sipka Empedoklés


sipka Kosmogonický cyklus

  1. Pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou [kořeny] a jsou jenom jedno, podruhé se zase z jednoho rozrostou v mnohé. Dvojí je zrod smrtelných věcí a dvojí je jejich zánik. Neboť jeden je plozen a huben souběhem všech věcí, zatímco ten druhý je posílen a odlétá pryč, když se zase rozrůstají. A tato nepřetržitá vzájemná výměna nikdy neustává. Jednou se Láskou vše sbíhá v jedno, jindy je zase rozchváceno nepřátelstvím Sváru. A tak nakolik se [kořeny] naučily růst z mnohého v jedno a nakolik vytvářejí mnohé věci, když se jedno rozrůstá, natolik vznikají a jejich věk je nestálý; nakolik naopak nikdy neustávají v nepřetržité vzájemné směně, natolik provždy jsou, neměnné v koloběhu.

    Nuže pojď a slyš má slova, vždyť učení rozhojňuje moudrost. Jak jsem řekl již dříve, když jsem stanovil meze svých slov, pronesu dvojí řeč: Jednou totiž z mnoha srostou a jsou jenom jedno, podruhé se zase rozrostou v mnohé - oheň a voda a země a nesmírná výšina vzduchu, a bídný Svár, oddělen od nich, stejný v každém směru, a uprostřed nich Láska, stejná nadél i našíř. Musíš na ni hledět svou myslí, a ne na ní viset užaslýma očima. Je to ona, o níž se soudí, že je vrozena i smrtelným údům, ona, díky níž mají [lidé] přátelské myšlenky a konají souladná díla, ona již zvou jménem Radost či Afrodité. Žádný smrtelný muž nespatřil, jak mezi nimi působí: ty však naslouchej neklamnému uspořádání mého výkladu.

    Všechny tyto věci jsou si rovné a stejného věku, ale každé náleží jiný úděl, každá má jinou povahu a každá vládne střídavě v oběhu času. Kromě nich již nic dalšího nepřibývá ani neubývá. Jak by také mohly zcela zaniknout, když není nic, v čem by nebyly? Neboť jen kdyby stále zanikaly, nemohly by dále být. A co by mohlo rozhojnit toto veškerenstvo? Odkud by to mohlo přijít? Ne, jsou právě jen tyto věci, ale probíhají jedny druhými, a tak se stávají pokaždé něčím jiným, a přece jsou nepřetržitě a navždy stejné.

    B17, Simplikios, In Arist. Phys. 158, 1; 13.

  2. Další pak mají za to - jako Empedoklés z Akragantu a Hérakleitos z Efesu -, že svět oba stavy střídá, trvaje jednou tak jako nyní, kdežto jindy zaniká, a že tato změna probíhá bez konce.

    A38, Aristotelés, O nebi 279b14-17. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

  3. Jiní pak říkají, že tentýž svět se střídavě rodí a zaniká, a když znovu vznikne, tak znovu zanikne, a že toto prostřídávání je věčné. Empedoklés například říká, že Láska a Zápas střídavě vládnou a že ta první svádí všechny věci v jedno, ničí svět Zápasu a vytváří z něho Sfairos, zatímco ten druhý opět prvky rozlučuje a vytváří z nich tento svět.

    A52 ze Simplikia, In Arist. de cael. 293, 18-23. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

  4. Stejně tak [Alexandros] říká, že Empedokleův svět je stále stejný a pohybuje se nyní díky Zápasu [tj. Sváru] tak, jako se pohyboval dříve díky Lásce. V přestávkách mezi pohyby, které vznikají od těchto dvou sil - tj. prvně, když Láska zvítězila nad Zápasem, a posléze, když Zápas zvítězí nad Láskou -, je svět uváděn do pohybu nějakým jiným pohybem a ne těmi, jimiž uvádějí do pohybu Láska a Zápas.

    A38 z Filopona, In Arist. Gen. et Corr. 268, 8-13. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

  5. Z tohoto důvodu [Empedoklés] říká, že se "proměňují" a navzájem střídají dva světy, které v tom "nikdy neustávají". Proto jsou tyto světy "nehybné" a "věčné". Výrazem "v kruhu" pak míní cyklus. Tímto způsobem praví, že po každém završení Sfairu a světa jsou prvky v klidu, zatímco mezitím se pohybují.

