Film Culture: Brno 1945-1970

The History of Distribution, Exhibition and Reception

 
 
 







 
Name
Bratislavská: Bruno (*1938)
 
Home
v poválečném období: Zábrdovice
 
Passages from interview
To dokonce se promítalo v tým pětašedesátým tajně po kinech, jo. Ve Scale, v Kapitolu, v Židenicích, v Husovicích. V kabině seděl někdo, kdo uměl trochu anglicky, a tak to překládal, celej film jako překládal. Někdy to byly ty překlady hrozný, no ale koukali jsme na to jak diví, protože to byl už pro nás šok. to jste neviděl o půlnoci ten ruch v Brně jakej byl. Kam jdete, valíme do Kapitolu, tam dávají americkej film, já nevim Nevada Smith, Steve McQueen tam hrál. V Kapitolu dávali Čtyři z Texasu, tam hrál Bing Crosby a ten, Sinatra. A jestli se nemýlím, tak tam hrál i konkurent Sinatry ve zpěvu, Dean Martin. No, a tak to bylo takový slabší, ale bylo to vyprodaný a byly, byla to prostě po dvaceti letech kovbojka tady nebo po kolika. No a tak.

To byla senzace Sinatra v kinech, že. Já jsem ho poslouchal jenom v rádiu, to bylo taky takový, to jsem si udělal rádio, který jsem si speciálně vyladil na Luxemburg. A tam vlastně jsem poprvé uslyšel Elvis Presley, Bill Haley a takový ty a Washington na krátkejch vlnách jsem měl vyladěnej, ten jsem poslouchal stabilně, protože ten večer ty ty byly jak hodinky, leta letoucí neměnný, von osmi večer do desíti večer tam to byl samej tam idol, Ben Miller, Benny Goodman.

Rakouský film Jaro na ledě mně utkvělo spíš z důvodu, že jsme byli na Silvestra, vo půlnoci v Kapitolu dávají rakouskej film, a tak jsme šli tam. To byl jeden Silvestr. A druhej Silvestr byl jenom v Lípě a tam zase dávali s Jeankem Maraisem Ruy Blas. Černobílej. No, to nebyl ani hudební, ani válečnej, že a to mě teda, mě bavilo, to bylo ohromný, no ten, no Ruy Blas, no klasika. Promítání začalo možná ve čtvrt na jednu nebo tak, jo aby ještě lidi mohli někde v tým foyer dát tu pusu. O půlnoci byly tady ty filmy. Jiné projekce nebyly o půlnoci, to začínalo, ale teď taky vám neřeknu, jestli v deset nebo v jedenáct, ale trvalo to tak do jedné do dvou, to bylo speciálně udělaný kino Jalta na Dominikánským. A tam hrával Brom. No a zesnulej populární Brňák třeba Válek, jo tam vystupoval a to byl kabaret. Udělali tam pódium, ty první řady zrušili, udělalo se tam pódium a vystupoval tam třeba Stolař nebo někdo, Brom zahrál tu skladbu a teď se promítl film, a většinou tady ty hudební filmy právě třeba, tam jsem viděl toho Benny Goodmana. A udělali přestávku, ten film prostě v polovině přerušili, Brom zahrál nějakou skladbu a rožlo se, lidi šli, tam byl bufet a tohle, tak si pořídili něco na pití.

