^{Významným rysem psychologie Carla Gustava Junga je jeho odmítání jakéh}okoli redukcionismu vzhledem k předmětu psychologické vědy, totiž duše - psyché. Psyché je mu samostatnou entitou, dokonce "nejreálnější ze všech věcí"². V článku Základní problém současné psychologie³ Jung přímo hájí přesvědčení o substancialitě duše, operuje tedy s pojmem, který pozitivisté explicite zavrhují. Na druhé straně ale nalézáme jiná vyjádření, která do obrazu Junga jakožto podezřelého metafyzika vnášejí jisté pochybnosti. Když uvažuje o zvláštnostech a obtížích konstrukce psychologických teorií, slouží mu často za vzor teorie fyzikální. Podobnou roli "vzoru" hraje mimochodem fyzika i pro novopozitivismus, ovšem srovnání začne kulhat v okamžiku, kdy si povšimneme rozličné motivace: pro novopozitivistický fyzikalismus je příznačné oceňování míry formalizace, jíž fyzika dosáhla, a víra, že v principu lze všechny (smysluplné) věty přeložit do jazyka, užívaného fyzikou, zatímco Jung nalézá spřízněnost zejména v jistém narušení "pravidel zdravého rozumu" soudobou fyzikou - možnost dvojího explanačního principu pro týž jev (vlnově-korpuskulární charakter záření) a nevyhnutelné ovlivnění experimentu pozorovatelem. A právě když srovnává roli, již hrají teorie ve fyzice a v psychologii, zmiňuje se Jung, že v obou případech není postulování teorií ötázkou tvrzení něčeho, nýbrž konstrukcí modelu, jenž otvírá slibné a užitečné pole zkoumání. Model netvrdí, že něco je tak, pouze ilustruje určitý způsob chování".⁴ To je zřejmě vyjádření jednoho ze základních principů pozitivistické epistemologie: úkolem vědy je zachycovat pravidelnosti v chování jevů, přičemž termíny, zavedené teorií pro popis tohoto chování, jsou čistě pomocné - neodpovídá jim nic ßkutečného".
Který z obou názorů je tedy pro Junga reprezentativní? Substancialismus, nebo fenomenalismus? Než se pokusím o odpověď, musím uvést jednu poznámku týkající se Jungova stylu vyjadřování. Jungova psychologie je primárně motivována terapeuticky, nikoli teoreticky. Cílem je schopnost pomoci lidem trpícím duševními problémy, teorie je podpůrným prostředkem k tomuto cíli. V souvislost s tím je to, co by se dalo charakterizovat jako teoretické pozadí Jungovy primárně prakticky zaměřené psychologie⁵ v Jungových textech vysvětlováno spíše s ohledem na porozumění, zprostředkování jistého vhledu, nežli na zavádění přesné a neměnné terminologie. Teorii v přísném slova smyslu je za textem spíše třeba vytušit. Jung také často popouští uzdu svému sklonu k rétoričnosti, což může čtenáře, připraveného ne text psaný ve "vědeckém stylu" spíše mást.
Uvážíme-li tento volnější, "literární" styl Jungova vědeckého psaní, nezdá se, že výskyt termínů jako ßubstancialita" či "realita" psyché by bylo nutno brát zcela doslovně - spíše je to jakýsi pokus přesvědčit čtenáře, že psychické jevy je nutno brát vážně, ne jen jako pouhé fantazie na rozdíl od "důležitých" věcí vnějšího světa. Tuto "pouhost" fantazií psyché totiž poněkud zpochybňuje to, že jsou to symptomy jistých psychických událostí, které mohou ovlivnit naše chování směrem, který nepovažujeme za žádoucí.
Jung sám své pojetí psychologie označuje jako ëmpirické", potažmo "fenomenologické". Zdůrazňuje, že "platnost psychických faktů nemůže podléhat ani epistemologické kritice, ani vědecké verifikaci. Můžeme pouze položit otázku: je psychický obsah přítomen, nebo ne? Je-li přítomen, je sám o sobě platný."⁶ Tedy: výskyt psychického jevu je fakt jako kterýkoli jiný, s tím, že na rozdíl od faktů vnějšího světa, o nichž lze v principu vždy pochybovat, jsou psychické fakty nezpochybnitelné alespoň z hlediska toho, kdo je zažívá; z hlediska psychologie pak musí být psychické fakty prosty jakéhokoli předběžného hodnocení.
Psychické fakty jsou tedy ßkutečností", se kterou si Jungova psychologie vystačí: Jung výslovně odmítá pokusy redukovat psyché na neurofyziologickou bázi, dokud pro to nejsou k disposici dostatečné pokroky v tomto oboru. Na druhé straně stejně odmítá psychické jevy hypostazovat, činit z nich metafyzické entity. Takovéto pokušení se totiž objevuje zejména v případě numinózních psychických obsahů archetypální povahy, nadaných vysokou psychickou energií. Jedním z takovýchto obsahů je Jungovi i Bůh: jakožto psychický fakt je Bůh nezpochybnitelnou skutečností, dokud se netvrdí jeho äbsolutní existence".⁷ V tomto bodě se Jung dostává do sporu s teisticky zaměřenými mysliteli, například s Erichem Frommem, který ve své knize Psychoanalysis and Religion tvrdí, že Jungovo stanovisko, äč navenek přátelštější k náboženství než stanovisko Freudovo, je svým duchem fundamentálně protichůdné náboženstvím, jako je judaismus, křesťanství a buddhismus", jež "trvají na tom, že jejich doktriny, ať už dosažené zjevením či pouhou silou rozumu, podléhají kritériu pravdy."⁸ Pokud bychom v novopozitivistickém duchu uvažovali o Jungově teorii jako principielně formalizovatelné, byla by tato kontroverze případem sporu mezi realismem, reprezentovaným zde Frommem, a pozitivisticky laděným fenomenalismem⁹ zastoupeným zde Jungem.
Lze tedy uzavřít, že fenomenalismus je společným rysem pozitivismu a Jungovy psychologie. Tento závěr je nutno podmínit výhradou, že zdaleka ne všechny směry a podoby pozitivismu by tento způsob fenomenalismu přijaly za svůj. Počínaje Comtovým vyhoštěním psychologie ze systému věd lze v pozitivismu sledovat tradici, odmítající nezávislé zkoumání psychických jevů jako takových, zpravidla zdůvodněný jejich subjektivností nebo teoretickou odvozeností od jevů nepsychických. Na druhé straně však toto odmítání není v uvedeném širším pojetí pozitivismu nikterak výlučné: pozitivismus neimplikuje behaviorismus.¹⁰

Poměrně všeobecně je rozšířeno povrchní hodnocení Junga jako iracionalisty. Otázka je, nakolik je toto hodnocení kvalifikované.
Není pochyb o tom, že Jung byl krajně skeptický až nepřátelský k tomu "racionalismu", který má za to, že jediná psychická funkce, která má nějakou hodnotu, je rozum, ratio, a že všechny ostatní mohutnosti naší psyché je třeba potlačovat v zájmu vševlády rozumu. Takovýto názor nejenomže nebere zřetel na fakt, že při praktickém "dělání vědy" obyčejně hrají velkou roli intuice, imaginace atd. (na toto téma by se dalo citovat mnoho známých historek o tom, jak vznikaly některé významné objevy), ale dle Junga je také svrchovaně nebezpečný z hlediska duševního zdraví, neboť potlačování nevítaných produktů psyché je, jak ukázal již Freud, nejspolehlivější cestou k ztrátě psychické rovnováhy.
Jakou roli hraje rozum, ratio či intelekt v Jungově pojmovém rozvrhu? Tyto termíny jsou u Junga ovšem k nalezení v běžném (a vágním) smyslu, avšak v rámci toho, co by se dalo nazvat jungovskou teorií, se nevyskytuje termín, který by bylo možno považovat za jejich přesný ekvivalent. Nalézáme zde ale dva termíny, jež jsou explikací jistých aspektů těchto běžných výrazů: je to pojem myšlení jako jedné ze dvou racionálních psychických funkcí, a pojem vědomí.
Psychické funkce vědomé psyché rozlišuje Jung v zásadě čtyři a jsou sestaveny do křížového schematu, kde jedna osa spojuje dvojici racionálních funkcí, druhá dvojici funkcí iracionálních. Dvě funkce na téže ose se v jistém smyslu vylučují: nelze jich užít obou zároveň. Charakteristikou racionálních funkcí je jejich hodnotící charakter; myšlení hodnotí zejména z hlediska pravdivosti nebo nepravdivosti a slouží k vyvozování "pojmových souvislostí a logických důsledků"¹¹. Cítění, řazené mezi racionální funkce možná poněkud překvapivě, "postupuje na základě hodnocení v dimenzích ,příjemný - nepříjemný', resp. ,přijetí - odmítnutí'".¹²
Iracionální funkce naproti tomu nemají onen hodnotící charakter, slouží k registraci faktů, přičemž rozdíl tkví v tom, že vnímání se vědomě zaměřuje, zatímco při užití intuice žádné konkrétní zaměření neuplatňujeme, nýbrž "máme oči otevřené"; tím, že se nezaměříme, umožňujeme, aby se tzv. subliminální vjemy¹³, zpracovány nevědomím, náhle a nečekaně objevovaly v podobě předtuch či nápadů.
Za optimální, avšak sotva dosažitelný stav považuje Jung vyrovnanost těchto funkcí; tvrdí, že ze své psychoterapeutické zkušenosti ví, že lidé mají vždy některou z protikladných¹⁴ funkcí rozvinutu výrazně více.¹⁵ Ovšem to sotva znamená nějakou degradaci racionality, byť pochopené jako psychická funkce: představa racionalisty jako člověka, který v běžném praktickém životě odmítá jakékoli citové preference, je zajisté poněkud extrémní a sotva někým zastávaná. Jiný případ jsou zřejmě kognitivní aktivity; výrazným znakem toho, co se ve filosofických kontextech nazývá iracionalismem, je zajisté právě přesvědčení, že máme jiné, zpravidla vyšší a hodnotnější možnosti poznání, než je pouhé racionální myšlení¹⁶. V tomto směru nalezneme u Junga poměrně explicitní vyjádření: "...když chcete myslet nezaujatým způsobem, opravdu vědecky nebo filosoficky, musíte se vzdát všech citových hodnot. Nemůžete se současně zabývat citovými hodnotami, jinak začnete cítit, že je mnohem důležitější přemýšlet o svobodě vůle než například o klasifikaci vší."¹⁷