    A38 z Filopona, In Arist. Phys. 823, 10-14. (Překlad: T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky.)

  6. Empedoklés tvrdí, že κόσμος je jeden, avšak není univerzem (τὸ πᾶν), nýbrž jen malá část univerza (τοῦ παντός), zbytek je nezpracovaná látka.

    A47 Aëtios, Plac. I, 5, 2; D. 291.

    7. 1. Sfairos
  7. A pokud jde o tvar kosmu, popisuje následujícím způsobem, jaký je, když je pořádán Láskou:
    "Ze zad mu neraší dvě větve, nemá nohy, ani hbitá kolena, ani plodivé údy,"
    nýbrž
    "byl to  σφαῖρος"
    a je rovný sám sobě.

    B29, Hippolytos.

  8. Eudémos chápe nehybnost tak, že se vztahuje na Sfaira za vlády Lásky, když jsou všechny věci sloučeny -
    "zde nelze rozlišit rychlé sluneční údy",
    nýbrž, jak praví,
    "takto je upevněn v hustém skrytu Harmonie, okrouhlý Sfairos, těšící se ze své přeradostné samoty."

    B27 ze Simplikia, In Arist. Phys. 1183, 28.

  9. Tam není vidět ani zářivá podoba Slunce, ani srstnatá moc země, ani moře.

    B27, Plútarchos, De fac. in orbe lun. 12, 296e.

  10. Ve Sfaira údech nezuří spor ani neblahý zápas.

    B36, Aristotelés, Met. 1000b 1.

    11. 2. Vzestup Sváru
  11. Ale když pak začne opět převládat Svár, vzniká ve Sfairu opět pohyb:
    "Všechny údy boha se jeden po druhém začínají viklat."

    B31 ze Simplikia, In Arist. Phys. 1183, 28.

  12. Zároveň však neudává žádnou příčinu samotné změny, leda, že je tomu od přírody tak:
    "Když pak opět v údech vyrostl veliký Svár, začal se domáhat svých práv, neboť se naplnil čas, který je jim střídavě vyměřen širokou přísahou..."

    B30, Aristotelés, Metafyzika 1000b 12.

    13. 3. Svár triumfující
  13. V Nesváru mají všechny různou podobu a jsou rozdělené, ...

    B21, Simplikios, In Arist. Phys. 159, 13.

  14. Země neměla žádnou část horka, ani voda vzduchu; nic těžkého nebylo nahoře, nic lehkého dole; prvky všech věcí, nesmíšené, nemilované a osamělé, nepřipouštějící spojení nebo asociaci, nýbrž vyhýbající se a stranící se jeden druhého a pohybující se tvrdohlavě svými vlastními pohyby…

    B27 z Plútarcha, De fac. in orbe lun. 926e-f.

    15. 4. Vzestup Lásky
  15. Já se však obracím nazpět, abych ve svém hněvu došel na onu cestu, kterou jsem vylíčil prve, když jsem čerpal jeden výklad po druhém. Když Svár dospěje do nejnižší hlubiny víru a když uprostřed víru vznikne Láska, tu se všechny tyto věci scházejí, aby byly jen jedním, ne hned, nýbrž spojují se různé věci z různých směrů, jak se jim chce. Jak se mísily, řinula se nespočetná plemena smrtelných bytostí; ale mnohé věci zůstávaly nesmíšené mezi těmi, jež se mísily - všechny ty, které Svár shůry ještě zadržoval, neboť se dosud nestáhl celý řádně do nejzazších končin kruhu, nýbrž v některých údech zůstal, zatímco z jiných vystoupil. O kolik pokaždé ustoupil, o tolik pokaždé postoupilo přívětivé nesmrtelné úsilí bezvadné Lásky. Hned pak rostly smrtelné věci, jež se předtím naučily být nesmrtelné. Věci před tím čisté a nesmíšené zkřížily navzájem své cesty. Jak se mísily, řinula se nesčetná plemena smrtelných bytostí skloubená do všemožných podob - podivná na pohled.

