Dílo německé autorky Dorothey Frede vychází v edici "Werkinterpretationen". Autorka (nar. 1941) vystudovala germanistiku, hudební vědu, filosofii a klasickou filologii. V letech 1971-1991 pedagogicky působila v USA. Od r. 1991 je profesorkou filosofie na univerzitě v Hamburku. Jako spoluvydavatelka se podílí na významném časopise Archiv für Geschichte der Philosophie. V publikační činnosti se zaměřuje na antickou filosofii (od předsokratiků až po helénistickou filosofii) a na fenomenologii a hermeneutiku (především na dílo M. Heideggera). Její kniha o Faidónovi si klade za cíl ulehčit přístup k hlavním otázkám dialogu i filosoficky méně zběhlým čtenářům. Proto se nesnaží obsáhnout všechny body současné odborné diskuse o tomto dialogu. Chce být v první řadě čtenářskou pomůckou (Lesehilfe). Proto také neusiluje o detailní a vyčerpávající postižení všech otázek, ale spíše poukazuje na nevyřešené problémy a předkládá návrhy interpretací.Autor monografie o jakémkoliv Platónově dialogu se musí aspoň letmo zmínit o jeho dataci, tj. o jeho zařazení do celkové chronologie Platónovy tvorby. Frede datuje dialog do doby krátce po r. 390 př. n. l. Z hlediska obsahového považuje Faidóna za první dialog, v němž Platón představuje svou nauku o oddělených idejích. V případě Faidóna ovšem vyvstává pro každého interpreta jedna mnohem závažnější otázka než problém datace - otázka historické věrnosti Platónovy zprávy o posledním dnu Sókratova života. Frede se přiklání k názoru, že dialog není po filosofické stránce historicky věrným dokumentem. Svědčí o tom i nauka o idejích, která náleží Platónovi, nikoli Sókratovi, i silný vliv pýthagorejské filosofie, s níž se ovšem Platón seznámil až po Sókratově smrti během svých cest. Za potvrzení této interpretace dialogu považuje Frede i přiznání samotného Platóna, že v ten den ve vězení se Sókratem nebyl, a že tedy nemůže bezprostředně vědět, o čem se tehdy mluvilo (str. 2-4). Ale samotné téma - rozhovor o nesmrtelnosti duše - pravděpodobně odpovídá tématu historického rozhovoru, protože Sókratovi přátelé chtěli znát důvody jeho klidu v ten den a on jim zřejmě poukázal na své přesvědčení, že jeho duše smrtí nezanikne (str. 7). Úplnou historickou věrnost Frede přiznává rámcovému líčení Sókratova styku s přáteli a s rodinou a průběhu samotné popravy v závěru dialogu. To si Platón mohl zjistit právě od přímých účastníků (str. 8, 172). Vylíčení posledních okamžiků Sókratova života (115b-118a) věnuje Frede VII. kapitolu s názvem Ëpilog". Problémy datace a historičnosti filosofického rozhovoru řeší v "Úvodu". V následném "Prologu" rozebírá začátek dialogu, který objasňuje rámec, v němž Faidón později vypráví o událostech onoho dne (57a-61b). Kapitoly II. až VI. jsou věnovány samotné filosofické problematice dialogu. Jejich členění odpovídá obsahovému členění dialogu. II. kapitola, "Filosof a smrt: ,nová obrana, Sókratova" osvětluje souvislosti, za nichž bylo nastoleno téma celého rozhovoru - problém nesmrtelnosti duše (61c-69e). Ve III. kapitole ("Tři důkazy nesmrtelnosti duše") autorka posuzuje první tři Sókratovy pokusy nesmrtelnost duše dokázat (69e-84b). V následující části - "Námitky Simmia a Kebéta proti důkazům a Sókratovo vyvrácení Simmia" (84c-95a) - jsou analyzovány nejasnosti, které v posluchačích zůstaly po prvních důkazech. Kapitola V. je filosoficky zřejmě nejvýznamnější částí dialogu, protože právě v ní je výslovně zaváděna hypotéza existence oddělených idejí a v ní je také podán závěrečný důkaz nesmrtelnosti duše. Nazvána je jednoduše "Sókratova odpověď Kebétovi" a přes její krátkost (95b-107b) jí Frede věnuje 50 stran, tedy téměř třetinu knihy. V VI. kapitole se zabývá závěrečným mýtem, v němž Platón líčí své představy o posmrtných osudech duše (107c-115a). Většinu kapitol Frede dále člení, opět podle tematických celků vlastního dialogu. Kniha končí "Shrnutím", v němž autorka varuje před takovou interpretací celého dialogu, podle níž Platón upřel svůj pohled jednostranně do světa idejí, do önoho světa" a zcela odmítl svět tělesný. Platón totiž nepopírá zcela, že i v tomto světě a v tomto životě může člověk usilovat o pravdu a čistotu duše, tedy vést filosofický život (178-79).Už podle rozsahu jednotlivých kapitol je zřejmé, že za hlavní téma dialogu Frede považuje důkazy nesmrtelnosti duše. Proto se musí vyjádřit i k otázce jejich formální bezchybnosti a