Není vznášející se duch, každý skutečný duch je nesen, a to všemi vrstvami světa počínajíc hmotou. Člověk nepochybně je duchovní bytost. Je to jeho přednost před všemi ostatními tvory. Ale není jen duchovní bytostí, nemůže překročit prostorové vztahy, ve kterých žije. Může to udělat v myšlenkách, ale nemůže být reálně - tj. žije a konaje - zároveň na nějakém jiném místě, než je. Může se tam vydat, ale jen in corpore. Duch je a zůstane vázán na tělo, vyskytuje se jen v organických bytostech, spočívá na jejich životě, žije z jejich sil. A protože organický život je součástí materiálního světa, je včleněn do přeměn jeho energie, a tedy duch zprostředkovaně závisí i na materiálním světě.
A právě zde má nová ontologie velmi důležitou úlohu. Jestliže člověka - ani jako duchovní bytost - není možné pochopit mimo svět, ve kterém žije, jde o to, pochopit ho na základě této jeho souvislosti s celkovou stavbou světa a s ohledem k ní znovu určit jeho podstatu. Stará ontologie postupovala opačně, celý svět chtěla vidět ve vztahu k člověku, všechny formy a souvislosti v hierarchii světa chápala jako směřující k člověku, jako by on byl konečným účelem pořádku světa. Zcela jinak to vypadá, když vycházíme ze skutečných zázraků organického života, z genetické souvislosti příbuzných forem a průběžné přizpůsobivosti organických funkcí životním podmínkám okolního světa. Zde se ukazuje opak: ne svět se opírá o člověka, ale člověk o svět; všechno v něm se vztahuje ke světu. Člověka je možné pochopit jako přizpůsobujícího se celkové všeobecné situaci, ve které se musí uplatnit.
Jestliže jsme se dostali až sem, nutně musíme v této úvaze pokračovat. I když je člověk jakkoliv přizpůsobený, je podmíněn celkovou hierarchií reálných útvarů. Jeho existence ve světě předpokládá existenci světa, bez světa nemůže žít, svět však může velmi dobře existovat bez něho. Organický svět - chápaný jako celek a ne jako jednotlivost - je předpokladem jeho existence, a protože anorganický svět je zase předpokladem organického světa, musíme říci: celá příroda zdola až k živočichům příbuzným člověku je podmínkou existence člověka.
Je zjevné, že tento vztah se nedá obrátit. Z toho vyplývá docela jednoduchý důsledek: v genetické následnosti útvarů, které vytvářejí svět, je člověk pozdním fenoménem. Tím nechceme předem rozhodovat o jeho vzniku, ten zůstává v mnohém ohledu problematický a ontologie se vůbec nemusí zabývat tímto problémem. Pro ni je důležité jen to zásadní, že tu jde o nezvratný vztah podmiňování; nižší stupně bytí jsou oproti vyšším samostatné a nepotřebují je, vyšší jsou však závislé na nižších...
Mohli bychom vyjít z karteziánského rozdělení světa na cogitatio a extensio. V tomto rozdvojení jde o kategoriální rozdílnost oblastí. Do protikladu se tu dostávají nejen "duše a tělo", ale i neprostorový svět nitra, uchopitelný v rozmanitosti aktů a obsahů vědomí, je tu postaven proti prostorovému vnějšímu světu. Tyto dvě říše se liší celým způsobem bytí, a právě proto se neprolínají. I jejich způsob danosti ukazuje stejnou heterogenitu. Proto je Descartes mohl v souladu s tehdejším pojmovým jazykem prohlásit za "substanciálně" rozdílné.
Ve skutečnosti rozdíl projevující se jako ostrá hraniční čára nevyplývá z nějaké "substance", ale ze zcela jiného kategoriálního rozlišení. O tom však později. Teď je důležité, že protiklad těchto oblastí bytí se ani částečně nekryje se zmíněnou hierarchií: spíše přechází přímo středem lidské podstaty a už u vyšších živočichů hrozí rozbít jejich jednotu. Duševní život sotva patří pouze člověku, i když se nejvíce rozvinul u člověka. Uvnitř lidské bytosti toto rozhraničení skutečně naznačuje dvě heterogenní vrstvy bytí. Jenže podstatným by tu mělo být právě to, že dvojitost vrstev nijak neruší jednotu a celistvost člověka.
To je však jen začátek. Obě oblasti bytí se dále dělí. Prostorový vnější svět se rozpadá na dvě vrstvy - na věci a fyzické procesy na jedné straně a na vrstvu živého na straně druhé. Ale říše neprostorového, kterou jsme zprvu chápali jen jako vnitřkovost vědomí, v sobě skrývá jiný protiklad vrstev, a to protiklad duševního a duchovního. Tento protiklad nelze tak lehce uchopit a skutečně byl uchopen až pozdě.
Zmíněný protiklad můžeme nejlépe pochopit na soustavě duchovních obsahových forem jako je jazyk, poznání, hodnocení, právo atd. Takovéto obsahové formy transcendují vědomí jednotlivce; individuální lidské vědomí nikdy neobsáhne jejich souhrnnou existenci; souhrnné vědomí, které by zahrnovalo vědomí jednotlivců, však neexistuje. Duchovní obsahová forma se tedy nedá charakterizovat jako duševní fenomén, patří do jiné sféry s jiným způsobem bytí. A jeho začátek není až při faktické výměně, komunikaci nebo při pojmově objektivním vymezení; do této objektivity je vyzdvižena už myšlenka formující se ve vědomí jednotlivce a každé myšlení si může uvědomit tuto objektivnost, která je pro něj charakteristická.
Ve vědomí dnešního člověka, který od mládí vyrůstá ve společné duchovní sféře, je téměř všechno obsahově zformované a vyzdvižené do objektivity. Tím se vědomí odlučuje od vitální vázanosti a samo se stává duchovním vědomím. Jenomže se tak dostává do určitého protikladu k primárnímu vědomí, které je určeno pudovým životem, a podřizuje se mu. Toto vědomí můžeme nazvat i neduchovním. Ve vyspělém člověku nezaniká, přetrvává v pozadí duchovního vědomí a příležitostně může eruptivně vzplanout a otřást objektivním řádem ducha. V dítěti, na raných stupních vývoje převládá primární vědomí, právě tak i u vyšších živočichů a nepochybně i vědomí člověka v dlouhých periodách svého předdějinného vývoje bylo převážně neduchovní.
Tak dostáváme čtyři základní vrstvy, které zachycují všechnu rozmanitost bytí v reálném světě. Jejich rozmanitost odpovídá už oblastem fenoménů podle nejdůležitějších rozdílů heterogenních předmětných oblastí. I vědy se rozdělily do patřičných skupin podle předmětných oblastí: od exaktních oblastí poznání anorganické přírody se jasně odlišují biologické vědy; na ně navazuje psychologie se svými vedlejšími oblastmi; od psychologie se zase předmětem i metodou odlišují vlastní duchovní vědy (historie, jazykověda, teorie literatury, věda o umění, právní věda).
Jako jsou jednotlivé oblasti věd v rozmanitých vzájemných vztazích a nevyhnutelně do sebe přesahují, tak jsou spojené i jejich předmětné oblasti, jejichž hranice jsou nepřekročitelné. Platí to zejména o hraniční oblasti mezi duševním a duchovním bytím. Ale ani ve vztahu neživé a živé přírody není možné klást hranici dogmaticky jako řez a už vůbec ne ji pokládat za trhlinu, přes kterou se nedá přejít. Hlubší řez by se dal spíš předpokládat mezi organickým a duševním: ospravedlňovala by to přinejmenším hluboká heterogenita mezi prostorově-materiálním a neprostorově-nemateriálním. Nesmíme však zapomínat, že tento řez se zakládá jen na protikladu kategorií, zatímco člověku je dána psychofyzická jednota, kterou je možné docela dobře pozorovat ve všem lidském konání a prožívání.
