Vaší nejnovější knihou je experimentální dílo Fabrika Rasa. Kniha hluboce strukturovaná, místy záměrně chaotická. Jaké je zatím přijetí čtenářů?

Přijetí je zatím velmi pozitivní. Z toho, co vím, čtenáři oceňují především experimentální přístup, vrstevnatost a satirický pohled na současný svět. Na některé ovšem kniha působí dost ponuře a stísněně. Dostávám zpětnou vazbu, že je nutí přemýšlet o odcizení v práci a systému, někteří knihu přirovnávají ke Kafkovi.

V prologu uvádíte, že Fabrika Rasa představuje jakousi zkoušku víry v literaturu. Je pro vás reakce vašeho okolí a čtenářů důležitá?

Právě proto je pro mě reflexe okolí a čtenářů naprosto zásadní. Tato kniha totiž vkládá čtenáře do role aktivního interpretujícího subjektu. Není to pasivní četba – čtenář se stává spolutvůrcem významu, a proto jsou pro mě jeho pocity a interpretace oním dokončením tvůrčího aktu.

Děj se odehrává v brutalistické továrně Fabrika a zachycuje absurditu lidské práce, odcizení mezi lidmi. Je to metafora moderního světa. Proč právě dystopický žánr? Hraje v tom roli i vaše částečné znechucení současnou společností, ztráta iluzí o mezilidských vztazích?

Prvotní myšlenka se zrodila při rozhovoru s mým kamarádem Jiřím Lukáškem, když jsme sledovali Legendy zločinu, ale přerostlo to v něco mnohem většího, do metafory systému, kde je odcizení fyzické, jazykové i mentální. Ano, je v tom kus znechucení společností, byť ne pouze tou současnou. Je tam touha po smyslu při repetitivní práci i pohrdání domnělou hierarchií.

Často pracujete s ironií. Je to pro vás způsob, jak některé události reflektovat?

Ironie umožňuje poukázat na absurditu bez přímé agitace. V knize Fabrika Rasa je absurdita úplně všude, v prázdných proslovech manažerů, ve vynucené pokoře dělníků, v pseudospasitelských postavách a v mnohém dalším. Ironie text odlehčuje a nutí čtenáře hledat mezi řádky.

Mnoho postav se potýká s pocitem, že nic nemohou změnit, a přesto činí drobná rozhodnutí, která jsou jejich formou svobody. Za vším satirickým šílenstvím se skrývá něco hlubšího. Fabrika Rasa vytváří moderní mýtus o člověku, který zůstal ve světě bez Boha, uvězněn v o to neúprosnějším systému.

Jazyk je pro vás stěžejní. Mění se podle úrovně postavy, čímž poukazujete na to, jak systém formuje vnímání reality...

Práce s jazykem je pro celkovou koncepci knihy klíčová, neboť jazykový rejstřík jednotlivých protagonistů není jen komunikačním nástrojem, ale přímým odrazem jejich vnímání reality. Tato stylistická diferenciace zároveň plní funkci zrcadla společenské hierarchie. Čím nižší je pracovní příčka ve Fabrice, tím je mluva syrovější, zatímco s rostoucí mocí se mění v jazyk plný formalit a eufemismů, pročež takový projev působí spíše vyprázdněně.

Jak náročné pro vás bylo tyto stylistické prvky do příběhu vplétat, aby to působilo přirozeně a pro většinového čtenáře až neviditelně?

Bylo to zajímavé psaní. Přepínat mezi pěti naprosto odlišnými hlasy, od dělnického slangu přes úřednickou formálnost až po biblickou archaičnost. Často jsem měl pocit, jako bych se ráno probudil jako dělník, v poledne se proměnil v úředníka a večer už psal jako starozákonní prorok.

Za svou předchozí knihu Nejlepší člověk na světě jste získal Velkou cenu Talent ProArt 2021. Jste také autorem cestopisu Pěšky z Paříže do Santiaga. Oba svazky měly skvělé ohlasy, různorodému žánru navzdory. Vymezujete si stylistické či žánrově pojetí předem?

