Bernardino Telesio (1508/09 Cosenza -2.10. 1588 Cosenza)

Telesio je dalším představitelem renesanční filozofie přírody. První vzdělání získal od svého strýce, humanisty Antonia Telesia. Studoval matematiku, astronomii, fyziku a filozofii v Miláně, Římě a Padově (1527- 1535: promoce). Poté strávil několik let v klášteře v Kalábrii. Zde rozvíjel své učení a stále více se vzdaloval tehdejší podobě aristotelismu (tedy pozdně středověkému, převládajícímu v Bologni a Padově). Posléze pobýval v Římě, Cosenze a Neapoli. Působil jako sekretář na velkých italských dvorech. V Neapoli založil Academia Telesiana. 1565 vydal své dílo De rerum natura iuxta propria principia (první 2 knihy), které znovu přepracované vydal v roce 1570 a 1586 (definitivní verze). Rukopis díla předložil nejprve aristotelikovi Vincenzo Maggimu (jehož znal ještě z Padovy), který potvrdil, že jeho kritika Aristotela je oprávněná. Na univerzitě Telesio nikdy nevyučoval, nenastoupil tedy akademickou dráhu. Pravděpodobně měl okruh soukromých žáků. Byl vůdčí osobností Accademia Cosentina, malého humanistického kroužku učenců v Neapoli, který se zabýval konkrétními přírodněfilozofickými otázkami a empirickým pozorováním přírody. Pěstoval přátelské kontakty s důležitými představiteli nejvyššího kléru, včetně papeže Řehoře XIII. (reformátora kalendáře), který mu umožnil, aby vydával a rozšiřoval silně antiaristotelské a nápadně neortodoxní díla v období narůstající protireformacee 

Soudí se, že dílo De rerum natura… mělo značný vliv na Campanellu a Bruna, Fr. Patriziho; Bacon hovoří o Telesiovi jako o prvním z moderních, P. Gassendi a R. Descartes posuzují jeho dílo značně přívětivě, podobně jako T. Hobbes. Jeho empirismus nebyl příliš slučitelný s racionalistickým dogmatismem církve; můžeme v něm tušit náznak exaktní a experimentální přírodovědy, byť Telesio ještě striktně exaktní metody nepoužíval. Po smrti se jeho knihy ocitly na indexu zakázaných spisů – důvod: jeho zkoumání přírody představovala neakceptovatelné výzvy na adresu víry; Telesio se dostal do opozice k oficiálním stanoviskům církve.

Ve svém hlavním díle De rerum natura iuxta propria principia kriticky polemizuje s neoaristotelismem, zvláště s požadavkem po odvození principů přírody z rozumu. Tyto polemiky naznačují metodologické potíže, s nimiž byli konfrontování filozofové renesance, když požadovali, že se sice má číst v knize přírody, ale jedná se o jinou „četbu“, než v případě četby knihy: „vidět“ a „číst“ jsou přece jen dva různé procesy nabývání poznatků. Podle Telesia rozluštil Aristoteles knihu přírody chybně; ukazuje se to na nejednotnosti principů vysvětlujících přírodní jevy: na jedné straně hovoří Aristoteles o čtyřech protikladných přírodních elementech (suché a vlhké, teplé a studené), na druhé straně nechá přirozená tělesa konstituovat s pomocí tří principů (matérií/látkou, formou a zprostředkujícím principem privace). Telesio v tom vidí „metodický omyl“, který chce překonat tím, že všechny přírodní jevy a věci převede na protikladné síly tepla a chladu a z jejich protikladu je chce současně principiálně vysvětlit.

Telesio načrtává antimetafyzickou (iuxta propria principia) filozofii, zahrnující celou přírodu a opírající se čistě o smyslové vnímání. První, obecná část obsahuje knihy I-IV. I. kniha popisuje obecné principy dění v přírodě a způsob, jak vznikají veškerá přírodní tělesa. Knihy II – IV předkládají kritiku příslušné aristotelské doktríny. Na všeobecnou část navazuje speciální část, která má analyzovat „konstituci jednotlivých věcí v přírodě“, ale v zásadě se omezuje na zkoumání lidské přirozenosti, kterou Telesio chápe jako spojení těla a materiální duše, tzv. spiritus. Kniha V. se věnuje spiritu a kniha VI lidskému tělu. Další části analyzují aktivity spiritu, speciálně pak vnímání (VII) a rozumovému poznání (VIII). IX kniha obsahuje výklad etiky, kterou Telesio zkoumá a chápe jako pudy a ctnosti spiritu.    