Z ontologického hlediska není důležitá ani tak hranice mezi vrstvami jako spíš zvláštní uzpůsobení vrstev. Každý principiální pokus uchopit toto uspořádání vede ke kategoriím. Ukáže se, že každé z těchto vrstev náležejí specifické kategorie bytí, které se nikde neshodují s kategoriemi jiných vrstev. Ba právě rozdílností převládajících kategorií bytí se vrstvy navzájem odlišují. Tak látková výměna, asimilace, samočinná regulace a reprodukce individuí jednoznačně odlišují v bytí vrstvu organična od fyzikálně-energetických procesů a dynamických struktur; protože se nereprodukují, regulují se jen v kmitání kolem rovnováhy jednou už získané a jejich dočasné zachování nezávisí na ustavičném obnovování, ale na setrvačnosti substanciálního nositele.
Hartmann, N.: Nové cesty ontológie. Bratislava 1976 s. 76-77, 84-87.
Theodicea v podstatě znamená, řečeno lidovým úslovím, že všecko špatné je k něčemu dobré, a dodává navíc jen to, že jelikož je zaručeno, že všecko nakonec dobře dopadne, tak tím je všecko špatné nejen vyváženo, ale i povýšeno na něco kladného. Takovou koncepci ovšem sdílet nemohu. Je však i jiný pohled na věc: za předpokladu, že nejsem omezen ani determinací ani předurčením a mohu tedy jednat svobodně a zodpovědně, byť s rizikem, nemůže být apriori vyloučena možnost, že něčeho kloudného, co bude nakonec pro mne mít cenu, dosáhnu. A to je situace, v níž je nesubstanční ontologická realita, situace, v níž je univerzum i lidstvo i jednotliví lidé i jednotlivé jednotliviny vůbec. To, že jejich pohyb v čase má charakter nikoli chaosu, ale sebestrukturace, není zbožné přání, není pověra, není theodicea, ale je to velmi značná logická pravděpodobnost, kterou lze i matematicky modelovat, aspoň na počítačích desáté generace. Že tento proces sebestrukturace můžeme nazvat vývojem, je běžně užívaná terminologická konvence. Nehodlám tuto sebestrukturaci však nazvat pokrokem, neboť to je termín nejen značně pošramocený, ale hlavně příliš zatížený jednoznačným axiologickým významem, významem, který jako ateista nejen nechci, ale nemohu brát ontologicky v úvahu. Už tímto prostým faktem zde nějakou eventuální theo- či ontodiceu notně omezuji. Je však nutné jít dále. Hybným motorem nesubstanční sebestrukturace je a může být pouze nahodilost, a to nejen jako ontologický, ale přímo i jako fyzikální faktor. V procesu, v němž dominuje nahodilost, není možno počítat ani s "předzvěděním" zla, ani s "účelností" zla, neboť zde není "předzvědění" ani "účelnost" ničeho vůbec. Jestliže se prostě v procesu sebestrukturace projevují momenty funkčnosti, nelze je zaměňovat s účelem či cílem procesu. Kdyby procesy přestaly produkovat alespoň některé funkční - funkčně uplatnitelné - výsledky, došlo by bez dlouhých tahanic ke stvavu entropie jako nejpohodlnějšího stavu vůbec. Nedošlo-li k němu za circa osmnáct miliard let, ukazuje se a legitimuje se proces sebestrukturace vedený nahodilostí jako po čertech dobře fungující a dává nám to zcela oprávněné vyhlídky na to, že to bude fungovat ještě pořádně dlouho. Není v tom ostatně o nic víc tajemství než princip zpětných vazeb a zkoušky a omylu, jež nejsou tak náročné, aby nefungovaly už na nejelementárnějších úrovních a v nejzárodečnějších stádiích procesu sebestrukturace. Žádné další kategorie nepotřebujeme zavádět. Ani pánaboha ani věčnou hmotu tu nepotřebujeme. Současná fyzika vážně konstatuje, že celé univerzum, podle tzv. standardní kosmologické teorie, mohlo vzniknout ze srážky dvou elementárních částic (za specifických fyzikálních podmínek ovšem). A to je rovina fyziky. Rovina ontologie je ještě pěkně daleko za a pod ní.
