Jan Zouhar

K sémantice dvojitosti

Otázka dvojitého vidění není problém jednoduchý. Jeho rozbor bude zřejmě nejsnáze a nejúčinněji začít u popisu „průměrné každodennosti“, jejíž interpretaci označuje Martin Heidegger za hermeneutiku fakticity. Dvojité vidění zde vlastně představuje kauzálně a temporálně dva stavy: 1. „vidím dvojitě“ – somatická porucha, někdy trvalá (třeba genetického původu), někdy krátkodobá, způsobená mnohdy poruchou v životosprávě; 2. „začínám vidět dvojitě“ – zpravidla počátek krátkodobé psychosomatické poruchy, vyvolané například náhlým hnutím mysli a podobné vidění rudému.

V naší analýze využijeme i principu sémantické opozice, o který se tak zasloužili Jurij Lotman, Michail Bachtin a Lubomír Nový. Není těžké si představit protiklady jednoduchý – dvojitý, jednoduchý – složitý, jednoduchý –složený. I v nich je obsažen hodnotící aspekt (je například zřejmý ve výrocích „proč to dělat složitě, když to jde jednoduše“ nebo „vezmi to přes kopírák“), i když ne tak výrazně, jako je tomu v protikladech dobrý – špatný, plodný – neplodný, úspěšný – neúspěšný, smutný – radostný, bohatý – chudý, profánní – posvátný, civilizace – barbarství, inteligence - lid. Hodnotící postoj se zvýrazní, když naši deskripci doplníme škálováním. Stačí, když si představíme škálu dětská porce (vlastně ne zcela normální) – normální porce – dvojitá (tedy nenormální) porce. Zde se nám dvojitost náhle ocitla na pólu nenormálnosti, ale ještě ji zatím proto nemusíme spojovat s vážnou poruchou.

Když se však zaměříme na další jazykový rozbor, výsledky jsou překvapivé. Dokonce Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost, vydaný v roce 1978 za tuhé normalizace, která nepřála pluralitě názorů, musel přiznat, že vidění je sice schopnost vnímat zrakem, také ovšem údiv, úžas (například v Jiříkově vidění), ale zejména vidina, přelud, halucinace ve snu nebo v horečce. Takové horečnaté halucinace známe například z českých oper – připomeňme Revírníka v Příhodách lišky Bystroušky („Je to pohádka, či pravda?“), Prince v Rusalce („Vidino divná, přesladká, jsi-li ty přelud, nebo pohádka“), nebo kněžnu Libuši v jejím proroctví „můj drahý český národ neskoná“.

Podobně nejednoznačně jako vidění je vymezována i dvojitost. Zdá se být jasné, že dvojitý je zdvojený, dvojnásobný, vidět dvojitě znamená vidět dvojmo, vyskytuje se někdy v případu Znojma. Dvojitý znamená dvakrát na sobě, za sebou, vedle sebe (dvojitá vrata, zeď, okno, dveře, nit, podšívka, steh, elektrické vedení, martini s olivou, ocas českého lva). Renomovaní Pavel Váša a František Trávníček ovšem ve svém Slovníku jazyka českého nemohli zamlčet, že dvojitý znamená také (a vlastně především) obojetný, dvojsmyslný.

A už vidíme, že pravdu má básník, když říká, že je „tu však něco těžkého, co drtí“. Nechci dělat ukvapený závěr, ale nelze dále přehlížet, jak se nám náhle s dvojitým viděním spojují paranormální jevy – dvojsmyslné halucinace, Rusalka, Libuše – a tady nestačí hermeneutika fakticity, je jasné, že bez hlubinné hermeneutiky, Jaroslava Hrocha a C. G. Junga se neobejdeme. Kdesi z hlubin dvojitého vidění totiž prosvítá temná abnormalita, která přitahuje a děsí.