Film Culture: Brno 1945-1970

The History of Distribution, Exhibition and Reception

 
 
 







 
Document Title
Publikované vzpomínky na kina a na uváděné snímky
 
Text
Jan Zábrana: Celý život (1). Praha: Torst, 1992.

Odpoledne jsem později byl koupit na večer pro tátu a pro sebe lístky do kina. Večer jsem byl tím Steinbeckem podruhé nadšen. Je to hluboce udělaný film, knihu neznám, ale opatřím si ji. Vyšla pod názvem …jejich je království nebeské. Film má (totiž ten příběh) mnohou problematiku. Třeba jenom problém trestu je zločin, spáchaný osobou bez rozumu bez úmyslu, omezeným chudákem, patřícím do blázince, který však musí jít pracovat, aby měl z čeho žít. Ve filmu je otázka vyřešena smrtí bezděčného vraha, ovšem to je dáno situací, neboť smrt je tam jistá když – ne od přítele, tedy od rozzuřeného, na zatížení vrahovo nedbajícího Kudrnáče (syn farmářův, nikoli Kudrna, za kterým jsme byli v nemocnici). Zajímavá je též touha všech osob ve filmu, touha po soukromém majetku, touha dělat na svém, být svým pánem, třeba ve skrovných poměrech. Touha společná všem chudákům. Tím snad neúmyslně, ale opravdu a silně film vyznívá protikomunisticky. Toho si také mnoho lidí nepovšimklo. Skvělá byla též epizoda s černochem, která ukazuje, jak mnoho se člověk musí trápit, není-li uznán rovným členem lidské společnosti, a že nic mu nemůže dát proti této ztrátě lék, náhradu, nic takového není. Starý černoch, Křivý, který čte spousty knih, to dobře cítí, když říká, pln zatrpklosti, že dělníci-běloši jej nesnesou mezi sebou v čeledníku a dávají mu najevo své pohrdání. A konečně hlavní: není prosťáček Lennie vůbec prototypem málo myslících a málo vzdělaných lidí? Vždyť on není blázen, jenom ustrnul na vývoji, nedošel tak daleko jako ostatní. Toto srovnání je až démonicky shodné. Jako Lennie, když zabíjí, si není vědom viny, poněvadž jeho rozum tak daleko nesahá, tak vedené a nepřemýšlející davy dovedou napáchat hrůzy, aniž jsou si vědomy, co činí. A na každém pohybu tohoto je tato analgie vidět. Jen závěr je možno aplikovat pouze částečně: řešení smrti Lennieho je řešení dané jen nutností situace, jak jsem již napsal, správně by měl jít do ústavu, kde by udržovali v šachu jeho omezený rozum a moc rozumní lidé. A i to lze jistě přenésti: demokracie je možná jen při vyspělosti alespoň nadpoloviční většiny lidí. Jinak ovládnou nepřemýšlející a svedené demagogem ostatní a demokracie se zvrhá v ditakturu onoho demagoga, který vládne za davy. V tomto případě ani zde by neškodilo aplikovat resumé: držet na uzdě nebezpečné síly. Toto bylo jen několik myšlenek, které mě napadly při zhlédnutí toho filmu. …
s. 12-13, zápis ze dne 2. května 1948

… Ve středu jsem byl na americkém filmu Brána ke štěstí – dost jsem o tom filmu přemýšlel – není to dobrá věc, spíš zvrácená – mravně nevyjasněná a plná kopanců, nakonec vyznívá nepravdivě a rozpolceně – charakter dokazuje, že i lumpárna a bídáctví mohou zvítězit a dosáhnout cíle – najdou-li hloupé a naivní lidi. …
s. 16: 9. květen 1948

Večer na Krakatitu. Technicky jeden z nejlepších filmů čs. výroby. Co se týče tendenční stránky, musel by se Čapek v hrobě obracet.
s. 54 – 4. září 1948

Anglciký film, který jsem večer zhlédl (Paní Miniverová), je dobrý. Má rozhdoně správnou a etickou tendenci na davy. Bohužel, chodím na filmy dlouho a pozoruji tak bedlivě, že i u takto citových filmů (anglických a amerických) vidím jistou řemeslnost ve výrobě a braní scén. Ale jinak lze pro film hlasovat, pro „lid“ jsou tyto víceméně dojímavé filmy cenné. Ostatně mají mnohé cenné záběry (tady epizoda s němekcým letcem). Sekáči Francouzi ve svých psychologických filmech jsou nedostižní (Děti ráje, Idiot, Člověk bestie, SOS, Pastorální symfonie atd.). A ještě Chaplin v tom zná chodit.
s. 61 – 13. září 1948

Večer jsem byl na filmu Námořník a dvě děvčátka. Bylo nás tam spolu víc. Píďa, Jirka, Budulín, Lída, Manka. Proč jenom člověk, chce-li si levně poslechnout dobrý jazz, se musí chodit dívat na idiotské příběhy, poslouchat chtěné vtipy a zírat na opičáckou mimiku filmových herců a cukrové škleby všelijakých hvězd a hvězdiček? Nicméně publikum řvalo nadšením.
s. 69, 28. září 1948

Večer: proti očekávání jsem se přece vypravil na Štvance dnes podruhé. Je to nádherné, teprve teď, když lze sledovat hudbu, komponovanou stále na jeden motiv s podmalováním úderů věžních hodin, halucinace, kdy ve skelných bublinách rozlitého nápoje vidí celou minulost od vyloupení banky, později sestoupení obrazů ze stěn a rozmluva s farářem, vzpoomínka na verš z bible o milosrdenství atd. Mason vůbec podal Johnnyho výtečně. Je to dokonalý herec, nejen hezký člověk.
s. 72-73, 10. října 1948


