Parmenidés
|
|
-
Je třeba, aby ses dozvěděl vše: jak neochvějné srdce pěkně zakulacené pravdy, tak mínění smrtelníků, v nichž není
pravé spolehlivosti. Přesto máš zvědět i toto: jak by to, co je míněno, mohlo být pokládáno za jisté, pronikajíc
veskrze všemi věcmi.
B1, 28-32, Simplikios, De caelo, 557, 25.
-
Parmenidés přechází od předmětů myšlení k předmětům smyslového vnímání či, jak se sám vyjadřuje, od pravdy k mínění,
když píše:
"Zde ukončuji svůj důvěryhodný výklad a myšlenku o pravdě; od této chvíle poznávej mínění smrtelných lidí, naslouchaje klamnému pořádku mých slov."B8, Simplikios, In Arist. Phys. 30, 14.
-
(...) Pokud je však nucen řídit se jevy a pokud myslí, že je jedno podle rozumu, ale mnohé podle smyslového vnímání,
potud uznává dvě příčiny a dva počátky, teplo a chladno, a zve je ohněm a zemí. Z toho pak řadí teplo k jsoucímu a druhé
k nejsoucímu.
A24, Aristotelés, Metafyzika 986b 18nn.
-
Neboť se ve své mysli rozhodli, že pojmenují dvě formy, z nichž jednu vlastně jmenovat nesmějí - právě v tom
zbloudili; rozlišili je jako protiklady podle vzhledu a stanovili pro ně znamení, která jsou navzájem rozdílná: pro jednu
aithérový plamen ohně, který je jemný, velmi lehký, v každém směru se sebou totožný, avšak s tím druhým netotožný; a pak
ono druhé, o sobě pravý opak, temnou noc, svým vzhledem hustou a těžkou. Já ti vylíčím celé toto pravděpodobné uspořádání,
takže tě nikdy žádné poznání smrtelníků nepředčí.
B8, 53-61, Simplikios, In Arist. Phys. 39, 1.
-
Ale protože všechny věci byly nazvány světlo a noc, a co odpovídá jejich silám, náleží těm i oněm věcem, všechno
je plné světla i nezjevné noci, obou stejně, neboť není nic, co by nemělo účast v jednom z nich.
B9, Simplikios, In Arist. Phys. 180, 8.
-
Parmenidés také skutečně vytvořil uspořádání světa a smísiv jakožto prvky světlo a tmu, odvozoval z nich a skrze
ně všechny jevy. Řekl totiž mnoho o Zemi, o Nebi, Slunci a Měsíci a výkládá také o vzniku člověka. A jak se sluší na dávného
přírodního filosofa, který složil vlastní spis, a ne kompilaci spisu někoho jiného, neponechal žádné důležité téma
nedotčené.
B10, 4-8, Plútarchos, Adv. Col. 1114b.
-
Máš poznat přirozenost aithéru a všechna znamení
[tj. souhvězdí]
v něm a ničivá díla
čisté svítilny zářícího Slunce, i odkud vznikly; a máš se dozvědět o oběžných dílech Měsíce s kulatýma očima a o jeho
přirozenosti; a máš poznat také všeobklopující nebe, odkud vzniklo a jak je svým působením Nutnost spoutala, aby drželo
hranice hvězd.
-
Když Parmenidés začal mluvit o smyslových předmětech, říká:
"... jak Země a Slunce i Měsíc, jakož i společný aithér a mléčná po nebi dráha, nejzazší Olymp a teplé jak hvězdy spěchaly vznikat."
A udává vznik všeho, co vzniká a zaniká, až po části živočichů.B11, Simplikios, De caelo 559, 20.
|
|
- Proč vůbec bohyně sděluje Parmenidovi nepravdu?
-
Souvisí nějak výklad kosmologie s Pravdou z první části?
Shody Rozdíly "obklopující" nebe
pouta "Nutnosti"
"hranice hvězd"dva prvky
vznik
pohyb
mnohost
Guthrie:
- Jde o výklad světa, v němž žijeme. I ten může být buď správný nebo špatný, protože i ve světě jevů je určitá pravidelnost. A to dokáže nejlépe vysvětlit Parmenidés. Zřejmě je jeho úmyslem opravit předchozí kosmogonie.