přesvědčivosti. Platón uvádí celkem čtyři důkazy nesmrtelnosti, které Frede označuje následovně: 1. cyklus života a smrti (70d-72e), 2. učení jako rozpomínání (72e-77a), 3. podobnost (nebo příbuznost) duše věčnému (77b-84b), 4. důkaz, kterému předchází zavedení hypotézy o idejích - autorka pro něj nemá ustálené označení (103c-107b). Už sama skutečnost, že Platón uvádí čtyři důkazy, nikoli jediný, svědčí podle autorky o tom, že on sám si byl vědom omezené přesvědčivosti každého z nich. Totéž naznačil v závěru, kdy po racionálních důkazech nechal Sókrata přednést velmi podrobný mýtus o tom, co duši po smrti čeká. Ve Faidónu je podle Frede zřejmé, že Sókratova obhajoba filosofického života bez konkrétní představy o životě duše po smrti by byla nedokonalá. Všechny důkazy jsou pouze nepřímé důkazy, že po smrti musí duše dále existovat a že si uchovává své racionální schopnosti, aby mohly být vysvětleny určité skutečnosti jako důsledky její nesmrtelnosti. Navíc důkazy neříkají, jaký život duši po smrti čeká. Na tuto přirozenou otázku odpovídá právě mýtus (str. 167).Proto autorka nespatřuje hlavní poselství dialogu v jeho racionální argumentaci. Cílem Platónova Sókrata ve Faidónu bylo přivést především své přátele k filosofickému životu (str. 33, 69, 76, 165, 178). Tato výzva podle Frede shrnuje Platónův záměr při psaní dialogu.Jeho důkazy ale nevyvrací, spíše se snaží najít implicitní předpoklady, na nichž byly důkazy vystavěny (str. 45-47, 62, 145-46). Je nakloněna tvrdit, že po formálně logické stránce jsou tyto důkazy přijatelné, ale že ne každý čtenář musí přijmout právě ony předpoklady. Autorka se tedy snaží pochopit postup Platónova myšlení, ale tím zároveň i určit meze platnosti jeho závěrů. Tento postup je v souladu s cílem knihy - pomoci čtenáři, aby pronikl do tajů Faidóna. Současně jsou mu odhalována místa, na nichž se může k textu postavit kriticky.Na čtenáře myslí Frede i v pasážích, kdy její výklad překračuje rámec Faidóna a poukazuje na souvislosti, bez nichž nemůže čtenář některá místa správně pochopit. Jde o souvislosti jak s jinými Platónovými díly, tak i o souvislosti Platónova myšlení, popř. jeho pojmů s antickou filosofickou tradicí. K těm prvním patří např. otázka, kde se u Platóna poprvé setkáváme s naukou o oddělených idejích, kterou autorka řeší na str. 22-23. Dále problém Dobra, které chtěl Sókratés použít při výkladu celé přírody (a takový výklad očekával od Anaxagory (97b-c)), osvětluje Frede v souvislosti s Timaiem a Ústavou (117-18).K širším souvislostem Platónova myšlení lze zařadit např. nástin problematiky, která se týká pýthagorejské filosofie (str. 6-7); seznámení čtenáře s běžnými představami Řeků o duši (35, viz také 79); krátká pasáž o pojmu nús (114).Současnému čtenáři vychází Frede vstříc i tím, že poukazuje na vztah Platónových myšlenek k dnešním vědeckým a filosofickým názorům. Dnes např. máme jinou představu než Platón o tom, jak dospíváme k abstraktním pojmům, jako je stejnost, o nichž Platón tvrdil, že je můžeme poznat jen před narozením (str. 55). Autorka se zamýšlí také nad tím, jestli je dnes ještě aktuální účelový výklad světa, který si Platónův Sókratés žádá. Alespoň nějaké stopy takového výkladu nachází Frede ve fyziologii a v určitých souvislostech i v ekologii (118-19).Kniha dosvědčuje vysokou erudici autorky. Hloubka její analýzy textu ukáže snad každému - i zkušenějšímu - čtenáři Platóna nové pohledy na tento dialog. Seznam literatury, na niž odkazuje, zase zaručuje, že její názory a přístupy vycházejí ze současného stavu platónského bádání.Ani po stránce formální a metodologické nelze knize příliš vytknout. Je přehledně členěna, zřetelně jsou odlišeny pasáže, v nichž pouze reprodukuje text dialogu, od autorčiných vlastních interpretací a výkladů či námitek a kritik. Její postup je přitom öbjektivní" v tom smyslu, že není jejím záměrem ani Platóna vyvrátit nebo jeho argumenty odsoudit jako historicky podmíněné, ani jej nekriticky obhájit i za cenu násilné interpretace textu. Naopak se snaží o pochopení Platónova textu, nestranné ocenění síly i slabin jeho argumentů a nalezení cíle, který měl před očima on sám při psaní dialogu.I z hlediska jazykového si kniha zaslouží pochvalu, její jazyk je jednoduchý a výklad je podáván srozumitelně, argumenty jsou vyjádřeny výstižně a stručně. Tak to u díla, které chce být úvodem do četby samotného dialogu, má být.

