V letech 1995 – 1998 provedli pracovníci a studenti Ústavu archeologie a muzeologie FF MU ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR (J. Tejral) a Městským muzeem Břeclav (E.Klanicová) archeologický výzkum polykulturního naleziště na katastru města Břeclav v poloze Líbivá. Výzkum je vyhodnocován v rámci výzkumného projektu GA ČR Ekonomicko-sociální struktura raně středověkého centra a jeho zázemí, číslo projektu: 404/99/D069.Lokalita se nacházela 1,5 km východně od Charvatské Nové Vsi, u lesa zvaného Kančí obora. Osídlení bylo zjištěno ve výšce okolo 160 m n.m na okraji písečné duny zvedající se asi 1,4 m nad okolní dyjskou inundaci. Výzkum, který byl vyvolán snahou předejít zničení lokality při zakládání nové lesní školky, měl zpočátku záchranný charakter. Vzhledem k závažným objevům získal později povahu systematického výzkumu.

Na odkryté ploše o velikosti 1285 m čtverečních byly doloženy stopy intenzivního osídlení od pravěku až po novověk (Obr. 1-6). Celkově z Líbivé pochází 92 sídlištních objektů, 15 lidských hrobů, 5 pohřbů psů, 37 kůlových jamek a jeden novověký příkop.

K doposud nejstarším nálezům patří fragmenty vzácné amfory s věncem drobných oušek při dně pocházející z nejstaršího horizontu kultury s nálevkovitými poháry (Obr. 11/1-2). Tyto nádoby či jejich charakteristické části jsou na Moravě známy pouze v sedmi exemplářích (dva z Božic, jeden z Rousínovce, tři z Kostelce – Kozí brady a jeden z Břeclavi– Líbivé; ústní informace dr. Šmída). Kultura s nálevkovitými poháry byla na Líbivé zastoupena také keramikou o něco mladší baalberské fáze.

K  pravěkému osídlení lokality patří i jevišovická kultura z mladého eneolitu, která na okrese Břeclav doposud chyběla (Peška – Rakovský 1990, 12-13). Kromě nádob zdobených typickým slámování či brázděným vpichem (Obr. 11/3,6-7), náleží k dotyčné kultuře i fragment vzácné tzv. lublaňské misky (Obr. 11/9).

Eneolitické nálezy se na Líbivé koncentrovaly především v nadložní kulturní vrstvě, příp. tvořily inturzi v mladších objektech. Pouze čtyři nevýrazné jámy lze klasifikovat jako pravěké (Obr. 1, obj. 16, 44, 49, 78).

Další fázi osídlení zkoumané lokality představuje nález laténské zemnice (Obr. 1, obj. 23). Jedná se o typickou obdélníkovou zahloubenou chatu orientovanou ve směru V-Z s kůly na delší ose. Z obydlí pochází hodnotný soubor mís s vlešťovanou výzdobou a poškozená železná spona pravděpodobně spojené konstrukce ze stupně LtC (Obr. 12/1-3, 7). Určité množství laténské keramiky často vyrobené z grafitového materiálu a zdobené svislým rýhováním se dostalo jako intruze do mladších zahloubených objektů (Obr. 12/4-6, 8).

Velice závažný nález reprezentuje pohřebiště ze starší fáze doby stěhování národů existující okolo poloviny 5. stol. Celkově bylo odkryto 15 lidských hrobů a dva sídlištní objekty s kosterními pozůstatky 16 jedinců (pozůstatky jednoho jedince byly zčásti zachovány v hrobové jámě, zčásti byly sesuty do mladšího sídlištního objektu, který hrob porušoval). Pouze v šesti hrobech z patnácti byla zjištěna nepříliš bohatá výbava (Obr. 13). Ta je přesto tak charakteristická, abychom mohli pohřebiště bez větších problémů kulturně i časově zařadit (Macháček - Klanicová 1997). Vzhledem k většímu počtu hrobů bez milodarů však nelze vyloučit, že část hrobů (především dětských) patří k některému z jiných období, v nichž byla lokalita osídleny (nejspíše k mladšímu raně středověkému sídlišti). K nejvýznamnějším nálezům  z hrobů patří zdobená bronzová přezka s ledvinovitým rámečkem, obdélníkovou záchytnou ploténkou a železným trnem, bronzová spona jednodílné konstrukce s horním vynutím, pravoúhlou nožkou a lučíkem zdobeným jemným příčným rýhováním a dva páry bronzových náušnic, z nichž jeden byl ukončen polyedrickou kostkou s vloženým kamenem, druhý pouze bronzovou čtvercovou destičkou. K ostatním nálezům patří nože, železné přezky, jednoduchá náušnice, železný kruh, kamenné úštěpy apod. (Obr. 13)

Prozkoumané pohřebiště lze zařadit do skupiny malých nekropolí, které se objevují okolo poloviny 5. stol. na Moravě, v Dolním Rakousku a na jižním Slovensku. Lidé pochovaní v těchto hrobech náleží nejspíše ke zbytkům autochtonního svébského obyvatelstva, které se dostává pod tlak východních Germánů expandujících z území Atilovy říše (Tejral 1999, 261).

