Vznikání a bytí tvaru. Tvar nevzniká, ani neexistuje odloučeně
To, co vzniká, vzniká něčím - tím rozumím to, od čeho pochází počet vzniku - a z něčeho - čímž však nemůže býti zbavenost, nýbrž látka, neboť jsme již vymezili, jak tomu rozumíme - a vzniká něco určitého - tím jest buď koule nebo cokoli jiného. Jako se tedy nevyrábí poklad, kov, tak ani koule, leda mimochodem, poněvadž kovová koule jest právě koulí, jež se vyrábí. Neboť vyráběti, vytvářeti toto zde znamená vůbec vytvářeti z podmětu toto zde. Míním totiž, že vytvářeti kulatý kov neznamená dělati kulatost nebo kouli, nýbrž něco jiného, totiž tento tvar v něčem jiném. Neboť kdyby se dělaly, dělaly by se z něčeho jiného; to by totiž bylo podkladem. Například, když se dělá kovová koule, děje se to tak, že se z tohoto zde, co jest kovem, dělá toto zde, co jest koulí. Kdyby se tedy vytvářelo i toto samo, vytvářelo by se zjevně zrovna tak a postup vznikání by šel do nekonečna. Jest tedy zřejmo, že ani vid, tvar, anebo jak jinak jest třeba zváti utvoření smyslových věcí, nevzniká, že nemá vznik právě tak, jako ani bytnost; neboť vznikají v jiném buď uměním nebo přírodou nebo schopností. Co se však vytváří, jest kovová koule. Vytváří se totiž z kovu a z koule, když se tvar vtiskuje do této určité látky; a to je pak kovová koule. Kdyby však byl vznik kulatosti vůbec, muselo by tu vzniknout něco z něčeho. Neboť u toho, co vzniká, musí vždy být rozlišení mezi tímto a tímto, myslím mezi látkou a tvarem. Jestliže se tedy koulí rozumí těleso, jehož povrch jest od středu všude stejně vzdálen, jest třeba rozlišovati, v čem se tvoří to, co se tvoří, za druhé to, co se na onom vytváří, a za třetí celek, co vzniklo, totiž kovová koule.
Z toho tedy, co bylo řečeno, je zřejmo, že to, co se nazývá tvarem nebo podstatou, nevzniká, ale že vzniká sjednocení, jež dostává podle ní jméno, a že ve všem, co vzniká, jest látka, i jest jednak látkou, jednak tvarem.
Jest tedy nějaká koule mimo vnímatelné koule anebo dům mimo domy z cihel? Jistě ne; sice by nikdy nevzniklo toto zde, určitá jednotlivina. Tvar znamená spíše jakost, není jednotlivé toto a určité, nýbrž z toho a toho působí se vznik a tvoří se takové a takové; a když je vytvořeno, jest to a to takové a takové. Celé to a to však, Kallias nebo Sokrates, jest jako tato jednotlivá koule, člověk však nebo živočich jako kovová koule vůbec. Je tedy zřejmo, že příčinnost, jak ji někteří obvykle přičítají ideám, jsou-li nějaké mimo jednotliviny, nemá pro vznik a podstatu žádného významu; alespoň z těch důvodů nemusí býti samostatnými podstatami.
Také je zřejmo, že u mnohých bytostí to, co plodí, jest takové jako to, co jest tím plozeno, že však s ním není totožné a jedno co do čísla, nýbrž co do druhů, jako je tomu například u bytostí přírodních; neboť člověk plodí člověka. Plodí-li například kůň mezka, jest to jenom zjev, jenž jest proti přírodě. Ale i tu je vlastně poměr podobný, jenže nejbližší rod, který by byl společný pro koně a osla, nemá zvláštního jména; mohlo by však obsahovati obojí jako právě mezek.
A tak je zřejmo, že vůbec není třeba sestrojovati ideu jako vzor - neboť pro přírodní bytosti by se ideje mohly nejspíše vyhledávati, ježto ty jsou především podstatami - ale stačí, když působí plodivý činitel a jest příčinou tvaru v látce. Celek však, takový a takový tvar v tom a v tom mase a kostech, jest Kallias a Sokrates. Jeden se různí od druhého látkou, neboť jest různá, ale jsou stejní co do druhu, neboť druh jest nedělitelný.
Podstata jako počátek. Cesta ke skutečným, nadsmyslovým příčinám smyslových podstat
Ježto však bytí musí platit jako dané, je zjevno, že jde o otázku, proč látka jest to a to. Například: "Proč toto zde jest dům?" Odpověď: "Protože jest, náleží mu to a to, čím bylo dáno, že jest domem." Anebo se tážeme, proč ten a ten člověk jest člověkem nebo proč to jest toto tělo, jež má na sobě to a to. Hledáme tedy příčinu látky, a tou jest tvar, jímž látka jest podstatné co, čili jest něčím určitým; a tento tvar jest podstata.