Richard Mulgan je původem z Nového Zélandu a v současné době působí jako profesor politologie v australské Cambeře. Jeho politologické zaměření je patrné i na způsobu, jakým zpracoval svou knihu věnovanou Aristotelově politické teorii. V podstatě jde o rozsáhlý komentář k Aristotelově Politice. Mulgan přitom vychází z ne zcela obecně přijaté představy, o jednotě Aristotelovy Politiky. Jeho dílo se od klasických komentářů k Aristotelovi liší i tím, že se Mulgan snaží Aristotelovy názory vztáhnout na současnost a konfrontovat je s některými názory současnými a s některými problémy, které musí lidstvo v oblasti politiky řešit dnes.
Svou knihu rozdělil Mulgan do sedmi částí: I. Lidské dobro a politická věda, II. Polis, III. Domácnost, IV. Jednotlivá zřízení, V. Vláda nejlepších, VI. Reálné výběry a VII. Politická nestabilita.
Mulgan vychází ze skutečnosti, že u Aristotela se prolíná učení o politice a učení o dobru. Proto alespoň v první kapitole musí brát v úvahu nejenom Politiku, ale i Etiku Nikomachovu. Rozebírá Aristotelovo pojetí dobra a vztahuje je k Aristotelovu názoru na úlohu politiky. Už zde se objevuje i téma, které prolíná celou knihou, totiž téma vztahu politické vědy k ostatním vědám. Mulgan je tu zřejmě ovlivněn i současnými spory o status jednotlivých věd a poukazuje na to, že politologie sice nemůže mít stejný logický status jako výpovědi teoretických věd, že však jako praktická věda může i tak podat hodnotné poznání.
V následující kapitole analyzuje Mulgan pojem "polis". Polis Aristoteles chápal jako společenství usilující o nějaké dobro. Toto společné úsilí předpokládá, že se v něm uplatňuje přátelství a spravedlnost, touha pracovat na nějakém společném díle a mravní principy, jimiž by se mělo řídit chování lidí ve společnosti. Mulgan zdůrazňuje Aristotelovo přesvědčení, že polis je přirozeným útvarem a zároveň je kritizuje: Aristoteles do "přirozenosti" polis zahrnoval některé prvky, které byly dány pouze v řecké kultuře. Analyzuje dále vztah částí a celku u Aristotela a dostává se k první klasifikaci druhů vlády (despotická, královská, politická).
Třetí kapitola se zabývá domácností, která je podle Aristotela (a na rozdíl od Platóna) velmi důležitou součástí polis. V této souvislosti se poměrně rozsáhle zabývá Aristotelovým zdůvodněním otroctví a zdůrazňuje logické rozpory, které v sobě obsahuje. Konstatuje, že tyto rozpory byly méně zřetelné v Aristotelově době, kdy instituce otroctví byla přijímána jako něco přirozeného. Rozebírá dále postavení žen a dětí v domácnosti a konečně Aristotelovy názory na bohatství. Poukazuje i na důsledky, které tyto jeho názory měly v pozdějších dobách.
Kapitola o zřízeních vychází z třetí kapitoly Aristotelovy politiky. Mulgan rozebírá sám pojem zřízení (dokazuje, že je širší než pojem ústava). Dále podává rozbor šesti Aristotelových druhů zřízení, tj. království, tyranie, aristokracie, oligarchie, demokracie a politeie. Konstatuje, že v těchto zřízeních se nutně musí lišit i definice občana, pokud za občana považujeme člověka, který má právo podílet se na vládě.
V páté kapitole se Mulgan zabývá vládou nejlepších, tj. absolutistickou vládou a aristokracií. Rozebírá otázku vztahu vládce a zákona. Protože absolutní vláda bez zákona by byla podle Aristotela možná jen tehdy, kdyby vládce byl nesrovnatelně lepší než ostatní lidé ve státě, je tato forma vlády podle Aristotela neuskutečnitelná a slouží jen jako teoretický vzor pro srovnávání. Aristoteles věnoval největší pozornost ideální aristokracii, ale ani zde není podle Mulgana jasné, zda je aristokracie ideálním zřízením.
V kapitole nazvané Reálné výběry se Mulgan zabývá Aristotelovým určováním relativních předností neideálních zřízení. Z nich do popředí vystupuje politeia, jako umírněné smíšené zřízení mezi demokracií a oligarchií. I politeia je zřízením, které se v reálných řeckých polis vyskytovalo jen zřídka a i ona nakonec sloužila jako jakési měřítko: Čím více se od ní demokracie a oligarchie odlišovaly, tím byly podle Aristotelova názoru horší. Kromě toho se Aristoteles domníval, že zřízení blízkého politei by se v reálném politickém životě přece jen dalo dosáhnout. Politeia byla tedy také jakýmsi cílem, k němuž se mělo zaměřovat politikovo úsilí.
