Vladimír Groh

* 26. 1. 1895 Holešov na Moravě

† 30. 9. 1941 Brno

Jako absolvent FF UK, kde zapisoval klasickou filologii a klasickou archeologii, se zaměřil na oblast dějin antiky, pro něž se také v Praze habilitoval. Studijní pobyt v Itálii utvrdil jeho pohled na vývoj nejstaršího Říma jako kontinuitu vývoje předhistorického a historického; zde mj. sledoval vývoj ústavních institucí. V r. 1926 se stal prvním mimořádným a 1931 řádným profesorem starověkých dějin na FF MU v Brně (v l. 1936–37 byl děkanem FF). Byl členem KČSN, Učené společnosti Šafaříkovy v Bratislavě, Istituto di studi etruschi a Associazióne romana di archeologia v Itálii. Účastnil se mezinárodních vědeckých kongresů v Poznani, Barceloně, Lyonu, Římě, Florencii, Curychu. V době okupace byl členem odbojové organizace Obrana národa; na jaře 1941 byl zatčen gestapem a posléze v Brně popraven.

Studium antiky chápal jako obecně vzdělávací úkol, podobně jako první profesor klasické archeologie na UK Miroslav Tyrš, v jehož stopách kráčel jako vědec i jako nadšený funkcionář Sokola (byl náčelníkem župy J. Máchala Brno I). Proto si zasluhuje pozornost vedle G. vědecké činnosti i jeho výrazná publikační aktivita v oblasti pedagogické a populárněvědné. Koncem 30. let začalo nakladatelství Melantrich vydávat unikátní řadu Vysokoškolské rukověti (Sbírka vědeckých příruček pro čs. školy a studium soukromé), v jejichž III. Řadě spisů duchovědných byl G. jedním ze tří odborných redaktorů (vedle J. Krále a V. Chaloupeckého). Pro ni napsal Starověk I. Dějiny Blízkého Východu a řeckých počátků (1935) s významným metodologickým úvodem; v důsledku dalších tragických událostí zůstalo dílo torzem. Ještě širší zaměření měly rovněž Melantrichem vydávané kolektivní Dějiny lidstva, kde se G. podílel zprvu na II. dílu (1936) příspěvkem Římské imperium, i na později vyšlém dílu I. (1940) příspěvkem Světla Východu a Hellady. – Vystupoval i s veřejnými přednáškami, z nichž vyšly tiskem Počátky řecké filosofie (v souboru přednášek vydávaných Společností přátel antické kultury pod názvem Řečtí filosofové a mystici, 1926), Doba hellenistická (tamtéž v souboru přednášek Agrární poměry a problémy v antice, 1928) a Úcta svatováclavská. Pravda a legenda, 1928 (v knižnici Přednášky družstva Moravský legionář). Útlá publikace Úcta svatováclavská vyšla před celostátní oslavou svatováclavského milénia, v níž autor viděl výraz zbožného přání o zvýšení svatováclavské tradice v moderní době. Václava hodnotí jako málo úspěšného politika stojícího pod silným vlivem kněží a sleduje zde některé zprávy legend. Skepticky se vyjadřuje o smíru mezi Václavem a Jindřichem I. jako o Václavově úspěchu. V dalším sleduje vývoj kultu tohoto světce spojeného se vznikající svatováclavskou idejí. G. kredo je v závěru: „Osobnost Václavova i jeho kult patří minulosti... Minulost trhala náš národ a podrobovala jeho části...rozmanitým...vlivům“; odtud „je citový poměr náš dnes tak rozdílný vzhledem k jednotlivým jevům minulosti“. Dnes nás „spojuje přítomnost vyznačená osvobozením. V práci o zachování svobody, o rozmnožení kulturních statků a o spravedlivý pospolitý život je naše idea“. – Podobně aktuální cíl sledoval G. překlad z novořečtiny dílka J. E. Chryssafise Tělesná výchova jako hlavní známka veřejného života starých Řeků (1926) a původní práce Sofistické hnutí ve starověku, 1927 (bibliotéka Henriada). Zde G. poprvé pro kulturní veřejnost vykreslil hlavní rysy sofistického hnutí a jeho předpoklady politické, filozofické i obecně kulturní. Ukazuje, že pojem sofistiky byl nám zachován zkresleně a že „z celého mnohostranného, zřejmě i filozoficky důležitého hnutí nalezl největší ozvěnu jen jeden jeho rys, a to rys zrůdnosti“. Z mnoha zajímavých podrobností zaznamenejme postřeh, že se sofistice lépe než v hovoru jednotlivců „daří při řeči ve velkém shromáždění, kde každý jednotlivý posluchač je jen složkou trpně zúčastněné masy“ (tento rys je snad i vyvolán vzpomínkou na situaci v dobře mu známé fašistické Itálii). G. chtěl napsat publikaci o starověkém osvícenství s nezbytným nárokem na kritičnost a vědeckou spolehlivost, které požadoval po knize se širším zaměřením. Obohatil ji dvěma překlady, z nichž anonymní rozhovor O pravdivém a lživém v českém překladu najdeme jen zde. – V r. 1935 začal vydávat nakladatel F. Borový časopis Věda a život, při jehož zrodu stál G. vedle K. Čapka, F. Herčíka ad. Z G. bibliografie je vidět, že časopisu věnoval mnoho sil a že do něho přispěl úvahami, články, sděleními, zprávami, v nichž vystupuje jeho smysl pro aktuálnost a racionální řešení; jde např. o příspěvky Archeologie a legenda o potopě, Z minulosti Habeše, O autonomii vysokých škol, Malý národ, Skutečnost a básnická svoboda, Manichejství aj. – G. názor spočívá v uvědomělém významu daného úseku vědy pro národní kulturu, spojenou s racionálně pojatým humanismem evropským a ideou čs. státu. Tuto ideu uplatňoval v širokém měřítku ve vědecké práci, zvl. v četných vystoupeních zahraničních, především v Itálii, ve veřejném životě a na posledním stupni jí obětoval život, když padl mezi prvními obětmi stanného práva.