Jde prostě o to, že funkčně využitelné (zdánlivě smysluplné) výsledky mohou v procesu sebestrukturace vyvstat, aniž by bylo proto možno hovořit o nějaké theo- či ontodiceji. Popírat to by dnes znamenalo popřít výsledky všech přírodních věd, což si snad může dovolit fenomenologický solipsista, ale ne člověk, který s vědou pracuje. A v praxi s ní pracujeme, opíráme se o ni, využíváme ji dnes všichni. Theo-či ontodicea nadto znamená další důležitý předpoklad: že totiž vše, co se stalo a stane, je zúčelené a tím nabývá transcendentálně smysluplnosti. To na stanovisku nesubstančního modelu a reflektovaného ateismu nás ovšem ani na vteřinu nemůže napadnout a nenapadá. Snad jedna nahodilá údálost z miliardy (či v poměru ještě menším) se ukáže být "vývojově funkční", ostatní jakoby byly k ničemu. Vyskytují se (ty ostatní) jen podle zákona velkých čísel. Hledat v zákonitostech velkých čísel nějaké axiologické - hodnotové - parametry, by bylo možné na stanovisku mystiky, ale ne na stanovisku racionální úvahy... I když od určitého stupně sebestrukturace dosáhlo univerzum schopnosti racionálního sebeřízení a sebetvoření, užitek by z toho měla až ta struktura, na níž by se to realizovalo, a proběhnuvší utrpení by zůstalo bez "náhrady". To alespoň je racionální pohled, který si dnes můžeme dovolit. Je to pohled trpký jako je celý ateismus, ale aspoň to není pohled antropocentricky infantilní. Nesubstanční ateistický model nepředpokládá žádnou plánovitou výstavbu univerza a v důsledku toho ani žádný cíl. A tam, kde není žádného cíle, je těžko mluvit o smysluplnosti a ještě tížeji o nějakých etických parametrech.
Nicméně se nekloním k tomu, abych vylučoval možnost jakékoli obhajoby jsoucna. Jednak budou vždy tací, kteří nespokojeni s čiře racionálním výkladem budou hledat jiný než striktně racionalistický postoj. Že to nebude už do budoucna možné na stanovisku monoteistického náboženství, pokládám za věc, která je pro mne mimo diskusi a žádné islámské či jiné revivalismy mne v tomto punktu nevyvádějí z míry. Neuvažuji o oportunitě okamžiku, ale o tisíciletích, a jako každý filozof mám na to právo. Bude však možno hledat a najít antiateistické stanovisko, které nebude monoteistické. To je předpoklad přirozeně logický, resp. dialektický. Přeji předem mnoho úspěchů...
Paradoxy bytí musí ateismus taky vzít na sebe a ne je chtít popírat, ale má zdánlivě trnitější cestu k jejich řešení, neboť je nemůže svést na věčnou posibilitu, ale odvodit vědeckým způsobem a vědeckou analýzou z nenutného nahodilého samovzniku, jehož nějakou matricí není nic. Žádnou matrici, žádné plodné lůno nemá. Nic takového v ontologii neexistuje. Základní, resp. přirozená, situace je bez jakýchkoli ontologických určení a samovznik je sice předpokladatelný matematicky, ale vždy a znovu ontologický zázrak, jenž nemá žádného tvůrce ani v podobě matrice věčné posibility. Nemá žádný další zdroj. Je jen a jen samovznik.
