opravdu dost.

Spolupráce s přáteli či spolužáky a navazování nových kontaktů jsou zajímavá témata. Vysokoškolské prostředí je specifické v tom, že člověk na rozdíl od střední nepatří do jedné konkrétní třídy a nemá jasně daný kolektiv lidí, se kterým prochází studiem. Navazovat vztahy je tedy možná obtížnější, obzvlášť pro introverty. Jak to vnímáš ty?

A přesto je to podle mě asi nejpodstatnější věc. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří si jen odchodili předměty a kromě vědomostí si nic jiného neodnesli. Jenže vysoká škola skončí a ty máš pocit, že ti skončil i život, protože nemáš nic jiného vybudovaného. Zároveň si myslím, že je fajn mít někoho, kdo poskytne informace z přednášky, na které člověk třeba kvůli nemoci nemohl být…

Co bys doporučila někomu, kdo má s navazováním kontaktů z určitého důvodu problém? Máš třeba nějaké „tajné“ tipy?

Babička vždycky říkala, že se člověk musí překonat. Že to zpočátku možná bude nepříjemná situace, ale že se to odehrává hlavně v mé hlavě. Vždycky jsem si proto říkala, že to musím alespoň zkusit. Odejít člověk může vlastně kdykoliv, ne? Takže kdybych znova nastupovala do prváku, určitě bych nevynechala Prvákoviny – potkáš tam lidi, se kterými se můžeš protloukat prvními týdny studia na vejšce.

Obecně si taky myslím, že je fajn si hned na začátku studia říct, čeho chci dosáhnout a kde se vidím na jeho konci. A pak si ujasnit, co to znamená, respektive jaké konkrétní kroky pro to musím udělat. Ať už se to týká studia samotného, nebo navazování kontaktů. Důležité je rovněž dobře zvládnout time-management, protože zkombinovat školu se spolkem, nebo dokonce prací není vždy úplně jednoduché.

Ty sama, přestože stále studuješ, máš i zaměstnání. Co konkrétně děláš a jak náročné je všechno skloubit?

Přes dva roky pracuji v Turistickém informačním centru, což je moje první práce na hlavní pracovní poměr. Logicky ale nemám úplně plný úvazek, protože jsem si chtěla nechat nějaký čas na školu. Skloubit to je náročné, ale dá se to. Chce to umět pořádně plánovat, o tom už jsem ale mluvila. Myslím si ale, že je fajn si nechat první semestr na rozkoukání a brigády hledat až pak.

Máš nějaký sen, kterého bys chtěla v kariéře dosáhnout?

To je dobrá otázka. Přiznám se, že nad tím stále dost přemýšlím. Myslím, že jsem díky univerzitě a práci ve spolku zjistila, že mě dost baví pracovat s lidmi a organizovat eventy, takže bych chtěla směřovat tímto směrem. Nemám ale přesně dané, jestli chci do soukromého nebo státního sektoru, vím ale, že mi ta práce musí dávat smysl. Když jsme v Nadačním fondu pořádali SemestrSTART, úžasnou odměnou pro mě byla radost návštěvníků – spokojení lidé kolem jsou pro mě největší motivací.

Nemám jasno ani v tom, jestli po studiích zůstanu v Česku, nebo odejdu zpět na Slovensko. Možná mě to táhne zpět domů, kde bych mohla předat know-how, které jsem v Česku získala. Všímám si například, že na Slovensku tolik nefungují studentské spolky a už vůbec nemají takový dopad na univerzitu, jako je tomu v Brně. To je podle mě velká škoda a spousta mladých a schopných lidí kvůli tomu odchází pryč, protože nemají možnost měnit a změnit zemi k lepšímu. Starší kolegové jim prostě nedají příležitost převzít tu zodpovědnost. A to bych chtěla zlepšit.