Film Culture: Brno 1945-1970

The History of Distribution, Exhibition and Reception

 
 
 







 
Title
Novotný, František (*1944)
 
Text
Spisovatel, narodil se v roce 1944 v Brně. V roce 1968 dokončil obor technická kybernetika na elektrotechnické fakultě VUT Brno. Od poloviny 80. let publikuje sci-fi povídky a romány. Až do konce 70. let bydlel v Brně na Benešově ulici.




Moje nejstarší vzpomínka na návštěvu kina je z roku 1948 nebo 1949, bylo to kino Metro. Viděl jsem tam s tatínkem jako čtyř- nebo pětileté dítě dva americké filmy. První se jmenoval Rudý hřebec a druhý Lassie se vrací. Pamatuji si na to kino velice matně, byli jsme na balkoně, to kino patřilo k těm "lepším", s plyšovými křesly, a já jsem u toho strašně brečel. Oba tyto filmy jsou „dojáky“ a mě ten příběh psa, který se vrací ke svým majitelům, strašně sebral. Na pětileté dítě je to obrovský emoční útok, proto si to dodneška pamatuji. Rudý hřebec byl asi podobný děj, ale z toho si moc nepamatuji.
Terpve potom přišla éra kina Čas, kam jsem chodil skoro každý týden nebo alespoň několikrát do měsíce. To bylo po měnové reformě, kdy vstupenka stála 1,20 Kčs a a to kino bylo opravdu kouzelné. Mělo dva východy, druhý východ byl pod plátnem, kde byla baterie létacích dveří a za nimi baterie záchodků. To bylo vlastně kino pro lidi, kteří čekali na nádraží na vlak, a podle mě sloužilo fakticky jako veřejné záchodky. Takže každý tam šel vlastně za dvojím účelem a v okamžiku, kdy se otevřely létačky, tak zápach z těch nepříliš čistých záchodků pronikl do sálu. Tehdy vybíhal biletář, který měl na zádech mosaznou nádobu a rozprašoval lesní vůni. To na mě jako kluka udělalo fantastický dojem. Lavice byly rozděleny do tří úseků a byly tam dvě uličky, aby se lidé mohli rychleji obměňovat. Promítalo se totiž nonstop a bylo jedno, kdy tam člověk přišel. Teoreticky tam měl sedět tak dlouho, až začne zase ten film, který už viděl, a pak měl odejít. Pochopitelně že když jsem tam chodil jako kluk, tak jsem někdy zůstal na dva programy nebo jsem film, který se mi líbil, chtěl vidět ještě podruhé, takže jsem tam byl třeba hodinu a půl. Program začínal vždy týdeníkem, pochopitelně s veškerou ideologickou masáží, která v oněch padesátých letech fungovala. Pak byly v programu různé krátké filmy, některé přírodopisné nebo naučné, bývaly tam i takové ty nabádavé filmy s panem Prokoukem - to byly agitky třeba pro pětiletku apod. A někdy tam byly docela pěkné přírodopisné snímky, ty byly ale ze Sovětského svazu. Pak následovala zábavnější část, často to byly docela dobré sovětské kreslené pohádky. Nijak myslím nezaostávaly za Waltem Disneyem, byly dělané stejně profesionálně a měly zvláštní poetiku, byly možná i jemnější než ty americké.
Hlavně jsem tam ale chodil na americké grotesky. Každý ten nonstop program měl na konci Chaplina, Laurela a Hardyho, Bustera Keatona a všechny tyto komiky němé éry. Jako klukovi se mi to hrozně líbilo. V té době kolem roku 1954-55 to byly jediné americké filmy, které se tady daly vidět. Chodíval jsem tam vždy, když byl nový program, nebo jsem tam chodil tak dvakrát za měsíc, protože to kino, které bylo mezi tehdejším lahůdkářstvím Lamplota a uzenářstvím, mělo nad vchodem tabuli, velmi nízkou, ale dlouhou, a tam byl plakát s programem. Čili když šel člověk okolo, tak okamžitě věděl, co se hraje. Pak stačilo koupit si za korunu dvacet lístek, šel jste tam hned a počkal, až se program protočil dokola. Později, přibližně v polovině padesátých let, začal na stejném principu fungovat kino Úderka na náměstí Svobody.