Předem si nikdy nic nestanovuji, žánr, styl, strukturu ani rozsah, prostě to přiletí samo. Nová kniha začíná vždy nějakým kosmickým impulsem. Pak usednu k zápisníku a pracuji, dokud to plyne. A když to neplyne, raději se věnuji něčemu jinému, než abych cokoli na sílu vymýšlel. Forma se tedy rodí výhradně organicky během psaní.

Spolu s psaním se věnujete komponování moderní klasické hudby. Kdo vás k hudbě vedl?

Hudbě se věnuji odjakživa. Jako malý jsem chodil na základní uměleckou školu a hrál na klavír. Jiné formální hudební vzdělání nemám, a proto se v tomto ohledu musím vzdělávat neustále. I když jsem se jednou zeptal skladatele Maria Christou, jak k tomu přistupuje on, a on mi odpověděl, že hudbu člověk buď slyší, nebo neslyší.

Na Filozofické fakultě MU jste zvítězil v umělecké soutěži a vaše skladba na piano nazvaná 1922 zazněla i při slavnostním předávání medailí u příležitosti 100. výročí založení fakulty. Kde jste k této skladbě čerpal inspiraci? A co tato skladba obsáhla?

Skladba 1922 vznikla přímo pro tuto příležitost. Chtěl jsem, aby zněla slavnostně, ale zároveň trochu hravě, přesně jak si idealizuji atmosféru té doby. Do melodické linky jsem zakomponoval motivy z české hymny – jsou jen lehce naznačené, aby to nebylo patetické –, a hlavně z lidové písně Ach, synku, synku, kterou měl údajně rád sám Tomáš Garrigue Masaryk.

Dosud jste vydal dvě hudební alba. Je vám hudba rovnocennou tvůrčí platformou k psaní?

Hudba je pro mě spíše volnočasová aktivita, kde mohu dát průchod emocím, zatímco psaní vnímám jako činnost přemýšlivou a skutečné poslání. Knihy mě nutí vstávat ve tři v noci a zapisovat si myšlenky, zatímco kvůli hudbě kolikrát usínám až v pět ráno, čímž si paradoxně odpočnu.

Je to asi jako se všemi srovnáními, v něčem to je podobné, v něčem jiném možná a v něčem úplně jiném ne. Spíše je poměrně složité si to rozvrhnout časově, protože když jsem aktivnější v hudbě, přirozeně zaostává psaní, a to jsem byl poslední dobou hudebně velmi aktivní.

V roce 2022 jste složil hudbu k divadelnímu představení Malé ženy, ještě předtím také ke studentskému filmu Každá vteřina s Kateřinou. Na čem pracujete nyní?

Dodnes pravidelně vytvářím originální soundtracky pro bohemistu Václava Junka, který na instagramovém účtu předkládá zajímavé filmové interpretace. Teď ještě navíc spolupracuji s producentem Michalem Sloukou na albu Forbidden Forest – temném elektronickém projektu, kde mícháme rap, trance a orchestrální hudbu. Je to pro mě osvobozující dobrodružství bez velkých ambicí, jen čistá radost z experimentu. Hudba mi dává svobodu, kterou literatura někdy neumožňuje.

Jste absolventem bakalářského oboru novořecký jazyk a literatura. Aktuálně pracujete v Praze jako marketingový specialista. Přemýšlíte o navazujícím magisterském studiu?

Pracuji v marketingové agentuře Ewing, kde se věnuji copywritingu, kampaním a kreativě, a zároveň v produkční společnosti Leonardo Production, kde jsem v týmu obecné produkce a časem očekávám přesah do hudební produkce.

Magisterské studium teď aktivně neplánuji, i když o něm často přemýšlím. Každodenní dávku akademičnosti mi nyní plně nahrazuje psaní knih, práce na hudebních projektech a usilovné samostudium primatologie. S kamarádem Siddharthem Shuklou brzy přijdeme s novým konceptem tzv. opičí ekonomiky. Kromě toho se nyní intenzivně věnuji samostudiu němčiny a maďarštiny. A už několikátým rokem pracuji na románu Blaženost, který pro mě osobně představuje dosud největší výzvu i radost. Věřím, že to bude vůbec to nejlepší, co jsem kdy napsal. Čtenáři se také mohou těšit na jedno obrovské překladové dílo starořecké, které právě prochází finální korekturou. Víc prozradím, až bude hotové.

Fotogalerie z autorského čtení