V devatenáctém století vytvářela kolektivní paměť literatura

Jaroslav Stanovský uzavírá trojici rozhovorů se studenty FF MU, kteří v červnu obdrželi Cenu rektora. Stanovský ji získal za svou disertační práci La fonction on esthétique et l’image de l’histoire – les guerres de Vendée et de Bretagne dans la littérature du XIXe siècle, kterou napsal pod dvojím vedením: vedle profesorů z MU se také radil s akademiky z univerzity Paris-Est Créteil. 

10. 11. 2021 Tereza Ryšanová


Foto: Alexandra Snováková

Můžete v krátkosti představit svou disertační práci?

Práci jsem psal na oboru Románské literatury, konkrétně v rámci specializace francouzská literatura. Už od bakaláře jsem studoval historii a francouzštinu, čili se ve své odborné činnosti neustále zabývám linií mezi historií a literaturou. Z jedné strany se zajímám o to, jakým způsobem může historie ovlivňovat literaturu. Z té druhé strany naopak zjišťuji, jakým způsobem dotváří literatura pohled na samotnou historii. Právě tím byla ovlivněna i moje disertace. Týkala se velkého povstání, které vypuklo na západě Francie proti Francouzské revoluci. Této události se říká válka ve Vendée a povstání šuanů.

Čím konkrétně jste se zabýval?

Nezajímaly mě ani tak konkrétní události tohoto povstání, těm byly již přede mnou věnovány stovky a stovky knih. Spíše jsem chtěl zjistit, jak tyto události rezonovaly v literatuře devatenáctého století. Toto téma je totiž pro Francouze stále aktuální. Asi před třiceti lety bylo znovu otevřeno a zjednodušeně se mu říká franko-francouzská genocida. Vyplývá z něho otázka, zdali to, co se dělo ve Vendée, byl z dnešního pohledu zločin proti lidskosti, nebo nebyl. Je to otevřená rána, ke které se Francouzi neustále vracejí. A byla to právě literatura, která se k tématu vracela snad ještě častěji než historie. Ale protože se jednalo o literaturu, dá se předpokládat, že daný obraz historie bude poněkud pozměněný. Právě to byla základní myšlenka, která mě zajímala.

Promítl se v tom i pohled dnešních Francouzů?

Musel jsem ho řešit, minimálně kvůli kontextu. Čeho jsem si navíc všiml, je, že literatura, která vznikla v devatenáctém století, se jako nejmasovější médium šířila velice snadno. Vytvářela to, co můžeme nazvat kolektivní paměť neboli to, jak se lidé, kteří neměli až takové pojetí o historii, dívali na Vendée a na šuany. Tedy co si vlastně člověk představí, když se řekne slovo Vendée nebo šuani.

Můžeme tedy předpokládat, že tento obraz splývá?

Často splývá, to rozhodně.

Proč jste si zvolil toto téma?

Byla to spíše náhoda. Svou diplomovou práci jsem psal o francouzském historikovi Julesu Micheletovi. Toto téma mě sice zajímalo a bavilo, zároveň jsem ovšem zjistil, že už je ve Francii hojně probrané. Proto jsem přemýšlel nad dalšími zajímavými tématy z devatenáctého století. Asi rok předtím jsem četl český překlad románu Devadesát tři od Victora Huga, který je právě o válce ve Vendée. Navíc jsem znal film Manželé z roku II, což je historická komedie s Belmondem, která se také odehrává v této oblasti a době. Proto jsem se začal danou tematikou více zabývat a postupně jsem došel k tomu, že z literárního pohledu ještě není tolik známá.

Ve své práci jste rozebíral historický román. Byl to nejčastější žánr devatenáctého století?

Ano, ovšem s historickým románem je to trochu složitější. Jedna věc je historický román, který se snaží ukázat, jaká byla historie doopravdy. Na druhé straně jsou romány, pro které byla tato událost jenom určitá kulisa. Kniha se sice odehrávala ve Vendée, ovšem mnohem důležitější bylo ukázat emoce nebo vztahy. Jednalo se o tzv. lidové romány nebo romány na pokračování, což byly více méně předchůdci dnešních historických seriálů, jako jsou například Vikingové nebo Tudorovci. Ty jsou však oproti těm dřívějším, které se vyznačovaly spíše milostnými zápletkami nebo krvavostí, plné sexu. Ovšem jejich náměty mají svoje kořeny v lidových románech devatenáctého století a ty se válek ve Vendée chápaly poměrně často.