Bibliografie:
◦ Státní zřízení římské, 1921;
◦ Řím – studie o jeho počátcích, 1923;
◦ Sofistické hnutí ve starověku, 1927;
◦ Potestas sacrosancta plebejských tribunů, 1923;
◦ Úcta svatováclavská. Pravda a legendy, 1928;
◦ Starý Řím, 1931, zkráceně Život ve starém Římě, 1936, 31939;
◦ Život v antickém Římě, ed. G. Hejzlar, 1967;
◦ Starověk I. Dějiny Blízkého východu a řeckých počátků, 1935.

Sborníky:
◦ Počátky řecké filosofie, Řečtí filosofové a mystici, 1926;
◦ Doba hellenistická, Agrární poměry a problémy v antice, 1928;
◦ Servius Tullius (a další příspěvky), Tvůrcové dějin, ed. K. Stloukal, 1934;
◦ Římské imperium, Dějiny lidstva od pravěku k dnešku (DL) II, ed. J. Šusta, 1935;
◦ Světla Východu a Hellady, DL I, ed. J. Šusta, 1940.

Časopisecképřípěvky:
◦ Transitio ad plebam, Listy filologické (dále LF) 1916;
◦ Sdružení panionské, LF 1917;
◦ La cacciata dei re romani, Athenaeum 1928;
◦ La storia primitiva del Cermalo, Athenaeum 1929;
◦ Atene e Delo: contributi epigrafici, Athenaeum 1932;
◦ Lidské oběti u Římanů, LF 1932;
◦ Etruskové, Věda a život 1935.
A další. Dále přispíval do časopisů Naše věda, Naše doba, it. Historia, Athenaeum, Bulletino della commissione archeologica communale di Roma, Rendiconti della Pontificia Accademia Romana di archeologia, pol. Eos.

Překlady:
◦ J. E. Chryssafis: Tělesná výchova jako hlavní známka veřejného života starých Řeků, 1926;
◦ (anonym) O pravdivém a lživém, in Sofistické hnutí ve starověku, 1927.

Literatura:
◦ J. Štefl: První popravený, V. Bednářová: Ke dni 30. září 1941;
◦ Věda a život 8–9/1945;
◦ J. Ludvíkovský, Za V. G., LF 1/1946;
◦ F. Stiebitz: V. G., Naše věda 8–10/1946;
◦ G. Hejzlar: V. G., Časopis matice moravské 2/1946;
◦ Mnema V. G., ed. J. Češka, G. Hejzlar, 1964 (bibliografii G. prací sestavil Č. Prutký);
◦ J. Bednaříková: V. G. a věda v antice, in Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–39) v evropském kontextu, 1993;
◦ H. L. Kopřiva: Vzpomínka na prof. dr. V. G. (1895–1941), Vlastivědný věstník moravský 3/1995.

rhš