Jan Zouhar

Způsob života, nebo životní styl?

Renesance přinesla kromě důvěry v　rozum i radost z　radostí pozemského života, z　naplnění vlastní přirozenosti, mezi něž patřilo také jídlo a pití. François Rabelais využil v　Gargantuovi a Pantagruelovi tradici hodovních obrazů.　Zná kraje s　horami z　másla a mouky a mléčnými řekami, kde rostou koblihy jako houby přímo ze země, líčí nám zabíjačkové hody a jitrnicovou válku, jídlo a pití jsou kromě ostatních projevů tělesnosti jedním z　klíčových motivů jeho světa. Rabelaisovi však nešlo o skutečně nový způsob života, i když se dobře orientoval v　životě příživnických a obžerných mnichů, jak ukazuje 10. kapitola 4. knihy s　názvem „Proč jsou mniši rádi v　kuchyni“, spíše navazuje na karnevalové radosti, na karnevalový smích a výjimečné požitky spojené s　lidovými slavnostmi. Sváteční setkání se světem prostřednictvím jídla a pití je radostné a povzbudivé v　duchu hesla „jedli, pili, hodovali, dobrou vůli spolu měli“. Koneckonců poslední slovo románu je „Pijme!“.

Smutek renesance, jak bývá charakterizováno myšlení Michela de Montaigna, je zřejmě přesnějším obrazem renesančního způsobu života určitých společenských vrstev. Sám Montaigne se však pokládal za člověka přízemního a odmítal nelidskou moudrost, která nám chce předepisovat opovržení a odmítání tělesného blaha. Člověk se nemá za rozkošemi ani honit, ani před nimi prchat, má je prostě přijímat. Sám přiznává, že je přijímá poněkud důrazněji a vděčněji a rád se vzdává svému přirozenému sklonu. Montaigne sice zcela nepochopil, jak lze zařídit, aby radost z　pití trvala i po uhašení žízně, pokládal pití za pokračování jídla, kdy poslední doušek je nejvydatnějším, ale pil docela vydatně, většinou vinný střik a na posezení vypil zpravidla sedmičku vína. Při jídle si nevybíral, sáhl po nejbližším pokrmu. Už v　dětství měl odpor k　cukrovinkám, zavařeninám a pečeným koláčkům. Nestál zvlášť ani o saláty a ovoce, kromě melounů. Měl rád omáčky a ryby. Zjišťoval, jak se mu mění chuť – například ředkvičky mu nejdříve chutnaly, potom mu dělaly zle, potom mu zase prospívaly, od bílého vína přešel na růžové, pak zase zpět na bílé. Podobně jako Diogenes pokládal za nejlepší víno z　cizího sklepa.

V　první třetině 16. století se zrodila ještě jedna podoba renesančního způsobu života, která souvisí s reformací. Stefan Zweig nás v　novele Svědomí proti násilí přivádí do kalvínské Ženevy. Ukazuje biřice ženevské konsistoře, jak při vizitách v　domácnostech kontrolují kuchyně, „zda tam není schována nějaká polívčička nebo kousek masa v　rozporu s　jedině povoleným jednotným pokrmem, zda někde není ukryt pamlsek nebo marmeláda“. „Běda občanovi, který by byl přistižen, že si po práci zajde do taverny na hlt vína.“ „Je zakázáno podávat při křtinách a zásnubách víc než stanovený počet chodů, nebo dokonce sladkosti, jako například zavařeniny. Je zakázáno pít jiné víno než místní červené, zakázány jsou přípitky, zakázána je zvěřina, drůbež a paštiky.“ Max Weber ovšem ve své slavné studii Protestantská etika a duch kapitalismu ukázal, jak tato kalvínská protestantská etika rozbila představy o tom, že bohatství je spojeno s　rozkoší, a prokázal vliv této protestantské, účelově racionální etiky, stojící na šetrnosti a hospodárnosti, na „ducha kapitalismu”, na psychologii kapitalistického podnikatelství. Právě tímto způsobem života mohl být vytvořen nový typ člověka, člověka žijícího prací a přesným plněním povinností, který jedině mohl vybudovat kapitalismus.

Jak je to tedy se　způsobem života a životním stylem? Pomohly nám uvedené příklady? Z　hlediska současnosti mnoho ne, musíme tedy podstoupit námahu pojmů:

Způsob života je široký komplex činností, kterými lidé uspokojují a rozvíjejí své potřeby. Je nutným způsobem regenerace pracovní síly a využití volného času. Nevytváří se živelně, je a byl otevřeně a skrytě regulován a ovlivňován. Přestože je v　soudobé společnosti silně unifikován, zůstává vnitřně diferencován, diferenciace odráží sociální strukturu.

S　tím souvisí pojem životní styl, kterým bývalo označováno pěstování některých individuálních životních projevů výlučných a pseudovýlučných sociálních skupin a jednotlivců (umělci, zbohatlíci, vrcholoví sportovci, modelky, celebrity, povaleči ad.). Životní styl těchto pseudovzorů je popularizován v　barevných obrázkových časopisech nebo televizních pořadech (V žitě, Smetánka). Takto jsou v　konzumní společnosti uměle vytvářeny vzory chování a pseudopotřeby.

Součástí uvedených komplexů je jídlo a pití. Zatímco v　každodennosti způsobu života naplňujeme přirozeně své přirozené potřeby (žízeň, hlad) a děláme si malé či velké radosti, v　životním stylu se předvádí žádostivost po vybraných nápojích a lahůdkách, vedoucí k　rozmařilosti a plýtvání. Vše je podřízeno růstu spotřeby, který ovlivňuje i náš vztah k　přírodě. Svět výjimečného se mísí do světa každodennosti, ne však aby ho zušlechťoval, ale aby podpořil růst spotřeby a iluzi o rovnosti možností ji naplňovat.

Do toho všeho vstupuje globalizace a unifikace. Moderní člověk se už neobejde bez spolehlivě fungujícího systému produkce a konzumu, který ovšem přitom není neutrální, ale chová se agresivně a expanzivně. Unifikace kultur podporovaná masovými médii, která proniká i do našeho jídelníčku a nápojového lístku, vyvolává však na druhé straně potěšitelné reakce, pro mnohé překvapivé, v zásadě však pochopitelné obranné reflexy, projevující se v tradicionalismu, ochraně národních, regionálních, lokálních stravovacích a napájecích specifik. A tak se i v　současných proměnách setkáváme často s nečekanými obraty k　tradičním a místním pochoutkám, které podporují hledání a potvrzování národní, regionální i osobní identity.

Pokud jsem připomněl roli protestantské etiky při budování kapitalismu, nezapomínejme na starostlivá slova apoštola Pavla z　2. listu Thesalonickým: „Přikazujeme vám bratři, abyste se stranili každého bratra, který vede zahálčivý život a nežije podle naučení, která jste od nás převzali. Sami přece víte, jak máte žít podle našeho příkladu. My jsme u vás nezaháleli ani jsme nikoho nevyjídali, ale ve dne v　noci jsme namáhavě pracovali, abychom nikomu z　vás nebyli na obtíž. Ne že bychom k　tomu neměli právo, ale chtěli jsme vám sami sebe dát za příklad, abyste se jím řídili. Když jsme u vás byli, přikazovali jsme vám: Kdo nechce pracovat, ať nejí! Teď však slyšíme, že někteří mezi vámi vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Takovým přikazujeme a vybízíme je, aby žili řádně a živili se vlastní prací.“

Prameny a literatura: