Film Culture: Brno 1945-1970

The History of Distribution, Exhibition and Reception

 
 
 







 
Title
Historie brněnského filmového klubu
 
Text
Rozhovory s pamětníky - návštěvníky brněnského filmového klubu a členy výboru FK - vedli (a rozhovory přepsali) ve většině případů studenti Ústavu filmu a audiovizuální kultury Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v rámci výzkumného semináře Orální historie a dějiny kinematografie, který se konal na podzim 2009.
Zde přinášíme zkrácenou podobu výpovědí pamětníků - zvukové záznamy a přepisy rozhovorů jsou uloženy v osobním archivu řešitele projektu.


PhDr. Vít Závodský (*1943):

Písemné odpovědi na otázky zprostředkovala Soňa Morgenthalová.


Předpokládám, že jsem se o existenci a činnosti brněnského FK blíže dověděl počátkem vysokoškolského studia na FF tehdejší Univerzity J. E. Purkyně, tedy někdy v roce 1960. Jeho členem jsem se stal někdy záhy nato a členství pak s ojedinělými přestávkami (vojenská prezenční služba v Bratislavě) pokračovalo až prakticky do současnosti. Jednoduchým důvodem byl můj iniciativní zájem o většinu uměleckých oblastí, a tedy i o kinematografii, a specializace FK na hodnotnou, občas jinde neprezentovanou produkci, lektorské úvody k filmům nebo i jiné popularizující materiály, jeho příležitostné festivalové akce apod.


Předpokládám, že jsem informace o programu FK zjišťoval z tehdejších „veřejně dostupných zdrojů“, tedy z plakátů, tisku, zřejmě i bulletinu KAM, z plakátů a zmíněných speciálních informačních materiálů samotného FK. Na FF tehdy bylo velmi živé kulturní klima; mj. tu vycházel rozměrný strojopisný nástěnný časopis Proud, který se nejspíš ani filmové tematice nevyhýbal.


Myslím, že jsme o kvalitních snímcích cizích i naší „nové filmové vlny“ průběžně alespoň v hlavních rysech informováni byli, sledujíce i odborné revue (Film a doba aj.), orbisovskou knižní edici Filmy a tvůrci atd. Jako posluchač tehdy právě založené katedry divadelní a filmové vědy na FF UJEP (název i okruh zdejších předmětů se v důsledku všelijakých fúzí rozličně měnil) jsem se cíleně a systematicky věnoval především teatrologické problematice s velmi častými návštěvami profesionálních i amatérských divadel, ale absolvoval jsem rovněž filmologické přednášky a semináře dr. Zdeňka Smejkala, estetika doc. Olega Suse a dalších, včetně pedagogů na JAMU.


Lektorské úvody, byť rozdílné kvality, jsem sledoval a akceptoval. Pro případné opozdilce tu navíc byla šance nezmeškat začátek vlastního promítání. V 60. letech uváděl v Jaltě filmy zasvěceně právě dr. Smejkal; ze 70. let už ve Světozoru si živě vybavuji emfaticky působivé, nečekanými konotacemi bohaté promluvy kamaráda-všeuměla, hudebního skladatele a nynějšího hrajícího dramaturga činohry ND Brno Martina Dohnala.


Místo konání aktivit FK zřejmě jistou roli v jejich návštěvnosti hrálo, ale patrně ne zcela negující – věrný filmový fanda se zkrátka musel „objektivním“ okolnostem přizpůsobit. Samozřejmě, že šlo o vzdálenostní a dopravní dostupnost jednotlivých míst, spíše nežli o jejich příliš se nelišící divácký komfort (technické parametry promítání posuzovat nemíním). Z tohoto hlediska asi nejlépe vyhovovala Jalta na Dominikánském náměstí, resp. stále fungující Art na Cihlářské ulici. Osobně jsem si velmi pochvaloval lokalitu židenického Světozoru, který jsem měl asi 150 m od svého tehdejšího kantorského působiště. Každý týden se stávalo, že jsem se skupinou studentů Střední knihovnické školy přešel přímo z odpoledního vyučování do tamního, vhodnou elevací vybaveného hlediště. Nejméně oblíbené patrně bylo vzdálené jundrovské sídlištní kino Svratka, sice možná vzhledově modernější, ale příliš „z ruky“ (autobus tam tuším ještě nejezdil).


