Překládání pomáhá popularizaci, výuce i výzkumu

Vysoce postavený státní úředník a samotářský starý mládenec Leon se připlete k vyšetřování únosu a vraždy. Z císařského diplomata se tak stává detektivem, který se v zapadlých uličkách i v městských palácích v časech byzantské říše snaží zjednat spravedlnost a právo. Zatím tři svazky historických detektivních románů řeckého byzantologa a spisovatele Panagiotise Agapitose do češtiny převedla doc. Markéta Kulhánková z Ústavu klasických studií FF MU.

7. 9. 2020 Ondřej Krajtl


Foto: Blanka Štolcová

Jak složitá je cesta od zkoumání byzantských literárních památek k překladům moderních detektivek z prostředí byzantské říše?

Nikterak moc. Panagiotis Agapitos je můj obdivovaný kolega a učitel, uznávaná osobnost světové byzantologie. Jeho odborné práce zná každý, kdo se zabývá byzantskou literaturou – je jen málo žánrů a období, k jejichž poznání svým výzkumem nepřispěl. Když v roce 2003 vydal první ze svých byzantských detektivek a pak následovaly další, četli je s nadšením všichni byzantologové vládnoucí novořečtinou. A těch je dost. Překládání novořecké literatury mě vždycky lákalo, respektive dlouho mi to přišlo realizovatelnější než překládat texty byzantské, a i můj první knižní překlad byl z novořečtiny, šlo o výbor lidových pohádek. Naopak k překládání literatury byzantské, které je daleko úžeji spojeno s mou výzkumnou činností, jsem odvahu sbírala postupně a dlouho – začínala jsem s pracovními překlady, které mi bystřily zrak při literární analýze. 

Je mnoho titulů z novořecké literatury, o kterých si myslím, že by bylo skvělé je přeložit, a rozhodně nehořím touhou to všechno udělat sama. Je mi líto, že se v Česku překládání věnuje tak málo lidí. Ale Agapitosova trilogie je jiný případ: tam jsem hned věděla, že pokud ji má někdo přeložit, chci a měla bych to být já, protože zde bylo potřeba propojit znalost jazyka se znalostí středověké literatury a reálií.

„Překlady mi bystřily zrak při literární analýze.“

Markéta Kulhánková
grecistka a překladatelka

Nemáte jako pedagožka a badatelka tendenci kontrolovat a opravovat historická fakta či jejich interpretaci v rámci příběhu?

A priori ne. Agapitosova erudice je pověstná, takže mu celkem věřím. Ověřuji a dohledávám, když mi něco v textu nesedí, ale spíš abych prohloubila své pochopení a dospěla k uspokojivému přetlumočení, než abych kontrolovala a opravovala. I když, upřímně řečeno, na pár drobných lapsů jsem při konzultacích s kolegy historiky narazila a ty jsem se pokusila nenápadně napravit. Na druhé straně jsem si stoprocentně jistá, že pár nepřesností jsem zase vyrobila já v překladu, přece jen líčení opravy lodi poškozené bouří nebo podrobný popis popraviště jsou pro mě celkem výzvy. A dovolila jsem si i jedno vědomé „vylepšení“: v druhém díle, Bronzovém oku, jsou citovány verše Řehoře z Nazianzu a hymnografů Romana Meloda a Kassie. V souladu s řeckým územ je Agapitos tlumočí do novořečtiny prózou. Vzhledem k odlišné české překladatelské tradici i k tomu, že v době, kdy jsem knihu překládala, jsem už měla zkušenost s překlady byzantské poezie, rozhodla jsem se přeložit úryvky přímo z byzantských originálů a ve verších. Přiznám se, že nejvíc úsilí mě stálo dohledat v databázi Thesaurus linguae Graecae příslušné pasáže v Řehořových homérských hexametrech.

Už jste zmínila, že autor detektivek, Panagiotis Agapitos, je profesorem byzantské literatury a kultury – líčení prostředí a památek či životního stylu 9. století tedy vychází z jeho odborného zájmu. Ale co myšlení a motivace románových postav? Dá se vůbec vyvarovat toho, aby hlavní hrdina myslel jako soudobý člověk?

Nedá, a ani to nebylo autorovým cílem. Hrdinové, v čele s hlavní postavou Leonem, fungují v tisíc let vzdálené minulosti, jejich touhy, emoce a částečně i myšlenkové postupy však nejsou modernímu člověku natolik cizí, aby se s nimi nedokázal jako čtenář, akceptující tvůrčí licenci, ztotožnit. Sám Agapitos v eseji, která doprovází zatím poslední díl série, Smaltovou Medúzu, píše: „Mé romány pro mě nejsou retro historické romány nebo luštitelské detektivní příběhy, ale současná vyprávění, která ,falzifikují‘ minulost, a umožňují tak čtenářům přemýšlet o současnosti.“ Na druhé straně se však snaží věrohodně a věrně rekonstruovat středověkou společnost a její specifika.

