Georgios Gemisthos Plethon (cca. 1360-1452)

Soudí se, že rozhodující impuls pro platónskou recepci v 15. stol. vyšel od řeka Georgiose Gemisthose, který založil v Mistře, poblíž Sparty Akademii podle platónského vzoru. Studoval zde Platónova dílo a interpretoval je s pomocí novoplatónských komentářů. Z posmrtně vydaného Plethonova spisu „Traktát o zákonech“ vysvítá, že Akademie se nezabývala pouze zprostředkováním platónského učení, ale zaměřila se i na utváření filozofického společenství. Na dochovaných zlomcích vykládá Plethon zákony filozofického společenství na základě znovuoživeného antického náboženství. Plethonuv výklad je prozatím více než Platónem ovlivněn novoplatonismem. Spojují se v něm zoroastriánské elementy s myšlenkami stoiků. U pozdějších kritiků (např. Georgios Trapenzuntios, Georgios Scholarios) přispěly právě tyto „pohanské“ aspekty k ostrým odpovědím na adresu Plethona.

Plethonův vliv na recepci Platóna v kruhu humanistů začíná jeho cestou na Sjednocující konzil ve Ferraře/Florencii (1438/1439). Císař Johannes Palaiolodos jej vzal s sebou jako teologického poradce. Na popud svých latinských posluchačů ve Florencii, které uvedl do Platónova díla, sepsal spis „De differentiis Aristotelis et Platonis“. V programovém úvodu tohoto spisu ohlásil úmysl podniknout po vzoru církevních otců obranu Platóna a sesadit z trůnu v západní teologii přeceňovaného Aristotela. Plathonův vliv na rannou platónskou renesanci (v první půli 15. stol.) byl značný: Ficino v předmluvě k překladu Plotína připisuje mylně/klamně připisuje Plethonovu působení založení platónské Akademie Cosimo Medicim.

Zatímco Řekové a Římané kladli podle Plethona Platóna nad Aristotela, měli bychom být nyní na Západě moudřejší než naši předkové. Následovali Averroa, který pohlížel na Aristotelovo učení o přírodě jako na dovršení veškeré moudrosti. Nevšimli si, že tento muž tvrdil tak pošetilou věc jakou je smrtelnost duše. Ve spise „De differentiis Aristotelis et Platonis“ zaniká Plethonovi konfrontace obou řeckých filozofů díky centrální otázce: čí spisy se dají dokázat jako přiměřenější pro představení teologických obsahů učení. Do centra jeho kritiky se posune zjištění, že Aristoteles nezastával v základních axiomech, jako třeba v těch, které se týkaly porozumění stvoření, žádné jasné předpoklady. V první kapitole se dočteme, že Aristoteles učil o Bohu pouze jako o konečné příčině pohybu, Platón (Plethon odkazuje na Timaia 36e) jej při tom přinejmenším vzhledem k otázce vzniku času přijímá příčinu. Kritika Aristotela se týká též určení lidského nous, o němž se v Metafyzice (XII.3.1070 a24-27) a De anima (I.4.408 b19-20) tvrdí, že je nepomíjející, přičemž v Etice Níkomachově se Aristoteles této myšlenky vzdává. Právě tam by však byl tento teorém žádoucí, jako nejdůležitější princip pro morálně výtečné jednání. Bez něj se nedá představit nějaká odměna/odplata člověka po konci jeho pozemského života. Plethon kritizuje i zdůrazňování přednosti první substance vůči obecnému i Aristotelovu kritiku platónského učení o idejích. Následkem odmítnuí idejí, zůstane Aristotelovi samotné učení o věčném pohybu, které diametrálně odporuje křesťanství. Pro představení centrálních křesťanských obsahů víry připadá Plethonovi platónské dílo mnohem vhodnější než dílo Stagiřana.

Prvním Byzantincem, který se zasadil o obhajobu aristotelsko-scholastických základních pojmů teologie byl Georgios Scholarios: polemický spis proti Plethonovi z r. 1443. Snažil se dokázat, že Aristoteles nepojednává ve svých spisech o Bohu pouze jako o nehybném hybateli, ale rovněž jako o příčině univerza. V roce 1447 se na Plethona obrátil s prosbou o vysvětlení dalšího objasnění dvou nejasných míst v „De differentiis Aristotelis et Platonis“. O něco později se poprvé pokusil zaujmout zprostředkující pozici mezi Plethonovým stanoviskem vůči přednosti univerza a Aristotelovým učením o primátu individuální substance. Další byzantští učenci (Theodor Gaza, mnich Hesaia, Michael Apostolios, Andronicus Callistus), rovněž zastávali stanovisko, které bylo zpočátku omezeno na okruh byzantských emigrantů. V první fázi zůstaly spory o místě platónského myšlení omezeny právě na tento okruh a vliv na diskuse mezi „latiníky“ není ještě zcela doceněn.