Nikomu nediktuji, že toto řešení je jediné možné a jediné správné, zvlášť když dnes vlastně teprve činíme první krůčky nad tu úroveň filozofie, jaká byla ustálena v antice a jen prohlubována dodnes. Bylo potřebí dvou a půl tísíce let k tomu, abychom úkoly, které si uvědomila filozofie již při svém vzniku, jakž takž zvládli - a teprve teď můžeme dál. Opakuji, že jako gruntovní ateista a člověk, který je přesvědčen o tom, že není nic, co by se nedalo správně a přesně vysvětlit racionální a vědeckou analýzou, přesto držím palce těm, kteří budou ateismus napadat a vyvracet (pokud se to bude dít regulérně tj. filozofickými argumenty a ne hejkáním neognostických oslů), protože je prostě nutno postavit proti ateismu antitézi. To, že vkládám tyto stránky do knížky určené jakožto beletrie k nejširšímu konzumu, činím ovšem záměrně. Každý nejprostší člověk má dnes o těchto věcech vědět, aniž by s tím musel souhlasit, ba aniž by jej to muselo nějak extra zajímat. Jsme všichni lidé s různými prioritními zájmy a ten můj je dost výjimečný: teorie bytí. Ale všichni máme aspoň vědět o tom, že existuje násobilka, i když ji třeba neumíme a nemáme ani potřebu ani chuť se ji učit. A to, co říkám, je násobilka pro příští generace...
Lidstvo (a jeho jednotliví příslušníci) trpí dojmem, že je tím, "na čem záleží", že je centrem pozornosti "boží", vrcholným stupněm a květem jsoucna (nad nějž se již dál nepůjde) atd. - a že má v důsledku toho jakési závazky a jakousi zodpovědnost, aby nesešlo z tohoto světa marně, aniž by dosáhlo naplnění jakéhosi neznámého cíle. Z toho mj. všechny chiliasmy až po program vytvoření beztřídní společnosti, což je zdánlivě racionalizováno ekonomickými a sociologickými, ba často prostě naivně humanistickými (Marx!) argumenty. Lidstvo má pocit své naprosté jedinečnosti ve smyslu osamocenosti a cítí (v gruntu i jednotlivý člověk často) zopovědnost nejen za svůj blahobyt, nejen za sebe samo an sich vůbec, ale přímo za celé jsoucno. V tomto smyslu je přesný Heideggerův objev, že člověk je Hirt des Seins (pastýř Bytí) jako jeho strážce. Věru jsem celý život netušil, že i já k tomuhle zcela jinými cestami dojdu, jakožto k poznatku nad jiné pravdivějšímu...
Co vidíme v celém vesmíru nejzřetelněji, je proces pohybu, který zná retardace, ústupy a pády, ale nezná opakování v pravém smyslu slova. Proces pohybu, který nemusí být chápán jako proces vývoje k dokonalejšímu, ale pohybu ke stále dalšímu novému...
Bondy,E.: Gottschalk, Kratés, Jao Li, Doslov. Brno 1991, s. 85-88, s. 93-96 - kráceno.
Vtip je v tom, že každá část hologramu je obrazem celého objektu. To představuje jiný druh znalosti, než korespondence typu bod-bod. Použijeme-li část hologramu, dostaneme opět obraz celého objektu, jenže méně podrobný a navíc pozorovatelný jen z omezenějšího rozsahu úhlů. Čím větší část hologramu, tím lépe a přesněji je možno obraz objektu vidět. Každá část hologramu obsahuje tedy informaci o celém objektu. Je to nová forma znalosti, kdy informace o celku je svinuta v každé části. Předběžnou představu o svinutí nám poskytne několikrát složený list papíru, který propícháme nebo prostříháme a pak rozvineme: dostaneme celý vzor. Tento vzor je svinut a pak rozvinut. V jistém smyslu dělá holograf právě tohle.