Nejpočetnější archeologické nálezy zjištěné na Líbivé patří raně středověkému sídlišti. To zde existuje kontinuálně od časně slovanského období až po vrcholnou velkomoravskou fázi. O intenzitě osídlení svědčí početné superpozice mezi objekty z různých fází raně středověkého vývoje.

K časně slovanskému až starohradištnímu sídlišti lze přiřadit třicet dva objektů (Obr. 3). Mezi nimi výrazně převažují zásobní či obilní jámy, kterých jsme napočítali šestnáct. Kromě nich se zde vyskytují různé podlouhlé oválné jámy či objekty nepravidelných tvarů. Doposud zde nebyla objevena žádná časně slovanská zemnice. Je zajímavé, že se časně slovanské osídlení koncentruje na ploše vymezené řadou obilních jam, která v prostoru výzkumu vytváří pravoúhle lomenou linii zčásti procházející po hraně písečné duny (Obr. 4).

Nejstarší slovanská keramika reprezentovaná pražským typem a jeho deriváty pochází převážně z nadložních kulturních vrstev (Obr. 14-15). V zahloubených objektů byly nalezeny většinou již tvarově vyspělejší a zdobené nádoby (Obr. 16-17). Poměrně často se na nich objevují neobvyklé hřebenové motivy reprezentované např. metopami, různými kosočtverci, zavěšenými trojúhelníky vyplněnými hřebenovými vpichy, chaoticky rozmístěnými vpichy či vertikálními hřebenovými pásy v různých kombinacích (Obr. 16). Ke zvláštním tvarům lze přiřadit talíře (Obr. 17).

Pozoruhodným jevem, který jsme na Líbivé zaregistrovali, je skutečnost, že v zásypu některých jámy se přibližně v poloviční hloubce objevila jedna celá nádoba či její velká částí (Obr. 18). Podobné, avšak ojedinělé případy známe i z jiných lokalit (Přítluky, Velatice, Podolí - informace D. Jelínková). Lze však jen těžko rozhodnout, zda jde o nádoby sloužící k utilitární činnosti (např. nabírání obilí), které zůstaly po skončení funkce jámy stát na její hraně a po určité době se do ní zřítily, či zda to jsou doklady určitého symbolického chování spojeného s opouštěním objektů zahloubených pod povrchem země (k symbolickému významu zahloubených objektů v pravěku např. Neustupný 1997, 315-319). Druhou možnost by naznačovala jedna z těchto nádob, která byla záměrně znehodnocena tak, že její dno bylo provrtáno (Obr. 18/4).

O tom, že časně slovanské jámy na Líbivé nebyly využívány pouze k praktickým účelům svědčí jeden z těchto objektů kompletně vyplněný velkými kameny, které se na lokalitě nevyskytují a musely být importovány ze vzdálenosti mnoha kilometrů. Analogický objekt byla prozkoumán i na časně slovanském sídlišti v Roztokách u Prahy (Gojda 1991, 138-139, Fig. 3), kde byl v jámě zaplněné kameny nalezen i býčí roh a hliněná naběračka - tvar u Slovanů velmi neobvyklý, který je snad možné spojovat s určitými rituálními praktikami.

Nejintenzivnější sídlištní aktivitu na Líbivé spojujeme s velkomoravským obdobím. Z této doby pochází třicet sedm sídlištních objektů, včetně dvou čtvercových zemnic (Obr. 5).

Mezi objekty byly opět výrazně zastoupeny zásobní či obilní jámy, které byly zjištěny v jedenácti případech.

Z velkomoravských objektů pochází především keramika (Obr. 19-20). Kromě běžné středohradištní produkce se zde objevují i zástupci výrazných typů identifikovaných na Pohansku u Břeclavi či jiných velkomoravských centrech. Jde např. o nádoby s prožlabeným okrajem (Obr. 20/3-5), exemplář Dostálovy skupiny Ia s okrajem profilovaným středovou plastickou lištou a zdobenou hustým rýhováním (Obr. 20/2), deriváty odvezené z blučinského typu (Obr. 19/1-7) apod. Jedna z nádob (Obr. 20/1) upomíná tvarem (široké plece, maximální výduť těsně pod hrdlem - srovnej Dostál 1975,172, Tab. 111/1) i výzdobou (široká vlnovka rytá jednozubým nástrojem - Dostál 1975,172, Tab. 111/1; Poláček 1995, 143-144) na velmi pozdní, snad již i postvelkomoravskou keramiku. Některé nádoby jsou zvláštní svojí morfologií (např. dvoukónický tvar) či hrubým materiálem a nízkou úrovní výroby.

Zvláštním nálezem jsou pohřby pěti psů (Obr. 7), které se nacházely buď ve velkomoravských sídlištních jamách nebo v mělkých jamkách těsně pod povrchem. V případě, že kostra byla neporušena, byl pes uložen vždy na boku s pokrčenými končetinami.