Připojují ještě několik neuspořádaných a faktograficky neverifikovaných pamětnických střípků – nechť jsou brány zcela nezávazně „cum grano salis“ a s vědomím skutečnosti, že se někdy jedná o zážitky už 45 i více roků vzdálené. Zejména vzhledem k vyhrabání torzovitých poznámek z první poloviny r. 1965 (tedy samotného závěru VŠ) mohu nicméně být trochu konkrétnější.


V zimních a jarních měsících r. 1965 se filmoví fandové koncentrovali do Jalty. Tehdy se tam organizovaly (zřejmě v gesci dr. Smejkala) i filmové cykly – shakespearovský, italského neorealismu, ukrajinské kinematografie, „Filmový strach“ aj. Snad každý čtvrtek dopoledne (většinou hned od 8 či 8,30 h.) konaly se v Jaltě dr. Smejkalem uváděné projekce zpravidla dvou filmů, cizích i domácích (Chabrolovi Bratranci, Wellsův Othello, Na západní frontě klid, David a Líza, Monsieur Verdoux aj.). V témže období pořádal v Jaltě divadelnický svaz (SČDU) dokonce noční filmový seminář (Pramen panny, Povídky o bledé luně), končící po 2. hod. nad ránem.


Zajímavé celovečerní filmy (patrně mimo rámec FK) se daly vidět od 22,30 v Úderce na nám. Svobody (Zloději kol) nebo v tehdejší Moskvě (dnešní Scale), která tehdy mj. uspořádala festival polských snímků (Popel a démant aj.). Tamtéž tuším jednou ročně (v září ?) se pro rozličné „prominenty“ pořádala noční promítání filmů z filmařského kontraktačního „veletrhu“ (tzv. Filmfórum), a to i těch, které neměly být zakoupeny do běžné distribuce ani pro FK – tam jsme dychtivě lapali novinky, později spatřitelné nanejvýš v rakouském televizním vysílání.


Jako novinář jsem často chodíval na večerní neveřejná předpremiérová promítání na ředitelství tzv. „Krpofleku“ (Krajský podnik pro film, koncert a estrády) na Chorázově (dnes už opět Jezuitské) ulici nedaleko Typosu. Většinou se předem přesně nevědělo, jaký film bude k dispozici. Vzpomínám si, že mě tam uspěchaný personál jedenkrát zamkl a trvalo dlouhý čas, než jsem tlučením zburcoval náhodného chodce a ten zalarmoval VB, která si pak domnělého zloděje na nedaleké služebně podle totalitních zvyků důkladně „podala“.



PhDr. Jaromír Blažejovský, Ph.D. (*1957):

Rozhovor vedl a přepsal: Pavel Cápal


Jak jste se o činnosti FK dozvěděl?
O tom, že existují filmové kluby v Československu, jsem věděl už dávno, protože se o jejich činnosti občas psalo třeba v časopise Kino a poté už zbývalo podívat se na plakát brněnských kin, kde a kdy vlastně ten filmový klub působí, takže když jsem se rozhodl stát se členem filmového klubu, tak už jsem věděl co to je, kde to je a jak to funguje. Členem filmového klubu v Brně jsem se stal v říjnu 1973. Podnětem, který rozhodl o tom, že se konečně stanu členem, byl film Akiry Kurosawy Dode's-Ka Den, který jsem chtěl vidět, takže jsem se domluvil tehdy se svým otcem, že se oba staneme členy filmového klubu v Brně. Protože jsem bydlel v Zastávce u Brna, tak jsem vlastně dojížděl s tatínkem automobilem na každé představení.

Jaký význam pro vás měly lektorské úvody u filmu?
Lektorské úvody byly v době, kdy jsem začínal chodit do FK, namluvené na magnetofonový pásek, trvaly přibližně deset minut a musím říci, že ty úvody mi docela imponovaly, protože byly napsané naprosto suverénně a předpokládaly velmi zasvěcené a vzdělané publikum, takže se nezdržovaly nějakým složitým vysvětlováním, ale rovnou mluvily o tom, co ten který režisér dělá a jak o svých filmech hovoří … předpokládalo se, že publikum už toho filmaře zná odněkud z dřívějška.