V tomto příkladu ja fotografie pouze statistickým záznamem světla - pohybu vln. Zaznamenán je pohyb sám a informace o celém objektu je svinuta v každé části prostoru a pak je zase rozvinuta do obrazu. Podobný princip svinutí a rozvinutí lze nalézt v celé řadě zkušeností. Tak např. světlo v místnosti obsahuje informaci o celé místnosti a tak je svinuta svým způsobem v malé oblasti, procházející zornicí oka a pak je rozvinuta čočkou a nervovým systémem - mozkem. Vědomí pak vytváří pocit celé místnosti, rozvinutým způsobem, kterému popravdě řečeno nerozumíme. To je zde klíčové, protože jinak bychom nemohli pochopit, co to místnost je, fakt, že je zde celá místnost a že ji vidíme z každé části. Světlo procházející dalekohledem podobně svinuje informaci o celém univerzu času a prostoru. A ještě obecněji: pohyby vln všech druhů svinují celek v každé části univerza.
Tento princip svinutí a rozvinutí lze pozorovat i ve známějších kontextech. Tak např. informace vytvářející televizní obraz je svinuta v rádiových vlnách, které ji nesou jako signál. Funkcí televizoru je právě rozvinout tuto informaci a zobrazit ji na obrazovce. Slovo zobrazit (disley) znamená také rozvinout, ale ve smyslu něco ukázat a ne jen pro svůj vlastní účel ...
Všechny tyto pohledy zná i mechanický pohled, jenže tam se vysvětlují tak, že se řekne: primární skutečnost je souborem nezávisle existujících prvků - částic a polí - a svinutí a rozvinutí jsou jen sekundární aspekty. A říkají, že to není moc důležité. Já tady předpokládám opak: svinutí a rozvinutí jsou primární skutečnosti a objekty, entity tvary atd., které se v tomto pohybu objevují, jsou druhotné...
Ačkoli to může nabývat různých tvarů - některých známých a jiných ne - je tento pohyb univerzální. Tento univerzální pohyb svinování a rozvinování nazývám "holomovement" - celopohyb.
Předpokládám zde celopohyb jako základní skutečnost. Všechny entity, objekty, tvary jak je známe, jsou relativně stálé, nezávislé a autonomní rysy celopohybu, podobně jako vír je rysem plynoucího toku kapaliny. Základním řádem tohoto pohybu je tedy svinování a rozvinování. Na univerzum nyní nahlížíme v pojmech nového řádu, kterému říkám svinutý nebo implikátní řád.
Slovo imlikátní znamená svinutý - v latině "složený dovnitř". V implikátním řádu je všechno složeno do všeho. Zde je důležité poznamenat, že celek univerza je v principu svinut celopohybem do každé části aktivně; podobně to platí pro všechny jeho části. To znamená, že dynamická aktivita - interní či externí - podstatná pro to, co každá část je, je založena na svinutí všeho ostatního, včetně celého univerza. Každá část může ovšem rozvinout jiné části v různých stupních a způsobech. To znamená, že nejsou v každé části rozvinuty stejně. Tím se však nepopírá základní princip svinutí.
Svinování není jen pasívní. Znovu zdůrazňuji, že každá část je v základním smyslu vztažena ve svých základních aktivitách k celku a ke všem ostatním částem. Je zde tedy popřena mechanistická idea vnějšího vztahu jako základu. Tento vztah samozřejmě existuje, ale je druhotný. Tak dostaneme aproximaci mechanistického chování. Řád světa jokožto struktury věcí, které jsou vzájemně vnější, se stává druhotným a vyplývá až z hlubšího řádu implikátního. Řád prvků navzájem vnějších lze nazvat rozvinutým nebo explikátním řádem...
Myslím, že jste všichni viděli počítačové hry; to bude další analogie. Televizní obrazovku můžeme nazvat nazvat implikátním řádem, protože na ní lze rozvinout všechny druhy tvarů - podle toho, co do ní vstupuje. Když se však napojí na počítač, pak tento počítač rozvinuje tvary, např. vesmírné lodě, podle vloženého programu. Můžeme vidět, jak počítač rozvinuje informace, nutné k zobrazení vesmírné lodě. Tady jsou imlikátní řády dva: jeden je imlikátním řádem obrazovky a druhý je způsobem, jak jsou informace svinuty v počítači. A za třetí jsou tady tlačítka, ovládaná hrající osobou - a to je třetí implikátní řád. Hráč také svinuje a je ovšem ovlivněn tím, co se odehrává na obrazovce - a tak to jde pořád dokola. Tyto tři řády tvoří dohromady jakousi jednotku. Pohltí je to natolik, že někdy skutečně jednotkou jsou. A to je dobrá analogie k fungování kvantově mechanické teorie polí, protože první řád se podobá poli a dalším řádem je řád super-implikátní, který organizuje pole do do diskrétních jednotek, podobných částicím. Bez tohoto super-implikátního řádu by se pole jen šířilo, aniž by vykazovalo částicové kvality.