Poslední kapitola se zabývá politickou nestabilitou a odpovídá V. a VI. knize Politiky, které bývají označovány za její "nejvědečtější" a "nejempiričtější" části. Aristoteles rozebírá řadu příčin změn politických zřízení. Jeho rozbor má přispět k udržení existujících zřízení. Mulgana udivuje, že Aristoteles se snaží dávat i rady směřující k udržení zvrhlých zřízení. Vysvětluje to zejména jeho důrazem na stabilitu. Navíc poukazuje na to, že rady, které Aristoteles vládcům zvrhlých řízení dává, směřují ke zmírnění jejich nedostatků a mohly by ve svém důsledku vést k tomu, že by se zvrhlá zřízení mohla změnit ve svůj dobrý protiklad. Tuto možnost však Aristoteles ve svém textu nepřipouští.
Mulganova kniha pravděpodobně neuspokojí filozofy, kteří očekávali hluboký rozbor Aristotelovy politické teorie vycházející z teoretické a společenské situace Aristotelovy doby. To všechno sice jeho kniha obsahuje spolu s odkazy na řadu studií o Aristotelovi a jeho názorech, ale její cíl je zřejmě jiný, jak ostatně prozrazuje její podtitul: Má být úvodem do studia politických teorií. Je tedy pouhým, i když velmi zasvěceným komentářem k Aristotelově Politice. Mulgan neskrývá obtíže, se kterými se dnešní čtenář setká při četbě Aristotelova textu, ostatně obtíže, které inspirovaly Aristotelovy komentátory k otázce po jednotě Politiky. (Jak jsme viděli, Mulgan na tuto otázku odpovídá kladně. ) Mulgan komentuje Aristotelovo dílo z hlediska současného politologa a hledá v něm paralely k dnešním politickým pojmům a problémům. Odtud někdy čtenářův dojem, že Mulgan Politiku příliš aktualizuje a že kritizuje Aristotelovy názory z příliš moderních hledisek. Na druhé straně je nutno přiznat, že tento postup činí z Aristotelova díla součást dnešní politické kultury, a ne pouze povinnou četbu pro historiky filozofie.

Jiří Pechar je bezesporu výraznou osobností mezi našimi filozofy, překladateli i teoretiky literatury a překladu. Jeho zájmy doložené jeho původní i překladatelskou tvorbou jsou velmi široké. Je zasvěceným tlumočníkem beletrie, literární vědy i mnoha filozofických děl, jeho knihy i stati zahrnují prostor od zájmu o francouzský román po literaturu obecně a filozofii dvacátého století. Překládá především z francouzštiny (mj. Balzaka, Zolu, Prousta, Lévi-Strausse, Bretona, Lyotarda), ze španělštiny a z němčiny (mj. Freuda a Wittgensteina). Ačkoli byl literárně činný i v předlistopadové době, především jako překladatel, jeho talent se v plné šíři uplatňuje teprve v posledním desetiletí. Pechar se dokázal pohybovat na pomezí mezi oficiální a disidentskou společností, a nikdy tak neztratil spojení se západní kulturou v celém jejím rozsahu.
Není proto divu, že na sborníku k jeho sedmdesátinám se podílejí vedle našich překladatelů a filozofů (např. L. Hejdánek, M. Sobotka, J. Zumr aj.) také renomovaní filozofové francouzští např. R. Barbaras, M. de Gandillac nebo A. Soulezová.
Rozsáhlý sborník zahrnuje kromě předmluvy, životopisné poznámky a Pecharovy bibliografie tři velké oddíly, které odpovídají hlavním oblastem Pecharova zájmu: filozofii, psychoanalýze a literatuře.
První z nich je nejrozsáhlejší. Obsahuje, jak už to u podobných příležitostných spisů bývá, kolekci rozmanitých témat a žánrů. Dějinami filozofie, od té nejstarší po téměř současnou, se zabývá nejvíce přispěvatelů: Miguel Abensour (o H. Arendtové), Frédéric de Buzon (Descartesova Dioptrika), Maurice de Gandillac (Aristoteles v Chartres) a Milan Sobotka (německý idealismus). Ontologický problém analyzuje Renaud Barbaras, který si klade otázku smyslu bytí toho, co je. Herbert Hanreich ve stati nazvané Rekursionen se ptá po způsobech konstrukce teorií. Ladislav Hejdánek rozebírá svět v němž žijeme, a nachází v něm pět vrstev: svět neživé přírody, svět biosféry svět sociálních vztahů, svět řeči a konečně svět pravdy. Stať původně uvedená v samizdatovém sborníku Svazky pro dialog vrcholí morálním apelem. Krátký příspěvek Philippa Merliera je v podstatě poctou Janu Patočkovi. Jacques Message se zabývá problematikou adaptace, svobody a strachu z nepředvídatelného v souvislosti s pocity současných lidí a zvláště intelektuálů. Oddíl uzavírají dvě vzpomínkové stati. Antonia Soulezová se svěřuje se svými setkáními s jubilantem, kterého charakterizuje jako jiskřivou osobnost a v této souvislosti také oceňuje působení Nadace Jana Husa v před- i polistopadových vztazích mezi francouzskými a českými filozofy. Konečně Jan Šebestík zajímavě vzpomíná na Canguilhemův seminář na Sorbonně a na své začátky ve Francii.