- Podle této interpretace existují dva světy - svět jevů a skutečný svět, poznatelný jen rozumem. Ten odpovídá matematickému modelu nebo obrazu světa v moderní fyzice, zatímco skutečný fyzický svět se nechová přesně podle modelu a není přesně měřitelný. Parmenidés však za realitu považoval svůj rozumový model a smyslový svět za výtvor lidské imaginace.
- Jeho kosmologie je v protikladu k jeho ontologii (podobně i Hussey, KRS - jde o nejlepší možné podání špatného výkladu. Naproti tomu Mansfeld se snaží ukázat, že obě části spolu souvisejí, že oheň a tma v sobě mají jsoucno i nejsoucno a stejně tak všechny jevy, které jsou z nich složeny.).
- Uvádí ji jako názory smrtelníků, které jsou pouhou domněnkou, zatímco pravdivé vědění - které pochází od bohyně - vede k závěru, že jest. To naznačuje už Aristotelés (A24 - III.).
-
Pro vysvětlení vzniku a zániku jsou třeba dva principy, protože z jednoho vznikne opět pouze jedno.
Dvě formy, dvě podoby nejsou podle bohyně Parmenidovým výtvorem, nýbrž spíše obecnou představou. Jedná se vlastně o dva sloupce protikladů - dále jsou zmíněny řídké a husté, lehké a těžké, mužské a ženské, pravé a levé (poslední dva jsou i v seznamu pýthagorejských protikladů a první dva jsou zase kvalitami samotných elementů). Nepřímé zlomky dodávají horké a studené, měkké a tvrdé a země se stává alternativou k noci nebo temnotě. Peripatetikové pak chápou oheň jako aktivní, zemi jako pasivní princip. Tato myšlenka může odkazovat až k mýtologii, v níž Země-matka byla také pasivním příjemcem počátku života, zatímco Nebe-otec přinášel život. Podle Guthrieho to podobně myslel i Parmenidés sám. - Zachovalo se ovšem jen málo zlomků z této části, takže ani s pomocí sekundárních zdrojů nemůžeme podat celkový obraz.
|
|
-
Užší prstence jsou naplněny nesmíšeným ohněm, ty, jež následují po nich, jsou naplněny nocí, ale je do nich
vysílán podíl plamene; a uprostřed nich je bohyně, která všechno řídí; neboť vládne nad neblahým rozením a pářením
všeho, posílajíc ženské, aby se smísilo s mužským, a naopak zase mužské, aby se smísilo s ženským.
B12, Simplikios, In Arist. Phys. 39, 14 a 31, 13.
-
Parmenidés říkal, že existují prstence opletené jeden okolo druhého, jeden z řídkého a jiný z hustého, a že jsou
mezi nimi jiné, které jsou smíšené ze světla a tmy. To, co je všechny obklopuje jako hradba, je pevné; pod tím je ohňový
prstenec; a podobně to, co se nachází uprostřed nich všech, je pevné, a okolo toho opět ohňový prstenec. Zcela uprostřed
smíšených prstenců je
[prvotní příčina]
pohybu a vznikání - ten nazývá Spravedlností a Nutností, bohyní, jež
všechno řídí a třímá klíče. Vzduch je prý výměškem Země, neboť se vypařil vlivem jejího příliš mocného tlaku; Slunce je
výdechem ohně a rovněž Mléčná dráha; Měsíc je prý smíšen z obojího, vzduchu a ohně. Docela nahoře nade vším stojí kolem dokola
aithér, pod ním je umístěn ohňový útvar, jejž nazýváme Nebem, a pod ním už je oblast Země.
A37, Aëtios, Plac. II, 7, 1.
-
Nejprve ze všech bohů si smyslila Eróta stvořit.
