Petr Horák

* 5. 9. 1935 Brno

Po maturitě na Francouzském gymnáziu v Brně (1953) studoval (1953–58) na FF MU v Brně (tehdy přejmenované na Brněnskou univerzitu, později na Univerzitu J. E. Purkyně) historii a archivnictví. Před nástupem vojenské prezenční služby a po ní pracoval jako zaměstnanec dvou okresních archivů: Žďár nad Sázavou, pobočka Velké Meziříčí, a Brno-venkov (se sídlem v Rajhradě). V r. 1962 byl přijat v konkurzu do vědecké přípravy ve FÚ ČSAV v Praze, kterou ukončil v r. 1966 obhajobou kandidátské práce z oboru filozofie. V témže roce získal titul PhDr. na své mateřské univerzitě v Brně. V l. 1965–67 absolvoval studijní pobyt ve Strasbourgu ve Francii. Do r. 1992 byl vědeckým pracovníkem FÚ ČSAV. Habilitoval se r. 1990 na FF MU; tamtéž působí do dubna 1993 jako docent, potom jako profesor dějin filozofie, nejprve na poloviční a od dubna 1993 na plný úvazek. R. 1990 se stal šéfredaktorem FČ. V l. 1995–97 přednášel na univerzitě Paul Valéry v Montpellieru ve Francii. Je externím členem vědecké rady FÚ AV ČR v Praze a členem subkomise pro filozofii a teologii Grantové agentury ČR. Vědecky spolupracuje s Maison des Sciences de l'Homme v Paříži a s Ecole des Hautes Etudes en Sciences Sociales tamtéž, dále s Mezinárodním FÚ v Paříži (Institut International de Philosophie), jehož je dopisovatelem, s Fern Universität v Hagenu a s Francouzským střediskem sociálních věd v Praze (Cefres). Je členem redakční rady časopisu SCeH a redakční rady revue Host. Dlouhá léta působil v redakční radě bohužel zaniklé revue VaŽ.

Navzdory trvalému údivu nad objevováním pro něho nových obzorů filozofie, zůstal silně determinován zájmem o historii, jenž se z původní medievistické specializace (jeho vědecká prvotina, uveřejněná v ČČM, jedná o statutech Konráda Oty), proměnil ve studium možností a předpokladů historického poznání, včetně dějin filozofie. Dějiny filozofie, dějiny idejí či myšlení mu ovšem nepředstavují hledání původní, neměnné pravdy nebo skutečného bytí (autory, kteří tak činí, však obdivuje), jako spíše pohyb, a tedy rovněž obměnu a trasformaci určitých filozofických témat, jež v dějinách evropsko-americké civilizace a kultury vyjadřuje vždy pro danou epochu specifický diskurs, který se neomezuje jen na jazyk filozofie. Z tohoto hlediska zůstává přesvědčeným eurocentristou, který se specializuje na frankofonní filozofii, aniž by zapomínal na filozofii českou a filozofii anglického a německo-rakouského původu, zejména v jejich klasických podobách osvícenského myšlení, jež determinovalo evropskou modernitu. Radikální rozchod postmoderního myšlení se zdánlivě neotřesitelnými hodnotami osvícenství (jako jsou Subjekt, Historie, Pokrok, Rozum a další) nepovažuje za nepochopitelnější, než byl rozchod moderního (novodobého a osvícenského) myšlení s jeho předchůdci. Jeho vlastní odborné snažení více méně logicky vyjádřuje to, co bylo právě uvedeno: sahá od analýz pojetí dějin v historickém pozitivismu přes zkoumání teorií společnosti Frankfurtské školy k interpretaci strukturalismu Lévi-Strauss a pojetí diskursu u Michela Foucaulta, aniž by se vyhýbalo analýzám descartovského a sartrovského cogito, či základů moderní (novodobé) politické filozofie. Hlásí se ke Claude Lévi-Straussovi, J.-P. Sartrovi, Michelovi Foucaultovi, B. Russellovi, R. Aronovi, z klasiků evropské filozofie k M. Montaigneovi, R. Descartovi, Th. Hobbesovi, J. Lockovi a k Voltairovi. Za své přímé učitele považuje především brněnského medievistu profesora Jindřicha Šebánka a štrasburského filozofa a historika filozofie a společenských věd profesora Georges Gusdorfa.

