Když vyjde další kniha věnovaná renesanci, mohli byste se ptát, jaký má smysl vydávat další knihu věnovanou něčemu, o čem již přece dovedeme pohovořit? Důvodem je zřejmě pokračující intenzivní zkoumání všemožných aspektů renesance. Díky tomu vychází množství prací, předkládajících nové interpretace tohoto období a všech jeho dílčích součástí. Ve značném množství textů je obtížné nabídnout další variantu nějaké renesanční syntézy a renesance se častěji rozkládá na dílčí části, oblasti či disciplíny.

Přesto se občas objeví syntetizující pokus, který se snaží zachytit pohyb celku a třeba v kontextu dějin Evropy, v níž se pro vymezení renesance ustálil časový interval 1330-1630, tedy období počínající Petrarcou a končící Descartesem. Při širším pohledu vystupuje v evropském kontextu vedle renesance ještě reformace a protireformace, které snad ovlivnily více lidí, než samotná renesance.

Mohli bychom znovu procházet labyrintem nadšení pro antiku, znovuoživením, recepcí a transformací klasické tradice. Nové je pro nás něco jiného než pro renesanci, kdy objev nového znamenal nalezení a odkrytí, návrat k antické tradici po dlouhé pauze. Můžeme do jisté míry zachovávat Burckhardtovskou rétoriku znovuobjevení antiky, ale jen v určitých ohledech. Odchýlíme se od ní ve dvou důležitých aspektech:

Příklad této interakce:

Zájem humanistů přitahovaly dva význačné texty: Picatrix a Zohar. Picatrix byla arabská příručka magie z 12. stol. a Zohar aramejsky psaný hlavní dokument o Kabbale, židovském mysticismu ze 13. století (vytištěn 1558 v Cremoně). Opojná směs platonismu a magie, která vzrušila Ficina a jeho přátele ve Florencii, měla svoji paralelu v představách arabského učence Suhrawardího, který byl v r. 1191 popraven kvůli odklonu od muslimské ortodoxie. Od renesančního ideálu humanitas nebyl příliš vzdálen ani muslimský ideál učenosti a vzdělanosti adab, který spojoval literaturu s výchovou.

2) Zkoumat renesanci v jednotlivých evropských zemích nebo sledovat různé aspekty renesance by zřejmě nebylo tak obtížné. Někteří badatelé (např. Peter Burke) se snaží zachytit pohyb, který zasáhl celou Evropu; neomezují se tedy pouze na západní Evropu, ale paralelně sledují význam renesance a humanismu např. v Maďarsku a Polsku.

Nejde tedy pouze o význam transportu textů (translatio studiorum, němž jsme hovořili) či obrazů, ale i o pohyb lidí. Zvláštní roli hráli v této souvislosti čtyři enklávy diaspory.

A) Na prvním místě jsou Řekové. Nejznámější legendy renesance připisují nový vzestup učenosti řeckým uprchlíkům, kteří dorazili na Západ po pádu Konstantinopole v roce 1453. Přesvědčivá síla této legendy není příliš velká. Přesto měli řečtí učenci, kteří na západě působili již od počátku 15. stol., značný přínos pro humanistická studia a řečtí sazeči byli pro tisk děl Homéra, Platóna a klasických textů v originálním jazyce nepostradatelní. Na západě (Itálie, Španělsko) se objevil občas i řecký umělec: El Greco.

Evropské renesanční provázání lze ukázat např. na jednoznačném rozšíření klasického nebo na klasiku orientovaného stylu mimo Itálii – tvoří součást interkulturní výměny. Italizující prvky naleznete i ve skotské architektuře; zde ovlivnily např. holandské řemeslníky, kteří pracovali později i na zámcích v Dánsku. Při zdobení budov a nábytku se používaly např. římské grotesky a španělské nebo turecké arabesky či holandské zdobené stuhy – dalo by se tedy hovořit o šíření „mezinárodního stylu“.