B13, Platón, Smp. 178b; Aristotelés, Met. 984b 23; Plútarchos, Amat. 13, p. 756; Simplikios, Phys. 39, 18.
|
|
- Objevují se také zmínky o theogonii (Platón zmiňuje "stará vyprávění o bozích, která vypravují Hésiodos a Parmenidés" a je dochován jeden fragment - B13 z Platóna; III.). Tato část musela být tedy dost dlouhá.
- Ze zlomků však nelze rekonstruovat detailní světový řád. "Kruh" (stefané = čelenka, věnec, vínek) připomíná Hésiodův verš, že nebe je ověnčeno zářícími hvězdami, ale také Anaximandrovy kruhy ohně obklopené mlhou. Bohyně, která zaujímá centrální pozici a všechno řídí (sexuální spojení a rození i dráhy hvězd), má svůj protějšek v mýtu v Ústavě. Parmenidés i Platón zřejmě byli v tomto bodě ovlivněni pýthagorejskou tradicí. Guthrie chápe bohyni jako Hestii, strážkyni ohně, která může být ztotožněna se Zemí. Parmenidés zřejmě zvolil pro svou bohyni božský, tvůrčí oheň ve středu nebo v hloubkách Země. Zřejmě pro něj byla daimónem, který byl široce uctíván jako Země sama, matka všeho života. V tragédiích byla označována jako Themis, což je blízké Parmenidově Díké.
|
|
-
On první projevoval názor, že má Země tvar koule a že leží uprostřed vesmíru.
A1, DL IX, 21.
-
Říká, že Země vznikla z hustého dolů stékajícího [vzduchu]
.
A22, Pseudo-Plútarchos, Strom. 5.
-
Poseidónios praví, že původcem rozdělení Země v patero pásů byl Parmenidés, ale že on učil, že je horký pás
asi dvojnásob široký a že překračuje oba obratníky vně do mírných pásů.
A44a ze Strabóna.
-
Vzduch je prý výměškem Země, neboť se vypařil vlivem jejího příliš mocného tlaku; Slunce je
výdechem ohně a rovněž Mléčná dráha; Měsíc je prý smíšen z obojího, vzduchu a ohně.
A37, Aëtios, Plac. II, 7, 1.
-
Parmenidés učí, že se Měsíc i Slunce vyloučily z mléčného kruhu, a to Slunce z řidší směsi, která je teplá, a
Měsíc z hustší, která je chladná.
A43, Aëtios, Plac. II, 20, 8a.
-
... v noci zářící cizí světlo a bloudící okolo Země.
B14, Plútarchos, Adv. Colot. 1116A.
-
... jediný potřebný cizího světla [Měsíc]
obchází, podle Parmenida
"stále se po paprscích Slunce dívá."B15, Plútarchos, De facie in orbe lunae 929A.
|
|
Z těchto zlomků lze jen stěží s jistotou rekonstruovat Parmenidovo pojetí nebeských těles. Snad jen následující body mohou být konstatovány s určitou mírou pravděpodobnosti:
- Významná role vzduchu a ohně.
- Kulový tvar Země - předpokládá jej zlomek A44a (III.). Ale proč tento významný objev není doložen u starších zdrojů?
- Plútarchovy zlomky (V., VI.) zřejmě dosvědčují, že Parmenidés znal původ měsíčního světla.
|
|
Tento vztah je jedním ze základních problémů jeho díla... Sám se o něm zmiňuje, ale tak, že poskystuje prostor pro různé interpretace souvislosti či odlišnosti obou částí básně.
Zřejmě lze tvrdit, že obě části jsou stejně spekulativní, byť v kosmologii Parmenidés vychází od toho, co je smyslově vnímatelné. Avšak jeho výklad usiluje o co nejlepší vysvětlení na základě domněnek "smrtelníků", proto se zřejmě jednalo o vnitřně logicky ucelený systém, nikoli o empiricky podložené induktivní či analogické závěry.
|
|
Nedostatečně dochovaný výklad o astronomických jevech zřejmě neumožňuje Parmenida smysluplně kritizovat nebo jeho myšlenky dále rozvíjet. Proto asi hlavním diskusním tématem bude role kosmologie v jeho básni vůbec.