Je tedy zřejmo, že u jednoduchých podstat není možná otázka a poučení, nýbrž jiný způsob zkoumání. To však, co jest z něčeho složeno tak, že celek jest jedno (hen), ale nikoli tak, jako hromada, nýbrž jako slabika, má jako celek vlastní bytí. Neboť slabika není hláskami a BA není totéž, co B a A, a ani maso není oheň a země. Neboť rozloží-li se, jedno již není, tu totiž maso a slabika; ovšem prvky, to jest hlásky, oheň a země jsou dále. Slabika jest tedy něco; není jenom samohláskou a souhláskou, nýbrž jest ještě něco jiného. A maso není jenom ohněm a zemí nebo něčím teplým a vlhkým, nýbrž jest ještě něco jiného. Kdyby toto jiné, jež přibývá, bylo nutně zase prvkem nebo se z prvků skládalo, opakovalo by se, kdyby bylo prvkem, totéž co dříve; neboť maso by bylo z něho, z ohně a ze země a ještě z něčeho jiného, takže by se postupovalo do nekonečna. Skládá-li se však z prvků, pak zřejmě ne z jednoho, nýbrž z více, nebo by bylo tím prvkem samo, a tak i tu by znovu vznikala táž otázka jako u masa a slabiky.
Proto ono jiné, jak se zdá, jest něčím různým, novým, není prvkem celku, ale jest příčinou toho, že to a to jest masem a to a to slabikou. A stejně je tomu i jinde. To však jest podstata každého předmětu; neboť jest to první příčina jeho bytí. Některé věci ovšem nejsou podstatami; u všeho však, co je přirozené a co od přírody trvá jako podstata, musí se tato přirozenost jeviti jako podstata, která není prvkem, nýbrž počátkem. Prvkem jest to, v co se něco rozkládá jako ve své hmotné složky, jako například prvkem slabiky jest A a B.
Aristotelés: Metafyzika. In: Filosofická čítanka. Praha 1971, s. 43-45.
Duchovní moc hmoty
Člověk se svým průvodem šel pouští a tu ho ta věc potkala.
Zdálky mu připadala docela maličká, jak klouzala po písku ne větší než dětská dlaň - plavý a prchavý stín, jako plavý let křepelek za svítání nad modrým mořem, nebo tančící roj komárů ve večerním slunci, jako prašný vír, když běží za poledne plání.
Zdálo se, že ta věc si poutníků nevšímá. Zabrána do hry se mihala samotou. Ale náhle napřímila běh a mířila přímo na ně jako šíp. ... To, co se blížilo bylo nesmírně jemné bušící srdce.
Člověk padl tváří na zem, zakryl si obličej rukama a čekal. ... "Volal jsi mne - tady jsem. Protože tě duch vyhnal z cest, kudy chodí lidské karavany, odvážil ses čelit panenské samotě. Unaven abstrakcemi a proudy zředěných slov, které tvoří společenský život, chtěl jsi změřit síly s úplnou a divokou skutečností.
Potřeboval jsi mne, abys mohl růst, a já čekám na tebe, abys mne posvětil.
Odjakživa jsi po mně nevědomky toužil - a já jsem tě přitahovala.
Teď jsem nad tebou, na život a na smrt. Už nemůžeš couvnout, vrátit se mezi obyčejná potěšení a ke klidnému uctívání. Kdo mne jednou viděl, nemůže už na mne zapomenout: buď se se mnou zatratí a nebo s sebou spasí. - Půjdeš dál?"
"Ty božská a mocná, mluv, kdo jsi?"
"Jsem oheň, který pálí, voda, která bere, láska , která zažívá a pravda, která míjí. Jsem to, čemu se nelze vyhnout, i to, co obnovuje, všechno, co rozpoutává, a všechno, co spojuje: síla, zkušenost, pokrok - hmota, to jsem já.
Protože se mi při mé násilnosti stává, že zabíjím své milence - vždyť, kdo se mne dotkne, nikdy neví, jakou mocnost rozpoutá -, proto mají moudří ze mne strach a proklínají mne. Ve slovech mnou pohrdají, říkají, že jsem žebračka, čarodějnice, děvka. Ale jejich slova jsou v rozporu se životem, a tak ti farizeové, kteří mne odsuzují, sami hynou ve vězení ducha, kam se uzavřeli. Umírají hladem a prázdnotou a vlastní žáci je opuštějí, protože já jsem podstata všeho, čeho se lze dotknout, a lidé se beze mne nemohou obejít..."
"Hleď, hmoto, jak se mi chvěje srdce. Jsi-li to ty, řekni, co mám udělat?"