Bibliografie:
◦ Studie z dějin historického positivismu, 1971;
◦ Struktura a dějiny. Ke kritice strukturalismu ve Francii, 1982;
◦ Svět Blaise Pascala, 1986;
◦ Tři studie o francouzské filosofii (s I. Holzbachovou, J. Krobem), 1997.

Sborníky:
◦ Rádl, Klíma, Antologie II, 1989;
◦ Dva přístupy k intencionalitě: Husserl a Russell, O Edmundu Husserlovi, 1991;
◦ Masaryk a Pascal, Rozum a víra, 1991;
◦ E. Mounier o vědě a technice, Nad Meditacemi věků, 1992;
◦ Die Macht des Wissens und die Gewalt des Glaubens, Der Stachel des Befels. IV. Canetti Symposion, ed. J. Patillo-Hess, Wien 1992;
◦ Über die unmögliche Möglichkeit, neue Heimaten zu finden, Neue Heimaten, neue Fremden, ed. W. Müller-Funk, Wien 1992;
◦ Entretiens de Prague, Responsibility/Responsabilité, ed. P. H., J. Zumr, 1992;
◦ La philosophie en Europe, ed. Raymond Klibansky, David Pears, La philosophie en Tchécoslovaquie, Paris 1993;
◦ Filozofický slovník (podíl na zpracování české části), 1994;
◦ Sociologický slovník (Foucault aj.), 1997.

Časopisecké příspěvky:
◦ Dějinná proměna „kritické teorie společnosti“, FČ 1973;
◦ Rozpad pozitivismu v českém meziválečném myšlení – J. L. Fischer, Filozofia 1980;
◦ Pojetí substance u Bolzana a Leibnize, Sartrovo pojetí svobody a jeho kritika Lévi-Straussm, FČ 1981;
◦ K některým tendencím reflexe filosofie dějin v současné francouzské buržoasní filosofii, FČ 1983;
◦ Rousseau a Nietzsche – dva typy pojetí přírody (s M. Havelkou), FČ 1986;
◦ K některým teoreticko-filosofickým aspektům a zdrojům myšlení J. A. Komenského (s V. Heroldem), FČ 1987;
◦ K jedné metafyzické kritice Francouzské revoluce. A. Camus a jeho L'Homme révolté, FČ 1989;
◦ Emmanuel Mounier a Georges Bernanos: pro a proti technickému a vědeckému modernismu, SPFFBU 1992, B 39;
◦ Le problème de l'individu et du sujet: en marge de Michel Foucault, AUC – Philologica 1993;
◦ Michel Foucault, DaS 1994;
◦ O Platónovi a jeho Ústavě (s R. Hoškem), Tvar 1994, č. 6;
◦ Le retour de Michel Foucault (s P. Restenem ad.), Passages 1994, č. 65;
◦ Kritika a obrana modernity, Host 1994;
◦ Voltairovi by bylo 21. listopadu 1994 třista let, FČ 1994;
◦ John Locke und die Toleranz, SPFFBU 1995, B 42;
◦ Převrat (česká verze příspěvku na mezinárodním sympóziu Teror, tyranie a výjimečný stav, Praha 26. 9. 1995), Tvar 1995, č. 17;
◦ Význam Thomase Hobbese pro formování novověké filosofie, SCeH 1995;
◦ Le „sens“ de l'histoire tchèque: de Ernest Denis au-del de la Charte 77 jusqu'aux débats actuels, SPFFBU 1996, B 43.

Předmluvy:
◦ Platon: Ústava, 1993.

Překlady:
◦ Ch. Sealsfield: Rakousko, jaké je, 1992;
◦ M. Foucault: Diskurs, autor, genealogie, 1994;
◦ F. Furet: Promýšlet Francouzskou revoluci, 1994;
◦ E. Cassirer: Filosofie symbolických forem II, 1996;
◦ kromě toho přeložil, opatřil úvodem a publikoval ve FČ a v Hostu řadu francouzských studií.

Edice:
◦ František Weyr: Pojem puče, FČ 1995.

a