Stávalo se, že by někdo chodil do kina Čas přespat?

Bylo to kino, které mělo jistým způsobem špatnou pověst, protože se tam shromažďovali lidé, kteří byli vlastně skrytí bezdomovci. Někdy se tam i vyspávali opilci z opice. Vlastně se divím, že mě tam rodiče pouštěli. Tito lidé ale nebyli agresivní a neměl jsem tam pocit nebezpečí, i když se tam tito lidé z okraje společnosti shromaždovali. Chodili tam pochopitelně také vojáci, kteří měli například vycházku do města nebo se dostali nějak z kasáren a zapadli do kina, aby zmizeli vojenským hlídkám z očí. To publikum nebylo normálním publikem kina, lidé tam chodili nějakým způsobem zabít čas. Já jsem to tehdy jako chlapec ovšem takto nevnímal, chodil jsem tam na grotesky.


Chodili takto na grotesky do Času i vaši kamarádi?

Zajímavé je, že já jsem tam chodil sám. My jsme sice měli v domě, kde jsem bydlel, partu kluků, ale nepamatuji si, že bychom tam šli jako parta. Chodil jsem tam sám, protože mě to jistým způsobem bavilo a zajímalo a líbily se mi nejen grotesky, ale i ty naučné filmy.
Nemohl jsem ovšem chodit sám na filmy pro dospělé, takže mě například hrozně mrzelo, že jsem nemohl vidět Císařova pekaře a Pekařova císaře, který byl dětem nepřístupný. Dodnes to pociťuji jako křivdu, že rodiče na to mohli jít a mě nesměli vzít sebou - nějak instinktivně jsem totiž vycítil, že to je vlastně pohádka, skvělý film pro děti s Golemem.... Dodnes nechápu, proč to byl film pro děti nepřístupný a dodnes to považuji za křivdu, kterou na mně bolševik spáchal...


Ve svém „Vzpomínání na komunismus“ (publikovaném v časopise Interkom) uvádíte, že majitelem vašeho domu se stal Dopravní podnik města Brna, který udělal z hospody u Fialů kulturní středisko a vy jste tam chodil do "papučového kina". Jak ty projekce probíhaly?

Ano, tyto projekce opravdu probíhaly, protože v suterénu tohoto domu zřídili Závodní klub ROH. Tyto závodní kluby bývaly vybaveny promítačkou - zvukovou šestnáctkou, a správce klubu měl za povinnost tu a tam promítat filmy. Závodní klub Dopravního podniku města Brna fungoval tak, že tyto filmy se promítaly vždy v neděli v podvečer a protože my jsme v tom domě bydleli, tak vždycky přišla paní správcová a říkala: „Chcete jít dnes do Závodního klubu na film? Klidně můžete, oni vás tam pustí.“ Moji rodiče byli pak dokonce zaměstnaní v Dopravním podniku, otec byl řidič trolejbusu, matka dělala průvodčí - ale tyto projekce probíhaly už době, kdy tam ještě zaměstnaní nebyli, a já si pamatuji, že například Fanfána Tulipána s Gérardem Philipem jsem poprvé viděl právě v tomto Závodním klubu v suterénu našeho domu.


Fanfán Tulipán byl tehdy velmi populární a navštěvovaný film, vy jste ho předtím neviděl?

Já jsem ho vidět ani nemohl, protože byl nepřístupný a mně bylo méně než 10 let. V tom klubu se film promítal s určitým zpožděním, to mně bylo už nějakých 12 let - a i kdyby mně bylo míň než deset, tak bych na sto stejně šel, tam se na to kašlalo.


Kdy Dopravní podnik ten klub zřídil?