„Hrdinové fungují v tisíc let vzdálené minulosti, jejich touhy, emoce a částečně i myšlenkové postupy však nejsou modernímu člověku cizí.“

Makéta Kulhánková
grecistka a překladatelka

Odcizenost mezi čtenářem a vyšetřovatelem Leonem, který přemýšlí a chová se jinak než současný člověk, tedy nehrozí?

Leonova osobnost, minimálně některé jeho kroky a názory, určitě mohou leckoho rozčilovat. Rozčilovaly ostatně sem tam i mě, a to jsem mu byla předem poměrně dost příznivě nakloněna. Ale půjde spíš o osobní sympatie či antipatie než o propast mezi středověkým a moderním člověkem. Jako literární historička se zkušeností také s antickou literaturou mám ostatně dojem, že v lidské psychice se za 3000 let od Homéra nebo 1100 let od doby, do níž jsou zasazeny Agapitosovy příběhy, zas tak strašně moc nezměnilo. Změnil se způsob, jakým literatura a umění vůbec o problémech lidského života a mezilidských vztahů komunikuje. A to je právě, myslím, jeden z důvodů, proč se Agapitos rozhodl své romány napsat. Věhlasný byzantolog Cyril Mango v 70. letech 20. století označil byzantskou literaturu za pokřivené zrcadlo. Dokázat v tomhle zrcadle zahlédnout odraz skutečného života vyžaduje hlubokou erudici, trpělivé studium a tvůrčí, informované přemýšlení. To vše Agapitos poměrně úspěšně absolvoval a dospěl k touze oživit pro moderního běžného čtenáře tento svět srozumitelnějším a přímočařejším způsobem, než to činí prameny. Nakolik se mu to povedlo, je jiná otázka, na kterou se odpovědi pravděpodobně budou různit. Mně se zdá, že víc ano než ne.

Můžou být historické detektivky, či obecně romány, brány jako studijní materiál? Mají využití i ve výuce?

Pro historika téměř jednoznačně ne: respektive ne jako zdroj spolehlivých historických informací; ano snad jako podpůrný materiál probouzející zájem o období a touhu dozvědět se víc. Z pohledu literární historie a teorie je to trochu jiné a Agapitosovy romány mají v tomto jednu významnou přidanou hodnotu. Snaží se totiž nejen vytvořit napínavý příběh odehrávající se v plauzibilním a životném fikčním světě, ale také svým způsobem imituje byzantské tvůrčí postupy, kterým vévodil princip mimeze, napodobení. To znamená, že v (nejen) řeckém středověku nebyla oceňována tvůrčí originalita a fantazie, ale naopak práce s tradicí příslušného žánru a důmyslný intertextový dialog. Před pár lety ostatně právě na téma Agapitosovy literární techniky vznikla pěkná diplomová práce a z ní pak článek zveřejněný v našem fakultním oborovém časopise, takže i pedagogického využití už se románům dostalo.

Foto: Blanka Štolcová

To mne trochu překvapuje – jaké texty může napodobovat autor detektivek, které se odehrávají v 9. století našeho letopočtu?

Náměty, tedy samotné zločiny, čerpá přímo z byzantských pramenů, ale narativní výstavbou a technikami kopíruje slavné moderní detektivky, konkrétně v Ebenové loutně jsou to čínské detektivní příběhy Roberta van Gulika a v Bronzovém oku zase používá techniky P. D. Jamesové. V samotném vyprávění pak často vychází z byzantských literárních i neliterárních pramenů (například líčení popraviště, kterým se otevírá Ebenová loutna, je popisem iluminace ze žaltáře z 9. století, pohřební řeč o něco dále parafrázuje jeden útěšný list patriarchy Fótia). Někdy autor dokonce imituje a adaptuje určité byzantské literární postupy a techniky, jako je třeba enargeia, úsilí o optické působení slova. Tuto metarovinu běžný čtenář samozřejmě neodhalí a nedocení, ale pro mě jako byzantoložku to byl jeden z hlavních důvodů, proč se mi romány líbily. Přesně takhle ostatně fungovala i velká část žánrů byzantské literatury: obracely se zároveň na několik různých typů recipientů a těm nabízely několik vrstev informací a estetických prožitků v závislosti na jejich vzdělání a společenském postavení.

Jaký zájem je o současnou řeckou literaturu u nás? Našly si příběhy protospatharia Leona své publikum? A dočkáme se i dalších pokračování?