Představení renesance mimo Itálii bývá provedeno zpravidla s pomocí několika stále se navracejících pojmů či modelů. Podle jednoho modelu „pronikne“ pohyb/dění v jednom regionu do dalšího regionu. Podle „epidemického“ modelu byly jednotlivé části Evropy „napadeny“ jistým druhem „infekce“, „virem“ renesance. Existuje i komerční model „výpůjčky“ nebo „zápůjčky“, dluhu, exportu a importu – jde-li např. o knihy nebo obrazy, můžeme to vzít doslova; jde-li však o ideje, musíme to chápat metaforicky. Nejvíce rozšířený je „hydraulický“ model, podle nějž je pohyb nahlížen podle vzoru „(roz)šíření“, přítoku, kanálů a absorbcí.

Nás by zajímal model Itálií zprostředkované „recepce“ nových forem italské kultury a klasické antiky. Recepcí je např. Michelangelovo nebo Machiavelliho „převzetí“ poselství antiky kreativním způsobem i způsob interpretace jejich díla mimo Itálii. Důraz je při tom kladen na rozdíly při recepci v různých generacích, regionech a společenských skupinách.

V 19. stol., při tzv. recepci římského práva v Německu, byla recepce komplementárním protikladem k pojmu tradice. Tradice označovala/akcentovala proces předání, recepce pak akt přijetí. Předpokládalo se, že to, co je přijímáno, je stejné jako to, co bylo a to nejen v případě materiálních objektů, ale i s ohledem na nemateriální statky – ideje.

Současní teoretikové recepce se domnívají, že vše, co se předává je procesem předávání změněno. Scholastičtí filozofové tvrdili: „Co bude přijímáno, bude přiměřeně přijato podle způsobu a povahy příjemce“ (Quidquid recipitur, ad modum recipientis recipitur). Zaujímali tedy stanovisko příjemce a ne původního tvůrce nebo producenta a říkali tedy relativně málo o tom, co producent nebo tvůrce mohli označit za „nedorozumění“ nebo „chybnou interpretaci“ textu nebo díla. Recepci nebo konzum představovali jako formu produkce, popsali kreativní aspekty aktu přivlastnění, asimilace, adaptace, reakce, odpovědi a případně odmítnutí.

Z pohledu teoretiků recepce, vytvořila renesance antiku právě tak, jako antika zplodila renesanci. Umělci a spisovatelé pouze nenapodobovali, nýbrž přeformovávali. Není divu, že s velkým zájmem byli v renesanci čteni autoři klasické antiky, kteří se zabývali fenoménem proměny – metamorfózy: Ovidius a Apuleius.

Užitečnou metaforou pro porozumění procesu recepce je obraz brikoláže: výroba něčeho nového z fragmentů/zlomků starších výtvorů/útvarů. Holandský humanista Justus Lipsius vysvětloval v svém díle Knihy o politice, které představovalo v zásadě výbor z textů klasických autorů, že „vše je ode mě“ a současně „nic není ode mě“. Robert Burton použil v Anatomii melancholie (1621) podobnou formulaci: „Omne meum, nihil meum“.

V případě renesance byla představa o kreativní recepci naznačena Aby Warburgem kolem přelomu 19/20.století; ve 20. letech odmítl francouzský historik Lucien Febvre koncept „výpůjčky“, protože umělci a spisovatelé 16. stol. „kombinovali, adaptovali, přenášeli“ a tím „něco současně skládali a originálního produkovali“. Ideu difuze pak rozšířil Fernand Braudel natolik, že obsáhla i „přizpůsobení“ a „odkazování zpět“.