Synkopy, to dávali týden, já jsem viděl celej týden, sedmkrát. Já jsem, to je zajímavá historka, to jsem tehdá, jako kluk jsem jezdil na kole a rád večer. A ještě s partou kdysi jsme, Lužánky kde jsou víte, ne? No. A tak dycky večer s partou jsme byli domluvení, že jsem hráli jako na četníky a na zloděje, jo. Jedni jezdili s kolama po těch cestičkách a museli rozsvítit každých pět minut reflektor, no policajti jezdili jenom potmě, jo, a tak jsme se tam honili. A to bylo nějak navečer a teď najednou slyším tam někde u té Hybešové nemocnice ( (napodobuje trumpetu) ), to troubí, povidám, tak hergot, co to je. Povídám, to de jak z kina letního. No, tak jsem do toho šlápl, přijdu tam ke kinu, no a když jste byl dál, tak přes ty ploty nebo přes ty vrata tam, tak bylo trochu jo vidět, co tam je. No, ale to mně tak nešlo o to, ta hudba byla slyšet daleko. A tak jsem poslouchal. Já jsem, jak to skončilo, tak jsem přijel dom k babičce, já jsem ji vzbudil. „Co je?“ Já povidám: „Babi, nemůžeš mně půjčit pětistovku?“ „Teď v noci, blázne, co blázníš a toto, nech to na ráno.“ Já jsem se nemohl ráno dočkat. Ráno, já jsem teda měl absenci, já jsem nešel ani do práce, měl jsem z toho tři dny z dovolený stažený, teda, jak za jeden den se strhávaly tři dny dovolené. A prémie a takhle. Ale já jsem to nemohl dočkat ráno teda mně babička dala, půjčila tu pětistovku, já valil na Zelný trh k Lídlovi a jestli mají trubku. No, měli. A kornet. Zrovna ten, jak von tam na to troubil taky, tak jsem to koupil, už jsem se nemohl dočkat, přišel jsem domů a teď jsem to vzal a ono nic. A já jsem dělal ve Zbrojovce mechanika, no a druhej den jsem teda přišel do práce, no a hned mistr mě teda seřval, jak to mám omluvenej ten včerejšek, já povidám nijak, no tak člověče to tě, povidám já vím, a to a von: „Co je, co bylo?“ Povidám: „Člověče, já jsem byl m- v kině, teda slyšel jsem v kině, todle trumpety, no něco ohromnýho, tak jsem nemohl jít do práce, protože jsem ji šel ráno koupit a vono člověče nic a to, tak su z toho otrávenej.“ No a z něho najednou vylezlo, že von je trumpeťák a von kdysi, když ještě v Savoju, teď je votevřenej, ale spíš to byla tav- taneční kavárna ( ), jak votevřeli. Tak to padlo někdy hned v šestačtyrycátým nebo kdy, ale po hned po válce a ve válce hlavně teda to bylo, tak tam hrával jak Brom, tak i Vlach jako. A von byl trumpeťák ještě když teda ten Vlach hrál v tom Savoju, tak von tam byl jako trumpeťák. Povidá:„Člověče, tak proč ses vo tým nikdy nezmínil a tohle?“ Ja povidam: „No, jak. Já jsem vo tým neměl ponětí, já až teprve včera, když jsem slyšel ten film, tak úplně su do toho blázen.“ On říká: „No, podívej, já bych ti doma půjčil nátrubek. Trubku zahoď, tu dej do kufru, šup ju někam, ať se na tu nedostaneš, vem si jenom ten nátrubek a kde budeš, tak furt si ho tiskni na rty, a pak zkus do toho teda frknout nebo něco a pomalu se uč až na něm dosta- dosáhneš stupnicu, jo.“ No, lidi si tehdá museli o mně tehdá myslet, že su blázen, protože já jsem měl do-, v kině, když jsem byl, tak já jsem seděl, a to jsem, ale měl strach, abych náhodou nefrkl. A jenom jsem to mačkal na ty rty, no a v tramvaji, to už jsem se tak nebál, takže kolikrát to pšš, jo frklo, lidi koukali, co to. No a v práci potom, když bylo něco, tak jednou rukou jsem tam něco dělal. No a potom a tamty a von vždycky: „Tak se mně předveď.“ Jednou za týden, tak nějak. No, spíš za čtrnáct dní. Povidá: „Člověče.“ Už jsem ( (imituje stupnici) ), jo zatroubil na to. „Človeče, tebe to jde. No, tak jo, tak to vytáhni, zkus nějakou písničku.“ První vím, že to jsem zbožňoval Armstronga, tak to jsem slyšel vod něho to Malý Gigolo, jo? Malý Gigolo ( (předvádí hudbu) ), tak jsem to zkusil a už to šlo. No a já jsem za měsíc myslim, páč to bylo někdy v srpnu ten film a v říjnu jsem šel na vojnu. No a teď teda hned: „Na co hráš?“ „Na klarinet.“ Povidám: „To je vono.“ „Ty?“ „Na kytaru.“ „Ty?“ Tak jsem tam dal dohromady kapelu, no úžasnej úspěch jsme měli, bylo to dobrý, no ohromnou vojnu. No a takhle Synkopy jsem, no a tak to jsem už druhej den šel na to, jo třetí den a furt a učil jsem se, tak ty (písně), no prostě, mně se tam líbilo aji třeba ta ženská, jak hrála to boogie na ten klavír.