    B35, Simplikios, In Arist. De caelo 529, 1; In Arist. Phys. 32, 13.

sipka Empedoklés


sipka Výklad

sipka Empedoklés


sipka Kosmogonie

  1. Pojď tedy a já ti řeknu nejprve, z čeho na počátku vzniklo Slunce a všechny ostatní zjevné věci, na které se nyní díváme, země a moře plné vln i vlhký vzduch a Titán αἰθήρ, který všechno dokola svírá.

    B38, Kléméns, Strom. V, 48, 3.

  2. Empedoklés učí, že jako první se oddělil vzduch (αἰθήρ) , jako druhý oheň, po něm země a z ní, protože byla příliš svírána silou rotace, vytryskla voda. Z vody se vypařil vzduch (ἀήρ) a ze vzduchu (αἰθήρ) vzniklo nebe (οὐρανός)...

    A49, Aëtios, Plac. II, 6, 3; D. 334.

  3. Empedoklés z Akragantu ... tvrdí, že vzduch (ἀήρ) , který se vydělil z prvotní směsi prvků, se rozlil kolem dokola; po vzduchu se vyvalil oheň, a protože jinde nebylo místo, vyběhl vzhůru pod pevný obal okolo vzduchu.

    A30, Pseudo-Plútarchos, Strom. u Eusebia, Praep. evan. 1, 8, 10.

  4. Ačkoli [prvky] rozlišil Svár, αἰθήρ nebyl vynesen do výše Svárem, nýbrž Empedoklés někdy tvrdí, že k tomu došlo jakoby náhodou (ἀπὸ τύχης) -
    "neboť někdy běžel takto náhodně, ale často zase jinak" -,     (B53)
    zatímco jindy říká, že oheň se přirozeně vznáší vzhůru, ale     αἰθήρ
    "se dlouhými kořeny noří pod zem".     (B54)

    Aristotelés, O vzniku a zániku II, 6, 344a1.

sipka Empedoklés


sipka Výklad

sipka Empedoklés


sipka Slunce, Měsíc, Země

    Slunce
  1. ... Slunce vzniklo z ohně a tělesa okolo Země se tlakem vyloučila z těch ostatních.

    A49, Aëtios, Plac. II, 6, 3; D. 334.

  2. Slunce pokládá za veliké nahromadění ohně a za větší než Měsíc, ...

    A1, DL VIII, 77.

  3. Slunce svou přirozeností není oheň, nýbrž odraz ohně podobný odrazu ve vodě.

    A30, Pseudo-Plútarchos, Strom. u Eusebia, Praep. evan. 1, 8, 10.

  4. Empedoklés předpokládá dvě Slunce: jednak archetyp, což je oheň v jedné polokouli kosmu. Naplňuje tuto polokouli a je vždy umístěn do opozice vůči svému odrazu; jednak viditelné Slunce. To je odraz ve druhé polokouli, totiž v polokouli, která je naplněna vzduchem [nebo temnotou - ἀήρ] smíšeným s horkem. Vzniká odrazem od Země - která je kulová - jako kvazikrystalické Slunce a je unášeno kolem pohybem ohně. Stručně, Slunce je odrazem ohně obklopujícího Zemi. …
    Slunce-odraz je rovné Zemi.

    A56, Aëtios, Plac., D. 350, 351.

    5. Měsíc
  5. Měsíc se prý utvořil samostatně ze vzduchu opuštěného ohněm. Ztuhl prý podobně jako kroupy. Světlo má prý Měsíc od Slunce.

    A30, Pseudo-Plútarchos, Strom. u Eusebia, Praep. evan. 1, 8, 10.

  6. Velký a široký Měsíce kruh když zasáhlo Slunce…

    7. B43, Plútarchos, De fac. in orbe lunae 929c.

  7. (Thalés první řekl, že [Měsíc] je osvětlován Sluncem. Pýthagorás, Parmenidés, Empedoklés, Anaxagorás, Métrodóros podobně.

    A60, Aëtios, Plac. II, 28, 5; D. 358.

  8. ... když Měsíc prochází pod Sluncem, působí jeho zatmění.

    A59, Aëtios, Plac. II, 24, 7; D. 354.

    …zakryl paprsky slunce,
    zatímco kráčelo nad ním, a ze země zatemnil tolik,
    jakou měl právě šíři ten měsíc jiskrnooký.

