V listopadu jste převzaly Cenu děkana za popularizaci humanitních a společenských věd. Co vše to ve vaší dosavadní činnosti stvrzuje, k čemu například i zavazuje?

KM: Tohle ocenění pro nás bylo velkým překvapením. O nominaci jsme nevěděly, tak nás to samozřejmě mile překvapilo a potěšilo. Pro mě to znamená potvrzení toho, že to, na čem jsme celé ty roky pracovaly, povětšinou v osobním čase, má nějaký smysl a přesah a někdo to vidí. Jako závazek to osobně nevnímám, ale motivace je to velká.

TK: Je to pro nás všechny jedna z těch nejvíce nečekaných a zároveň nejkrásnějších věcí, co tento rok přinesl. Je to současně stvrzení toho, že náš galerijní projekt má pozitivní a obohacující dopad nejen na náš tým a fanklub, ale i na lidi okolo nás, což je velmi naplňující. A závazek? Ten vnímám v tom, že naši práci sleduje různorodá skupina diváků a je nutné nadále udržet úroveň a nastavenou laťku.

Působíte v univerzitním prostředí a to svými aktivitami zpřístupňujete všem zájemcům. Vnímáte rozdíl mezi recepcí diváka-studenta či akademika a běžného diváka „z ulice“?  

KM: Každá galerie by měla být otevřená všem návštěvníkům. Umění není jen pro intelektuály. Ačkoliv percepce výtvarného díla může být odlišná, důležitá je emoce nebo myšlenka, kterou v nás výstava vyvolá, a není na škodu, když každý odchází s jiným dojmem. Stejně tak mi přijde podstatné, aby byla univerzita otevřená veřejnosti. I malé projekty, jako je právě Edikula, mohou napomáhat propojení těchto světů.  

TK: Pokaždé je to pro nás unikátní setkání všech zúčastněných stran i značná výzva. Vystavené instalace mají v Galerii Edikula pro komunikaci s diváky velmi malý prostor, limitované možnosti, omezený rozpočet i rozsah kurátorského textu. Přesto ale musí být tematicky nosné a obohacující pro jakéhokoli diváka, což není úplně nejjednodušší. Percepce a prožívání umění je plně subjektivní. Formuje se u každého jednotlivce především tím, jaké období života právě prožívá, v jaké sociální bublině se pohybuje a jaká témata jsou mu v daný moment, kdy se potká s naší výstavou, blízká. Díky tomu jím každá instalace zavibruje úplně na jiné úrovni, anebo ho třeba vůbec neosloví, ať už je z univerzity, nebo z ulice.

Loni jste oslavily páté výročí založení. Napadlo vás v roce 2019, že s tímto galerijním projektem ujdete takový kus cesty? Jaké ambice a sny jste měly na začátku a co z nich se naplnilo?

KM: Mě to nenapadlo vůbec a pořád mě to překvapuje. Vlastně to ve všech ohledech předčilo mé očekávání. Měla jsem jednoduše touhu dělat výstavy, ale nevěděla, jak začít. Když nás najednou bylo víc, se stejným zájmem, mělo to velký náboj a všechno šlo snáz.

TK: Upřímně, mě to pětileté, letos vlastně již šestileté výročí trochu děsí i fascinuje zároveň. Na začátku jsem nečekala, že nám Edikula vydrží tolik let a přežije covid. Moje jediná ambice tehdy byla pomoci vytvořit save-space laboratoř a pomáhat studentům získávat výstavní praxi. To, že pokračujeme dál a je nás stále víc, že studenti mají stále zájem s námi spolupracovat a že naše výstavy nabývají na náročnosti i kvalitě provedení a produkce, je nejen mou splněnou ambicí, ale i snem.

Otázka k pěti letům vašeho působení souvisí i s vaší osobní cestou: začínaly jste jako studentky dějin umění, pokračovaly v běhu mnoha svých dalších projektů. Aktuálně máte obě stálé zaměstnání a Edikule se věnujete nad rámec své práce. Daří se to a je to pro vás i nadále udržitelné?

KM: Dnes už můžu s klidem říct, že ano. Věřím, že jsme vybudovaly tak silnou základnu a komunitu, že i bez nás by to šlo. Edikulu bych opustit mohla, ale zatím nechci. Dokud cítím, že našim členkám můžu něco předat a že projekt nebrzdím v posunu, tak toho chci být součástí.