Překládání z novořecké literatury trpí všemi známými neduhy překládání z jakéhokoli minoritního jazyka. Máme nedostatek dobrých, nebo vlastně jakýchkoli překladatelů, zájem ze strany nakladatelství přinášejí jen prestižní mezinárodní ocenění nebo bestsellery, a těmi řecká literatura v současné době zrovna nehýří. A pokud se už něco takového naskytne, jako třeba před několika lety, když po Evropě slavily velký úspěch detektivky Petrose Markarise, není často po ruce nikdo, kdo by měl čas na překládání a energii na přemlouvání nakladatelů a shánění peněz. Za posledních deset let vyšlo kromě mých překladů asi jen pět dalších titulů novořecké prózy v češtině, a pokud vím, žádný se nedočkal většího ohlasu. Platí to bohužel i pro poslední dosud do češtiny nepřeložený román světoznámého Nikose Kazantzakise Bratrovrazi (2017). Nakladatelství Vyšehrad považuje prodeje Agapitosových knih za průměrné, což je vlastně ve srovnání s prodeji překladů byzantských textů úspěch.

A co se týká dalších pokračování, myslím, že dočkáme. Autor má od počátku připravený materiál na pentalogii a věřím, že další dva díly s velkým finále v Konstantinopoli nakonec vzniknou. V současné době ale upřednostňuje své vědecké projekty, mimo jiné chystá nové monumentální dějiny byzantské literatury. Osobně tipuji, že já i čeští čtenáři si teď od Leona a byzantských vražd alespoň na tři roky odpočineme.

„Překládání z novořecké literatury trpí všemi známými neduhy překládání z jakéhokoli minoritního jazyka.“

Makéta Kulhánková
grecistka a překladatelka

Jakými dalšími novořeckými texty tedy mohou čtenáři vyplnit čekání na další Leonova dobrodružství? Které tituly vám teď leží na pomyslném překladatelském pultíku?

To hlavní, co mi v současné době leží na pultíku, je projekt výzkumný, takže překládání aktivně nevyhledávám. Ale naskytne-li se příležitost, zvlášť když texty, které se nabízejí, považuju za literárně či překladatelsky zajímavé, je pro mě těžké se k ní otočit zády. Takže jsem přes prázdniny skoro dokončila překlad úplně čerstvé novely skvělého současného autora Makise Tsitase Pět zastávek – je to takový monolog oběti domácího násilí. Kniha by měla v dohledné době vyjít v nakladatelství Větrné mlýny. A dlouhé podzimní a zimní večery budu částečně trávit nad románem kyperského spisovatele Antonise Georgiou, který se jmenuje Album příběhů a v roce 2016 získal Cenu Evropské unie za literaturu. Obojí jsou velmi moderní texty, které by, jak doufám, mohly oslovit širší – a zase jiný – okruh čtenářů než pokřivená zrcadla autentické byzantské literatury nebo svým způsobem pořád ještě paraliterární historická detektivka.

A co další překlady z byzantské literatury?

Překlady byzantské literatury jsou oproti těm novořeckým něco jako námořní bouře, kterou začíná Agapitosova Smaltová Medúza, proti projížďce loďkou po rybníku Svět. Ale i v těch bych ráda pokračovala, už proto, že mám dojem, že při posledním byzantském titulu, eposu Digenis Akritis, jsem se konečně, myslím, ocitla na správné překladatelské vlně. Velice se mi totiž osvědčila spolupráce s básníkem, skvělým filologem a všestranným překladatelem Ondřejem Cikánem. Dnes mám dojem, že zvlášť byzantská poezie je výzva, které je potřeba čelit ve dvou. Přemýšleli jsme o některém z pozdně byzantských románů. Některé z nich už sice byly přeloženy ve 30. letech 20. století Karlem Müllerem, ale jeho překlady jsou jazykově tak zastaralé, že to hraničí s nesrozumitelností, a běžně nedostupné. Navíc od té doby udělalo bádání o tomto žánru obrovský pokrok a textům dnes daleko lépe rozumíme. Taky mě lákají byzantské a raně novořecké katabáze – básně vyprávějící o sestupech do podsvětí. Ale než se pustíme do čehokoliv nového, musíme dokončit společný projekt naratologického komentáře zmíněného eposu o Digenisovi, který vzešel právě z naší spolupráce na překladu před dvěma lety.

Doc. Mgr. et Mgr. Markéta Kulhánková, Ph.D., působí na Ústavu klasických studií FF MU, kde vyučuje především byzantskou a novořeckou literaturu. Vedle odborného bádání v těchto oblastech se věnuje také uměleckému překladu – ať už historických pramenných textů z byzantského období, nebo moderní tvorby tímto obdobím inspirované.

Chcete vědět víc?

Více článků

Přehled všech článků