Hned po koupi domu, to mohlo být v roce 1955 nebo 1956, zřídili ubytovny pro své zaměstnance, knihovnu ROH, a také ten Závodní klub. Tam se promítaly každou neděli filmy. Obvykle na projekce chodili lidé, kteří bydleli v domě - proto jsem to ve svých vzpomínkách nazval "papučové kino". Program byl tvořen filmy, o kterých se vědělo, že zaujmou - trháky, kasaštyky, překopírované na šestnáctku pro účely Závodních klubů v celé republice.
Každý závodní klub měl zvukovou šestnáctku a měli ji i soukromníci. Jeden známý mého otce, který měl soukromý obchod a měl strach, aby u něj StB nenašla nějaké drahé věci, si koupil 16mm promítačku, aby do ní ulil peníze. Otec ji měl doma. Byl zaměstnán u Červeného kříže jako řidič sanitky. Červený kříž měl ve svých sbírkách i filmy, které dostal po válce z Unrry. Byl tam například válečný dokument z dobývání ostrova Nová Británie. Otec si tento film půjčil tak, aby o tom nikdo nevěděl, a doma ho promítl mně a mamince. Takže já jsem ve svých devíti letech viděl, jak Američané dobývají Novou Británii.
Měli jsme dalšího rodinného přítele, který měl myslím jen němou osmičku, ale měl doma americké grotesky s Pepkem námořníkem. Vždy když jsme k němu přišli na návštěvu, tak mi tyto grotesky jako 7-8letému klukovi pouštěl. Viděl jsem tam také skvělou věc, film Svatba v korálovém moři. To jsem tam viděl jako 5-7-letý kluk, mezi těmi Pepky námořníky. Takže i takové věci byly v té době možné.


Jiným specifickým brněnským kinem byla Úderka, pamatujete si, kdy jste jej navštívil poprvé?

To si přesně nepamatuji, ale navazovalo to časově na kino Čas - když jsem byl větší, tak mě začali rodiče pouštět dál od domova, a tehdy jsem začal chodit do toho kina Úderka. Podobně jako v kině Čas se promítalo nonstop, ale hrály se tam delší středometrážní, popř. celovečerní filmy. To kino mělo zajímavou dispozici - byla to dlouhá úzká nudle, kde bylo v každé řadě snad jen 11 nebo 12 sedaček, přístupných jen z jedné strany. Po celé délce sálu vedla přístupová chodba, která měla jen takové průchody - dva nebo tři - do sálu. Člověk tedy musel jít tou chodbou a průhledem se podívat, kde je volno, aby zapadl do příslušné řady. Pochopitelně když někdo odcházel a byl na kraji u druhé stěny, musela celá řada vstát, načež ostatní řvali, že nevidí, takže tam bylo veselo... Ale kino Úderka mně utkvělo proto, že jsem tam viděl zfilmované sovětské verneovky. Byly dvě: Patnáctiletý kapitán a Děti kapitána Granta. Udělaly na mně tenkrát obrovský dojem, byly to jediné zfilmované vernovky, které bylo možno vidět. K Patnáctiletému kapitánovi složil hudbu Dunajevský. A opravdu klobouk dolů, byly to velmi chytlavé melodie, písnička o kapitánovi se stala tenkrát šlágrem.
Tato kina - Čas a Úderka - byla nejlacinější. Ale pochopitelně jsem chodil do kina někdy i s rodiči. To už byla tak trochu společenská událost. Šli jsme tedy na nějaký film, který byl tzv. "pro celou rodinu". Chodili jsme do premiérových kin, což byla Družba, původně Kapitol, pak to byla Praha, neboli Alfa, a nejpřepychovější kino ve městě - Moskva neboli Scala. Takto jsme šli například na anglický film Kruté moře nebo jsme byli na americkém snímku Vojna a mír.
Rozlišoval jsem tedy moje soukromé eskapády do těchto dvou lidových kin, přitom v tom kině Úderka bylo diváctvo dost náhodné, někdo chodil zabít čas nebo tam chodily děti. Ty někdy tvořily třeba 80% publika, na ty verneovky určitě. Některé tam byly s rodiči, ale často chodily i samy. V paměti mi utkvěl jeden sovětský film, protože to byla ohromná ideologická masáž - byla to pohádka o zlém mlynáři, kulakovi, který schválně rozmnožil brouka, který žere obilí. To byla příšerná agitka, byla ovšem tak natočená – udělali z něho takového démona –, že jsem šel z toho kina se strachem.