TK: Když jsme na podzim 2019 galerii otvírali, byla jsem zrovna absolventkou. Začínala jsem pracovat na plný úvazek jako správkyně sbírky kresby a grafiky v Moravské galerii v Brně, kde jsem působila do roku 2024. Tehdy pro mě bylo dost obohacující nabírat v Moravské galerii praktické zkušenosti s realizací výstav ve státní instituci a potom je aplikovat a upravovat pro prostředí naší studentské galerie. Přiznám se, že tehdy bylo možné skloubit Edikulu a full-time zaměstnání daleko jednodušeji. S mým aktuálním zaměstnáním je to již o dost náročnější. Nepracuji už v galerijním prostředí a umění mi hodně chybí. Takže jsem vděčná Edikule, že mě udržuje v kontaktu s uměleckým světem, přestože kombinování mého pracovního režimu a Edikuly je často dost krkolomné. Ovšem je to stále velká radost. Máme skvělý tým a naše mladé kolegyňky mají nové nápady a pouštějí se do věcí, které by nás kdysi nenapadly.

Jak náročné je v současnosti věnovat se kurátorské praxi a uživit se tím?

KM: Věnovat se kurátorství profesně není jen tak. V České republice a na Slovensku nenajdeme mnoho profesionálů, kteří by mohli říct, že je plně živí produkce výstav. Proto není neobvyklé, že má mnoho kurátorů jiný stabilní výdělek a tomuto se věnují podle svých možností. Kurátorská praxe je navíc velmi různorodá a má poměrně široké uplatnění. Spoustu z těchto dovedností snadno využijete i v jiných oborech a práce se vám mohou snadno prolínat. Já momentálně pracuji jako destinační manažerka v TIC Brno a k tomu se vnímám jako freelance kurátorka. Pokud by byla příležitost dělat výstavu i mimo Edikulu, klidně bych do toho šla.

A další možná uplatnění v oboru? Je pro absolventy těžké najít uplatnění, které by je naplňovalo?

KM: Záleží na okolnostech a vždy je to individuální. Jste například ochotni přestěhovat se kvůli práci do jiného města? Řekla bych, že konkrétně v Brně to úplně jednoduché není. Na trhu práce je vysoká koncentrace odborníků s podobným zaměřením, proto to může být tak trochu boj. Zároveň mimo státní instituce není mnoho galerií, které by nabídly plné úvazky. Z mého pohledu se to podaří spíš těm, kdo jsou ve správný čas na správném místě.

TK: Přesně tak. Najít si plnohodnotnou práci v tomto oboru, nebo řekněme v galerijních nebo muzejních institucích, která by vás byla schopná dlouhodobě uživit a naplňovat, je velice náročné a chce to mít nejen adekvátní odborné a komplexní vzdělání, ale i bohatou praxi s realizací výstav a samozřejmě i navázané kontakty nejen s umělci, ale i s pracovníky kulturních institucí.

Edikula má již druhý rok statut studentského spolku filozofické fakulty. Můžete díky tomu žádat o finanční podporu, zřejmě i to přispělo k vašemu propojení s novými studenty. Má to pro vás nějaké další výhody?

KM: Řekla bych, že nás to ještě více zapojilo do dění na fakultě. Jsme například zapojeni do newsletteru, který upozorňuje na naše aktivity, a hodně nám pomáhá, že můžeme využívat spolkové prostory, kde se scházíme.

Novým studentům, které v týmu Edikuly každoročně vítáte, nabízíte možnost vyzkoušet si galerijní praxi v reálných situacích.   

KM: Na tom je postavený náš koncept. Nehledáme stážisty, co by jen utírali prach z exponátů, hledáme plnohodnotné členy a členky. Chceme, aby získali představu o tom, co všechno kurátorství obsahuje, a to se nejde naučit jen teorií. Vyzkoušejí si u nás přípravu výstavy od A do Z, nahlédnou do celoročního plánování programu, výběru umělců, komunikace s dalšími institucemi, propagace, správy sociálních sítí apod.  