Dílo opět předkládá téma přírodní filozofia a zdá se, že Telesio zde „zaměnil“ to, co Aristoteles od sebe rozlišil jako

A) ontologicko-metafyzické vysvětlení věcí přírody na základě principů a

B) „vědecky“ pozorující popis přírodních pohybů. Telesiova „záměna“ však měla produktivní smysl: šlo mu o jednotu přírody i jejího vysvětlení. Ve snaze o empirické založení této jednoty počítal s uvedenou „záměnou“ pozorování a vysvětlení. Orgánem veškerého poznání přírody je pro něj sensus,[1] smyslové nazírání je základní formou věškerého vědění o přírodě.  Jako smyslové vnímání je veškeré poznání „zážitkem“ přírody, avšak zážitkem souvislostí smyslové přírody, který spočívá ve vzájemné hře dvou základních sil „tepla“ a „chladu“; smyslová zkušenost má kognitivní rysy, protože zprostředkovává poznatek protikladnosti teplého a studeného. Přechází-li tedy smyslové vnímání do poznání, pak Telesio považuje veškerou matérii přírody za „oduševnělou“ – pojem sensus se stává šifrou pro jednotu smyslového vnímání přírody a poznání přírody, přírodní matérie a ji oživující „světové duše“. Za fantastikou této přírodní filozofie se objevuje metodologicky závažný motiv myšlení: hledání homogenity přírody a poznání přírody. Pro matematické vysvětlení přírody ještě nemůže být v této filozofii homogenity přírody a vysvětlení přírody místo, protože matematické vysvětlení přírody postupuje „abstraktně“: vnáší „zvenčí“ vysvětlující hypotézy do smyslově zakoušené přírody.[2] Telesiova geometrie musí zůstat názorná. Například kruh je pro něj tím, co připisujeme vlastnostem smyslově představeného kruhovému oblouku. Tím více je podivuhodné, že Telesio dospěl ke konceptu nenázorného, abstraktního a „absolutního“ prostoru, k pojmu prostoru jako abstraktní „schopnosti přijetí těles“ (aptitudo ad corpora suscipienda – De rerum natura, kniha I, kap. 25 ). Ale podobně jako je celá příroda oduševnělá a smyslově vnímatelná, musí být i absolutní prostor současně abstraktní a smyslově vnímatelný.

Tento rozpor dokumentuje metodologický problém přírodní filozofie renesance – boj o vztah smyslovosti a abstrakce v poznání přírody. Jednu z podob tohoto boje jsme mohli vidět u Cardana. Nyní však stále Telesio.                        

Teze Iuxta propria principia (podle vlastních principů), se tak stala příznačným vyjádřením Telesiova chápání přírody a světa: studium přírody má probíhat dle v ní obsažených a z ní vyvozených principů. V jeho pohledu jsou tedy vyloučeny bezprostřední božské zásahy do přírody, která je předestřena možné filozofické analýze.

Zkoumání nemá vycházet z rozumu, nýbrž ze smyslů. Telesio zdůrazňuje, že se má vycházet pouze „ze smyslových vjemů a z přírody… a již z ničeho jiného“. Telesia uspokojuje zkoumání přírodních principů a „neodvažuje se zkoumat svými silami a svým rozumem (tedy jednoznačná role smyslů a rozumu při studiu přírody) jiné věci, daleko přesahující pronikavost našeho ducha“. Podle Telesia může lidské vědění dosáhnout vrcholu jen tehdy, jestliže „přezkoumá, co mu odhalily smysly a co lze vypozorovat z podoby věcí vnímaných smysly“. I když v textu uvádí např. důkazy boží existence, vždy se vrátí k „našemu zkoumání, neboť zde není místo pro dokazování, oslavování, opěvování a uctívání boží moudrosti, dobroty a všemohoucnosti“. Soustřeďuje tedy pozornost na „vlastní principy“.

Smysly nám ukazují, že v přírodě neexistuje žádná konečná příčina, pouze „síly“, které Telesio nazývá „principia agentia“. Odmítá aristotelskou „forma substantialis“(je vůbec kritický vůči Aristotelovi, s ohledem na hledání pravdy, které nemůže bránit autorita).

V jeho pohledu převládají v přírodě dvě síly či principy: teplo a chlad, které pohybují a mění matérii/tělesnou hmotu. Jsou to dvě schopnosti, které se mohou stále rozšiřovat – nazývá je naturae agentes. (aktivní přirozenost)

1) teplo jako síla rozpínání a rozřeďování a jako princip pohybu – aktivní vliv Slunce proniká rychle oblohou

2) chlad jako síla smršťování a zahušťování a jako princip klidu  - chlad činí Zemi nepohyblivou

Tyto netělesné síly potřebují ještě hmotu jako substrát pro své aktivity – bez ní by museli být chápány pouze jako dispozice a figurace materiálních částí spjaty se zahušťováním a rozřeďováním.  