Pamatujete si na praxi tzv. projekcí pro pracující na směny?

Ano, ale to už jsme daleko v šedesátých letech, kdy jsem byl gymnazista. Tehdy jsem to silně využíval. Když byl nějaký zajímavý film, který se hrál na první představení v 10 hodin dopoledne, tak jsem šel do kina a sedělo nás tam třeba pět nebo šest. Bylo to ale skvělé, věděl jsem, že vždycky dostanu lístek a budu moci film nerušeně vidět. Ale tam jsem chodil spíš na filmy, které nepatřily do běžné produkce. Byl jsem třeba velikým milovníkem Antonioniho, takže jsem na tyto filmy chodil sám. Takovým způsobem, dopoledne, jsem viděl např. Bondarčukovu Vojnu a mír, na kterou nikdo nechodil, protože se obyčejnému divákovi zdála těžkopádná - ona se totiž velmi drží románu a popisuje děj té obrovské trilogie. Mně se tento způsob uvádění velice líbil, využíval jsem ho i na vysoké škole.


Při našem telefonickém rozhovoru jste se zmínil, že se pamatujete na návštěvu Gérarda Philipa v Brně...

Fimy Gérarda Philipa, Fanfán Tulipán a další, se v komunistickém Československu promítaly, protože Francie se brala jako napůl komunistická země. V roce přijelo Národní lidové divadlo s Gérardem Philipem do Československa. Philipe byl v Brně ubytován v hotelu Grand, což bylo těsně vedle našeho domu. Mám na to jedinou vzpomínku: večer jsem se tam šel podívat a pamatuji si, že od našeho domu až téměř ke kinu Kapitol byla celá ta tehdejší třída 1. Máje zatarasena davy, převážně ženami. Gérarda jsem vlastně vůbec neviděl, přijela nějaká auta a ženy šílely, to je jediné, co si pamatuji. Město bylo vzhůru a v dobách, kdy policie nedopustila jakékoli srocení, to bylo něco zcela výjimečného. Z rozhovorů maminky s jejími kamarádkami, které jsem jako kluk odposlechl, vím, že Gérard Philipe byl v té době v Československu absolutním idolem všech žen.


Později jste chodil do gymnázia na „Vídeňku", změnilo se pro vás nějak to, do kterých kin a s kým jste chodil?

Byl jsem členem Jachtklubu brněnské Zbrojovky a tam jsme s partou kluků chodili do úplně jiných kin. Chtěl bych se zmínit o jednom obrovském fenoménu šedesátých let, a tím je letní kino. Největší letní kino bylo na bývalém stadionu Sokola na bývalé Leninově ulici. Ten patřil TJ Zbrojovka Brno, která měla svůj hlavní stadion za Lužánkami a tento prakticky nepotřebovala. Aby vydělali peníze... vím, že v té jednotě byly hádky, atleti, kteří tam trénovali, se cítili ukřivděni. Stadion proměnili totiž v kino, celá ta plocha byla zaskládaná židličkami, k tomu místa na tribunách, takže kapacita byla několik tisíc diváků, a toto kino bývalo plné! Začínalo se až tak kolem půl desáté, takže my jsme to dělali tak, že v sobotu a neděli jsme byli přes den na přehradě, jezdili na plachetnicích, koupali se, blbli, jako 15-16 letí kluci, a v osm hodin tato parta 10-12 kluků táhla do kina na Leninku. Před projekcí se prodávalo pivo a limonády do kelímků, pak se prodávaly takové ty pytlíky s limonádami, na které když se duplo, tak to bylo jako lepkavá vodní mina... Byli profesionálové, kteří do toho kina chodili s dekami, pro ně to byl koníček. Nevynechali jediné představení, byli tam v létě skoro každý den. Pro ně to byla náplň života, pro nás ovšem ne, my jsme tam chodili tak jednou, dvakrát za měsíc. O půl desáté se začalo a toto kino bylo fantastické v tom, že vždycky se našel někdo, kdo to glosoval. Takže například když byla ve filmu vypjatá milostná scéna, tak se ozval třeba výkřik "na co čekáš!" a podobně. Tím ten film dostával další dimenzi a můžu říci, že často to bylo dvojsmyslné nebo vulgární, ale obvykle vtipné, takže kino se smálo dvakrát. Nejkrásnější, co tam bylo možné vidět, byly Angeliky. Vidět Angeliku jinde, než v letním kině, to byl třetinový zážitek, protože tam jsou scény, které se daly krásně glosovat. Na tyto oddychové filmy, rytírny jako byl Hrbáč, na ně bylo možné jít jedině do letního kina. To byl opravdu fenomén a koncem 50., začátkem 60. let, kdy se nedalo jet do zahraničí, lidé byli v létě doma, tak letní kina zažívala obrovský boom.