Özbroj se, Izraeli, a dej se se mnou kurážně do boje..."
"Ponoř se do hmoty, synu Země, koupej se v jejích ohnivých vrstvách, tam je pramen a mládí tvého života.
Myslil sis bláhově, že se obejdeš bez ní, když se v tobě rozsvítila myšlenka! Doufal jsi, že budeš blíž k Duchu, když se pečlivě zbavíš všeho, na co se dá sáhnout, víc božský, když žiješ v čisté ideji, nebo aspoň blíž andělům, když se budeš vyhýbat tělům.
Vidíš - a málem bys byl zahynul hladem.
Musíš mít olej pro své údy, krev do žil a vodu pro duši, tvůj rozum potřebuje skutečné. Musíš je mít, to je zákon tvé přirozenosti - rozumíš?
Chceš-li žít a růst, nikdy nesmíš hmotě říci: Dost jsem se na tebe vynadíval a prohlédl jsem tvá tajemství, vzal jsem si z nich tolik, že moje myšlení má vždycky z čeho žít. I kdybys, slyšíš, jako nejmoudřejší z moudrých nosil v paměti obraz všeho, co zalidňuje Zemi a plave pod vodou, bylo by to vědění pro tvou duši jako nic, protože všechno abstraktní poznání je jen uvadlé bytí. Protože k porozumění světu nestačí vědět: je třeba vidět, hmatat, žít v přítomnosti, pít existenci ještě teplou přímo u prsu skutečnosti.
Nikdy tedy neříkej jako někteří: Hmota je vyčerpána, hmota je mrtvá. - Až do posledního okamžiku všech věků hmota bude mladá, bující, jiskřivá a nová pro každého, kdo chce.
Neopakuj po nich, že hmota je zavržená, že hmota je špatná. Kdosi přišel a řekl: Budete pít jed, a neublíží vám. - A ještě: Ze smrti vzejde život. - A nakonec vyřkl definitivní slovo mého vysvobození: Toto je moje tělo.
Ne, čistota není v odloučenosti, ale v ještě hlubším vnikání do vesmíru. Je v lásce k jedinému neohraničenému bytí, které zevnitř proniká a prorůstá všemi věcmi, dál, než oblast smrtelníků, kde se hemží osoby a čísla. Je v cudném styku s tím, co je "ve všech totéž".
Jak krásný je Duch, když stoupá vzhůru, ozdoben bohatstvím Země! Koupej se ve hmotě, synu člověka. Ponoř se do ní tam, kde je nejprudší a nejhlubší. Potýkej se s jejím proudem a pij z jejích vln. To ona kdysi kolébala tvoji nevědomost - a ona tě donese až k Bohu."
Tu zápal boje ustoupil v jeho srdci neodolatelné vášni poddat se a jako bleskem objevil to jedno potřebné - přítomné všude kolem.
Pochopil provždy, že člověk, jako atom, má cenu jen tou částí sama sebe, která přejde do vesmíru.
S naprostou samozřejmostí uviděl, jak prázdně křehké jsou ty nejkrásnější teorie vedle definitivní plnosti sebemenšího skutku v jeho konkrétní a totální skutečnosti.
S nelítostnou jasností nahlížel, jak směšný je nárok lidí, kteří by chtěli pořádat svět, ukládat mu svá dogmata, svá měřítka a své konvence.
Chtělo se mu až zvracet nad banálností jejich radostí a trápení, nad malicherným sobectvím jejich zájmů, nad všedností jejich vášní, nad otupělostí jejich schopnosti je vnímat.
Bylo mu líto těch, kdo se polekají jednoho století, kdo nedovedou milovat dál, než na hranice jedné země.
Teilhard, P., de Chardin: Duchovní moc hmoty, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, s. 259-264, zkráceno.
3. Problémy reality
Dosud jsem se zabýval pouze příklady takových výroků, které se obvykle nazývají metafyzickými. Názor, který jsem si o nich vytvořil, tj. že nemají žádný empirický smysl, snad tolik nepřekvapuje a je, domnívám se, dokonce triviální. Je však možné se obávat, že čtenář bude mít větší potíže souhlasit s tím, když rozšířím tento názor i na filosofická učení toho typu, který se obvykle nazývá epistemologický. Raději je však také nazývám metafyzická učení, neboť se z hlediska našich úvah podobají výrokům, které jsme nazvali tímto jménem. Mám zde na mysli realistická, idealistická, solipsistická, pozitivistická a podobná učení, chápaná v jejich tradiční formě, jako učení, která tvrdí nebo popírají realitu něčeho. Realisté tvrdí, že vnější svět je reálný, idealisté to popírají. Realista - obyčejně přinejmenším - vyhlašuje i jiná vědomí za reálná, zatímco solipsista - obzvlášť radikální idealista - to popírá a tvrdí, že pouze jeho vlastní myšlení nebo vědomí je reálné. Mají tato tvrzení smysl?