3) Třetí princip je čistě pasivní: materie. Materie je s ohledem na kvantitu stále stejná, Telesio ji chápe jako homogenní, což je charakteristika, která odporuje běžnému aristotelskému rozlišování mezi pozemskou a nebeskou materií. Protože je materie pasivní, postrádá schopnost působit na naše orgány vnímání. Je tedy nevnímatelná a bezbarvá – což pro Telesia znamená: černá. Je principiálně bez formy, inaktivní a  „téměř nejsoucí“, ale teoreticky musí existovat samostatně. Můžeme ji nahlížet jako substanci, něco per se existujícího, byť toto označení přísluší ve vlastním smyslu pouze konkrétním tělesům v přírodě, které jsou složena z určité kvantity tepla, chladu a matérie.

Bělost a světlo, jež nazývá „netělesnou tváří“ nebo species tepla, aktivně působí proti zatemnění matérie. Jakákoli barva je tudíž výsledkem příslušné kvantitativní převahy bílé na tmou. V tomto případě to tedy nejsou teplo a chlad, kdo stojí proti sobě, ale do jisté míry zde matérie přebírá roli chladu. Podle Telesia nemá chlad žádné vlastní species nebo „tvář“, pouze blokuje schopnost vidění. Má stejný efekt jako černá/temnota. Zde je zřetelná u aktivních přirozeností jistá asymetrie. Jako aktivní proncip musí být nahlíženo teplo a Telesio je rovněž označuje za tvůrce všech přirozených věcí a za nositele jejich pozitivních vlastností a činností. Chlad má výhradně funkci „mírnit/ovládat“ aktivity tepla a čistou pasivitou se blíží matérii.

Všechny tyto principy existují jen v nerozlučné jednotě, žádný není substancí; činné principy - teplo a chlad – potřebují ke své existenci tělesnou hmotu, z níž se skládají absolutně všechny podstaty. Vše ve světě je vždy jedním i druhým, netělesné principy vedou boj o nadvládu nad hmotou, mění její polohu a stav, ale neničí její přirozenost ani jakoukoli z jejích vlastností a nedávají na jejím místě vzniknout jiné přirozenosti. Ze spojení mezi teplem a zemí vznikají organičtí živočichové i všechny anorganické předměty ve světě, které se vzájemně liší pouze stupněm nebo kvalitou. Existuje tedy jednota a kontinuita, která zahrnuje veškeré jsoucí: svět je nahlížen jako uzavřený systém, v němž se kříží diference v nekonečném vztahování se ke světu. Duch proniká vším, prostřednictvím „duchů života“ je činný v živočiších i člověku, je jsoucím. I princip formy vysvětluje Telesio jinak. V aristotelismu plní netělesná forma funkci substance, tedy tvoří podstatu věcí a je samostatně existujícím nositelem jejich vlastností a aktivit. Primární kvality jako teplo a chlad mají v tomto pohledu pouze instrumentální funkci. Podle učení aristoteliků spaluje například substanční forma ohně (substance) dřevo prostřednictvím v něm tkvícího tepla (akcidens). Telesio osvobozuje aktivní přirozenosti od jejich pouze podřízené instrumentální funkce a a povyšuje především teplo na  vlastní substanci přirozených věcí. Podstatou Slunce není tedy nějaká abstraktní forma, ale jím vyzařované a smyslově vnímatelné teplo.

Matérie: matérie je pro Telésia aktuálně existující tělesná substance – chápe jej  jako fyzikální součást přírodních těles (což je pojetí padovského aristotelismu, z něhož Telesio vycházel). 

Telesio prezentuje tři principy přírody jako alternativy k triádě matérie, forma a privace v aristotelské fyzice. Privatio zavrhuje jako pouhou fikci. Procesy změny se nedějí mezi oběma póly pozitivní vlastnosti a jejího nedostatku, stále se jedná o aktivní kontrarietu dvou vzájemně aktivně opačně působících sil.