Oddíl věnovaný psychoanalýze obsahuje pouze tři příspěvky. Jacques Hassoun se zamýšlí nad statutem objektu vášně. Martin Petráš přináší několik poznámek k Freudově případu muž s vlky, který označuje za nejslavnější a nejkontroverznější Freudův případ infantilní neurózy. V poslední stati Jacqueline Rousseau-Dujardinová zkoumá z psychoanalytického hlediska otázku času v Proustově díle Le Temps retrouvé.
Poslední část je věnována literatuře, i když některé příspěvky se ocitají na pomezí mezi filozofií a literaturou. Platí to zejména o Alainovi Faudemayovi, kde se tento vztah objevuje už v názvu stati - Philosophie, littérature, psychanalyse -, jež se zabývá různými výklady, které se spojují s pojmem entusiasmus od osvícenství po naši dobu. Yves Bergeret v článku Langue-espace (Řeč-prostor) poukazuje poetickým jazykem na to, že prostor, zejména prostor obydlených míst (mj. i Prahy) mluví svou vlastní řečí. Christine de Buzon rozebírá styl románu významné renesanční autorky Helisenne de Crenne Les angoysses douloureuses qui procedent d'amours z roku 1538. Miroslav Červenka v příspěvku Hláskové konfigurace rozvíjí Pecharovy úvahy o významu hláskového opakování v poezii. Lorand Gaspar se přihlásil výňatkem z neuveřejněného rukopisu, který nese název Feuilles d'hôpital (Listy z nemocnice) a který je skutečně souborem dojmů, které může v člověku vyvolat problematika nemoci a boje s ní. Patrick Guyon věnoval sborníku dvě krátké poetické stati La forme quatre a La nuit et les enfants de la nuit (Noc a děti noci). Josef Hiršal a Bohumila Grögerová pozdravili kolegu překladatele několika překlady básní J. Bobrowského a také Philippe Jaccottet mu věnoval poetickou impresi nazvanou Premier rêve de l'année (První sen roku). Poslední příspěvek jakoby znovu evokoval šíři Pecharových zájmů: Filozof Josef Zumr v něm uvažuje o významu André Bretona pro Bohumila Hrabala.

V letošním roce jsme se z pochopitelných důvodů setkali s vlnou zájmu o TGM a jeho duchovní dědictví, jejímž výsledkem je mimo jiné několik knih, které by neměly ujít naší pozornosti. Z nich by bylo škoda nezmínit knižně vydanou disertaci Radana Haina (Eidgenossische Technische Hochschule Zürich) s názvem Staatstheorie und Staatsrecht in T. G. Masaryks Ideenwelt. A nejen proto, že málo co by se tak příčilo masarykovskému dědictví jako uzavření se před okolním světem do národní ulity. Hainova kniha přináší totiž skutečné novum. Tím je systematické představení Masaryka z pohledu teoretika státního práva. V hojné masarykovské literatuře téma dosud zanedbané, navíc o to náročnější, že TGM nikdy sám obsáhlý a systematicky členěný výklad své státoprávní koncepce nepodal. Práce nezapře, že byla psána v rámci právnické fakulty, ke svému prospěchu se ale nezříká četných odboček do oblasti sociologie, politologie, filosofie a historie. Dá se možná bez nadsázky říci, že práce se primárně zabývá charakterem moderního státu a ilustruje ho na Masarykově příkladu. Snaží se prokázat, do jaké míry byly hodnoty dnešního právního státu, které procházejí napříč státními celky, též hodnotami prvního československého prezidenta (budiž na tomto místě podotknuto, že kniha se zabývá především teoretickým odkazem Masaryka, tudíž obvyklé kategorie jako "hrobník rakouské monarchie" či "zakladatel Československa" zeširoka obchází).Kniha je rozčleněna do pěti větších celků. Po krátkém úvodu následuje vzhledem k místu vydání patrně nezbytné biografické představení Masaryka popisující současně ve vedlejší linii dějiny dunajské monarchie a později Československa až do roku 1939.Třetí kapitola nazvaná Stát a právo se nejprve zabývá velmi zevrubně - od Platóna až po marxismus - duchovním vlivem, jaký můžeme u Masaryka vysledovat. Posléze věnuje svou pozornost problematice ústavy, konstitucionalismu, přirozeného a pozitivního práva, otázce legitimity a legality - pochopitelně vždy na příkladu Masaryka, aby nakonec dospěla k otázkám revoluce a její oprávněnosti.Tématem následující kapitoly s nadpisem Demokracie a svoboda jsou postupně republikanismus, parlamentarismus, problém reprezentace a identity, politické strany, volební právo a nakonec základní práva.V poslední kapitole s názvem Národ, federalismus a sebeurčení je v souladu s nadpisem vylíčena problematika národa a nacionalismu, federace a autonomie stejně jako práva na sebeurčení. V samotném závěru si pak, pochopitelně opět ve vztahu k místu vydání, všímá Hain Masarykova vztahu ke Švýcarsku, které mu po Spojených státech bylo podle autora v mnohém inspirací.Celou knihou pak jako červená nit prochází myšlenka uvedená a ukázkami dostatečně podložená už v úvodu: Stát není Masarykovi samoúčelem, nýbrž prostředkem k vyššímu cílu, kterým je rozvoj jedince v rámci společnosti.Hainova práce by neměla zůstat nepovšimnuta, jakkoliv by bylo přirozeně možné polemizovat s některými jednotlivostmi, plynoucími z autorova úhlu pohledu. Jestliže ve svém úvodu konstatuje, že Masarykovi se nové poznatky ve státoprávní oblasti dají připsat jen stěží, ale přesto existují pádné důvody, proč se jím dnes zabývat, dá se stejně tak dobře říci, že ani tato kniha nepřichází s průkopnickou interpretací Masaryka, nicméně neobvyklost pohledu a poctivost, s jakou se autor zvoleným tématem zabývá (jistě ne náhodou je úvodní poděkování adresováno i do Masarykova ústavu v Praze za zpřístupnění těžko dostupných pramenů), jsou dobrým důvody, proč ji doporučit ke čtení.