Úvody se tedy pouštěly z pásku – živé úvody se nedělaly?
Dělaly, byl jeden člen výboru, Jaromír Novák, který byl jediný schopen uvádět filmy živě, a to zhruba do roku 1978, ale pak se objevila velká hvězda těchto úvodů, tehdy teprve student gymnázia Martin Dohnal, který byl naopak vynikajícím strhujícím a charismatickým řečníkem a on ty filmové úvody dělal zásadně živě. A když to zkusil Dohnal, tak my ostatní jsme se potom taky osmělili a vlastně jsme stále víc a víc ve větší míře ty filmy uváděli živě a na konci 80. let už se jiná forma než živý úvod vlastně nepraktikovala.

A jak vypadaly ty lektorské úvody, z jakých pramenů vycházely, jaké informace obsahovaly?
Ten lektorský úvod zpravidla začínal nějakým oslovením publika, sdělilo se publiku, co uvidí za film, potom se většinou mluvilo o národní kinematografii, ze které daný film pochází anebo přímo o režisérovi, pokud to byl příklad nějaké autorské tvorby. Většinou to trvalo něco mezi osmi a patnácti minutami. Samozřejmě Martin Dohnal měl úvody komplikovanější, které už mnohem více směřovaly k interpretaci daného filmu, který ovšem diváci teprve měli vidět.

Jak na ty úvody reagovali diváci?
Já myslím, že ty úvody byly vnímány s velkou pozorností a že dokonce ti oblíbení úvodníkáři byli i docela populární.

A odehrávaly se po skončení filmu nějaké diskuse s diváky?
Žádné organizované diskuze po skončení promítání jsme nepořádali. To byla forma práce, kterou praktikovalo v Brně jiné pracoviště, a sice přímo tady na filosofické fakultě v kinosále každou středu. Doktor Zdeněk Smejkal tam promítal filmy z dějin světové kinematografie, uváděl je a po promítání k nim vedl ještě i analytickou debatu. Podobně existovala jedna iniciativa na Chorázově ulici v kinosále krajského filmového podniku, v pondělí odpoledne probíhal takový cyklus filmů z běžné distribuční nabídky a tyto filmy také uváděl Zdeněk Smejkal a také po nich následovala debata. Jmenovalo se to myslím Malá filmová akademie a zorganizovali to studenti některých brněnských vysokých škol, například Karel Doležel, který tehdy studoval architekturu.

Existovala nějaká forma kontroly, nebo cenzury, nebo nějakého dohledu nad tím, co se v úvodech říká?
To je dobrá otázka. My jsme tedy o ničem takovém nevěděli a žádný dohled jsme nepociťovali. Za celou tu dobu nepamatuji jediný případ, že by byl někdo z výboru FK nějakým způsobem vyšetřován nebo popotahován za to, co řekl v rámci úvodů k filmu, ale já nepochybuji, že Státní bezpečnost měla svoje agenty i přímo nasazené na představení FK. Ale jsem si jist, že neměla žádného agenta mezi členy výboru, nebo mezi týmem aktivistů, takže nemám žádné zprávy ani žádnou vzpomínku na to, že by v tomto smyslu docházelo k nějakým problémům. Ale je třeba samozřejmě k tomu dodat, že v těch úvodů jsme nešli tak daleko, že bychom říkali něco nevhodného nebo nějak podvratného, ale mluvili jsem způsobem, který diváci zřejmě vnímali jako způsob odvážný anebo možná dokonce i trochu podvratný – ale rozhodně to nebylo na nějakou aféru.

Hrálo pro Vás nějakou roli to, v jakém kině se odehrávala představení FK?
V té době, kdy jsem začal do klubu chodit, to bylo v roce 1973, se představení konala v širokoúhlém kině Světozor v Židenicích, nikoliv v centru města, a bylo to kino příjemné a dobré. Horší bylo, když se potom program přesunul do kin, která nebyla širokoúhlá, což byla dvě kina. Kino Radost, které bylo na tehdejší Gottwaldově třídě, dnes na Cejlu a potom kino Jalta v pasáži Jalta. Ta kina měla vlastně status kin premiérových, ale to kino Radost bylo jaksi na nižším stupni společenské úrovně, byla tam dřevěná sedadla, tlačilo to, nebyla tam elevace... takže to nebyly to zrovna nejšťastnější doby, když byl FK v Radosti, a kromě toho všechny širokoúhlé filmy se stejně musely hrát v kině Světozor.