TK: Přijímat nové členy do týmu, i když třeba jen v omezeném počtu, je pro Galerii Edikula jedním z nejzásadnějších pilířů fungování. Přece jen vznikla jako umělecko-kurátorská laboratoř pro studenty a mladé absolventy uměleckých a teoretických oborů, kterým se snažíme zprostředkovat praxi k oboru, který studují. Tudíž bez studentů by naše činnost postrádala smysl i potenciální „edukativní“ přesah.  

Zapojujete se do prestižních akcí jako Brno Art Week či Brněnská muzejní noc. O co konkrétního vás tyto přehlídky obohacují?  

KM: Jsou to akce, které nás obohacují nesmírně. Díky tomu se o nás dozvědělo širší publikum. Také nás to provázalo s dalšími profesionály v oboru, což považuji za velmi cenné.  

TK: Naše účast na těchto akcích navíc patří k zásadním momentům naší celoroční práce. Je to další cenná možnost získávání praktických zkušeností pro naše studující, neboť si vyzkoušejí komunikaci s veřejností na úplně jiné úrovni. Mnoho lidí se o nás nejen dozví, ale přijdou se k nám i podívat, čehož si moc vážíme. Navíc na uměleckých workshopech, které díky těmto přehlídkám pořádáme, získává náš tým neocenitelné zkušenosti s lektorstvím a přípravou nebo vedením reprezentativního a náročnějšího eventu.  

Kterou z dosavadních výstav považujete za nejzdařilejší?

KM: Pro mě není možné jmenovat jen jednu výstavu. To největší, co se nám podařilo, je právě soubor tohoto všeho, co od roku 2019 vzniklo. To, že jsme se nikdy nelekly překážek, které jsme před sebou měly, a našly způsob, jak pokračovat, i když to nebylo růžové.  

TK: Souhlasím. I když by se možná pár výjimek samozřejmě našlo. (smích) Každou naši výstavu lze vnímat jako „nejzdařilejší“, protože ji vytvořili upřímně nadšení srdcaři, kteří se do ní snažili dát všechno. A pokaždé, když listuji naší brožurou, kterou jsme tento rok k pětiletému výročí vydaly, jsem vždy nadšená z toho, jak zajímavé projekty a nadané umělce a umělkyně jsme u nás již odprezentovali.

Hostující umělce oslovujete formou tzv. open callů, osvědčilo se vám to? A jaká témata u současných mladých tvůrců nejčastěji rezonují?

KM: Všímáme si, že každý rok se objevují různá trendující témata. Neradi však naskakujeme na to, co je pomíjivé. Primární je pro nás vždy kvalita daného projektu, který vystavujeme. Open cally se nám osvědčily, tento způsob výběru umělců souzní s naším vnitřním uspořádáním. Máme dnes už standardizovaný způsob hodnocení přihlášek, do kterého jsou zapojeni všichni. O výsledcích vždy kolektivně debatujeme a považujeme tento systém za nejdemokratičtější.

TK: Souhlasím. Open call na umělecké projekty je vždy zajímavý zážitek. Velmi se nám osvědčil netematický systém vypsání soutěže, jelikož se nám vždy sejdou desítky různorodých přihlášek a fascinujících projektů, z nichž vybíráme ty, které lze v prostoru Galerie Edikula technicky i koncepčně realizovat a souzní s námi všemi i tematicky. Co se současné mladé umělecké scény týká, je to různorodé, ale hodně zaznamenáváme opakující se témata sebereflexe, ekologie, postavení žen ve společnosti, queer a LGTB+ nebo i témata víry, rodiny, vztahů a domova.

Jaké další výstavy a akce plánujete?

TK: Aktuálně lze v Galerii Edikula zhlédnout výstavu od srbské autorky Teodory Nešković nazvanou Eden’s ECHOES. Výstava potrvá do 17. února 2026. S jarním semestrem chystáme další program i nové výstavní projekty, které se od těch dosavadních budou lišit nejen neotřelou vizualitou, ale i technickým a koncepčním zpracováním. Rozhodně zveme na naše workshopy vedené umělci a umělkyněmi, které budete moci navštívit v rámci Brno Art Week a Brněnské muzejní noci v březnu a květnu 2026.

Fotogalerie z vernisáže výstavy Teodory Nešković