Dialektická logika nemůže být formální, protože je určována skutečným, které je konkrétní [...] Je to rozumnost rozporu, protikladu sil, tendencí a elementů, která konstituuje pohyb skutečného a, pokud je pochopeno, pojem skutečného [...] Ke své pravdě dospívá tehdy, když se osvobodila od klamné objektivity, která skrývá faktory za fakty - to znamená, když svůj svět chápe jako dějinné universum, v němž jsou etablované reality dílem dějinné praxe člověka. Tato (intelektuální a materiální) praxe je skutečností v datech zkušenosti; je také skutečností chápanou dialektickou logikou. Jestliže do dialektického pojmu vchází dějinný obsah a metodicky určuje jeho vývoj a funkci, pak dialektické myšlení dospívá k té konkrétnosti, která spojuje myšlení se strukturou skutečnosti. Logická pravda se stává pravdou historickou.¹ (První kurzíva R. N.)

Nemíním analyzovat jednotlivé věty, spíše mi jde o duch toho, co se tu říká. S notnou dávkou zlomyslnosti si ovšem neodpustím poznamenat, že jestliže "pojem" je to - a zdá se, že uvedený citát to nevyvrací -, co umožňuje komunikaci, pak takový dialektický koncept nevysvětlí, za jakých podmínek a zda vůbec se mohli dorozumívat lidé prehistorického období. Přes svoji specifickou dikci je citát v jednom zcela jasný: za ontologicky (sémanticky) relevantní je zde považováno pouze to, co je smysly vnímatelné (viz ,...skutečným, které je konkrétní,). V žargonu současných intenzionálních sémantických teorií se této aktuální úrovni říká extenze. Faktem je, že koráb extenzionalismu se kymácí a zřejmě nikdo už dnes nemůže smysluplně tuto teoretickou pozici zastávat. Argumenty, kterými je extenzionalismus vyvracen, jsou již natolik rozšířeny, že ten, kdo je přístupný polemice, je zná a dogmatika na druhé straně jak známo argumenty nezajímají. Může je odmítnout jako například neadekvátně matematizované. Třeba takto (nechci samozřejmě autora následujících řádek obviňovat z dogmatismu; chci jen říci, že jeho vyjádření může dogmatikovi posloužit):

Daná skutečnost má svou vlastní logiku a pravdu; snaha pochopit ji jako takovou a překročit ji předpokládá jinou logiku, rozpornou pravdu. [...] Jejich historická konkrétnost se staví na odpor kvantifikaci a matematizaci na jedné straně, pozitivismu a empirismu na straně druhé.²²

Stojí za povšimnutí, že zde nejde o nic méně nežli o teoretické řešení starobylého filosofického problému, jak adekvátně zachytit procesy a pomíjivé jevy pomocí prima facie neměnného jazyka. V tomto směru je dialektikovo myšlení velice přímočaré: měnícím se stavům věcí musí odpovídat měnlivost pojmů. Takže přece jen nejde o prostý logický extenzionalismus. Empirické (viz ,klamná objektivita skrývá faktory za fakty,) je v nějakém smyslu podporováno racionálním, které odkrývá relevantní dějinnost. Tato dějinnost, ono konkrétní v pohybu, je obecně chápáno a působí následně modifikace v pojmovém aparátu a nato i v komunikativním rámci. To je velmi zhruba koncepce plynoucích pojmů, které takto jistým intuici vyhovujícím způsobem adekvátně "kopírují" realitu: proto údajně můžeme o skutečnosti vypovídat pravdivě, případně nepravdivě. Člověk se nediví, že takové koncepce přitahují: jsou nenáročné na přesnost, verbalistické a na první pohled vyhovují běžnému chápání. Při bližším ohledání se však ukáže "děravost" VTP. Několik argumentů zde uvedu, přičemž se budu vyhýbat "napadnutelné matematizaci" problému. Polemiku tedy povedu tzv. měkkým jazykem, čtenáři, kteří mají zájem o "tvrdou" argumentaci, naleznou tuto v příslušné literatuře³³. Protože často padají výtky o sterilitě logických analýz, pokusím se uvést konkrétní příklady.
Především zde jsou knihy. Ty jsou psány, s výjimkami, v přirozeném jazyce, samozřejmě včetně knih filosofických. VTP předpokládá, přimejmenším implicitně, že jednotlivá slova a jednotlivé věty jazyka kódují plynoucí pojmy. Jak potom ale vysvětlí, že Carrollově Alence v kraji divů rozumíme při opětovném čtení stále jako Carrollově Alence v kraji divů? Zastánce VTP by měl také v tomto případě připustit, že jedinečný pojem Carrollova Alenka v kraji divů (jako jedinečná kombinace slov do vět a vět do textového celku) za uplynulá desetiletí doznal jistých změn. Měl by říci, že dnes říká něco jiného nežli říkal v různých dobách předchozích, odvětí zřejmě. Na to mu lze namítnout: nemůže říkat něco jiného objektivně, prostě proto, že by tak ztratil svoji identitu (o čem bychom potom vůbec mluvili nebo jak bychom definovali autorská práva?). Spíše je to tak, že neustále nově čteme starý známý text. To je známý princip biblické exegese non nova sed nove. Je zajímavé, že není vůbec v rozporu s metodologií tzv. hermeneutického kruhu pro interpretaci vět a textových celků: začínáme porozuměním slovu, postoupíme k větě a nakonec textovému celku. A protože v Carrollově případě jde zřejmě o text umělecký, expresívní, teprve tento celek nám umožňuje ßprávně" porozumět každému jednotlivému slovu a každé jednotlivé větě via mnohá desetiletí - kruh se uzavírá. Vezměme jednu větu z Carrollovy knihy a podívejme se, jak na logice založená interpretace pracuje. Alenka v pro nás příhodné pasáži zmíněné knihy odpovídá Houseňákovi (The Caterpillar) na otázku, zda si myslí, že se proměnila: Äno prosím, nepamatuji se, co [já] jsem dřív uměla - a každých deset minut jsem jinak veliká."
Nejprve je třeba podotknout, že podle tohoto pojetí je privilegovanou funkcí jazyka funkce kognitivní. V Alenčině větě, řečeno zjednodušeně, postupně identifikujeme to, co označují příslušné jednotlivé výrazy. Protože jde o oznamovací větu, podle principu skladebnosti tato označuje logický typ propozici (tedy funkci z chronologií možných světů do pravdivostních hodnot). Pravdivostní hodnoty v uměleckém textu? Pokusím se to vysvětlit. Schéma takové interpretace je natolik triviální, že se téměř rozpakuji je uvést. Nicméně zde je:

