Se světem se dnes cosi děje. Filosofující fyzik F. Capra upozorňuje na naléhavost ekologického bodu obratu. Nedávno zesnulý filosof H. Jonas volá po přijetí planetární odpovědnosti. Teolog H. Küng přichází s potřebou nové transcendence a světového étosu.
Cosi se děje i v oblasti teorie. Fyzika dokázala přejít od těles, sil a trajektorií k systémům, procesům a fluktuacím. Díky nelineární termodynamice, jejíž protogonista I. Prigogine obdržel v roce 1977 za svůj příspěvek k teorii disipativních struktur Nobelovu cenu, dokáže dnes vysvětlit svět nejen v pojmech částic a těles, ale i v pojmech nerovnovážných systémů, vývojových procesů a stavů, v nichž hraje ústřední roli uspořádanost, disipace energie a nepatrné poruchy nazývané fluktuace. Cosi se děje v biologických a ekologických disciplínách, kde se již delší dobu ví, že pozemský život je látkově, energeticky a informačně jednotný a kde se dnes zkoumají problémy jeho celoplanetární organizace, dynamické rovnováhy a odolnosti vůči rostoucí sociokulturní zátěži.
Cosi se děje v etologii, sociobiologii a psychologii, kde se potvrzuje organizační a fuknční jednota živého světa z jiné strany: ze strany percepce, komunikace a chování různých živočišných druhů včetně člověka.
Poznatky všech těchto věd vedou přitom k jedinému zjištění. I přes obdivuhodnou vnějškovou rozmanitost je vesmír včetně biosféry, člověka i přirozené informace živých systémů uspořádán jednotným způsobem, existuje v něm jeden univerzální přirozený řád. Ba co víc, dosud poznaný vesmír je vysoce nestacionární, rozpíná se a ochlazuje, je jakoby obrovským hérakleitovským tokem směrem k tepelné smrti, ale zároveň má překvapivou protisměrnou schopnost spontánní samoorganizace, schopnost ontické tvořivosti, schopnost evoluce.
Nejjemnější evoluční tvořivost vesmíru, podmíněná slabými vazebnými silami mezi elementy (molekulami), však může probíhat jen v úzkém pásmu fyzikálně chemických podmínek: jako např. v naší sluneční soustavě, tj. na planetě Zemi a za spolupůsobení složitých homeostatických mechanismů seberegulace pozemského života jako celku. Ale tato jedinečná tvořivá součinnost bezpočtu procesů a sil, jíž se dodnes udržuje a rozvíjí naše biosféra zahrnující člověka, je v nebezpečí.
Přirozený vývoj života je dnes na Zemi ohrožen proto, že tu díky člověku existuje ještě jeden, konkurenční způsob uspořádání skutečnosti. Existuje tu expanzivní evoluční proces planetární kultury . Globální technickou civilizaci už nelze chápat jen jako souhrn lidského chování, jen jako lidské úsilí o zušlechťování a kultivaci, či jen jako systém kultury duchovní. Kultura, přestože její přiměřený ontologický statut nebyl dosud vypracován, je analogicky jako biosféra také globálním ontotvorným procesen, je složitou organizačně předmětnou strukturou s vlastní vnitřní informací.
Dnešní planetární kultura je samozřejmě nehomogenní, je vysoce diferencovaná, diverzifikovaná, ale také pozoruhodně jednotná. Protože nevznikla na bázi přirozené informace, ale na bázi své vlastní informace kulturní (pojmové, symbolické), je strukturou nebiologickou a protipřírodní. Není součástí ani přímým pokračováním evoluce přirozené. I když jakoby roste z jedné linie biosférické evoluce, i když je z přírody odvozena, vytváří jiný typ ontické tvořivosti, jiný typ uspořádanosti, odlišný řád. Vůči biosféře je rozdílně strukturovaná, organizačně redukovaná a proto (při dnešním vysokém příkonu dodatkové energie) k živým systémům agresivní. Rozvíjí se mnohonásobně rychleji než živé systémy, utlačuje je a poškozuje, rozvrací ustálenou dynamickou rovnováhu biosféry. A tak z viny člověka vzniká nejvážnější existenciální krize všech vyšších forem života vůbec. Odvážná lidská kulturní epopej může skončit tragicky.
Právě proto se dnešní ontologie nemůže starat pouze o to, jak a z čeho se pozemský svět vytváří a jak je uspořádán. Poprvé v dějinách filosofie se musí zabývat i tím, co vyvolává jeho destrukci a co musíme udělat, abychom na Zemi přežili.
Kořeny, podstata i způsob řešení globální ekologické krize jsou ovšem bezprecedentním filosofickým problémem. Filosofie, nechce-li teoreticky propadnout, nesmí předstírat, že se se světem nic neděje. Musí reagovat nejen novou moralitou, tj. novou axiologií a etikou, ale především novou racionalitou, novou ontologií. Tradiční antropocentrická ontologie totiž podstatu této krize nejen neodhaluje, ale naopak zakrývá. A to je důvod, proč se snažíme vytvořit ontologii této krizi přiměřenou, ontologii evoluční.
O vytvoření evoluční ontologie se ovšem pokoušíme v době, kdy ve filosofii převažuje dekonstrukce a pokračuje její další gnoseologizace. Obecným teoriím se dnes příliš nevěří, a má se za to, že to byl právě novověký logocentrismus, a to vědecký i filosofický, který vyvolal netoleranci, politické a vojenské soupeření a koneckonců i ekologickou krizi. Poněkud se přitom zapomíná na to, že to byl především logocentrismus antropocentrický, a tak se jeho postmodernistické překonávání znovu zaplétá do antropocentrismu jiného typu: nikoli již do antropocentrismu univerzalistického, ale do antropocentrismu parciálního. Vídíme, že se dnes ve filosofii zkoumají především problémy významu, smyslu, komunikace, kontextu, konsensu, atp., prostě parciální antropologické otázky. Také akademická filosofie, jak víme, dává přednost klidným vodám tradičních problémů a věnuje se - řečeno méně zdvořilými slovy ekofilosofa H. Skolimowského - sbírání filosofických informací.
Evoluční ontologie není ovšem pokusem o nějakou novou, filosoficky duchaplnější ontologii vůbec. Doba takových ontologií už skončila. Ukazuje se, že také ontologické teorie jsou parciální a předpojaté, že chtějí prokázat něco, co zpravidla explicitně nesdělují. Ale evoluční ontologie se ke své parcialitě a předpojatosti přiznává. Snaží se reagovat na ekologický bod obratu, chce ukázat příčinu nekompatibility přírody a kultury. Pokuší se vyloučit antropocentrismus a tematizovat rozpornou roli kultury v křehkém biotickém společenství Země. Programově proto nevychází z člověka jako novověkého ohniska filosofování, ale znovu z bytí, z procesu přirozené evoluce, který Zemi i člověka vytvořil a který i dnešní planetární kulturu nese, zahrnuje a omezuje. A právě tím chce napomoci změně tradičního předekologického paradigmatu.
Paradigma lidské nadřazenosti nad přírodou je totiž antropocentrickou iluzí a je nezbytné je vystřídat paradigmatem lidské vřazenosti do přírody. Protipřírodní kulturu, jíž člověk Zemi pustoší, se musíme pokusit radikálně transformovat.