Se školou na ruském filmu Vesnická učitelka. Proč každý ruský film musí být tendenční? Tohle by jinak nebyl špatný film.
s. 74, 18. října 1948

Na jednom z nápisů na chodbě stojí: „Škola bez kázně je jako mlýn bez vody!“ Z filmu Vesnická učitelka.
Ti blbci snad ani nevědí, že jsou to slova Komenského a že do toho ruského filmu byla jen přejata.
s. 78, 26. října 1948

Večer jsem byl na filmu Bílá tma. Je to důkladně ubohý film. Bezdějový, nepravděpodobný, špatný. Ukrytí partyzáni, ač mají Němce okolo, zničehonic zpívají, tam, kde domácí člověk znalý okolí spadne ze skály, vyleze ruský voják s ním na ramenou atd.
s. 86, 21. listoapdu 1948

Večer jsem byl na americkém filmi Případ kapitána Dreyfuse. Je to zfilmováno obvyklou slušnou a působivou americkou metodou, ale už jsem tyhle americké filmy prokoukl. Je to sice korektní filmová forma, ale má už všechny stránky a triky otřené a nemá nic nového. Čili: filmový průmysl hollywoodský. To Angličani jsou pašáci. Na jejich Štvance nezapomenu.
s. 87, 24. listoapdu 1948

V neděli tu budou dávat film Severní hvězda. Je to americký film o Rusku. Film přátelský a příznivý. Srovnej s tím Ruskou otázku, plnou nenávisti, a vidíš, kdo jak smýšlí.
s. 100, 26. prosince 1948



Čestmír Jeřábek: V zajetí stalinismu. Z deníků 1948-1958. Brno: Barrister & Principal, 2000.

V našich kinech se hraje krásný Krškův film Měsíc nad řekou podle Fráni Šrámka. Člověk nevěří vlastním očím a uším. Čisté umění, žádná propaganda! A kritika nešetří chválou. Kde to jsme?
s. 228, 29. srpna 1953

Po dlouhé době jsme zase viděli anglický film – Kordova Ideálního manžela (O. Wilde). Hraje se ovšem na městké periferii – v Židenicích, ale z města tam stále proudí zástupy zvídavých diváků.
s. 254, 27. dubna 1954

Doba, chudá na duševní požitky. Ale dnes jsme viděli skvělý anglický film „Moulin Rouge“ – o životě malíře Toulouse-Lautreca. Vzpomněl jsem si na náš někdejší film o Mikuláši Alši, který se zdál dosti zdařilý. Po dnešku mi připadá jako písnčika kolovrátku vedle úžasně plnozvuké hudby orchestru.
s. 263, 19. července 1954

konečně se smí hrát v Brně skvělý Olivierův Hamlet. Ovšem jen v periferních kinech. Fronty lidí na lístky.
s. 270, 2. října 1954



Josef Charvát: Můj labyrint světa. Vzpomínky, zápisky z deníků. Galén, Praha 2005

„V kinech se stále hrají blboučké filmy z lidových demokracií, nějaké ty filmy ze Západu jenom zcela výjimečně, a pokud možno v zapadlých kinech.“
s. 433, 10. června 1956



Jaroslav Boudný: Vzpomínka: Trafouš byl náš život aneb jak se bavila mládež v padesátých letech. In: Neviditelný pes, neviditelnypes.lidovky.cz/vzpominka-trafous-byl-nas-zivot-do1-/p_spolecnost.asp?c=A060922_184759_p_spolecnost_wag

„Trafouš“ byl název Václavského náměstí a v těch letech to byl střed zábavy velké části pražské mládeže a samozřejmě i různých individuí. byla to slangová odvozenina od londýnské Traffalgar Square. „Trafouš“ byl neodmyslitelně spojen s kinem Čas, které bylo kdysi vedle Koruny, a pak s kinem Letka. Taky to byla „Boule“, neboli kavárna Lucerna a hlavně velký sál Lucerny, kde se každou neděli konaly estrády, které byly neustále přeplněné mládeží a kde se děly různé věci, hlavně v ochozech, včetně rvaček a jiných, na tehdejší dobu nekalých věcí, leč drogy tam nikdy užívány nebyly.

Chodili jsme do kina Čas. Toto kino běželo nepřetržitě. Vždy hodinu a po krátké přestávce znovu. Promítali filmový deník, různé poučné filmy a také grotesky. Vstup byl 1.- Kč. Po stranách byly lóže a v nich se děly různé nepřístojnosti – totéž probíhalo v zadních řadách nebo na balkóně. Biletáři neustále kino procházeli a svítili baterkou do lóží a do řad a dost lidí vyváděli. Ti tam ovšem za chvíli byli opět. Co byly ty nepřístojnosti? Tajně se tam kouřilo, kšeftovalo se tam (ovšem oproti dnešku s banalitami) a také se tam děly nemravnosti (kdo čte, rozuměj). Občas se tam strhla rvačka a nakonec hodili biletáře z balkónu dolů. Byl z toho těžký úraz a kino Čas bylo na čas pro nás „nepoužitelné“.
Hodně se také odehrávalo v pasážích, hlavně v Letce, kde byl později Čas. Mezi touto mládeží byli různí jednotlivci známí svými přezdívkami, ze kterých často oprávněně šel strach: Krvavej Dan, Bosambo, Grizzly, Bílej Dan, Miky apod.
 
nahoru