(f) pravdivostní podmínku (propozici): tato věta je pravdivá v těch a pouze v těch světech, ve kterých Alenka pronáší větu (pronesení je nutné, protože tato věta obsahuje pragmatický výraz - index, zájmeno "já", v češtině ovšem nevyslovený): Äno prosím [...] jsem jinak veliká" a zároveň je v těchto světech tato věta pravdivá. To je objektivní, logická úroveň analýzy. Je to úroveň, na níž začínají i končí filosofická tvrzení. Beletrie však pokračuje k další úrovni.

(y) úroveň hodnot, expresivity a příležitostně jiného čtení téhož; na rozdíl od privilegované funkce jazyka (f) je expresivita subjektivní. Pracovně bychom mohli tuto úroveň nazvat úrovní symbolovou či lépe symbolistickou. Abychom se však k této úrovni dopracovali, musíme projít nejprve úrovní (f).

Interpretaci libovolných textů, včetně poezie, je tedy možné vysvětlit naprosto přirozeně pomocí tohoto dvojkrokového sémantického schématu. Je na každém jednotlivém čtenáři Alenky, na jeho výbavě pro takový čtenářský podnik, jak různě pochopí právě svoji Alenku. Jistě se vám už stalo, že jste četli tutéž knihu (tj. právě tuto a ne jinou kombinaci pojmů) znova a přesto to byla jiná kniha? Právě toto vypadá na první pohled jako záležitost dialektiky, ale ve skutečnosti jde o věc, která je triviálně a beze zbytku vysvětlitelná pomocí takových "metafyzických přežitků", jakým je abstraktní, (onto)logicky svébytný ideální objekt - pojem, chápaný jako neměnný význam přiřazený jak slovům, tak větám přirozeného jazyka. Je možné, že právě jednoduchost a přirozenost takových vysvětlení je ve filosofii na překážku. Zatímco nutná (f) zaručuje identitu textu prostřednictvím rigidních pojmů, (y) umožňuje případnou různost čtení (f).
Jiný příklad: představte si, že vás někdo požádá, abyste přeložili jednu jedinou větu z Hegelovy Malé logiky do češtiny. Z knihy, která byla napsána, resp. příslušné pojmy zakódovány, před téměř dvěma sty lety. Pokud jste přívrženci VTP, měli byste podniknout následující kroky: (a) prozkoumat zpětně den za dnem historii (jsou-li podle vás dějiny tím, co mění pojem) minimálně dané kulturní oblasti, jeden po druhém spisy ekonomické, politické, filosofické..., (b) prozkoumat kompletní denní tisk německý, resp. pruský, a to vše se zřetelem k oněm několika slovům (pojmům), která máte přeložit; z toho můžete po letech práce alespoň přibližně rekonstruovat stav změny pojmů, kódovaných slovy, která máte přeložit. Tutéž augiášskou práci byste měli provést i v cílovém jazyce překladu. Ale vy to neuděláte, dokonce vás to ani nenapadne. Řeknete, že je to nepřirozené, já říkám, že dokonce absurdní. Proč? Protože kdyby se pojmy vyvíjely, prostě byste nevěděli, kde a co hledat, neboť sémantika a posteriori vám neposkytuje pro stanovení významu zdánlivě stejného slova či věty, ve skutečnosti ovšem s posunutým významem. Pojmy tedy musí být apriorní. Že je tomu tak, ukazují i překladové slovníky: při práci na své hegelovské zakázce prostě vezmete do ruky současný německo-český překladový slovník a v případě pochybností si ověříte, zda historický termín náhodou nekódoval jiný pojem nežli kóduje tentýž termín v současnosti. To ovšem nemá s vývojem pojmů vůbec nic společného. Vše, co případně můžeme říci, je, že došlo k rekódování a že současný pojem byl dříve zastupován jiným termínem.