Dá se snad říci, že tvrzení o reálnosti nebo nereálnosti něčeho se vyskytují i v empirických vědách, kde se zkoumají empiricky, a mají proto smysl. Je to zcela správné. Musíme však rozlišit dva pojmy reality, jeden pojem, který se vyskytuje v empirických výrocích, a druhý pojem, který se vyskytuje v uváděných filosofických výrocích. Když zoolog tvrdí, že kenguru je reálný, myslí tím, že existují věci určitého druhu, které je možno nalézt a vnímat v určitém čase a prostoru; jinými slovy, že existují předměty určitého druhu, které jsou prvky časoprostorového systému fyzikálního světa. Toto tvrzení je zajisté ověřitelné; pomocí empirického zkoumání dospěje každý zoolog k pozitivní verifikaci, nezávisle na tom, jestli je realista, nebo idealista. Realisté a idealisté se zcela shodnou, jde-li o otázku reality věcí toho a toho druhu, tj. o možnost lokalizovat prvky toho a toho druhu v systému fyzikálního světa. Neshody začnou až tehdy, když se nastolí otázka reality fyzikálního světa jako celku. Ale tato otázka nemá žádný smysl, protože reálnost něčeho není nic jiného než možnost umístit toto něco do určitého systému, v daném případě do časoprostorového systému fyzikálního světa, a takováto otázka má smysl jenom tehdy, když se týká prvků nebo částí, ne však samého systému.
Stejný výsledek dostaneme, když uplatníme už zmíněné kritérium; možnost dedukovat vjemové výroky. Z tvrzení, že kenguru je reálný nebo že existuje, můžeme dedukovat vjemové výroky. Avšak z tvrzení, že fyzikální svět je reálný, to není možné; ale není to možné ani z opačného tvrzení, tj. že fyzikální svět není reálný. Proto ani jedno z těchto tvrzení nemá žádný empirický obsah, vůbec žádný smysl. Je třeba zdůraznit, že tento kriticismus v otázce smysluprázdnosti se vztahuje i na tvrzení o nereálnosti. Někdy se náhledy Vídeňského kroužku mylně chápou v tom smyslu, že popírají realitu fyzikálního světa. O žádné popírání nejde. Je pravda, že odmítáme tezi o reálnosti fyzikálního světa; neodmítáme ji však proto, že je nepravdivá, ale proto, že je zbavená jakéhokoliv smyslu, a její idealistickou antitezi odmítáme úplně stejně. Tyto teze ani netvrdíme, ani je nepopíráme, ale odmítáme celou tuto otázku.
Všechny úvahy, které se uplatňují při otázce reálnosti fyzikálního světa, platí i pro ostatní filosofické otázky reálnosti, např. reálnosti jiných vědomí, reálnosti daného, reálnosti univerzálií, reálnosti kvalit, vztahů, čísel atd. Když připojíme nějakou filosofickou tezi, která odpovídá kladně nebo záporně na kteroukoliv z těchto otázek, k systému vědeckých hypotéz, nestane se tento systém ani trochu účinnějším; nebudeme moci udělat žádnou další předpověď týkající se budoucí zkušenosti. Všechny tyto filosofické teze jsou tedy zbaveny empirického obsahu, teoretického smyslu; jsou to pseudoteze.
Jestliže jsou tato má tvrzení pravdivá, mají filosofické problémy reality - odlišené od empirických problémů reality - tentýž logický charakter jako problémy (nebo spíš pseudoproblémy) transcendentální metafyziky, o kterých jsme už hovořili. Z těchto důvodů nenazývám takovéto problémy reality epistemologickými problémy, jak se to obyčejně dělá, ale metafyzickými.
Mezi metafyzická učení, která nemají žádný teoretický smysl, jsem zařadil i pozitivismus, přestože Vídeňský kroužek bývá někdy označován jako pozitivistický. Je pochybné, jestli je toto označení pro nás zcela přiléhavé. V každém případě nehlásáme tezi, že reálná je jenom danost, která je jednou ze základních tezí tradičního pozitivismu. Název logický pozitivismus se zdá mnohem vhodnější, ale může svádět i k nedorozuměním. V každém případě je důležité si uvědomit, že naše učení je logické a nemá nic společného s metafyzickými tezemi o reálnosti či nereálnosti čehokoliv. Jaká je povaha logických tezí, vysvětlíme v následujících kapitolách.
Carnap, R.: Filosofie a logická syntax. In: Antologie z diel filozofov. Bratislava 1968, sv. 9, s. 269.