    B42, Plútarchos, De fac. in orbe lunae 929c.

  9. .. Měsíc je ve dvojnásobné vzdálenosti od Slunce vzhledem ke vzdálenosti od Země.

    A61, Aëtios, Plac. II, 31, 1; D. 362.

    10. Země
  10. Druzí, jako Empedoklés, říkají, že pohyb oblohy, který se děje v kruhu a je rychlejší, brání pohybu Země tak, jako je tomu s vodou v pohárech, neboť i ta, ač se při otáčení poháru často dostane pod dno kovové nádoby, přece nevyteče dolů, třebas od přírody tak teče. Příčina je stejná.

    A67 z Aristotela, O nebi 295a17.

  11. ... Země - která je kulová - ...

    A56, Aëtios, Plac., D. 350.

sipka Empedoklés


sipka Výklad

sipka Empedoklés


sipka Zóogonie

  1. Země se s nimi spojila v přibližně stejném poměru s Héfaistem [oheň] , vláhou a zářivým vzduchem [αἰθήρ], když zakotvila v dokonalých přístavech Kypřanky [Lásky] ; její množství bylo buď o málo větší, anebo menší než ostatních. Vznikla z nich krev a různé druhy masa.

    B98, Simplikios, In Arist. Phys. 32, 6.

  2. Přívětivě přijala země ve svých širokých výhních dva z osmi dílů lesklé Néstidy a čtyři díly Héfaista; tak vznikly bílé kosti, božsky spojené lepem Harmonie. [Tj. 2 díly země, 4 dva díly vody a 4 díly ohně.]

    B96, Simplikios, In Arist. Phys. 300, 21.

  3. Empedoklés zastával názor, že první generace živočichů a rostlin se nerodily úplné, nýbrž rozpojené do nesrostlých údů; druhá generace vznikla srůstáním těchto údů a podobala se bytostem vystupujícím ve snu; třetí byla generace přirozeně srostlých celků; čtvrtá již nevznikala z homogenních částí, např. ze země či vody, nýbrž vznikala už z jejich vzájemného mísení, v některých případech v důsledku zhoustnutí jejich stravy, v jiných proto, že krása žen vyvolala vzrušení spermatického phybu; jednotlivé druhy všech živočichů se rozrůznily na základě různé povahy směsí...

    A72, Aëtios, Plac. V, 19, 5; D. 430.

    4. 1. generace
  4. Zde vyrostly četné tváře, jež neměly krky, nahé paže se potulovaly bez ramen, oči, jimž chyběla čela, bloudily samy.

    B57, Aristotelés, O nebi III, 2, 300b30; Simplikios, In Arist. De caelo 587, 1.

    5. 2. generace
  5. Vyrostlo mnoho tvorů s dvěma tvářemi a dvojím poprsím, býčí pokolení s lidskou tváří, a jiní se naopak zrodili v podobě člověka s býčí hlavou, smíšení částečně z mužů a částečně z žen, vybaveni pohlavními údy.

    B61, Ailiános.

  6. Tam, kde se všechno seběhlo tak, jako by to vznikalo kvůli nějakému účelu, tyto bytosti přežily, protože samovolně vytvořily vhodné soustavy; naproti tomu bytosti, které nevznikly takto, vyhynuly a stále hynou, jak to říká Empedoklés o svém "býčím pokolení s lidskou tváří".

    B61, Aristotelés, Fyzika II, 8, 198b29.

    7. 3. generace
  7. Nyní však pojď a slyš, jak oheň, když se odděloval, vyhnal noční ratolesti mužů a politováníhodných žen: není to bezúčelná a neznalá pohádka. Nejprve se ze země zrodily celistvé postavy, které měly podíl na obojím, vodě i horku. Oheň je posílal vzhůru, neboť chtěl dospět k tomu, co je mu podobné: to ještě neměly žádoucí podobu údů ani hlas, jaký k údům člověka patří.

    B62, Simplikios, In Arist. Phys. 381, 31.

  8. Empedoklés tvrdí, že když se rod lidí zrodil ze země, měl den pro pomalý běh Slunce takovou časovou délku, jako je nyní doba deseti měsíců. A když čas pokročil, byl den tak dlouhý, jako je nyní sedm měsíců. Z té příčiny také sedmiměsíčňátka a desetiměsíčňátka vyrůstají v tomtéž dni, ve kterém se zárodek rodí, ježto se o to přirozenost světa tímto způsobem stará.