Takže tyto reakce se v jiných kinech neobjevovaly?

Ne, tam si to nikdo nedovolil. Když šel člověk do Družby nebo do Alfy, tak si to dovolit nemohl, tam bylo jiné publikum, upjaté, to se bralo víc jako společenská událost. Ale do letního kina se šel každý pobavit, uvolnit, tam ty glosy a výkřiky patřily k věci.


Vy jste byl jachtař, chodil jste na letní kino na brněnské přehradě?

Tam bylo uděláno letní kino na Kozí horce, pro místní chataře. Ale my jsme to dělali tak, že jsme tam jeli večer na plachetnicích, zakotvili jsme a dívali se z těch plachetnic na černo.
Vzpomínám si také na program Ponrepa. Ten fungoval jednu dobu také v kině Radost, které bylo na konci Křenové ulice na Radlase. Bylo to kino dost pofiderní, v takové ošklivé špinavé čtvrti. V tomto kině se začaly promítat cykly historických filmů pod hlavičkou Ponrepa.


Kino Radost mělo nějakou špatnou pověst?

Já se přiznám, že jsem se tam necítil dobře a ani jsem tam moc nechodil. Začal jsem ho navštěvovat, až když tam začal běžet program Ponrepa, protože v jeho rámci běžel i cyklus válečných dokumentů a tehdy jsem viděl, že Němce neporazil jen Sovětský svaz, ale taky někdo jiný. Vzpomínám si na strhující střihový film Japonsko a meč, což byl naprosto skvělý film o válce v Pacifiku. Na tyto válečné dokumenty jsme chodili, někdy i v partě, byl totiž problém sehnat lístky, musely se kupovat dopředu. Bylo nutné zachytit okamžik, kdy se někde objevil program kina Ponrepo na měsíc dopředu a koupit si brzy lístky - bývalo to totiž vyprodané.
Jedinečnou brněnskou věcí bylo Filmfórum, filmový veletrh, ale v jeho rámci byla vyhrazena určitá kina, která promítala zde nabízené filmy veřejnosti. Mezi nimi bylo kino Jadran v Králově Poli. Tam jsem viděl třeba Kleopatru s Taylorovou a Burtonem. Bylo to dost legrační, protože při projekci neběžely žádné titulky, ale mezi námi v jedné řadě seděl překladatel s mikrofonem a živě tlumočil. Jednou jsem dokonce seděl vedle něj: v kině Jadran, v zadní třetině sálu uprostřed, seděla paní a na sedadle před ní byl zavěšen pultík, na něm měla lampičku a snad i titulkovou listinu. Později už byl překlad dopředu nahraný na magnetofon a synchronizován s filmem. Byl to jeden hlas, který mluvil všecnny postavy.
Toto Filmfórum představovalo kontakt se západním filmovým světem, to byla obrovská výhoda Brna. Někdy to mělo komický dopad, vzpomínám si, že jsme viděli film Casino Royale s Peterem Sellersem, parodii na bondovky, ale my jsme tomu nerozuměli, protože jsme nikdy žádnou bondovku neviděli.
Další film, který jsem viděl asi taky v rámci Filmfóra, byla Bitva v Ardenách. To byla tuším "sedmdesátka", a při scéně, kdy vezou kanony po železnici a lokomotiva kličkuje v serpentinách, se některým lidem dělalo špatně. Já jsem se tam nakláněl v tom kině ze strany na stranu.
Nesmrtelný zážitek mám z kina Jadran z americké komedie Bláznivý svět se Spencerem Tracym. Považuji to za jednu z nejlepších komedií, které jsem kdy viděl, a přiznám se, že jsem se smál tak, že jsem padal ze židle. To je jedinečný film. Byli jsme také ctitelé anglických kriminálních veseloher, které u nás začaly s filmem Zlaté věže. Pak byla ještě Liga gentlemanů... skvělé filmy s jemným humorem.


