Film Culture: Brno 1945-1970

The History of Distribution, Exhibition and Reception

 
 
 







 
Name
Bratislavská: Karel (*1937)
 
Home
Bydliště v poválečném období: Zábrdovice, od 1951 Černovice
 
Passages from interview
Do kina jsem začal chodit po válce, především do Kapitolu, kam jsem to měl nejblíže. Na Cejlu bylo taky kino, ale tam jsme moc nechodili, byla to taková blechárna. V našem dosahu byla ještě Alfa, Scala, Moderna – pozdější Jalta. A také Čas a Úderka, tam běžely bloky krátkých filmů, pokračovalo to s dvouminutovou nebo tříminutovou přestávkou, mohl jste tam sedět celý den za jedno vstupné.
Promítaly se tam grotesky, krátké filmy přírodovědné a cestopisné, taky válečné snímky. K nám tehdy filmů moc nechodilo, hlavně po osmačtyřicátém: mohl jste se podívat na Pád Berlína, a to už bylo tendenční, i když jsme to jako kluci baštili. Ale v tom období 1945-48 jsme zažili některé anglické a americké filmy, nebyli jsme už tak úplně hloupí a říkali jsme si, „přece neválčili jen Rusové?“.
Týdeníky, to byli samí stachanovci a Lydie Korabelniková. Ale to šlo mimo nás, protože samozřejmě za prvé těch týdeníků jsem zas až tolik neviděl, a když už si člověk ten lístek koupil, tak ten týdeník jste klidně oželel. To jsme třeba raději stáli před kinem a kecalo se s holkama.
Před kinem Čas byl vyvěšený velký transparent a tam jste se dozvěděl, na co jdete. A když byli na konci Mickey Mouse nebo Pepek námořník, tak to stačilo naplnit kino, diváci se váleli smíchem.
Ještě jsme chodili do kina na Marxovu ulici – my spolužáci jsme bydleli všichni na Cejlu, Bratislavské, Soudní ulici apod., a tak když jsme měli skvadru, řeklo se: „To pudem na Marxendu do kina“. A tak se šlo a zabrali jsme třeba celou řadu.
Byli jsme „emancipovaní“ od starších bráchů, oni nás vlastně uvedli, ukázali nám ty finty jak se dostat na černo po týdeníku do kina. To šlo hlavně v období od jara do podzimu, protože kina byla samozřejmě špatně větraná a třeba do kina Kapitol byl boční vchod. Ten nechávali naplno otevřený, a tam když jste stál, tak jste dobře slyšel, co se tam vykládá a hlavně na vás šel ten neskutečný puch. Když skončil týdeník, měli biletáři problém rychle uvést ty, co přišli pozdě pro lístky. Samozřejmě jsme taky kolikrát dostali nafackováno a vyvedli nás za uši ven, protože když jste tam vletěl a nebylo místo, musel jste se během pár vteřin orientovat.
Hodně se chodilo třeba na Pět Sullivanů – film s dějem napínavým jako hrom, ponorkové útoky a nálety letadel. Nebo Guadalcanal, na ten se chodilo pořád…
Na některé filmy se chodilo víckrát, co taky doma. Tam chrastila stará čtyřlampovka filipska a byla pořád obsazená, tetinka a máti měly puštěnou nějakou dechovku a národní písničky… Sedělo se u stolu, i na vánoční svátky, poslouchalo rádio, hrály se karty… později začali Štuchal a jiní borci vykládat fórky, později Ruda Stolař a další.
Kovbojky poměrně brzo zmizely z českých kin, ale měli jsme tu kliku, že do osmačtyřicátého se daly některé vidět. To prostředí, koně, střílelo se… kdekdo měl atrapu koltu, hráli jsme si na indiány a kovboje na těch zbořeništích po válce, jako náboje sloužila omlácená omítka.
 
nahoru