Taky jsem jezdil do Komárova, do kina Vlast. Taky za korunu. To ale byly šestnáctky. Jo. Takže to bylo velký plátno, ale šestnáctky promítačky, vono to bylo takový nevostrý. V té Svobodě, to byl horor, to bylo kino takdle, u- ulička a sedadla až ke zdi. Ale tady velikánský kamna, jo, roury. Ať hráli, nehráli, to bylo jedno, přišla babka, vždycky začla, votevřela to, začala tam šťárat, komín ucpaný, takže to bylo zadýmený, zase se dusilo a vona dycky hrk tam tři kyble, zavřela a ( (zakašle) ) takhle celý kino furt kašlalo. A to bylo myslím, jo to bylo aji v tým Komicu, no.

BR: Abych vám pravdu řekl, na té obecné, když jsem chodil, tak nám promítal katechismus, katecheta, náboženství, ale ne ve škole jako, ale chodili jsme k němu na faru. A tam jsem vlastně poprvní viděl Kačera Donalda, Mickey Mickeymousa, jo. Tady ty Pepky námořníky a tak, to nám pouštěl tam ten farář. Na pečený buchty vždycky, jo, sodovky, a no tak nás lákal na náboženství jako. A my jsme v tu nedělu vodpoledne nebo dopoledne? prostě rán- dopol-, jo takhle, abysme šli na mšu dopoledne do kostela, z toho kostela potom k němu, jako jo, a to už měl nachystaný ty buchty, sodovky, a a to kino a teď už jo Pepek námořník. To bylo na faře. Na Lazaretní. Každou neděli. A makový buchty, von tehdá mák byl vzácnej, měl, takže ty makový buchty, to nám jelo teda.

Cena vstupenky pro vás hrála roli?
BR: No, hrála. Já, abych vám pravdu kolikrát jsem aji žebral. Já sem ten film chtěl vidět, máti ne- nedala, výplaty měla malý, otce jsem neměl, ono to bylo v zimě, tenis se nehrál a já jsem chtěl vidět ten, tak jsem šel, to mně bylo tech deset, jedenáct, dvanáct, tak do tech dvanácti. Jsem vybral vždycky nějakou kočku, teda paní takovou mladou, osmnáctiletou, dvacetiletou, a tak a říkal jsem jim: „Paní... nebo aji slečno... Slečno, já jsem ztratil někde korunu, chtěl bych jít na to a ne-...“ Jo, tak po koruně, ta mně dala kačku až zmizela, šel jsem dál za rožek, tak jsem řikal: „Mně chybí koruna.“ Každej vám dal tu korunu, nikoho nezabilo. Možná kdybych, nikdy jsem neřekl vo celou pětikorunu nebo tak pokud to, páč ty první byly většinou vždycky vyprodaný, a pak ty dražší jako zůstávaly, jo ale tak jsem se támhle taky dopracoval k těm po té koruně. Šup a měl jsem. No, a pak někdo to řekl mé mátí, jé ta mě zmazala tehdá. No, tak jsem to potom přestal, ale no tak vždycky nejak to šlo.

BR: Ne, já jsem do toho února tak zase řikám moc do těch kin nechodil jako jo. A vim, že když bylo po tým únoru, tak to tady byly takový ty filmy dost špatný, ale pohádky to, já jsem chodil na ty pohádky, a ty teda byly dobrý. Jak jsem říkal, třeba ten Nasredin v Buchaře to jsem viděl myslim ale čtyrykrát a Kamennej kvítek taky ale myslim třikrát. A potom Sadko, to už byl modernější. Čapajeva jsem viděl myslim asi pětkrát, ten konkrétně byl na ten kupón, jak jsem řikal, co jsme ho dostávali. Tak to byl jeden z takovejch prvních filmů, jednak válečnejch a jednak teda ten co byl na ten kupón, Čapájev. A na tým jsem utratil tech lístků myslim taky ale pět, páč jsem na to chodil furt dokola.
 
nahoru