V průběhu samotné renesance se však používaly jiné pojmy. Autoři diskutovali o prospěchu a nebezpečí „imitace“. Francouzský humanista Blaise de Vigenére použil v předmluvě k překladu Tassa metaforu o „italské zátce“ a francouzském ovoci, což implikovalo kreativitu recepce. Misionáři a další hovořili o „akomodaci“ křesťanství na nové podmínky. V podobném smyslu psal v 16. stol. holanďan Hans Vredemann de Vries o nezbytnosti „zu accomodieren nach der gelegenhayt dess landts artt und gebrauch“ v architektuře. Ve své Architecture francaise (1624) kritizuje učený lékař Louis Savot architekty své země, že následují italský model, aniž by „brali ohled na to, že každý region má své vlastní způsoby stavby“.

Jednou z centrálních idejí nebo metafor moderních zkoumání recepce je představa o „sítu“ nebo „filtru“, které propustí mnohé, ale ne vše. To, co je vybráno, musí být „kongruentní“(lat. congruere – shodovat se) s kulturou, do níž je to, co je vybráno přinášeno. V případě renesance si musíme být vědomi starořímského filtru, protože Římané řeckou kulturu nejenom přejali, ale přizpůsobili ji vlastním potřebám. Dále si musíme uvědomit byzantský a arabský filtr, skrze nějž se antika dostala do středověku. A nakonec existuje ještě italský filtr, protože Italové byli pionýry znovuoživení a převzetí antiky a ostatní Evropa často přebírala antiku od Italů. Ale představa o „Itálii“ musí být opět poněkud korigována: protože znovuoživení antiky se koncentrovalo ve Florencii a v Římě, a v Miláně nebo Benátkách bylo pouze přebíráno a exportováno bylo následně až právě toto převzetí. Ve směru obchodních cest pak např. Francie znala v architektuře lombardskou verzi italské renesance a Německo benátskou verzi.

Další klíčové téma zkoumání recepce tvoří souvislosti, „kontexty“, což je původně pojem z oboru jazykovědy. Pojem kontextu se však rozšířil i na kulturní, společenské a politické okolní vlivy nějakého textu, představy, ideje, instituce. Původně znamenal část textu, která předcházela určitému citátu nebo za ním následovala. „Převzít“ kreativně nějaké ideje, znamená použít je v nějakém novém kontextu. Představuje to jakýsi dvojí pohyb: první krok spočívá v dekontextualizaci, dislokaci nebo osvojení, druhý pak v rekontextualizaci, relokalizaci nebo zevšednění. Podobně byly „do nového rámce“ kladeny klasické nebo italské prvky a při tom získávaly nový význam. Velmi často nacházíme v renesanci prvky brikoláže, synkretismu nebo hybridizace – tedy kombinace křesťanských, pohanských, gotických a klasických prvků, přičemž se může jednat o kombinaci vědomou (u autora, tvůrce) nebo je výsledkem nedorozumění s původním textem nebo obrazem. Tyto pojmy jsou samozřejmě mírně problematické, ale „synkretismem“ rozumím vědomý pokus o harmonizaci prvků z různých kultur (jako to udělal např. Ficino v případě platonismu a křesťanství) a „hybridizace“ je spíše pojem pro popis množství interakcí mezi kulturami. Při zkoumání evropské recepce renesance se musíme zabývat způsobem chápání a interpretace antiky a Itálie u současníků – nebyli jimi vždy zrovna nadšeni. Mnoho lidí italskou „módu“ nesnášelo a odmítalo doslova „opičení“ se po italských způsobech chování (což je další metafora pro slovo imitace). Jiní odmítali antické Řecko a Řím, protože byly pohanské. Ambivalentní vztah k antice a Itálii měli i jeich domnělí obdivovatelé. Zvláště v uměleckých kruzích spolu šla ruku v ruce závist i obdiv, láska a nenávist. Odchylky často vznikaly z touhy odpoutat se od vzorů. Podobné ambivalentní procesy vysledovali historikové např. v japonském přijímání čínské kultury. Recepci tedy charakterizuje i různě intenzivní (např. podle rozdílných skupin) křesťanský odpor proti pohanství, odpor logiků proti rétorice či odpor Severu vůči Itálii.