Dalším pojmem, který souvisí s obvyklým pojetím racionality, je vědomí. Vědomí je ovšem ta oblast psyché, jíž jsme si vědomi, již jsme schopni si bez problémů uvědomit - na rozdíl od nevědomí, které je postulovanou oblastí psychických obsahů, na které v daném okamžiku nemyslíme, a o nichž zpravidla ani nevíme, že bychom si je mohli uvědomit. Důležité je, že u Junga je nevědomí prvotní jak z hlediska vývoje jednotlivce, tak druhu. Dítě zprvu nemá vědomí - to se vyděluje během jeho vývoje. Podobně je tomu v dimenzi fylogenetické: primitivní národy se podle Junga nacházejí ve stadiu, kdy není zcela vyděleno jejich individuální vědomí.
Vydělené individuální vědomí pak Jung přirovnává k malému ostrovu v moři nevědomí, a to nevědomí z velké části kolektivního, archetypálního. Pojem vědomí je přitom do značné míry souvztažný s pojmem já (ego): uvědomění nějakého obsahu znamená jeho uvedení do jistého vztahu k egu, ego samo je naopak určeno strukturou vědomí.¹⁸
Jungovský pojem vědomí samozřejmě nelze ztotožnit s tím, co se obvykle nazývá racionalitou; jistá příbuznost zde však je. Zhruba řečeno, zatímco nevědomí se "vyjadřuje" prostřednictvím ïracionálního" jazyka symbolů, vědomí si psychické obsahy ve svém dosahu formuje do víceméně racionálních struktur. Neurotik si pro jednání, způsobené nevědomými popudy, hledá různé racionalizace, jež toto chování před ním samým ospravedlňují. Hranice mezi vědomím a nevědomím není sice hranicí mezi racionálním a iracionálním, ale na té straně, kde "vládne" vědomí, jsou cizorodé prvky zpravidla podrobeny procesu racionalizace.¹⁹ Takováto racionalizace je ovšem zhusta jenom jakousi pseudoracionalizací, pokusem o sebeklam. Takto nahlížená racionalita je prostě strategií vědomé psyché pro adaptaci na vnější podmínky, to jest jak na podmínky vnějšího (fyzikálního) světa, tak na podmínky nevědomí. Postavit na roveň fyzikální svět a nevědomí je z hlediska jungovské psychologie zcela namístě. Ego, související s vědomím, bojuje svůj boj o adaptaci na dvou frontách. Jung je zřejmě dalek toho popírat, že by racionalita byla vhodným prostředkem pro zvládání jevů vnějšího světa; kritizuje však rozšířený zvyk pokoušet se používat racionalitu neadekvátně k adaptaci na prostředí nevědomí. Tato adaptace vyžaduje zpravidla jiné postupy, např. imaginativní, jimiž se zde však nebudeme podrobněji zabývat. Tyto postupy mají dle Junga vést k něčemu, co by se spíše než bojem s nevědomím²⁰ dalo nazvat dialogem. Nevědomé, zejména archetypální podněty mohou být sice ničivé a nebezpečné, ale také pozitivní, ba přímo životodárné. Na tomto místě se naskýtá jistá otázka, na niž odpověď zdá se být tak triviální, že ji ani netřeba klást. Ničivé i životodárné, dobře, ale pro koho, co? Co je oním subjektem, pro jehož blaho buduje Jung svůj psychoterapeutický systém? Je to, samozřejmě, vědomí. Jung výslovně zdůrazňuje, že pro něj není ideálem nějaké rozpuštění vědomí, návrat do původního nevědomého stavu (jako je tomu podle jeho názoru např. při buddhistické meditaci), nýbrž pravý opak toho, uchování dominantní role vědomí, které právě proto, že uplatňuje racionalitu i tam, kde je to neadekvátní, tj. v komunikaci s nevědomím, stává se bezbranným proti vpádům nevědomého iracionálna, jež jsou s to získat nad vědomím vládu. Obrazně řečeno, cílem není despocie vědomí (ta je nemožná), ale stav, kdy vědomí věnuje pozornost signálům z nevědomí, nepotlačuje je, ale využívá jich pro své účely.

