Film Culture: Brno 1945-1970

The History of Distribution, Exhibition and Reception

 
 
 







 
Title
Návštěvníci kin v padesátých a šedesátých letech
 
Text
Rozhovory, z nichž předkládáme vybrané části, realizovali studenti Ústavu filmu a audiovizuální kultury v rámci výzkumného semináře Orální historie a dějiny kinematografie.



Rozhovor s panem Igorem, nar. 1941, VŠ, projektant, bydliště před r. 1970: Brno-Žabovřesky
Tazatel: Hedvika Šimíčková, rozhovor proběhl 30. listopadu 2009

Do kina jsem chodil, pokud to rodiče povolili. Pak byly nějaké návštěvy kina v rámci školy, pamatuji si, že škola dokonce vydávala nějaké poukázky na zlevněné vstupné na vybrané filmy. Minimálně dvakrát třikrát do roka s tou školou se šlo na nějaký vybraný film, hlavně sovětský, a zrovna tak i ty poukázky byly na nějaké vybrané filmy, ne na všechny. Bylo to na kterékoli kino, ale většinou pochopitelně jsem jako dítě chodil tady do Lucerny, nikam dál moc ne. S rodiči jsem ani nechodil do kina, pokud si pamatuji, neměli na to čas. Spíš jsem chodil se spolužáky, tak jednou za čtrnáct dní nebo za tři týdny.
Škola byla i v sobotu, v neděli pak bývaly myslím i dopolední promítání pro děti, všelijaké pohádky – na to jsem už nechodil, protože v neděli jsme šli s rodiči třeba na výlet…
Vstupenka stála tak od dvou do šesti korun, takže to asi velkou roli nehrálo, ale tak nějak ze zvyku se chodilo na nejlevnější a pochopitelně třeba do první řady.
Na chemickou průmyslovku jsem chodil v Husovicích, to už jsem měl šalinkartu, takže jsem byl pohyblivější po Brně. Navštěvovali jsme kino Sibiř v Husovicích a kino na Marxově – tam jsem míval i taneční, nad kinem byl velký taneční sál.
Chodilo se do různých kin, někdy s děvčaty. To už se tak moc nevybíralo. Některá představení byla vyprodaná, takže člověk šel třeba v Husovicích do jednoho kina a tam už bylo vyprodané, tak druhé kino dvě stě metrů dál a už se ani moc nehledělo na to, jaký film tam poběží.
Do letního kina jsme chodívali, když už jsem jezdil na motorce. Tato letní kina skutečně dávala filmy, které už měly udělanou reklamu, třeba francouzské filmy anebo i americké, takže byl vždycky velký zájem a skutečně bylo někdy to letní kino na stadionu vyprodané. člověk musel mít sebou deku nebo i deštník, a to kino mělo takovou svoji atmosféru, protože někdy bývaly všelijaké festivaly filmové nebo před představením běžel už třeba od osmi nějaký program.
Televize začala ovlivňovat návštěvu kina až od sedmdesátých let, pak přišla barevná televize, ta možná taky trochu ovlivnila odklon od kin. Ale myslím si, že ta televize nebyla tak atraktivní, protože tam v podstatě byly pořady všelijaké estrádní a tam nedávali moc filmy. Televize spíš stáhla lidi v okamžiku, kdy začali dávat seriály, například anglický seriál Sága rodu Forsythů.





Rozhovor s paní Ludmilou, nar. 1935, VŠ, bydliště před r. 1970: Šlapanice; Brno
Tazatel: Jiří Jagoš, rozhovor proběhl 2. prosince 2009