Potkával jste se při klubových představeních s Vašimi známými? Měla představení FK společenskou roli?
Ta společenská stránka té práce ve FK nastoupila až v době, kdy jsem se stal aktivistou a později členem výboru FK, takže potom to mělo poměrně velký význam, protože ta komunita kolem výboru FK byla tím hlavním přátelským okruhem ve kterém jsem se nějakým způsobem projevoval. Protože jsem potom studoval filosofickou fakultu od roku 1976 do roku 1981, tak musím říct, že poté stránce sociálních kontaktů nebylo studium na filosofické fakultě zdaleka tak uspokojivé, jako činnost ve výboru FK.

Kdo organizačně zajišťoval to fungování FK?
Správa městských kin byla zřizovatelem FK, ale filmový klub měl značnou autonomii, v jeho čele stál výbor. Ten sice byl jmenován ředitelem správy městských kin, ale rozšiřoval se a doplňoval víceméně vlastními silami. Pouze v dobách, kdy správa městských kin měla pocit, že ten klub nefunguje z jejího pohledu uspokojivě, tak nominovala třeba i některého svého zaměstnance nebo kádrového pracovníka do výboru FK. Tady je třeba dodat důležitou věc, že v té době vlastně v celé společnosti platila zásada takzvané vedoucí úlohy strany, což znamenalo, že v čele takové organizace vždycky musel stát člen KSČ. Takže v tom výboru stačilo, aby předseda byl členem strany, to vlastně bylo všechno. Existovala celostátní registrace členů klubu, ta byla v Praze, filmové kluby byly takto vlastně řízeny centrálně. Z pražského centra se například vydávaly legitimace, protože představení bylo dostupné pouze těm, kteří si zakoupili na celou sezonu legitimaci, která potom platila na území celého Československa, nebo tedy alespoň měla platit. Takže my jsme vždycky dostali balík těch legitimací, podle toho, kolik jsme si objednali z pražského centra, a odtud jsme také dostávali většinu filmů. Tam byl totiž při ústřední půjčovně filmů fond klubových filmů, řekněme klubotéka, a to byly právě ty filmy, které se přednostně ve FK promítaly. Stejně tak i přístup do Národního filmového archívu pak k některým výpůjčkám vlastně probíhal přes pražské centrum – mohli jsme buď komunikovat s národním archívem do jisté doby přímo, později už ne, a pro filmové kluby byly zhruba od roku 1977 schváleny jednotné balíky archívních filmů, které se směly hrát. Pokud později chtěl filmový klub třeba ještě něco navíc, musel požádat o doplnění některého ze svých cyklů, ale o tom rozhodovala rada československé federace FK.

Jak fungoval filmový klub po ekonomické stránce?
Klub fungoval jako standardní kino v Brně. Byl součástí hospodaření toho kina, kde klub byl. To znamenalo, že pokud se třeba tři dny v týdnu hrála klubová představení od úterý do čtvrtka, tak to byla poměrně důležitá položka v ekonomice kina a také vedoucí toho kina pokud třeba neplnil plán, tak vykonával určitý tlak na výbor filmového klubu, aby promítal atraktivnější filmy. Dokonce třeba v roce 1978 vedoucí kina Světozor Jiřina Šlajnová sama o své vůli zrušila některé naprogramované projekce sovětských filmů a místo toho nasadila Hru o Jablko, protože to byl tehdy obrovský kasovní trhák. Jiřina Šlajnová to učinila z pozice předsedkyně, protože ona byla nejen vedoucí kina v té době, ale i zároveň i předsedkyně výboru FK. A za sezónu, která trvala přibližně od září do června, navštívilo FK asi 40 tisíc diváků, někdy o trochu méně, jindy více. Protože ten klub míval zhruba 5-6 tisíc členů, tak to vychází, že v průměru každý člen filmového klubu byl v kině během sezóny asi 8krát. Na sezónu si přitom koupil legitimaci v ceně dvaceti korun. To byla cena po většinu období, kterou pamatuji, předtím to myslím bylo 16 a později 25 korun. Vstupenky na jednotlivá klubová představení stály poměrně málo, to bylo nějakých 3 až 5 korun za vstupenku. Pouze když se jednalo o filmy půjčené z archívu, tak to stálo korun šest.