V souvislosti s historickým chápáním pojmu vědomí nalézáme u Junga též svéráznou variantu "velkého vyprávění" o vzestupu lidstva. "Pokrok" v Jungově verzi je dán postupným vydělováním vědomí, počínajícím v primordiálním "kdysi", charakterizovaném kolektivní psyché primitivů, a pokračujícím až ke stavu psyché, příznačnému pro člověka dnešní doby: vydělené vědomí, hledající způsob, jak se udržet a upevnit v prostředí archaického a iracionálního kolektivního nevědomí. Z některých Jungových poznámek lze dokonce nabýt dojmu, že i v rámci jungovského vidění lze formulovat jakési analogon pozitivistické "teorie tří stadií": otázka, jak vycházet s nevědomím, není totiž výhradně doménou analytické psychologie, nýbrž "v praxi nepřímo" je to základní otázka "všech náboženství a filosofií."²¹ Přitom žité náboženství, ať už polyteistické či monoteistické, je původnější podobou; teprve později, po nahlédnutí, že náboženství není univerzální, jsou na místo náboženství kladeny "různé filosofické substituty".²² Překonáním jak nemístného univerzalismu jednotlivých náboženských a filosofických (metafyzických) systémů, tak relativismu plynoucího z rozpoznání jejich omezenosti a neprokazatelnosti je pak analytická psychologie, která je sice nezavrhuje, nýbrž psychologizuje²³. Namísto pozitivistické triády náboženského, metafyzického a pozitivistického stadia máme tedy tři způsoby, jak vycházet s nevědomím: náboženství, filosofii a analytickou psychologii.
Otázku, nakolik je tato analogie čistě formální a nakolik je z ní možno vyčíst hlubší souvislosti, třebas dané tím, že Jungovo myšlení je ještě moderní a nikoli již postmoderní, ponechám stranou, aniž bych se přikláněl k jakémukoli řešení. Uvádím ji jen pro ilustraci, že i pro zájemce o hledání případných příbuzností mezi Jungovým myšlením a tím, co jsme nazvali sociálním aspektem pozitivismu, jsou zde jisté cesty otevřeny.