Soupeření principů se projevuje i v protikladnosti kosmu-nebe a Země. Nebe je hmota, v níž působí teplý princip, Zemi ovlivňuje chlad. Kosmologicky však byl Telesio tradiční, vzdálen koperníkovskému pohledu na svět, s pohyblivým Sluncem, planetami a hvězdami. Na druhé straně je Telesiovi cizí aristotelské pojetí, v němž by nebeská substance stála proti pozemské, jako kvalitativně rozdílný druh a podstata. Materiální substance nebe a Země je jednotná, substance nebeských těles se odlišuje pouze větší čistotou a jemností, získanou působením tepla. Zde bychom si opět mohli předvést, jak lze vyložit spojení „homogenizace univerza“ – stejnorodost vesmíru, odmítnutí protikladnosti sféry pozemské a nebeské. Je to polemické stanovisko vůči aristotelskému učení o systému přirozenosti míst fyzikálních těles, hierarchickém uspořádání prostoru univerza. Telesio zde nabízí učení o prostoru – podle něj existuje prázdno, které není absolutně nevyplněným prostorem, ale prostorem tvořícím jakousi schránku a odlišující se od těles, která jej vyplňují. Podle Telesia může být prázdný prostor, odlišný od hmoty věcí. Je to netělesný prostor, který není schopen jakéhokoli působení – je schopností přijímat tělesa. Mezi prostorem a věcmi není ani shoda, ani rozdíl , ani protiklad. „Liší od všech věcí a v ničem se neodlišuje sám od sebe, je sám se sebou totožný“ a proto „v kterékoli své části je připraven přijmout jakoukoli věc“, „je místem všech věcí“. Telesiovy úvahy by tedy byly součástí intelektuální fundace nové kosmologie - která již pracuje s představou stejnorodosti vesmíru.[3]         

Zkoumá-li Telesio přírodu z jejích vlastních principů, lze předpokládat, že bude hledat i vnitřní zdroje pohybu těles. Odmítá aristotelské vysvětlení postřednictvím vnějšího zdroje pohybu – snaží se o odhalení příčin pohybu v samotné přírodě, v jejích principech. Hmota je pro něj principem pasivním, takže principem pohybu je jeden z činných principů, tedy teplo. Příčinou pohybu je teplo – a to v pozemské i nadpozemské sféře a sféře nebeských těles. Nebeská tělesa se pohybují v souladu se svou vlastní přirozeností, se svou vlastní podstatou, jsou totiž žhavá, skládají se z ohně a pohyb je činností vlastní ohni. Aristotelskou představu o prvním hybateli - nehybném hybateli (scholastika jej ztotožňovala s křesťanským bohem), Telesio odmítá. „Nebe nepotřebuje netělesného a nehybného hybatele…nebe, které je nekonečné a nemění se působením nějakého protikladu, bude existovat nekonečně a nikdy nepřeruší svůj pohyb, nikdy se neunaví svou činností, ale právě díky jí bude zachovávat svou přirozenost, nabývaje neustále sílu pohybu a moc.“ Je to názor dostatečně radikální k přehodnocení stávajícího vztahu boha a světa. Akt stvoření Telesio nepopírá a uznává jej – jakmile však Bůh stvořil svět a přírodu, dal všem tělesům takové síly a vlastnosti, které plně dostačují k jejich existenci a působení – další božské zasahování do chodu přírody není nutné. Čili: „Bůh nestvořil svět takový, aby věci ke svému pohybu potřebovaly jeho novou vůli, ale tak, aby všechny bytosti, vybavené od boha vlastní přirozeností a schopností pohybu, jednaly vždy v souladu se svou přirozeností.“ Tedy opět: vlastní příčiny a principy – a ty zkoumá naturfilozofie.       

Jak se promítne takové vysvětlení ve sféře života a vědomí? Teplo je činným principem/příčinou pohybu, základem životního principu, obsaženého ve všech živých bytostech: životní/přírodní duch.  Život a vědomí má tedy přírodní původ.

Duch (spiritus) – činný ve zvířatech a v člověku prostřednictvím životních duchů, všude naplňuje/oduševňuje jsoucí. Aktivní princip živočichů. Telesio jím označuje nejjemnější materiální, fyzickou substanci, která vzniká působením tepla a existuje v živém organismu, jemuž dává schopnost poznání a pohybu a určuje všechny jeho životní funkce. Všichni živočichové vznikli nepřímo z „aktivní přirozenosti/přírody“, z těchto vytvořených jemných „semen“. Duch je obsažen v podstatě živých bytostí, pociťuje a pohybuje celým tělem i jeho částmi, řídí celého živočicha – tedy uskutečňuje všechny činnosti, které jsou podle obecného mínění nejvlastnější duši. Spiritus je usídlen v nervovém systému a používá tělo takříkajíc jako ochranu a oděv (tegumentum) proti škodlivým vlivům vnějšího světa. Živá příroda je tedy jednotná – včetně člověka. Rozdíl mezi duchem člověka a duchem zvířat je pouze ve větší jemnosti, teple, ušlechtilosti.[4]

