KRS:

• Personifikace principů a jejich pojímání jako božských osob.
• Přesvědčení o oduševnělosti a dokonce teleologické podstatě světa. To ovšem pokračuje i u předsókratiků - např. Empedoklés.
• Symbolický mýtický jazyk i výklad.
• Nejdůležitější rys podle KRS:
  Uzavřená společnost, v níž ústní předávání mýtů je nástrojem udržování společenství. Přechod k filosofii je proto umožněn teprve vznikem otevřené společnosti v polis.

Z hlediska studia:

• Obrazné vyjadřování nelze následovat a kriticky posuzovat - pouze studovat jako danost.
• Mýtické vyjadřování nevychází striktně ze zkušenosti, proto ani nelze rozhodnout, nakolik se zkušenosti drží a nakolik je spekulativní.
• Proto neposkytuje příliš prostoru pro přemýšlení.
• Rekonstrukci "systému" také velmi brání fragmentárnost svědectví (s výjimkou Hésioda).

Viz text k DF I.

Nejzajímavějším prvkem na této představě je Ókeanos (viz KRS I, 2, s. 22 - 30).

• KRS jednak poukazují na to, že představa řeky, která teče dokola kolem celého světa, nemůže pocházet z bezprostřední smyslové zkušenosti, zvláště zkušenosti řecké. Pro Řeky totiž bylo hranicí světa spíše slané moře.

  Z toho důvodu zřejmě pochází tato představa z Egypta nebo z Mezopotámie, kde velké řeky (Nil, Tigris, Eufrat) skutečně mohly tvořit určitou hranici.

• Jaký je význam Ókeanu v rámci kosmologických či kosmogonických úvah?
  Některé pasáže v Íliadě totiž naznačují, že Ókeanos by mohl být původem nejen všeho vodstva, ale také bohů a vůbec všeho vznikání - v tomto smyslu pak význam Ókeanu chápou i Platón a Aristotelés.

  Podle KRS však neexistují doklady pro tvrzení, že v raných řeckých (homérských) představách lze najít systematické zpracování takového kosmogonického významu Ókeanu, spíše se jedná pouze o dílčí pasáže.

Viz text k DF I.

Schematicky lze počátek vznikání znázornit takto:

Dále Země s Úranem zplodili Titány s nejmladším Kronem. Následují mýtické příšery a dále boj Krona s Úranem - při tom se rodí z mořské pěny Afrodíta. Z Noci (a to "aniž s kým spala") se dále rodí Osud, Smrt, Spánek, Sny, Hoře, tři bohyně osudu, Šalba a Láska, Staroba, Eris.
Eris je zase matkou Trudu, Hladu, Žalů, Zapomenutí, Vřav, Bitev, Vražd, Sporů, Hádání, Nezákonností, Zkázy, Přísahy. Následují mýtické postavy a příšery.

Obraz světa:

V Tartaru jsou zdroje i konce (pégai kai peirata) země, moře i nebe. Sídlí tam Noc a její děti Spánek a Smrt a je tam Hádův palác.

Od verše 885 následuje výčet potomků Olympanů, počínaje Diem.

KRS:

• Hésiodos zřejmě spojil dva výklady, proto celek není jednotný, např. Erós (láska či touha) se nepodílí na vzniku Úrana, Pontu, Erebu či Noci.
• Otázkou je, co rozuměl Hésiodos termínem Chaos. Mohlo se jednat o mezeru mezi Zemí a Nebem - pak by počátečním dějem bylo jejich oddělení.

E. Zeller. Die Philosophie der Griechen I. Erste Hälfte. Lipsko 1919.
KRS.

Nejvíce informací dochovali pozdější novoplatónikové (4. - 6. st.), zvláště Damaskios. Novoplatónské myšlení totiž mělo velmi blízký vztah k symbolickému a alegorickému jazyku a v tomto duchu se snažilo interpretovat i staré mýty. Novoplatónikové ovšem vycházeli z Eudémových historických spisů, a tedy jejich informace jsou poměrně důvěryhodné.

Doba vzniku orfických mýtů

Lze ji určit jen obtížně, protože orfické hnutí se dlouho vyvíjelo. Počátky kosmogonických představ podle KRS zřejmě spadají do 6. - 5. st. př. Nejednalo se však o jednotnou představu, nýbrž existovalo několik různých orfických verzí vzniku kosmu:

1. [V KRS (i).] Od Eudéma, Aristotela a Platóna.
   První byla Noc, vedle ní Země a Nebe, které zřejmě z ní vyšly.

    

2. [V KRS není.] Apollónios.
   Na počátku se ze směsi všech věcí vydělily země, nebe a moře, dále Slunce, Měsíc a hvězdy získaly své dráhy a vznikly hory, řeky a zvířata.

    

3. [V KRS (iii) a (iv) - rozpracování verze uvedené pod bodem 4.]
   Na počátku vývoje světa byla voda a látka (hýlé), která se zhustila v zemi. Z nich vzniká okřídlený, vícehlavý, bisexuální had s tváří boha, nazývaný Héraklés nebo Chronos, který nikdy nestárne. S ním je sjednocena nutnost nebo Adrasteia, která se rozprostírá až po kraj světa (symboly pojmů času a nutnosti). Tento drak zplodí obrovské vejce, které se rozlomí a z horní poloviny se stane nebe, z dolní země. Objevuje se ještě jeden bůh, nazývaný Protogonos nebo Zeus i Pan jako pořadatel všeho (panteismus).
   
   

   ---

   Voda byla podle něho počátkem všeho, z vody se usadilo bahno a z obou se pak zrodilo zvíře, drak. Ten měl narostlou lví hlavu, uprostřed měl tvář boha a slul Héraklés i Čas. Tento Héraklés zplodil nadmíru veliké vejce, jež, jsouc plné, se pod tíhou ploditele rozlomilo ve dvé působením tlaku. Tu jeho hoření část se stala Uranem, a co bylo dole, stalo se Zemí… Uranos pak, obcovav se Zemí, zplodí ženy Klóthó, Lachésis, Atropos, storuké muže Kotta, Gyga, Briarea a jednooké obry jménem Hrom, Blesk a Svit. I spoutal je Uranos a uvrhl do podsvětí, ježto se dověděl, že ho synové svrhnou z vlády. Země se proto rozhněvala a zrodila Titány:
   Jinochy Uranovce pak zrodila vládkyně Země,
   Které příjmením zvou též Titány, protože oni
   Uranu, hvězdnému otci se těžce pomstíti měli.
   (DK 1 B13 z Athénagory)

   ---

    

4. [V KRS (ii).] Za mnohem starší je považována orfická kosmogonie nazvaná Damaskiem jako "obvyklá" nebo "uchovaná v rapsodiích".
   Podle ní je první Chronos. Ten vytváří étér a temnou nezměrnou propast, z nichž pak tvoří stříbrné vejce, a z něj vzniká prvorozený bůh Fanés, který všechno osvětluje. Bývá také nazýván Erós, Metis … a obsahuje v sobě zárodky všech bohů. Fanés rodí sám ze sebe noc, s ní Úrana a Gaiu - rodiče středních rodů bohů. Jejich genealogie se v podstatě řídí Hésiodem. Když se narodí Zeus, pohltí Fana, a právě proto je on sám souhrnem všech věcí. Potom plodí bohy poslední generace a vytváří svět. Do této fáze spadá zajímavé vyprávění o Dionýsovi Zagreovi.