Čas je měřítkem pohybu
Tvrdí-li někdo, že čas je pohyb těles, přikazuješ, abych mu přisvědčil? Naprosto ne. Slýchám totiž a Ty to pravíš, že každé těleso se pohybuje v čase; neslýchám však, a Ty to nepravíš, že čas je pohyb těles. Neboť když se těleso pohybuje, jak poznám, jak dlouho se pohybuje, neměřím-li časem začátek a konec pohybu? Jestliže jsem neviděl začátek a konec pohybu, nemohu jej měřit, ač se těleso pohybuje, leda že bych viděl pohyb od začátku do konce. A když pozoruji pohyb dlouho, mohu mluvit jedině o dlouhém čase, ale ne o tom, jak je dlouhý. Říkáme-li totiž, jak je dlouhý, můžeme to říci jen pomocí přirovnání, například: Tento pohyb trvá stejně dlouho jako onen, je dvakrát delší atd. Můžeme-li však při kruhovém pohybu pozorovat východisko, odkud se těleso pohybuje, a cíl, k němuž směřuje, nebo části prostoru, v němž se pohybuje, lze označit čas, který potřebovalo těleso nebo některá jeho část od jednoho k druhému.
Poněvadž tedy pohyb tělesa je něco jiného než měřítko trvání pohybu, je jasné, čemu spíše přísluší název čas. Ač se těleso někdy pohybuje, jindy stojí, měříme přesto nejen jeho pohyb, ale i jeho klid časem, a říkáme: Těleso bylo v klidu tak dlouho jako v pohybu nebo dvakrát, třikrát déle: celkem víceméně podle toho, soudíme-li přesně nebo přibližně. Čas tedy není pohyb těles.
Čas není měřítkem času
Nevyznává Ti upřímně má duše, že měřím čas? Či snad měřím, můj Bože, a nevím, co měřím? Měřím pohyb tělesa v čase, ale ne sám čas? Anebo mohl bych měřit pohyb tělesa, jak dlouho potřebuje, než z jednoho místa dospěje k druhému, kdybych nemohl měřit čas, v němž se pohyb děje? Čím tedy měřím čas? Měříme snad delší čas kratším časem asi tak, jako měříme loktem kládu? Měříme ovšem dlouhou slabiku krátkou a říkáme, že je dvakrát delší. Také měříme délku básní délkou veršů, délku veršů délkou stop, délku stop délkou slabik, délku dlouhých slabik délkou slabik krátkých; ne však jako na papíře - tak měříme místní vzdálenost a ne čas - nýbrž podle času potřebného k jejich vyslovení, a podle toho říkáme: Tato báseň je dlouhá, neboť má tolik a tolik veršů; verše jsou dlouhé, protože mají tolik stop, stopy jsou dlouhé, protože mají tolik slabik; slabika je dlouhá, neboť trvá dvakrát déle než krátká.
Avšak ani to neudává správné měřítko času; může se totiž stát, že kratší verš, přednesený pomalu, trvá déle než delší verš přednesený rychleji. Stejně je tomu u básně, stopy, slabiky. Proto jsem usoudil, že čas není nic jiného než jakési trvání, opravdu však nevím čeho. Bylo by věru divné, kdyby to nebylo trvání samého ducha. (...)
Ano, tebou měřím čas, můj duchu! Nechci, abys mě mátl otázkou: "Jak je to možné? Neklam sám sebe a nepřej víry předsudkům!" Opakuji: tebou měřím čas. Měřím totiž ten dojem, kterým na tebe působí věci a jenž trvá, i když ony minuly. A měřím tento přítomný dojem, ne ty věci, jež ho vyvolaly. Měřím-li čas, měřím tento dojem. Buď tedy tento dojem je čas sám, nebo čas vůbec neměřím.
Co však říci, když měříme i mlčení a říkáme: To mlčení trvalo tak dlouho jako onen hlas? Zda neobracíme své myšlenky k délce hlasu, jako by dosud zazníval, a neužíváme-li té délky jako měřítka mlčení? Neboť i bez hlasu a řeči opakujeme si pouze v myšlenkách básně, verše a proslov jakéhokoliv trvání. Rovněž udáváme poměr různých časových období, jako bychom je hlasitě vyslovili. Chce-li někdo pronést řeč a v duchu si určil její délku, jistě už změřil její trvání, vštípil si je do paměti, začal vydávat hlas, který zní, až dospěje k určenému bodu. Nebo ještě lépe: Hlas zní, ale také zněl a bude znít. Co z řeči bylo proneseno, to ovšem doznělo; co zbývá, to ještě bude znít. Tak se bude pokračovat, pokud úmysl, jenž je přítomný, bude posílat budoucí do minulosti, takže ubýváním budoucího času poroste minulé, až se vyčerpáním budoucího všechno stane minulým.