Výše uvedená interpretace Jungova myšlení je zajisté poněkud jednostranná a připouštím, že ji do značné míry umožňuje určitá bezstarostnost Jungova vyjadřování. Rozhodně nenavrhuji, aby bylo Jungovo jméno dopisováno do slovníkových hesel Pozitivismus či Racionalismus; ani nebylo mým cílem pouhé "dialektické cvičení". Jde mi o něco jiného, totiž - za prvé - o náznak, že tradiční afinity a protiklady mezi myšlenkami a myšlenkovými směry mohou být někdy založeny spíše historicky než logicky, a že tedy prozkoumání vztahů mezi pojmovými systémy může někdy vésti k netušeným příbuznostem.²⁴
Za druhé a především jsem měl v úmyslu ukázat, že jungovský prapor není vhodný do čela antiscientistického protestního průvodu. Jung nebyl nadšeným uctívačem moderní racionality, snažil se ji však pouze korigovat v některých nárocích, nikoli zrušit a nahradit "něčím jiným". To, že dokázal reinterpretovat gnosi, alchymii a jiné symbolické systémy v novém duchu, neznamená útok na vědu či na novověkou racionalitu²⁵. Pokud bychom měli vyjádřit podstatu Jungova přínosu v obecně kulturní (tj. ne jen psychologické) oblasti, není příhodné žádné z módních bojovných slov typu "vyvrácení" či "překonání"; spíše padne výraz, kterého Jung užil jako názvu jednoho ze svých děl: Mysterium coniunctionis.