Autorky monografie ve svých úvahách o podnikatelské etice tvořivým způsobem navazují nejen na rozpracování této problematiky v zahraniční literatuře, ale i na přínosné výsledky zkoumání aktuálních otázek etiky podnikání na Slovensku. V tomto kontextu je třeba uvést alespoň knihu slovenské ekonomky E. Hanulákové Podnikateľská etika (Bratislava 1997), jakož i monografické práce slovenské filosofky A. Remišové: Podnikateľská etika. Úvod do problematiky (Bratislava 1997) a Etické kodexy (Bratislava 1998). Podnikatelské etice se věnují na Slovensku i další autoři, např. J. Gašparíková. L. Hohoš, J. Kánský, J. Letaši, A. Luknič, K. Remtová, Z. Suchánek aj. Za pozitivní je třeba považovat, že recenzovaná práce obsahuje analýzu povahy a předmětu podnikatelské etiky na jedné straně a environmentální etiky na straně druhé, neboť podnikání, na rozdíl od některých jiných druhů lidské činnosti, se odehrává nejen v rámci ekonomických struktur a vztahů, ale i v kontextu přírodního a sociálního prostředí.Kniha Podnikateľská a environmentálna etika obsahuje tyto kapitoly: 1. Morálka, etika a aplikovaná etika, 2. Podnikateľská etika, 3. Environmentálna etika, 4. Svet podnikania v sieti sociálnych, etických a environmentálnych soúvislostí. První kapitola se především zabývá specifickým charakterem filosoficko-etické reflexe, klade si otázku smyslu etiky na pozadí morálního skepticismu, věnuje pozornost vztahu všeobecné a aplikované etiky a v souvislosti s tím i pojetí etiky jako praktické vědy. Právě v kontextu aktuálních ekonomických, sociálních a ekologických problémů, při úvahách o současné pozici etiky, dospívají autorky monografie k přesvědčení, že etiku je třeba pojímat jako praktickou filosofii (s. 13 recenzované práce). Ta by pak měla přispívat k mravní orientaci člověka v soudobém světě charakterizovaném nadvládou ekonomicko-spotřebního způsobu života a ekologickou krizí, tj. ovlivňovat situace mravního rozhodování a volby v konkrétních situacích. Po stránce metodologické vychází monografie D. Smrekové a Z. Palovičové z Kantovy teze, že z empirické skutečnosti nelze odvozovat to, co má být, protože pak bychom již napřed považovali za morální něco, co teprve chceme jako morální určit, respektive definovat. Na druhé straně, při úvahách o předmětu a charakteru etických zkoumání, přijímají autorky názor Hanse Jonase, že v etice již není možné vystačit pouze s Kantovým kategorickým imperativem, a je proto třeba, vzhledem ke vzrůstajícím globálním důsledkům ekonomické, technologicko-průmyslové a vojenské činnosti člověka, založit etiku na novém principu, principu zodpovědnosti. Proto v soudobých etických reflexích převládají tendence, v nichž je morální akcent přesouván z krátkodobých důsledků mravního jednání na důsledky dlouhobé. Tato skutečnost souvisí se vzrůstající mocí člověka, která zároveň může stále více negativně ovlivňovat samotné podmínky jeho existence. Vzhledem ke komplexnímu charakteru současného světa jsou však autorky přesvědčeny, že etika nemůže vnucovat závazné podoby morálky a poskytovat definitivní odpovědi a úplná řešení sporných mravních problémů.Ve druhé kapitole věnované podnikatelské etice je po stránce filosofické zvláště zajímavá analýza jejích historických zdrojů. Pozornost si mimo jiné zaslouží dobře fundovaný rozbor etických koncepcí Adama Smitha a jeho názorů na úlohu morálky v ekonomice a podnikání. Správně je upozorněno, že ze Smithovy koncepce fungování ekonomiky volného trhu a jejího etického kontextu, podané v práci Pojednání o podstatě a původu bohatství národů (An Inquiry into the Nature and Causes of the Wealth of Nations, 1776), vyplývá, že ekonomické jednání musí být mravně motivované, a proto se na Adama Smitha nemohou při hlubší reflexi celku jeho filosofického, etického a ekonomického díla oprávněně odvolávat neoklasické koncepce hlásající tezi, že "neviditelná ruka" trhu všechno zařídí.Přitom je třeba brát v úvahu, že Adam Smith navazoval jako profesor morální filosofie v Glasgowě na etické koncepce svého přítele Davida Huma, a právě z tohoto širšího rámce je třeba uvažovat o jeho koncepci mravní dimenze ekonomické činnosti. V práci Teorie mravních citů (Theory of Moral Sentiments, 1759) je Smithovi klíčem k vysvětlení