„Základ práce tvoří dvacet pět románů, které jsem zkoumal opravdu dopodrobna. Dále jsem procházel dalších třicet až čtyřicet děl a zjišťoval, o čem plus minus jsou a čeho se týkají.“

Jaroslav Stanovský
filolog

Kolik románů jste do své práce zahrnul? 

Její základ tvoří dvacet pět románů, které jsem zkoumal opravdu dopodrobna. Dále je zde dalších třicet až čtyřicet děl, která jsem procházel, zjišťoval jsem, o čem plus minus jsou a čeho se týkají. Snažil jsem se o to, aby byly knihy, které jsem si nakonec vybral a četl, dostatečně reprezentativní. Aby například pokrývaly celé století a zastupovaly všechny žánry, jako historický, lidový nebo gotický román. Dále jsem při výběru dbal na to, aby některé z nich byly napsány známými autory jako Honoré de Balzac nebo Victor Hugo, ale na druhou stranu i autory, kteří jsou již zapomenutí. Některé romány, které jsem četl, vyšly jenom jednou nebo dvakrát v devatenáctém století a dneska už o nich v podstatě nikdo neví. Poslední kategorií pak bylo politické hledisko. Válka ve Vendée byla zjednodušeně povstání royalistů proti republikánům. A proto přístup autora a jeho politické přesvědčení ovlivňovaly jeho obraz historie. Právě i tuto část jsem se ve své práci snažil pokrýt.

Jak dlouho jste na ní pracoval? 

Celkem čtyři a půl roku. 

Co je podle vás jejím hlavním zjištěním?

Zkusil jsem vytvořit model, podle kterého romány fungují. Tvoří jej v podstatě tři póly. První z nich je literární, což znamená, že se kniha musí líbit a být zajímavá pro čtenáře. Druhý je historický. Je to snaha románu ukázat historii a předat ji čtenářům. Poslední část je ideologie neboli snaha ovlivnit čtenáře a ukázat jim správný ideologický nebo politický náhled na historii. Tyto tři aspekty jsou skoro ve všech románech přístupné, existují v různé podobě a s různým významem. Ovšem konečná podoba románu a obrazu historie vyplývá právě ze vztahu mezi těmito třemi póly. Práci jsem poté rozdělil do několika tematických kapitol, které jsou pro tyto romány typické.

Foto: Alexandra Snováková

Například?

Jsou zde kapitoly o pojetí prostoru, historických postavách, ženských postavách nebo o pojetí krutosti a násilí. Do každé tematické kapitoly jsem promítal jednotlivé romány a předvedl, jak se v nich daná témata odrážejí. Na všech těchto aspektech jsem následně ukázal, že představený model zmíněných tří pólů funguje a je nějakým způsobem přítomný ve všech dílčích aspektech. Vše dohromady poté vytváří celkový dojem z románu.

Vaše práce měla dvojí vedení, na kterém se podílela profesorka Mireille Labouret z university Paris-Est Créteil a profesor Petr Kyloušek z FF MU. Jak vůbec vznikla tato spolupráce? 

Nejsem si jistý, jak to je dnes, ale tehdy to byl projekt, který fungoval na filozofické fakultě a romanistice už asi patnáct let. Vzhledem k tomu, že jsem o této možnosti věděl už na magisterském studiu, řekl jsem si, že to při psaní diplomové práce vyzkouším. Bavilo mě to a myslím, že mě to i z odborného hlediska velmi posunulo. Tím pádem byl doktorát pod dvojím vedením vcelku logická další volba. 

Takže jste i magisterskou práci dokončil pod vedením stejné francouzské profesorky?

Ano, přesně tak. Vedoucí práce nám byla přiřazena podle zvoleného tématu. Na doktorátu je to už ovšem trochu jiné. Člověk se hlásí na dvě univerzity, a pokud ho na obě přijmou, tak se spolu školy následně spojí a zkoordinují studium dohromady.

„Je to velké obohacení, které otevírá nové perspektivy. I když se dá do země vyjet v rámci Erasmu, dvojí vedení disertační práce je podle mě ještě o stupeň vyšší záležitost.“

Jaroslav Stanovský
filolog

Co bylo podle vás na tomto dvojím vedení nejvíce přínosné?

Určitě možnost proniknout do francouzského intelektuálního a akademického prostředí. Dále i samotný život ve Francii. I když se dá do země vyjet také v rámci Erasmu, tohle je podle mého ještě o stupeň vyšší záležitost. Člověk musí na dané univerzitě studovat a splnit její stanovená kritéria, včetně diplomové práce podle zadaných požadavků. Je to ovšem velké obohacení, které otevírá nové perspektivy.