Aktivity spiritu jsou vedeny pudem sebezáchovy. Nejdůležitější aktivita spiritu tkví ve vnímání, díky němuž jsme schopni rozpoznávat, co je našemu sebeuchování prospěšné a co nikoli a ukazuje nám zdroje slasti a bolesti. Akt vnímání nastává, jakmile je spiritus uveden do pohybu externími tělesy/částicemi. Periferní části spiritu, podrážděné externími tělesy, zprostředkovávají tato podráždění do centrální části, nacházející se v mozku a ten tyto informace přepracuje a uloží. Vnímání má tedy spojitost s pohybem spiritu. Spiritus v tomto procesu ovšem není pouze pasivní – je to i pozorování změn zapříčiněných objekty. A vnímání je fundamentem pro všechny druhy poznání, včetně poznání rozumového – které je znovuvyvoláním nebo vzpomenutím si na pohyb spiritu.   

Člověku připisuje Telesio rozumovou, nad-přirozenou a nesmrtelnou duši, která je mu dána Bohem jako forma superaddita (dodaná/přiložená/přiřazená forma).[5] Tato nesmrtelná duše (existuje tedy druhá duše, vdechnutá člověku Bohem a vysvětluje zvláštní, sociální přirozenost člověka) je dle Telesia legitimizována a)zjevením Boha a b)lidskou potřebou Boha. Rozumová duše je vázána na hmotu, lidské tělo a je podřízena působení přírodního ducha, jemuž se předávají všechny duševní funkce. Je-li rozumová duše v těle, je na něm určitým způsobem závislá a proto ji do jisté míry můžeme považovat za tělesnou. Lidé se vzájemně duševně liší - zřejmě v důsledku přirozenosti, velikosti a formy těla, zvláště hlavy a mozku, a ještě více v důsledku rozdílnosti ducha, přebývajícího v odděleních („komůrkách“) mozku. V důsledku rozložení těchto oddělení, nelze schopnost rozumového poznání připisovat netělesné nebo s tělem nespojené substanci. Telesio odmítá dělit duši dle jejích schopností – razí úplnou substanciální jednotu duše. Duch - spiritus, který dává organismu schopnost k životu, pociťování a pohybu, se rozkládá v celém těle, vyplňuje nervovou soustavu člověka a jeho základním střediskem je mozek.  

Přes všechny náboženské aspekty zůstává Telesiova kosmologie přírodní – navazuje na staré učení o physiologoi. Veškeré poznání přírody se zakládá na smyslech, popřípadě na pociťování. Smyslovým vnímáním životní duch vnímá vnější působení, vycházející buď a) z okolních věcí a předávané bezprostředně či pomocí vzduchu, nebo z b) vnitřních, vlastních změn ducha. Intelektuální poznání vzniká hodnocením smyslových údajů. Smyslové vnímání má nezbytnou schopnost zobecnění a je nejdokonalejším způsobem vědění. Všechy vědy jsou založeny na smyslovém vnímání a vycházejí z bezprostřední zkušenosti, která jediná zaručuje spolehlivost a jistotu poznání.        

Přesto, že je podle Telesia veškeré poznání přírody založeno na smyslech, není duch v žádném případě vyloučen, protože ukládá do paměti pocity, zprostředkované kontakty/doteky. Senzualismus Telesia není nikterak radikální – je zmírňován činností ducha. Vysvětlit stále zbývá nezbytné zpětné převedení poznatků na smyslové cítění. Smysly jsou pro Telesia původem a příčinou poznání i v morálním jednání: kontakt/styk s věcmi vyvolává pocity slasti nebo bolesti, které jsou pro Telesia základem dobra a zla. Jeho senzualistická etika je tedy etikou sebezachování individua; není omezena pouze na jednotlivá individua, ale platí i pro individua před-společenská. Pud sebezáchovy je pro Telesia současně principem lidského úsilí po sjednocení/spojení s Bohem. Ukazuje se zde další ambivalence, která propůjčuje Telesiovu myšlení vlastní bohatost. Vznikají však také obtížem které nelze vysvětlit: tvrdí-li, že řád věcí je pouze přirozený, jak lze potom současně říci, že duch dává věcem řád? Podobné paradoxie se Telesiovi nepodařilo vyřešit. Přesto je jeho vliv na Campanellu, Bruna, Bacona či Hobbese nepominutelný.                           

Bacon označil Telesia za „prvního moderního člověka“ – důvod: kritické odsazení se od Aristotela s cílem vybojovat empirickému pozorování přírody náležité místo.