lidské povahy cit sympatie (obdobně jako u Davida Huma tzv. fellow feeling), který především znamená schopnost soucitu a solidarity. Na podporu názorů D. Smrekové a Z. Palovičové, které odmítají spatřovat rozpor mezi Smithovou teorií národního hosppodářství a jeho etikou, bych chtěl z filosofickohistorického hlediska zdůraznit, že pasáže z obou hlavních knižních děl A. Smitha byly původně součástí stejného cyklu přednášek.Starost o vlastní zájem neznamená zřeknout se mravní motivace našeho jednání - tuto tendenci lze vysledovat i ve Smithově práci Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. Filosoficko-etickým základem Smithovy teorie národního hospodářství je cit sympatie s lidským životem v různých dimenzích, týká se jak úsilí podnikatele rozmnožit výrobu, tak i úsilí zaměstnance o vyšší mzdu.Jistým nedostatkem těchto jinak velmi dobrých analýz podnětů A. Smitha ke vzniku podnikatelské etiky v knize Podnikateľská a environmentálna etika je pouze to, že při nich není odkazováno k anglickým originálům těchto hlavních Smithových prací, a prameny v anglickém jazyce nejsou uvedeny ani v seznamu literatury.V části druhé kapitoly věnované teoretickým problémům jsou rozebírány především problémy morálky v podnikání, povahy a předmětu podnikatelské etiky a legitimity zisku, je uvažováno i o etických dilematech podnikání a v této souvislosti i o problému, zda má být podnikatelská etika morálkou sebeobětování.Předmět podnikatelské etiky tvoří problémy a otázky, účelu a smyslu podnikání a pravidel, jimiž se má řídit. S tím souvisí i otázky, o jaké hodnoty by se mělo podnikání opírat, do jaké míry by měl podnikatelský svět kromě vlastních cílů akceptovat i závazky vůči společnosti, v jejímž prostředí operuje. V tomto kontextu se dostávají do popředí etické analýzy takové pojmy, jako je legitimní zisk, spravedlivá mzda, konkurence, prosperita, morální závazky a zodpovědnost podniku, ochrana životního prostředí. Při celkovém pohledu na podnikatelskou etiku vycházejí autorky z přesvědčení, že v podnikání není legitimní oddělovat: a) vlastní zájmy a snahy o dosažení zisku b) od závazku uspokojovat cizí potřeby. Podnikatelská etika přitom pochopitelně nemůže jednostranně zdůrazňovat jeden z těchto aspektů, ale má usilovat o jistou vyváženost mezi povinnostmi vůči společnosti a vlastním zájmem. Přitom by však nemělo docházet k neoprávněnému privilegování zájmů vybraných jednotlivců a skupin (tj. možnost prosperity ve zdravé konkurenci by měla zůstat pro každého účastníka tržního procesu zachována) a dále: navzájem konkurující zájmy by se něměly prosazovat na úkor něčích práv.Z normativního hlediska je možné podnikatelskou etiku chápat jako disciplínu, jejíž podstatu tvoří proces zdůvodňování, vypracovávání argumentů, na jejichž podkladě hledáme normy a hodnoty, kterými by se mělo podnikání řídit na rozličných úrovních. Důležité ovšem je, aby na základě argumentů dokázala podnikatelská sféra tyto normy akceptovat v praxi. Právě ve vztahu k praxi chápou autorky termínem podnikatelská etika především soubor morálních normativů (pravidel), které regulují rozhodování a konání podnikatelských subjektů v každodenních situacích, v konkrétních profesních oblastech a činnostech (výroba, obchod, bankovní sféra, reklama, burza...) z hlediska toho, co je žádoucí, abychom činili. Zde je však namístě hovořit spíše o podnikatelské morálce než o etice.V úvahách o etických aspektech dosahování zisku v oblasti podnikání je mimo jiné zajímavě poukázáno na určité podněty teorie Maxe Webera pro tuto problematiku. Max Weber totiž při své analýze kapitalismu postřehl, že orientace jednání na zisk se nespojuje s neomezeným kořistnictvím, nýbrž s racionálním úsilím o zisk na podkladě možností směny. Poněvadž si jsou autorky vědomy jistého úskalí Weberovy koncepce, správně zdůrazňují, že morálku v podnikání je třeba chápat jako schopnost převzít zodpovědnost za to, aby zisk a způsoby jeho dosahování byly legitimní. Termínem legitimní zisk pak chápou takový zisk, který se dosahuje na základě jednání, které je v souladě se zákonem a morálními normami, které společnost považuje za žádoucí a na základě respektu k oprávněným zájmům a potřebám druhých, tj. klientů, spotřebitelů, zaměstnanců