Bylo by možno pokračovat neomezeně v dalších analogiích, ale já bych se chtěl zabývat spíše obecnějším významem implikátního řádu mimo fyziku. Když se totiž podíváme mimo fyziku, shledáme, že podobné implikátní řády jsou zcela běžné ve zkušenosti. Myšlenka svinutí je velice stará. Na východě byla známa již dávno.
Tak například rostlina rostoucí ze semene: semeno jen málo přispívá k substanci vrostlé rostliny a ke vzrůstové energii. To přichází ze vzduchu, vody, půdy a slunečního světla. Podle moderní genetiky obsahuje semeno informaci, řekněme ve formě DNA, kterou předává látce, z níž rostlina nakonec vznikne.
Už jsme přišli k myšlence implikátního řádu pro všechnu hmotu v obecnosti. Vidíme, jak se stále svinuje do základu. Na elektron se lze dívat jako na rozvinutí z tohoto základu na učitém místě; pak se elektron opět svine a rozvine někde vedle atd. a to pak vypadá jako stopa jednohu elektronu. Tady můžeme vidět diskontinuitu, protože místa rozvinutí nemusí být spojitá. A můžeme pochopit, jak může být spojitost i nespojitost - vlnové kvality, jak to pochází z rozvinutí. Neživá hmota se stále znovu vytváří skze rozvinutí - replikuje se - chcete-li do tvaru neživé hmoty. To tady předkládám...
Chtěl bych zde dodat, že jazyk - tak podstatný pro sdělování myšlenek a k jejich upřesnění - lze také chápat jako implikátní řád. Slovo je jen znakem nebo symbolem a samo o sobě má malý význam. Důležitější je jeho význam, který je obecně určen jen prostřednictvím mnohem širšího celkového kontextu...
Máme ještě jeden příklad, který pochází od Michaela Polanyiho a týká se jízdy na kole... Je to aktivita nesmírně složitá a jemná a nelze ji vůbec explicitně popsat. Polanyi to nazval znalostí tacitní. - na rozdíl od znalosti explicitní. Chci naznačit, že se zde jedná o určitý druh imlikátního řádu, který se rozvíjí do explikátního řádu pohybu kola tak, že to odpovídá zmíněnému vzorci. Zákon řádu explikátního vyplývá tedy jako abstrakce z mnohem širšího řádu implikátního.
Tento druh tacitní, skryté znalosti je zřejmě velice důležitý v každé fázi života. Bez této skrytá znalosti by neměla obyčejná znalost žádný smysl. Když mluvíme, je většina významů implicitní nebo tacitní. Dokonce i při myšlení (ačkoli myšlení může být explicitní, tvoří-li obrazy) je skutečná aktivita myšlení tacitní. Nemůžeme říci, jak to děláme. Když chceme přejít místnost, nemůžeme také říci, jak k tomu dochází. Rozvíjí se to tacitně.
Na základě toho všeho bych chtěl pro další diskusi předložit představu, podle které jak mysl, tak hmota jsou nakonec v implikátních řádech a že explikátní řády představují relativně samostatné, odlišné a nezávislé objekty, entity a formy, rozvíjející se z implikátních řádů. To znamená, že se zde nabízí cesta pro takový pohled na svět, v němž lze mysl i hmotu spojit konsistentně bez přijetí redukcionistického hlediska.
Bohm, D.: Rozvíjení významu. Praha 1992, s .18-24 - kráceno