Nechci se pasovat na nějakého dvorního kritika studentského tisku, ale protože jsem se tu kdysi vyjádřil, že používám (= několikrát jsem použil) Halas ve cvičení jako příklad, jak se některé věci při zpracování textu nemají dělat), myslím, že bych to měl zase po čase doplnit. Čas nastal teď. (To poslední je ontologicky úplně nesmyslná věta.)

Jak jsem uvedl,i pročetl a prolistoval jsem si Halas — poslední v tomto semestru — a asi z toho začnu být brzy smutný. Když to totiž takto půjde dál, budu se muset brzy poohlédnout po jiné tiskovině, až zase budu potřebovat nějaký odstrašující příklad. Jistě to nebude problém, ale Halas je jako domácí zdroj přitažlivější. No, co se dá dělat.

Jednohláskové předložky zůstavájí na koncích řádků už jenom výjimečně (ss. 9, 11, 12, 32), a to jako důsledek neschopnosti automatického dělení slov nebo jako následek jiné chyby (rozdělené slovo uprostřed řádku). Dělení slov je vůbec problém, ale v takovýchto úzkých sloupcích je to pochopitelné (což ale není ospravedlnění). Kurózní dělení pak najdete na s. 30: sm-rt.

Takže kromě exkluzivního parchanta, který na nás čučí na s. 31 a abnormálně zvětšeného prostrkání písma na s. 29, se počet hrubých chyb podstatně snížil. Stranou nechám některé (asi) nepozornosti, které ovšem mohou mít někdy dost drsné důsledky. „Čtyři procenta“ jsou dvě slova a je tedy třeba je jako dvě slova psát i takto: 4 %. „Čtyřprocentní“ populace — tedy 4% — má jisté konotace.

„Pěší chůze“ (s. 27) je také zajímavý výraz, že v článku Jak chutná gól je to nějaké divné s interpunkcí, jsem poznal i já, ale o podobných věcech mluvit nechci a nemohu, protože nejdříve bych si musel v tomto ohledu udělat sám pořádek na těchto stránkách.

Co mi vadí nejvíce, je absolutní nerozlišování tří znaků: spojovníku, pomlčky a dlouhé pomlčky. Stručně na příkladu:

Z použití je také zřejmé, že spojovník a pomlčka se píší bez mezer, dlouhá pomlčka s mezerou z obou stran (což není úplně přesné, ale pro teď ...). V Halasu (ss. 2, 4, 7, 15, 16, 17, 19, 20, 25) zcela chaoticky používají první dvě pro všechny možnosti. Jedno z mála správných použití je v případě 3–4 (s. 24), ale tam jsou zase ta nešťastná procenta.

Někomu se dlouhá pomlčka může zdát „moc dlouhá“ a volit místo ní kratší variantu. I když pravidla jsou v tomto ohledu poměrně jasná, jistě by se dalo ustoupit odlišnému vkusu, ale rozhodně není možné psát „čtenáře–studenta“ (s. 2), ale pouze čtenáře-studenta, „organizačně – provozní“ (s. 4) (organizačně-provozní), „... by měl každý - snad jen s výjimkou alergiků - ocenit“, (s. 7) (... by měl každý — snad jen s výjimkou alergiků — ocenit), „dělnicko – intelektuálním“ (s. 20), kde navíc pochopení smyslu narušuje absence uzavíracích uvozovek, atd.

Pokud si někdo myslí, že to jsou blbosti — divím se, že došel až sem —, tak se milý mýlí, pokud si říká, co je mu (to jako mně) po tom, tak já taky.