Máte nějakou osobní vzpomínku na promítání filmů a fungování kin po invazi v srpnu 1968?

Mám takovou hodně specifickou vzpomínku. V roce 1967-68 první dvě československé jachty přepluly Atlantik a na jejich palubě byl filmový štáb z Kuby. Natočil film, který se jmenoval Stroskotáme zajtra. Ten pak šel do trezoru, protože polovina těch lidí utekla na Západ. Tento film se promítal na podzim 1968, kdy jsem na něm byl v kině. Seděli jsme tam dva nebo tři... A jsem rád, že jsem na ten film šel, protože už nebyla potom šance ho vidět. Je to mimochodem jediný československý jachtařský celovečerní film. Nespojoval jsem sovětskou komunistickou politiku se sovětským filmem. Chodil jsem dál na některé sovětské filmy, které mě zajímaly, protože byly úžasné. Třeba Bondarčukovo Waterloo, to je vynikající film.


Nebylo to považováno za kolaboraci, jít na sovětský film?

Já jsem se s tím nesetkal a nakonec člověk velice rychle poznal, že jsme s těmi sovětskými filmaři na jedné lodi. Vezměte si Tarkovského - vždyť to byl v podstatě disident. Tak proč bych nešel na Tarkovského filmy.


Ale reakce publika byla docela jednoznačná, data o návštěvnosti ukazují výrazný pád.
.
Člověk pochopitelně nemohl jít na nějaký sovětský budovatelský film. Ale já si vzpomínám na to, jak jsem v roce 1969 byl na vojně a viděl jsem tam naprosto jedinečný sovětský film. Divil jsem se, jak se mohl objevit ve vojenském kině a jak se vůbec mohl objevit v československé distribuci. Jmenoval se Žili byli děd i babka. Je to film o starých lidech, kteří jedou za svými dětmi na Sibiř. Ale tak krutou kritiku sovětského režimu, beznadějnost, okoralost lidských vztahů, jakou ukazuje tento film, tu šílenou propast, v níž oni žili, jsem nikdy v žádném filmu neviděl. To byl disidentský film a proč bych tedy na něj nešel. Ale je pravda, že v tom plukovním kině jsme seděli dva nebo tři.


Chtěl bych se vás ještě zeptat na televizi. Ve svých vzpomínkách uvádíte vliv rakouských stanic. Jakou máte zkušenost s televizí jako konkurentem kina?

Rakouská televize měla pro mě význam ve vztahu k filmu především v tom, že tam běžel program, který se jmenoval "Trailer", což bylo to představování nových filmů s ukázkami. Z toho pořadu jsem získával přehled o tom, co se venku natáčí a promítá, a viděl jsem aspoň ty ukázky. .. Mohl jsem taky poznat, jaký filtr tady funguje, co přes něj projde a co ne. Pochopitelně jsem na ní viděl i mnoho zajímavých filmů - například kovbojky, Johna Waynea. ... Pamatuji si, že první kovbojka, kterou jsem viděl, bylo V pravé poledne - ta se u nás objevila poměrně brzy po natočení. To byla senzace, o tom si lidé povídali po celém Brně - V pravé poledne, je tady kovbojka, na to musíte jít". Myslím si, že na tom byl v Brně každý. To byl fenomenální film.
 
nahoru