A změnily se nějak podmínky fungování FK, pokud jde o výbor a jeho členy?
Ve výboru byla zachována kontinuita členů, protože když jsem nastoupil jako aktivista v roce 1976, tak výbor kontinuálně působil ve složení, které se jen mírně obměňovalo až do roku 1994. Samozřejmě někteří členové odcházeli, jiní zase byli angažováni nově, ale nebyly tady nějaké náhlé zlomy, že by byl třeba celý výbor rozprášen a jmenováni úplně noví lidé. K této události došlo dříve. Čili v době, kdy jsem byl řadovým členem, nepracoval jsem ještě ve výboru – bylo to, pokud se nepletu, na podzim roku 1974, nebo možná v létě toho roku. Tehdy byly po Brně vyvěšeny plakáty na září/říjen nové sezony, ale nakonec se ty filmy nehrály v uvedené době a celý začátek sezony byl posunut až na konec října nebo počátek listopadu. Takže v té době skutečně došlo k jakémusi převratu v tom vedení. Správa městských kin vlastně zrušila, nebo respektive neobnovila spolupráci s celým předchozím výborem a do toho nově jmenovaného výboru postoupila snad jedna nebo dvě osoby z předchozích členů.

A nevíte, z jakého důvodu k tomu došlo?
JB: O tom existují zřejmě různá svědectví, já jsem se na to ptal i tehdejšího ředitele správy městských kin pana doktora Karla Kovaříka a nepodařilo se nám nějak upřesnit, co se tehdy dělo. Mohu jenom říci, jaká byla tehdy šeptanda. Jednalo se o to, že ten program na září a říjen 1974 byl složený sice z vysoce kvalitních filmů, ale pro nezasvěceného diváka nebo laika to mohlo působit možná až trošku příliš nemravně, protože se hrály filmy jako Teoréma, Ohrožená nevinnost, nevím jistě, jestli tam byly taky Krásky v černých punčochách, Hry lásky šálivé… zkrátka a dobře ta fáma tehdy tvrdila, že někdo z nějakých funkcionářů si stěžoval, že se tam hrají pornografické nebo erotické filmy a že to neudělalo dobrý dojem, ale nepodařilo se mi tuto zprávu potvrdit. Podle jiných svědectví existovalo určité pnutí uvnitř toho výboru, byly tam nějaké znepřátelené frakce, takže já popravdě řečeno nevím, jak to bylo, ale na mě jako na řadového člena a na diváka to dělalo dojem neblahý, protože máte vyvěšené plakáty, těšíte se na zahájení sezony na začátku září jako každý rok a najednou je to zrušeno a sezona začne o dva měsíce později. Ale je pravda, že určitá část těch filmů se později objevila v následujících měsících v roce 1975.

Kdo rozhodoval o dramaturgii klubu?
Výbor měl asi 11 členů a tam byly rozděleny jednotlivé funkce, takže tam byl předseda – nebo předsedkyně, jednatel, potom ekonomka, pak tam byl člověk, který byl pověřený dramaturgií krátkých filmů, další se staral o propagaci, a poměrně důležitá funkce byla funkce dramaturga, takže v době, kdy já jsme začínal pracovat jako aktivista, byla tou dramaturgyní Danuše Švestková. Ta potom odešla na mateřskou dovolenou a tu práci jsem převzal já, ovšem dramaturgie byla vlastně v její éře i za mého působení kolektivní, to znamená radili jsme se v určitém užším týmu o tom, co hrát. Většinou to bylo tak, že inženýr, tehdy vlastně studující architekt Jaroslav Klenovský připravil vlastní návrh, jak by měl program vypadat, já jsem si připravil svůj návrh, další náměty si třeba přinesl Jaromír Novák, ostatní členové výboru, nebo aktivisté mohli také přijít s nějakými nápady a potom jsme to nějak dali dohromady. Jaroslav Klenovský měl většinou sepsaný návrh podrobně až do jednotlivých dnů, takže pokud někdo přišel jenom s tituly, tedy že řekl, mohli bychom hrát to a to, tak vlastně při jednání měl proti sobě Jardu Klenovského, který měl celý seznam filmů s tím, co bude ve středu, co bude ve čtvrtek, který den, v kolik hodin, takže... vlastně ty ostatní návrhy byly spíš už jen jakási korekce toho návrhu hlavního. Já jsem se to pak od Jaroslava Klenovského naučil, později jsem taky přinášel návrhy v této podobě už rozepsané do jednotlivých dní.