    A75, Aëtios, Plac. V, 18, 1; D. 427 (překlad T. Vítka).

sipka Empedoklés


sipka Výklad

sipka Empedoklés


sipka Uspořádání kosmu

  1. Kolem dokola Země se otáčejí dvě hemisféry, jedna je úplně z ohně a druhá je smíšená ze vzduchu (ἀήρ - ovšem tento zdroj ani výše nerozlišoval vzduch a aithér) a trochy ohně; to je podle jeho názoru noc. K počátku pohybu došlo proto, že se na určitém místě náhodou nahromadil oheň, který tam vytvořil tlak.

    A30, Pseudo-Plútarchos, Strom. u Eusebia, Praep. evan. 1, 8, 10.

  2. ... když vzduch ustoupil před vpádem Slunce, póly se posunuly a severní části byly vyzdviženy a jižní sníženy a podobně celý svět (ὅλος κόσμος).

    A58, Aëtios, Plac., D. 338 Stobaios.

  3. ... nad výšku od Země k obloze (οὐρανός) , což je vzdálenost od nás do výše, je větší rozsah do šíře, obloha je tím směrem roztaženější, neboť svět je rozložen podobně jako vejce.

    A50, Aëtios, Plac., D. 363 Stobaios.

  4. ... dráha Slunce je obrysem hranice kosmu.

    A50, Aëtios, Plac., D. 339 Stobaios.

sipka Empedoklés


sipka Výklad

sipka Empedoklés


sipka Zhodnocení

Je tak úzký, že nelze uvažovat o Empedokleově myšlení bez úvahy o jeho kosmologii a naopak. Kosmogonický proces tvoří rámec veškeré skutečnosti a Empedoklés jeho důsledky dovozuje pro dílčí oblasti (zóogonie). Otázkou zůstává pouze vztah kosmogonie k morálním naukám básně Očisty, ovšem i v ní se zřetelné styčné body s kosmogonií nacházejí.

sipka Empedoklés


sipka Kritika a domýšlení

Empedokleův systém by mohl být velmi podnětný pro úvahy. K přemýšlení určitě vybízí samotný kosmogonický cyklus - jak a kdy vznikají jednotlivé struktury našeho kosmu.

Dalším - dílčím - motivem by se mohla stát podoba kosmu, zvláště Empedokleovo vysvětlení střídání dne a noci.

A jistě také jeho originální zóogonie bude inspirativním zdrojem.

Ale pozor! Naše spekulace, jimiž budeme domýšlet či kritizovat spekulace Empedokleovy, by se měly držet Empedokleových textů a nesklouzávat do všeobecných světonázorových úvah, k čemuž může Empedokleovo myšlení svádět.

Jako povzbuzení a návod přidávám metodologický úvod T. Vítka:

Svou pozornost jsem proto soustředil na zkoumání a odkrývání celkové myšlenkové a obrazové stavby Empedokleovy nauky či vize a na stopování a rekonstrukci jejího vnitřního pohybu a zákonitosti. K tomu jsem využíval zejména dva postupy: první spočívá v tom, že jsem ze základních a zřetelně definovaných myslitelových propozic derivoval principy, na nichž podle mého soudu jeho nauka stojí, a ty jsem se vší důsledností, jíž jsem byl mocen, uplatňoval i na místech nejasných či nedochovaných, neváhaje na mnoha místech korigovat testimonia doxografů, nebo se proti nim postavit; princip druhého způsobu, který by se dal označit jako určitá filosofická archeologie, tkví v tom, že jsem se porůznu roztroušeným střepům ze špatně zachované myšlenkové vázy (k níž lze Empedokleův systém přirovnat) snažil porozumět nejen jejich vzájemným srovnáváním a zvažováním okolností jejich nálezu (...), nýbrž i prostřednictvím analogií z již popsaných a identifikovaných celků příbuzného charakteru, na jejichž základě někdy některé momenty a myšlenky dovádím i za Empedokleovy formulace (...).

Empedoklés. I. Studie s. 9 - 10.