Zemnice z Líbivé byly vybaveny kamennými pecemi. Jedna z pecí zůstala velmi dobře zachována in situ i s velkými fragmenty pražnice, která byla zřejmě původně položena na peci. Z hlediska rozměrů jde o průměrně až nadprůměrně veliká obydlí (Dostál 1987, 14). Vynikne to především komparací se souborem zemnic z jižního předhradí na Pohansku (Obr. 9). Opět se tak potvrzuje zjištění P. Donata (1995, 81) který konstatuje, že domy na jižním předhradí Pohanska, tedy na centrální lokalitě, jsou v zásadě menší než zemnice z venkovských sídlišť. Je dokonce možné, že se jedná o určitý obecný fenomén, jak můžeme vyvozovat z rozměrů zemnic prozkoumaných na velkomoravském hradisku Mužla – Čenkov (Šalkovský 1993, 42, Obr. 6), které jsou rozměrově stejné či dokonce menší než zmíněná obydlí z jižního předhradí na Pohansku. Vysvětlení rozdílu ve velikosti domů z centrálních a venkovských lokalit není jednoduché. Ekonomicko-sociální diferenciace obyvatel těchto příbytků (Donat 1995, 81) je pouze jedním z možných výkladů zjištěné skutečnosti.

Analýza raně středověkých zásobnic a obilnic z Líbivé (Obr. 8) potvrzuje známý fakt, že časně slovanské jámy jsou jak objemem (v našem grafu vyjádřeném plochou řezu jámy), tak hloubkou menší než obilnice velkomoravské (Obr. 10). Pozoruhodné je zjištění, že velkomoravské zásobní jámy lze na základě rozměrů rozdělit do dvou ostře oddělených skupin. Významné jsou především hluboké a objemné zásobnice, které se na rozdíl od menších jam neobjevují poblíž zemnic, ale pouze ve zvláště vyděleném okrsku. Snad to souvisí s tím, že osada v Líbivé tvoří jednu z osad zemědělského zázemí velkomoravského Pohanska, které bylo vzdušnou čarou vzdáleno pouhých 5,5 km. Rozdělení zásobních jam do dvou kategorií možná odráží skutečnost, že na takovémto sídlišti musela existovat produkce dvojího druhu – pro vlastní potřebu a pro zajištění výživy lidnatého centra, kterým hradisko na Pohansku bezesporu bylo. V této souvislosti nelze nezmínit významnou skutečnost, že na velkomoravském Pohansku podobné obilnice a zásobní jámy fakticky chybí.

Závěrem lze konstatovat, že výzkum Ústavu archeologie a muzeologie FF MU na Líbivé u Břeclavi přinesl mimořádně důležité výsledky, k jejichž podrobnému vyhodnocení dojde v nejbližší době. Tato práce výrazně rozšíří naše poznatky o zázemí hradiska na Pohansku, a přispěje tak k lepšímu pochopení složitého organismu, kterým raně středověké centrum bylo.
 
 
 
 

Literatura:

Peška, J. – Rakovský, I. 1990: Břeclavsko v pozdní době kamenné. Mikulov.

Macháček, J.-Klanicová, E. 1997: Die Gräber aus der Völkerwanderungszeit in Břeclav / Lundenburg – Líbivá. In: Neue Beiträge zur Erforschung der Spätantike im mittleren Donauraum. Spisy Archeologického ústavu AV ČR Brno. Brno, 57-65.

Tejral, J. 1999: Archäologisch-kulturelle Entwicklung im norddanubischen Raum am Ende der Spätkaiserzeit und am Anfang der Völkerwanderungszeit. In: Tejral, J. – Pilet, Ch.- Kazanski, M.: L´Occident romain et l´Europe centrale au début de l´époque des Grandes Migrations. Brno, 205-271.

Neustupný, E. 1997: Šňůrová sídliště, kulturní normy a symboly, AR XLIX-2, 304-322.

Gojda, M. 1991: Early medieval settlements at Roztoky: the 1986-1989 excavations. In: Archaeology in Bohemia 1986-1990. Praha, 135-139.

Poláček, L. 1995: Altes Gliederungssystem der Mikulčicer Keramik. In: Poláček, L. (ed.): Slawische Keramik in Mitteleuropa vom 8. bis 11. Jahrhundert - Teminologie und Beschreibung. Brno, 131-195.

Dostál, B. 1975: Břeclav - Pohansko IV. Velkomoravský velmožský dvorec. Brno.

Dostál, B. 1987: Stavební kultura 6.-9. století na území ČSSR, AH 12, 9-32.

Šalkovský, P. 1993: Sídliskové objekty a štruktúra vnútornej zástavby. In: Hanuliak, M. - Kuzma, I. - Šalkovský, P.: Mužla - Čenkov I. Osídlenie 9.-12. storočia. Nitra, 41-69.

Donat, P. 1995: Břeclav – Pohansko und die Erforschung des frühmittelalterlichen Grubenhauses in Mähren, SPFFBU E 40, 76-89.