Při zkoumání renesance bychom se měli rovněž zabývat kanály, sítěmi nebo skupinami, v nichž docházelo k procesu recepce. Vědecké práce o renesanci ovládaly dlouho monografie o jednotlivých osobách (viz tradice G. Vasariho, v jehož textech dominovali hrdinové jako Giotto, Leonardo apod.). Klíčovou roli při tom v procesech inovace sehrály spíše malé, vzájemně soupeřící skupiny či kruhy. Rekonstruovat tyto vzájemné výměnné procesy není pro historiky snadnou záležitostí – často k výměnám docházelo pouze „orální“ formou. Takže ani individum ani společnost, malé skupiny. Představuje to také jistý korektiv působivých frází typu „renesance v Německu“, „humanismus v Čechách“.

Pozornost se věnuje rovněž interakci mezi mezinárodním pohybem a místními podmínkami (kulturního, společenského či politického druhu). Pojem „periferie“ je při tom stejně problematický jako označení „centrum“. Kde leží centrum Evropy? V Praze nebo ve Florencii, která byla středobodem renesance? Nebo v Římě, jeho ž obyvatelé byli hrdí na to, že žijí v „centru světa“? Jistě Itálie je ve středu renesančního dění, ale co se týká okrajových oblastí, jejich význam se odlišuje v různých obdobích nebo podle vědecké disciplíny nebo uměleckého směru, na který zaměříme pozornost.

Většina novějších výkladů evropské renesance je orientována chronologicky. Začíná se rannou renesancí, „znovuobjevením“ antiky – nebo přesněji řečeno antických písemností – v Itálii mezi raným 14 a pozdním 15. stoletím a současně působením tohoto odkrytí na ostatní Evropu, ať už formou recepce nebo odporu. Následuje „rozvinutá/vysoká renesance, trvající od 1490 do 1530; období v němž se nejrůznější fragmenty nejvíce spojovaly; je to období „nápodoby“ – v tom smyslu, že Italové zjistili, že sami mohou vstoupit do jakési konkurence s antikou a umělci, autoři a učenci jiných zemí začali Italům konkurovat. Pozdní renesance (1530 –1630) přináší pak akcentaci recepce, období jednotlivých příspěvků k mezinárodnímu pohybu, období, kdy je klasický a italský styl překládán do místního „jazyka“. V pozdní renesanci nalezneme důkazy pro to, co bychom mohli nazvat „zevšedněním“ renesance, její vtělení do každodenních praktik, vliv na materiální kulturu a mentalitu. Došlo k situaci, kdy se to, co začalo jako proud uvnitř malých skupin učenců a umělců, stalo módou nebo zapříčinilo vzestup mnoha mód – a skončilo přeformováním centrálních postojů a hodnot evropské elity a snad i vůdčích vrstev jiných národů. Některé postoje a hodnoty přežily konec či lépe řečeno fragmentaci tohoto pohybu a mohli bychom o nich hovořit jako o „renesanci po renesanci“

Při optimálním zprostředkování renesance (je-li takové) by se měly spojovat popisy, analýzy a vyprávění – nalezl jsem tento přístup v díle Petera Burke: Evropská renesance. Popis se u něj pohybuje mezi obecnými přehledy a příkladnými studiemi, mezi vzdálenou a blízkou perspektivou. Analýza zkoumá schopnost recepce na určitých místech, v určitých momentech a u určitých skupin, pohybuje se mezi dvěma protikladnými extrémy: jedním je předpoklad, že klasická a italská „kvalita“ byla akceptována kvůli vnitřní atraktivitě. Druhý názor považuje za samozřejmé, že kultura představuje nástroj, prostředek pro individua a skupiny, kterým zvyšují svůj status a moc v soupeření se svými rivaly. První názor je příliš jednoduchý a druhý velmi redukcionistický.

Burke Peter: Die europäische Renaissance. C.H. Beck ed. Europa bauen, München 1998.