Ještě jeden příklad. Představme si tu nejnevinnější konverzaci dvou lidí. Osoba A prohodí k osobě B: "Teď je krásně." Pomiňme sponu a pro naše potřeby též problémy spojené s vágností hodnotového pojmu krásný. Je jasné, že z pronesení této věty se stává krajně dobrodružná záležitost už tehdy, jestliže se vyvíjí pouze pojem zastoupený výrazem ,teď,. Lze důvodně předpokládat, že výraz pro tento časový okamžik byl v jazyce přítomen již záhy po vzniku pojmového myšlení (jde o důležitou odpověď na otázku - kdy?); Takže dějinného času měl pro svůj vývoj dost. Osoba B znejistí a, aby rozptýlila své pochybnosti ohledně svého chápání výrazu ,teď,, otáže se: "Výrazem ,teď, myslíš totéž, co jsi myslel včera, když jsi řekl teď, a co budeš myslet za týden, řekneš-li teď?" Osoba A na to: "Je to tak trochu jako včera a co bude za týden, to teď nedokážu odhadnout". Absurdnost celého rozhovoru není třeba dále ukazovat. Zkrátka proto, aby pojmy v komunikaci mohly alespoň částečně fungovat, musela by být období změn střídána obdobími dostatečně dlouhé stability. To je věc bytostně neurčitelná. Navíc je z našeho příkladu zřejmé, že ne všechny pojmy by mohly podléhat změnám. Časové modifikátory pravdivostních podmínek (resp. propozic), jako je ten v našem příkladu (,teď,), např. příslovečná určení času a prostoru, temporální a prostorové předložky atd., zkrátka musí pracovat rigidně. Na jakou ontologickou úroveň umístí obhájce VTP takové rigidní pojmy - časové a prostorové modifikátory? Odliší je ontologicky od pojmů, které podle něj změnám podléhají?
Ontologie je pole, na němž se střetávají zastánci VTP se svými odpůrci. Platonizující linie ve jménu koncízního teoretického vysvětlení pléduje pro zavedení nikoli pouze jednoduchých abstraktních entit (tříd, relací atd.), ale též pro zavedení strukturovaných abstraktních entit⁴⁴; obhájci VTP implicitně, někdy též explicitně, uznávají ontologický status äbstrakt" pouze snad v hlavách jednotlivých uživatelů jazyka. Aniž bychom tuto otázku zkoumali podrobněji, okamžitě se vynořuje kardinální problém s intersubjektivitou jazyka. Pomoc se pak většinou hledá v psycholingvistice, veřejně dostupných empirických datech, v epistemických podmínkách osvojování si pojmů atd. To není ekonomické počínání: za každou odmítnutou relevantní abstraktní entitu musí stoupenec VTP přijmout různá ad hoc vysvětlení pro každý případ výskytu vysvětlovaného jevu zvlášť; pokud už abstrahuje, pak by měl důsledně setrvat v konceptualismu. Ale zůstane-li tam, pak má problémy s intersubjektivitou jazyka, s jevem, který byl motivací jeho teorie. Tudíž entia non sunt deminuenda praeter necessitatem.

Footnotes:

¹[4em]Marcuse, H.: Jednorozměrný člověk, Naše vojsko, Praha 1991, ss. 118-119.

²2[4em]op.cit. s. 120.

³3[4em]V roce 1991 byl na Slovensku péčí SAV vydán sborník k tomuto tématu: Cmorej, P. (ed.): Logické a filozofické problémy vývinu pojmov. V současnosti Pavel Cmorej tuto debatu uzavírá výčtem a přehledem dosažených výsledků, viz Organon F, 1/1998 ss. 66-84. Zde je možné nalézt vskutku vyčerpávající kritiku VTP pomocí přesné logické argumentace.

⁴4 [4em]Viz např. Tichý, P.: Konstrukce jako předmět matematiky, Filosofický časopis 1998, č. 2.