Footnotes:

¹[4em]Tato stať je rozpracováním jednoho aspektu mé diplomové práce Carnapova kritika metafysiky a C.G.Jung.

²[4em]Citováno dle Starý: Potíže s hlubinnou psychologií, strana 11.

³[4em]Česky v Jung: Duše moderního člověka.

⁴[4em]C.G.Jung: On the Nature of the Psyche, Collected Works (dále CW) 8, odstavec 381.

⁵[4em]Toto rozlišení mezi teoretickou a praktickou částí Jungova systému je v principu možno učinit; Jung sám nepodal žádný systematický výklad své teorie, nicméně takovýto výklad alespoň ve stručné podobě obsahuje kniha Jolandy Jacobi Psychologie C.G. Junga; ve své předmluvě k originálnímu vydání této knihy Jung podotýká, že nepodal "koncizní prezentaci svých psychologických teorií" hlavně z důvodů časových. (Předmluva je přetištěna v CW18.)

⁶[4em]Jung: Spirit and Life, CW8, 329.

⁷[4em]Ibid.

⁸[4em]Citováno dle CW18, 1584, poznámka 3.

⁹[4em]Tzv. "partial interpretation view". Viz Carnapův článek Metodologický charakter teoretických pojmů v českém výboru Problémy jazyka vědy (Praha 1968) nebo soubor statí Filosofie vědy (Praha 1968).

¹⁰[4em]Problematikou statutu introspektivního pojmosloví se zabývám ve své diplomové práci, viz pozn. 1.

¹¹[4em]J. Jacobi: Psychologie C.G. Junga, strana 10.

¹²[4em]Ibid.

¹³[4em]Tj. ty, které naše smysly přijaly, ale které jsme si neuvědomili

¹⁴[4em]Tj. na stejné ose diagramu se nacházejících

¹⁵[4em]Právě tato nevyváženost funkcí mu pak slouží pro klasifikaci psychologických typů.

¹⁶[4em]Zde je nutno učinit důležité rozlišení: iracionalismem není tvrzení, že při praktickém dělání vědy můžeme užívat iracionálních funkcí, nýbrž představa, že iracionálními funkcemi získané poznání je fundamentálně odlišné od "pouhého" racionálního poznání a že racionalita nemůže stačit ke zdůvodnění takového poznání.

¹⁷[4em]Jung: The Tavistock Lectures, CW18, 23. Cit. dle českého překladu Analytická psychologie. Její teorie a praxe. Praha, Academia 1993. (Strana 23.)

¹⁸[4em]Viz Jung, The Tavistock Lectures, CW18, 18-19; český překlad strana 21.

¹⁹[4em]To je podle Junga pro vědomí něco jako obranný postup, pacifikace symbolického nevědomého obsahu, nadaného vysokou psychickou energií, jež by mohla být s to narušit strukturu vědomí. Viz např. Jungovu poznámku na toto téma v The Psychology of the Child Archetype, CW9/I, 291: "Čím archaičtější a "hlubší", to jest čím "fyziologičtější" je symbol, čím kolektivnější a univerzálnější, tím je "materiálnější". Čím je abstraktnější, diferencovanější a specifičtější, tím více pozbývá svého univerzálního charakteru. Dosáhnuv konečně plného vědomí, upadá v nebezpečí, že se stane pouhou alegorií, jež nikde nepřekračuje hranice vědomého pochopení a bude tedy vystaven všem druhům racionalistické a tedy neadekvátní explanace."

²⁰[4em]Podle vzoru "boje s přírodou".

²¹[4em]Předmluva k stati The Transcendent Function, CW8.

²²[4em]Jung: Analytical Psychology and "Weltanschauung", CW8, 734.

²³[4em]Což ale na přívržence těchto systémů může působit stejně - viz citovaný názor Ericha Fromma.

²⁴[4em]Ostatně, jungovské archetypy nejsou jenom ony známé mýtické postavy numinózní povahy jako Blázen, Starý mudrc, Velká Matka nebo Věčné dítě; jsou především (v nejobecnějším vyjádření) vrozenou strukturou lidské psyché, tedy čímsi jako hřištěm pro všechny psychické procesy včetně myšlení; není se tedy třeba divit, nalézáme-li nečekané souvislosti mezi vzdálenými výkony myšlení (Jung takto vysvětluje podobnost mezi moderním konceptem energie a primitivními koncepcemi, jako je například melanéský termín mana; viz Jung: On Psychic Energy, kapitola IV: The Primitive Conception of Libido (CW8, 114-130)).

²⁵[4em]Pomíjím zde některé zajímavé otázky, vyvolané jungovským přístupem k takovýmto systémům, například: "Můžeme opravdu věřit něčemu, o čem víme, že to není pravda?"