Jak se lišilo studium na Paris-Est Créteil od Masarykovy univerzity v Brně?

Podle mého názoru kladou ve Francii větší důraz na samotnou závěrečnou práci. Netvrdím, že u nás není důležitá. To rozhodně ne. Ale jelikož ve Francii nemají státnice, tak je závěrečná práce alfou a omegou studia. I samotné semináře se v mnoha ohledech lišily. Mnohem více se kladl důraz na rozebírání textu. V neposlední řadě nelze opomenout zlepšení francouzského jazyka.

Kde probíhala vlastní obhajoba?

Obhajoba byla jenom jedna. Na magisterském studiu jsem společně s profesorem Kylouškem odjel do Paříže. Letos byl plán stejný, ovšem kvůli koronaviru jsem svou práci obhajoval přes internet.

Co pro vás Cena rektora MU znamená?

Bylo to velké štěstí. Mojí osobní ambicí bylo, aby práce byla nejen obhajitelná, ale i skutečně dobrá. Takovou mojí první obavou bylo i to, že jsem Čech, ale disertaci píšu ve Francii. Čili ano, prvním cílem samozřejmě bylo, aby prošla. Ovšem chtěl jsem ji napsat opravdu důkladně a tato cena je pro mě jistým ukazatelem, že se mi to, doufám, povedlo. Na druhou stranu cítím i určitou pokoru, protože zdaleka nejsem jediný, který píše takové práce. Mám kolem sebe velké množství doktorských studentů, o kterých vím, že píšou velmi kvalitně.

Máte v plánu práci ještě doplnit?

Rozhodně je několik věcí, na které bych se dodatečně rád podíval. Například mě zajímá otázka recepce. Osobně jsem zkoumal pouze romány. Ovšem je zajímavé se podívat i na to, jak byly čtené a jak se k nim vyjádřili kritici, tím pádem i jak téma skrze tyto romány rezonovalo ve společnosti. I tím se dá ukázat jejich dosah. Sice jsem teď ze své akademické činnosti trochu odbočil, rád bych se ovšem pokusil práci v mírně změněné podobě vydat.

A uvažujete i o jiném jazyce, než je francouzština?

Pokud by vše vyšlo tak, jak bych si přál, tak během jednoho až dvou let bude překlad do češtiny. Ovšem co se týče dalších jazyků, tak to si nejsem jistý.

„Historie ve veřejném prostoru rezonuje neustále. Jedním z přínosů mé práce je poukázání na existenci určitých modelů, jejichž prostřednictvím se s ní pracuje.“

Jaroslav Stanovský
filolog

Jaký je podle vás největší přínos vaší disertace?

Přínos může být dvojí. Tady se znovu projevilo dvojí vedení práce, protože v Česku i ve Francii se na téma dívali trochu odlišně. Pro Francouze byl zajímavý materiál, který jsem vytáhnul z archivů knihoven a zanalyzoval. V Česku se naopak poukazovalo na teoretický aspekt práce, například využití českých teoretiků k vypracování modelu, který jsem následně aplikoval na francouzský materiál. Co mi ale přijde nejvíce zajímavé a co mi nakonec asi nejvíce dalo, byl nějaký obecnější pohled. Není to tak, že by se můj zájem zastavil v roce 1885 a poté nic. Historické romány vznikají neustále, historické filmy se pořád točí a co především, samotná historie neustále rezonuje ve veřejném prostoru. Jedním z přínosů mé práce je poukázání na existenci určitých modelů, jejichž prostřednictvím se s ní pracuje. A tyto modely se až tak nemění. Samozřejmě se liší témata, která se zrovna vybírají a zajímají čtenáře či diváky, dále se vyvíjejí přístupy k historii a aktuální diskurzy. Ovšem základní model představený skrze tři póly – historie, myšlenkový základ a estetické zpracování – ten funguje pořád.

Mgr. et Mgr. Jaroslav Stanovský, Ph.D., se zabývá historií a francouzským jazykem. Aktuálně pracuje v Moravské zemské knihovně v Brně a zároveň vyučuje na Ústavu románských jazyků a literatur FF MU. V roce 2021 získal za svou disertační práci Cenu rektora MU.

Chcete vědět víc?


Více článků

Přehled všech článků

Používáte starou verzi internetového prohlížeče. Doporučujeme aktualizovat Váš prohlížeč na nejnovější verzi.