Do první třídy gymnázia jsem šla v roce 1946. To znamená po skončení světové války. Ale to si vzpomínám, že holky byly úplně zblázněné do Errola Flynna. Úplně, protože ten dělal Robina Hoooda. Tam byly holky, které šly na Robina Hooda čtrnáctkrát.
Vždycky záleželo na tom, jesli maminka má peníze. To ať šlo o kino, ať šlo o muziku. Když maminka měla pět korun, tak mě pustila na muziku. Ona řekne: Musíš na candrbál, kdyby tam pes křivó nožkó zabrnkal. Ale s kinem... No tak záleží na filmu, kdyby by to byl třeba Hamlet, toho jsem viděla ve Šlapanicích, tak bych šla samozřejmě na Hamleta. Ale jinak, já jsem byla člověk pohyblivý. Ten Hamlet souvisí s mojí četbou. Já jsem četla velice mnoho a cokoliv. Mně nikdo literaturu nevybíral, já jsem četla, co mi pod ruku přišlo, od té doby co jsem uměla číst. A tady tohle to byla moje srdeční záležitost.
Film jsem vybírala podle toho, co bylo v té popisce. Někdy také člověk vybíral podle toho, co o tom slyšel. My jsme neodebírali noviny. My jsme brali noviny jenom jednou za týden do doby, co žil tatínek. Potom, co tatínek umřel, tak jsme nebrali noviny vůbec. Kdepak recenze.
Byly tam naše české filmy, na které jsme chodili, samozřejmě. Nevím, kdy byl natočený Švanda dudák, na toho jsme šli. Když tam byl ten Oficiál Tříska, tak na to jsme šli rádi.
V šedesátých letech jsem chodila do různých kin v Brně. A kromě toho jsem chodila určitý čas, asi 2 roky, na předváděčky, které bývaly v budově, kde je dnes televize na Josefské, tam býval Krátký film, nahoře byly střižny krátkého filmu a byla tam místnost, kde se předváděly filmy různým funcionářům. A než ten film šel do kin, tak ho funcionáři museli vidět. A já jsem asi po dva roky chodila na předváděčky, takže jsem ty filmy viděla dřív, než to šlo do kin. A potom v kině, když jsem chtěla, tak jsem na to šla znova. To bylo asi v letech šedesát až šedesátdva nebo šedesáttři. To bylo několik filmů za sebou, při té předváděčce, tři nebo čtyři. V podstatě šlo o to, jestli ti krajští funkcionáři to nezatrhnou. Deset, dvanáct jich tam sedělo.
V té budově, kde je dnes televize, tak tam v těch padesátých letech byl Krátký film. Když vznikla v Brně televize, tak budova připadla televizi. Byla tam pětatřicítková střižna a byla tam taky promítačka, takže bylo možno promítat normální filmy. Tam se to odehrávalo.
Na konci padesátých a začátku šedesátých let se objevily některé kvalitní sovětské filmy, například Balada o vojákovi. Je to naivní příběh, je to děláno propagandisticky, ale je to děláno dobře. Ta Balada o vojákovi se hrála opakovaně a na to kupovaly lístky i ROH a takovéhle organizace, pro své členy. Takže ta kina byla plná. Opakovaně se k určitým výročím hrávaly určité filmy jako Kapitán Dabač... No tak takové věci se hrávaly opakovaně, ty prostě byly plné a nebyly to špatné filmy.
V té době tady byly taky některé americké filmy. Dostal se sem Stařec a moře, kde si vzpomínám na úžasný výkon pana Spencera Tracyho. Prostě to je podle té Hemingwayovy novely a pro film je to o ničem. Tam dohromady není žádný děj. A ten pan Tracy to je tak úžasný výkon, že... Samozřejmě lid na to nechodil, i když to byl americký film. Ještě tady v té době šly některé filmy polských režisérů. Úspěšní byli Křižáci. Samozřejmě hrdinská epopej to ano, historické témata, na to se lid hnal. Stejně tak jako se později lid hnal netušíc oč jde na Bergmana. V těch šedesátých letech bylo promítáno několik Bergmanových filmů. A tady byly v té době v těch šedesátých letech promítány Pramen panny a Mlčení. A na to Mlčení, to šlo v Brně asi jenom tři dny, se davy hnaly - to se promítalo v kině Art - protože šla pověst, že tam jde o nahotu. Tak lid se tam hnal kvůli nahotě a potom tam seděl zklamán a úplně konsternován, na co že to šel. Protože to nebyl o tom, o čem oni si mysleli.
Po roce šedesát osm film, který byl chápán vrcholně politicky, to bylo Kladivo na čarodějnice. To tak působilo. To souznělo s tím, co se dělo – s tím vyhazováním lidí, s vyhazováním ze strany, hledáním viníků za každou cenu, ať se přiznáte, protože jste nevítali sovětské vojáky. Prostě ten film tak působil. A ta kina byla plná a oni to dávali na předměstí, aby to nešlo v těch největších kinech.
 
nahoru