aj. (s. 70).Ve třetí kapitole recenzované monografie je zdůrazněno, že cílem environmentální etiky je (v souladu s koncepcemi Hanse Jonase) především obrana budoucího života člověka na zemi, mnohoznačnosti svobody jeho volby. Přitom by environmentální etika měla formulovat méně všeobecná, partikulární pravidla, která by mohla být přijatelná v kontextu konkrétní situace. Environmentální etika jakožto praktická etika si musí klást za cíl dávat podněty k přístupům (politickým, ekonomickým, environmentálním atd.), které by v souladu s bytostnými existenčními zájmy člověka chránily přírodu a přírodní procesy na podkladě našich nejlepších vědeckých znalostí.Po stránce terminologické je podle mého názoru správně upřednostňován pojem environmentální etika, neboť péče o životní prostředí má kromě ekologických aspektů také závažné aspekty politické, sociální a psychologické. Jestliže zároveň přijmeme předpoklad, že životním prostředím člověka jsou závažné politické, sociální, ekonomické a přírodní podmínky jeho existence, potom by environmentální etika měla zohledňovat jako svůj předmět všechny tyto úrovně konání člověka a institucí. Znamená to ovšem, že naše nová ßmlouva s přírodou" nemůže jednoduše nahradit společenskou smlouvu. Podle autorek knihy není možné učinit z přírody subjekt práva, pramen nové etiky, která by převážila nad smluvními vztahy a tradičními mravními kritérii společnosti.Zvláště zajímavé jsou v této kapitole úvahy o axiologické dimenzi environmentální etiky. Podle D. Smrekové a Z. Palovičové je třeba vybudovat takovou axiologii, která by přinesla přesvědčivé důvody pro uznání hodnoty jednotlivých organismů, ale i hodnoty hierarchie superorganických celků - populací, biocenóz, biomů a biosféry. Zároveň je však třeba mít na zřeteli, že chápání hodnot životního prostředí souvisí s interakcí člověka s životním prostředím. Přitom by se ovšem environmentální etika měla vyhýbat absolutizaci, respektive extremizaci jedné hodnoty na úkor hodnoty jiné. V tomto kontextu se ukazuje, že v monografii měla být věnována větší pozornost etické reflexi té skutečnosti, na niž poukazuje ve svých pracích zvláště přední představitel soudobé ekologické filosofie a evoluční ontologie Josef Šmajs. Jde totiž o to, že se osobní spotřeba, na níž je závislé podnikání, stále více stává závažným ekologickým problémem. Řešení této situace si vyžaduje strukturní společenskou změnu, která by i z etického a hodnotového hlediska vedla k optimálnímu omezení soudobého spotřebitelského životního stylu.Čtvrtá kapitola je věnována mimo jiné otázkám etického kodexu podniku. Etický kodex podniku by měl být výsledkem kolektivní diskuse a zahrnovat i princip kolektivního závazku. Přitom by měl jasně definovat práva a povinnosti personálu a poskytovat opěrný bod při rozhodování pracovníků ve specifických situacích.V monografii je též reflektován problém sociální zodpovědnosti podniku. V podstatě existují dva přístupy k tomuto fenoménu. Podle prvního je sociální zodpovědnost projevem toho, že podnik koná v mezích zákona a že poskytuje maximální zisk svým vlastníkům, respektive akcionářům. Jedním ze zastánců této teze je známý ekonom a sociální teoretik M. Friedman. Funkcionální typ uvažování zase zastává stanovisko, že institut sociální zodpovědnosti se může v podniku prosadit jen tehdy, když má podnik z toho nějaké výhody. Proti tomu však autorky zdůrazňují, že orientace na sociální zodpovědnost odpovídá vnitřní potřebě řídících pracovníků založit identitu podniku na morální volbě. Přitom má podnik v rámci své sociální zodpovědnosti k dispozici postupy, které mohou kvalitativně ovlivnit jeho pozici ve společnosti. V této souvislosti však recenzovaná monografie klade podstatný důraz na Jonasovu etickou teorii o zodpovědnosti jako nerecipročním vztahu. Jonasovy myšlenky přitom výrazně ovlivnily styl myšlení vztahující se na problémy životního prostředí a jeho ochrany a výrazně se projevily i při tvorbě morálních kodexů v oblasti mezinárodního podnikání.Závěrem zbývá vyjádřit oprávněné přesvědčení, že kniha D. Smrekové a Z. Palovičové poslouží jako zasvěcená a erudovaná informace pro zájemce o podnikatelskou a environmentální etiku a její filosoficko-teoretická východiska.