Záviš Kalandra

* 10. 11. 1902 Frenštát pod Radhoštěm

† 27. 6. 1950 Praha

Pocházel z rodiny lékaře Břetislava K., spolupracovníka T. G. Masaryka a F. Krejčího. Po maturitě v r. 1922 na klasickém gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval na FF UK klasickou filologii a filozofii. V r. 1923 vstoupil do KSČ a byl s I. Sekaninou v l. 1925–27 ve vedení Kostufry (Komunistická studentská frakce). Publikoval v jejím časopisu Avantgarda. Jako novinář působil v komunistickém tisku (česká redakce Meztiskoru, Mezinárodní tisková korespondence, tiskový orgán III. internacionály, 1928 Rudý večerník, 1930–36 Rudé právo, Haló noviny, Tvorba). V r. 1936 po VII. sjezdu KSČ mu nebyla vydána nová stranická legitimace pro jeho politické postoje ke stalinismu, moskevským procesům a k nástupu fašismu. V r. 1937 vydával časopis Proletář, v r. 1938 Proletářské noviny, v l. 1936–38 byl spolupracovníkem Světozoru, v r. 1938 spoluredigoval Naučný slovník aktualit 1938, v l. 1938–39 přispíval do Přítomnosti. V říjnu 1939 byl zatčen a do r. 1945 vězněn v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Do Prahy se vrátil v červnu 1945. Kromě příspěvků do sociálně demokratického Cíle a do národně socialistického Slova pracujících se věnoval zejména vědecké práci. V listopadu 1949 byl zatčen a v procesu s Miladou Horákovou ad. odsouzen 8. 6. 1950 k trestu smrti.

K. se filozofické problematice věnoval již ve své první rozsáhlejší práci Parmenidova filosofie (dokončil ji ve druhé polovině 20. let jako práci dizertační, ale před obhajobou si ji vyžádal zpět; část byla zveřejněna ve výboru Intelektuál a revoluce, 1994, celá v r. 1997). Chce interpretovat Parmenidovo učení na základě pochopení Parmenidovy perspektivy a filozofického prostředí, ve kterém jeho dílo vznikalo. Odmítá ahistorický přístup a nedostatek historického smyslu. Vychází z protikladu mezi iónskou přírodní filozofií, kterou nazývá cyklickým monismem, a Parmenidovou koncepcí věčně totožného bytí, z protikladu, který sleduje v rovině ontologické i gnozeologické (preference smyslového poznání v iónské filozofii a Parmenidův důraz na poznávání nezávislé na bezprostřední percepci). Rozebírá Parmenidovu kosmologii, jeho psychologii a za hlavní princip jeho systému pokládá větu „všechno zároveň“. V Parmenidově filosofii se již projevil vliv Hegelův a zejména Marxův. V K. pojetí je marxismus otevřeným systémem, který se v dialogu neustále rozvíjí a který nemohou svazovat vnější omezení. Tento přístup uplatnil K. zejména ve dvou tematických okruzích svého filozofování – při analýze formování a působení ideologických systémů a v problematice antropologické. Vedle vlivu filozofie mladého Marxe na K. stále intenzívněji působil i S. Freud. Projevilo se to např. v textech Princip slasti a princip reality v umění (1935) nebo Čin André Bretona (1935) i v K. vztahu k docenění psychických momentů lidské individuality v surrealismu. Freudovou teorií snů se zabýval i kriticky v práci Skutečnost snu (rukopisné torzo z l. 1948–49; část uveřejněna ve sb. Intelektuál a revoluce). Osobitý marxistický přístup se projevil i v řadě K. článků, ve kterých se věnoval významným postavám našeho i světového myšlení. Dokázal věcně přistoupit k filozofii A. Schopenhauera, který je mu „nejmaterialističtějším z idealistů“, s uznáním hovořil i o F. Nietzschovi, z osobností české filozofie se zabýval F. Krejčím a F. Palackým. Značnou pozornost věnoval Masarykovi, kterého srovnával s Tolstým, Dostojevským a Šaldou. Druhou část K. myšlenkového odkazu tvoří práce historické. Věnoval se významu husitství pro přítomnost, nejstarším českým dějinám, zejména pravosti a době vzniku Kristiánovy legendy a interpretaci pověstí Kosmovy kroniky, které pokládá za euhemerizované (racionálně a kauzálně vyložené) pohanské mýty a rituály (České pohanství, 1947), událostem roku 1848 a formování slovenského národního vědomí. Třetí částí K. tvorby je politická publicistika. Problematice mezinárodních konferencí o míru a odzbrojení věnoval soubor Zapovězená Ženeva (1932), dále se zabýval stalinistickými moskevskými procesy i situací ve Španělsku a po 2. světové válce vydal spisek o antisemitismu.

Bibliografie:
◦ Zapovězená Ženeva. K mezinárodnímu protiválečnému kongresu, 1932;
◦ Znamení Lipan, 1934;
◦ Odhalené tajemství moskevského procesu (s J. Guttmannem), 1936;
◦ O španělskou revoluci, 1936;
◦ Druhý moskevský proces (s J. Guttmannem), 1937;
◦ (František Kohout) Socialismus a antisemitismus, 1946;
◦ České pohanství, 1947;
◦ (Juraj Pokorný) Zvon slobody, 1948;
◦ Intelektuál a revoluce, ed. J. Brabec, 1994 (Čin André Bretona, Princip slasti a princip reality v umění, Mácha a Palacký, Za profesorem F. Krejčím, Arthur Schopenhauer, T. G. M., L. N. Tolstoj a T. G. Masaryk, Čertovo dobro a zlo, Religiosita a poznání u T. G. M. a F. X. Š., Odhalené tajemství moskevského procesu, Druhý moskevský proces, Parmenidova filosofie, Skutečnost snu);
◦ Parmenidova filosofie, 1997.

Sborníky:
◦ Mácha a Palacký, Ani labuť, ani Lůna, 1936.

Časopisecké příspěvky:
◦ Za profesorem F. Krejčím, Tvorba 1934, č. 3;
◦ Čin André Bretona, Doba 1935, č. 15–16;
◦ Arthur Schopenhauer, Haló noviny 1935, č. 259;
◦ L. N. Tolstoj a T. G. Masaryk, Tvorba 1935, č. 47;
◦ Princip slasti a princip reality v umění, Volné směry 1935;
◦ T. G. M., Tvorba 1935, č. 51;
◦ Čertovo dobro a zlo, Tvorba 1936, č. 7 a 8;
◦ Religiosita a poznání u T. G. M. a F. X. Š., Plamen 1969.

Literatura:
◦ Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice, 1950;
◦ S. Strohs: Marxisticko-leninská filosofie, 1962;
◦ M. Hübl: Z. K., DaS 1968;
◦ V. Effenberger: Z. K., Orientace 1968;
◦ A. Breton: Otevřený dopis P. Eluardovi, Analogon 1969;
◦ J. Brabec: Z. K., Orientace 1969;
◦ Lexikon české literatury 2/II, 1993;
◦ J. Brabec: Doslov, in Z. K.: Intelektuál a revoluce, 1994.

jz