Augustin, A.: Vyznání. In: Filosofická čítanka, Praha 1971, s. 72-73.
Idea trvání a její jednoduché mody
1. Trvání je uplývající rozloha. Existuje další druh vzdálenosti neboli délky, jejíž ideu nezískáme z nehybných částí prostoru, ale z ubíhajících a ustavičně mizejících částí následnosti. Nazýváme jej trváním. Jeho jednoduché mody jsou jeho různé délky, o kterých máme zřetelné ideje, například hodiny, dny, roky atd. čas a věčnost.
2. Jeho ideu získáváme z reflexe o proudu našich idejí. Odpověď, kterou dal jistý velký člověk na otázku, co je čas, zněla: "Si non rogas intellego" (což znamená asi toto: Čím víc o tom přemýšlím, tím méně tomu rozumím); možná by nás přesvědčila, že čas, který odhaluje všechny ostatní věci, se sám nedá poznat. Trvání, čas a věčnost nepokládáme bez příčiny za něco, co má ve své povaze něco úžasně nepochopitelného. Ať tyto ideje jakkoliv přesahují naše chápání, nepochybuji, že když je budeme správně sledovat až k jejich původu, některý ze dvou zdrojů všeho našeho poznání, smyslové vnímání neboli reflexe nám je poskytují tak jasně a odlišně jako mnohé jiné ideje, které se pokládají za mnohem méně temné. Zjistíme, že sama idea věčnosti je odvozena ze stejného společného původu jako zbytek našich idejí.
3. Povaha a původ ideje trvání. Abychom správně chápali čas a věčnost, měli bychom pozorně posoudit, jaká je idea, kterou máme o trvání, a jak jsme ji získali. Každému, kdo sleduje, co probíhá v jeho mysli, je jasné, že v ní existuje proud myšlenek, které v jeho rozumu ustavičně jedna za druhou následují, zatímco bdí. Reflexe toho, jak se různé ideje v naší mysli jedna za druhou zjevují, je to, co nám poskytuje ideu následnosti, a vzdálenost mezi libovolnými částmi následnosti nebo mezi zjevením se dvou libovolných idejí v naší mysli je to, co nazýváme trváním. Neboť pokud myslíme nebo pokud postupně přijímáme do naší mysli různé ideje, víme, že existujeme. Tak nazýváme existenci neboli pokračování existence svého vlastního Já nebo jakékoliv jiné věci, což odpovídá následnosti libovolných idejí v naší mysli, trvání nás samých nebo nějaké jiné věci, spoluexistující s naším myšlením.
4. Důkaz, že ideu trvání získáváme z reflexe o proudu našich idejí. Zdá se mi jasným, že pojem následnosti a trvání získáváme z tohoto zdroje, to znamená z reflexe na proud idejí, které se nám v mysli jedna za druhou objevují, neboť vjem trvání máme pouze tehdy, pozorujeme-li proud idejí, které se střídají v našem rozumu. Když následnost idejí přestává, současně s ním přestává i naše vnímání trvání. Každý to může v sobě jasně vyzkoušet, když hluboce spí - ať už hodinu nebo den, měsíc nebo rok - a o trvání věcí, dokud spí nebo nemyslí, nemá vůbec žádný vjem, spíš se mu vjemy úplně ztratí. Zdá se, že od chvíle, kdy přestává myslet, až do chvíle, kdy začíná znovu myslet, nevnímá žádnou vzdálenost. Nepochybuji o tom, že by to tak bylo i u bdícího člověka, kdyby mohl ve své mysli udržet jen jednu jedinou ideu, aniž by se změnila nebo aniž by za ní následovaly jiné ideje. Sami vidíme, že ten, kdo upře svoje myšlenky velmi soustředěně k jedné věci a málo si všímá následnosti idejí, které v jeho mysli ubíhají, pokud je zaujat vážným přemýšlením, dovolí, aby mu vypadla z paměti pořádná část tohoto trvání a čas pokládá za kratší, než jaký ve skutečnosti je. Jestliže však spánek běžně spojuje vzdálené části trvání, je to proto, že se nám v mysli za ten čas nestřídaly ideje. Když člověk ve spánku sní a vnímá v mysli postupně rozmanité ideje, má během takového snění pocit trvání a jeho délky. Proto je mu úplně jasné, že lidé odvozují svoje ideje trvání z vlastní reflexe proudu idejí, které pozorují, jak v mysli následují jedna za druhou. Bez takového pozorování nemohou mít pojem trvání, ať se na světě stane cokoliv.