Docházelo k nějakým omezením v dramaturgii?
Omezeni jsme byli v každém případě tak, jako celá tehdejší filmová distribuce. Z hlediska Brna samotného, správy městských kin nebo brněnských řídících orgánů omezení nebyla žádná. Tady v Brně nám nekladl nikdo žádné překážky, ale samozřejmě že byla řada filmů, zejména to byly filmy české a slovenské z šedesátých let, které prostě byly celostátně zakázané, takže nebylo možné se k nim dostat ani přes ústřední půjčovnu filmů, ani přes Národní filmový archív a z téhle slavné éry české a slovenské kinematografie bylo k dispozici jenom několik filmů. Je jasné, že kdykoliv se tyto filmy hrály, tak byly vyprodané nebo měly velmi vysokou návštěvnost, někdy se nám podařilo maličko přelstít tento systém tím, že jsme si kopii půjčili z Bratislavy. Ona byla třeba zakázaná v českých zemích, ale mohla se hrát na Slovensku, takže tahle spolupráce existovala, byly to třeba filmy Pavla Juráčka - Případ pro začínajícího kata a Každý mladý muž, stejně jako i některé filmy slovenské, třeba od Ela Havetty – Slávnosť v botanickej záhrade, ale tohle byla největší bolest a to nás mrzelo nejvíc, že nemůžeme hrát ty slavné české filmy z šedesátých let. Jinak byla dramaturgie samozřejmě omezena tím, co bylo zakoupeno pro distribuci v Československu a dále tím, co nám byl ochoten půjčit Národní filmový archív, protože tam mohly být důvody i technické i ideové i autorskoprávní pro to, že nám jednoduše některé filmy nechtěli půjčit i když jsme věděli, že ty filmy tam jsou. Chtěl bych ještě upřesnit, že v rámci distribuční nabídky existovalo několik okruhů, takže pro nás platil především ten okruh filmů, které byly určeny výhradně pro filmové kluby. To byla ta klubotéka. Pak to byly také filmy pro takzvaný druhý distribuční okruh neboli pro kina náročného diváka, ze kterých jsme mohli čerpat, a dále to byly filmy, které se normálně hrály v distribuci, ty jsme ale uváděli jenom tehdy, když filmu například končil monopol nebo když jsme dostali privilegium zahrát ho jako předpremiéru dřív než ostatní kina, popřípadě když jsme měli pocit, že ten film stojí za pozornost a nikdo ho nehraje. Takže pak jsme si půjčili i běžný distribuční film, jehož kopie nám byla poskytnuta buď z krajského filmového podniku, anebo z ústřední půjčovny filmů v Praze. Jako příklad bych třeba uvedl, že tehdy byl uveden turecký film Kůň a zřejmě byla jenom jedna kopie a já jsem si velmi přál tenhle film Aliho Özgentürka pro naše publikum v Brně, tak jsme si ho objednali na jedno představení v Praze. Vždycky dvakrát ročně jsme jezdili do Ústřední půjčovny filmů v Praze, udělali jsme si takovou služební cestu a tam jsme navštívili ústřední půjčovnu na Národní třídě, paní Rajsovou nebo Václava Kmoníčka a podle karet jednotlivých filmů jsme si naprogramovali vždy půlku sezóny. A ještě byla jedna možnost, a sice půjčovat si filmy ze zahraničních kulturních středisek. Existovala velmi úspěšná spolupráce s polským kulturním střediskem, protože zájem o polské filmy ze strany zdejších diváků byl značný, o něco menší zájem byl o maďarské filmy… na konci normalizace pak bylo možné půjčovat si filmy i z francouzského institutu ve Štěpánské ulici v Praze. Ale protože ta ideologická bdělost se týkala i těchto aktivit, tak nám tyto aktivity byly později omezeny, bylo nám zakázáno uvádět z těchto středisek ty filmy, které zároveň nebyly zakoupeny k promítání. My jsme chtěli hrát především ty polské a maďarské filmy, které se u nás nesměly uvádět, protože se věnovaly nějakým tématům třeba z doby stalinismu a byly v tomto směru daleko progresivnější než tehdejší československá produkce, takže v jednu dobu platil zákaz pro uvádění těchto neschválených filmů, přestože to byly filmy, které měly k dispozici kulturní střediska spřátelených zemí.



Zpravodaj FK

 
nahoru