Kardinal Bessarion „In calumniatorem Platonis“ (1403-1472)
Bessarionova odpověď „pomlouvačům“ Platóna „In calumniatorem Platonis“byla v říjnu 1469 v Římě uveřejněna. Spis, jehož první řecké znění bylo datováno 1459 se rychle rozšířil. Rok po vydání se již nacházela jedna kopie v Paříži. Proti aristotelikovi Trapezuntiovi vystoupili i další autoři: Fernando Cordovano, Domizio Calderini, Giorgio Benigno. Ale právě Bessarionův traktát byl tím, který u jeho tehdejších současníků vzbudil značný rozruch. Ze stanoviska italských humanistů vůči tomuto dílu lze usoudit, že Bessarion přispěl svojí souhrnnou znalostí platónské filozofie k nastupující znalosti a současně k rozšíření recepce platónských spisů v latinské hemisféře. Někdy bývá jeho spis srovnáván s aristotelskou recepcí Alberta Velikého a Tomáše Akvinského, kteří jeho spisy dali do služeb křesťanské víry a dogmat. Bessarion přeložil i další řecké autory do latiny; včetně Aristotelovy Metafyziky. Překlad vyšel 1515 v Paříži a byl považován za jeden z nejlepších. Bessarionova znalost řeckých autorů mu přinesla mezi italskými humanisti značný věhlas. V jeho domě se objevovali: Lorenzo Valla, aristotelik Theodoros Gazes (1400-1476) a svého času i Trapezuntios. S ostatními humanisty: Francesco Filelfo, Marsilio Ficino, Michael Apostolios, Andronikos Kallistos i Mikuláš Kusánský byl ve stálém korespondnčním styku. Jeho římský dům byl místem setkávání „přátel řeckého jazyka a literatury“. Vlastnil obsáhlou soukromou knihovnu, shromáždil řadu rukopisů a opisů. Knihovna obsahovala díla Platóna, Aristotela, komentáře k nim, novoplatónské spisy Plotína, Jamblicha, Prokla, množství děl církevních otců. V roce 1446 pověřil Papež Bessariona dohledem nad basiliánským klášterem v Itálii. Klášterní knihovna obsahovala 742 (z toho 482 řeckých) rukopisů a představovala svého času největší sbírku řeckých rukopisů na Západě.
Původně řecky psaný a posléze do latiny přeložený čtyřdílný spis uvedl díky své podrobnosti novou recepci Platóna. Systematické představení Platóna začalo v první knize gramatiku, rétoriku a logiku, dále shrnovalo platónské výpovědi k přírodní filozofii a teologii a nakonec matematické texty, texty o hudbě a astronomii. Gramatika byla představena prostřednictvím Kratyla, kritika rétorů prostřednictvím Faidra, Gorgia a Ústavy. Platónova logika není srovnatelná s Aristotelovou, přesto bylo patrné, že Platón měl pozoruhodné logické znalosti, což dokládalo 24 figur logických závěrů v Parmenidovi. Podobně tomu bylo i v případě znalostí z přírodní filozofie, teologie a matematiky, byť Trapezuntios neprávem hovořil o Platónově filozofickém diletantismu.
Druhá kniha In calumniatorem Platonis je věnována otázce nakolik je Platónova a Aristotelova filozofie vhodná k představení křesťanského učení a upozorňuje na rozdíly mezi oběma řeckými mysliteli. Předpokládalo se, že nemohly být zohledňovány centrální obsahy křesťanského učení. Bessarion přezkoumal nakolik byli oba myslitelé neslučitelní a v protikladu s otázkami existence Boha, učením o trojici, stvoření světa a nesmrtelnosti duše i predestinace. Oproti Trapezuntiovi, který pro Aristotela použil určité křesťanské chápání, se domníval, že jeho dílo obsahuje genuinně kresťanské obsahy. Nebránilo mu to však v tom, aby nezjistil rovněž v Platónově filozofii společné body s křesťanským obsahem. Např. spekulace o „jednu“ v Parmenidovi podle něj souhlasily s učením Pseudo-Dionýsia o „supersubstantialis Dei divinitas“ Pseudo Dionýsios byl považován za žáka sv. Pavla a jeho spisy platily tudíž za autoritu.
Třetí kniha, která se svoji výstavbou odlišuje od ostatních a odkazuje snad na přepracování jinými autory (snad humanista Theodor Gaza a teolog Giovanni Gatto) diskutuje s Trapezuntiovým popisem pochybného charakteru a životních zvyklostí Platóna. Trapezuntius se odvolával na Diogéna Laertského a některé výklady o lásce ze Sympozionu, přičemž některé názory účastníků sympozionu vyložil jako názory Platónovy. Další m terčem pochybností mu byla Ústava se svým učením o společném vlastnictví, ženských společenstvích a jiných rysech platónského státu. Kvůli podobným hodnocením ustoupil Bruni od překladu tohoto textu. Bessarion se v polemice odvolává na jiná antická představení i na církevní otce. Zdůrazňuje, že určitá mínění vyslovená v dialozích mají učební charakter a není možné je spojovat s Platónovými názory. Velmi pečlivě se věnuje obhajobě Ústavy, některá místa ospravedlňuje dobovým kontextem, jindy uvádí Platónovy korektury ze Zákonů a pokouší se je relativizovat. Právě tato podrobně rozpracovaná místa mohla přispět k ocenění Bessarionova spisu jeho současníky, protože díky němu získali poprvé podrobné informace.
Bessarion se odvolával ve svém přesvědčení o Plato christianus na tradici řeckých církevních otců a na Augustina, na novoplatoniky Plotína a Porfýria. I když nemohl u Platóna ani Aristotela očekávat ortodoxní křesťanské učení, byl mu Platón blízký svým učením o božské triádě jednoho, ducha a duše k učení o křesťanské trinitas. Bessarion chtěl dokázat, že se nanejvýš liší a rozchází in verba, nikoli však v sententia. Platón mu představuje nejvýznamnějšího metafyzika, Aristoteles fyzika. Touto interpretací se řadí k novoplatoniklm, kteří chápali Corpus aristotelských spisů jako smysluplné doplnění pojednání těch vědeckých problémů, na které se v platónských dialozích nedostalo.
Další osudy Platónova díla byly po smrti Bessariona spojeny s Florentským platonismem kolem Marsilia Ficina. Byzantsky určené kontroverze kolem díla obou myslitelů zasahovaly až sem.