5. Idea trvání se dá použít na věci, pokud spíme. Když člověk nabyl pojmu neboli ideje trvání z reflexe následnosti a počtu svých myšlenek, může nakonec tento pojem použít na věci, které existují, pokud on nemyslí. Podobně jako ten, kdo získal ideu rozlohy z těles prostřednictvím zraku nebo hmatu, ji může použít na vzdálenosti, kde není vidět a není cítit žádné těleso. Proto někdo nemusí mít žádný vjem délky trvání, která uběhla, zatímco spal nebo nemyslel. Když však pozoroval střídání dní a nocí a zjistil, že délka jejich trvání se zdá pravidelnou a stálou, může předpokládat, že střídání bude probíhat stejným způsobem i tehdy, když bude spát nebo když nebude myslet. Proto si může představit a odhadnout délku trvání svého spánku. Kdyby však Adam a Eva (když ještě byli sami na světě) byli místo svého běžného nočního spánku strávili celých čtyřiadvacet hodin v jediném nepřetržitém spánku, bylo by se jim nenávratně ztratilo trvání těchto čtyřiadvaceti hodin a bylo by navždy vypadlo z jejich povědomí času.
Locke, J.: Rozprava o lidském rozumu. Bratislava 1983, s. 152-154.
Čas a trvání.
H. Bergson chce rozeznávati dvojí čas, jednak ten, s nímž počítá věda a který měří prostorem, např. na ciferníku hodinek, a pro nějž platí kvantitativní údaje; to jest čas (temps) roku, hodin, minut, vteřin. Vedle tohoto vědeckého a abstraktního času, který vstupuje do rovnic fysikálních jako hodnota t, měřená vteřinami, rozeznává však Bergson ještě "trvání" (durée), což jest prý skutečně prožívaný čas; čas vědecký si můžeme představiti, hledíce na film, rozvíjející se v biografu; tu jeden obrázek přetržitě za druhým skáče na plátno, každý existuje vymezenou kratičkou chvíli a pak mizí. Trvání naproti tomu jest základem našeho života, kde jest plynulost, a kde jest jednota vědomí. Naše trvání nezáleží v tom, že by nastupoval jeden okamžik za druhým; kdyby nastupoval (tak soudí Bergson), neexistovala by než přítomnost, jako v biografu jest osvětlen pořád jen jeden obrázek, právě promítaný na plátně; vskutku však minulost neustále a plynule přechází do budoucnosti.
Toto učení o "trvání" mělo zatím vliv na psychologii, kde oslabilo víru v mechanismus duševního života, ve vědách fysikálně chemických se počítá jen s "časem".
Periodičnost
Periodičnost jest zvláštní přírodní zjev, někdy samostatný, častěji odvozený z jiných zjevů, periodických a někdy i neperiodických. Periodické změny jsou takové, kdy předmět prochází řadou stavů tak, že po daném čase se vrací opět do stavu počátečního, aby pak opět celý proces znova opakoval. Kývání kyvadla a otáčení země kolem osy a kolem slunce jsou známé příklady periodického pohybu.
Matematika nám dává abstraktní příklady periodičnosti: periodický zlomek (např. 0,131313...), v němž se do nekonečna opakuje skupina číslic, jest prostým dokladem; složitější jest spirála, v níž jest kombinováno periodické otáčení kolem středu, s neperiodickým vzdalováním se od něho. Fysika má mnoho příležitosti studovati periodické pohyby: kývání kyvadla, vlnění vody, chvění zvučícího tělesa, kmity světelné, tepelné, elektrické, magnetické. Astronomové studují periodické pohyby země, planet, rojů meteorických, změny na slunci, zatmění, pohyby dvojhvězd, periodické pulsace některých stálic atd. Meteorologové studují střídání ročních počasí a přemýšlejí o periodickém opakování týchž meteorologických zjevů v delších obdobích. Chemikové shledali periodické uspořádání prvků a popisují periodické kmity elektronů kolem jádra. Ale i vědcové, studující složité zjevy přírodní, znají periodické opakování zjevů. Geologové mluví o sekulárním zdvihání a klesání povrchu zemského, o ledových dobách, jež střídavě přicházely a odcházely. Život ukazuje zvláštní zjev periodický, záležející v tom, že se organismus počíná z vajíčka, vyrůstá v dospělou formu, která se opět ve vajíčko vrací, takže řada generací za sebou jsou jakoby vlněním jednoho života. Vedle toho závisí mnoho životních dějů na periodičnosti anorganickou přírodou dané (na střídání dne a noci, na vlivu měsíce, na změnách ročních dob, na změnách elektrického napětí v ovzduší atd.). Někteří spisovatelé odtud odvozovali fantastické závěry o tom, jak život jest podroben jistým numericky daným periodám, jako vůbec byla odedávna periodičnost podnětem k různým mythům. Mnoho fysiologických zjevů, jako proudění protoplasmy, oběh krve v těle, jsou periodické. Rhytmus, který má veliký význam v životě, jest rovněž v základě zjevem periodickým.
Rádl, E.: Moderní věda, Praha 1926, s. 220-222.