Ladislav Klíma

* 22. 8. 1878 Domažlice

† 19. 4. 1928 Praha

Od r. 1889 navštěvoval gymnázium v Domažlicích, ale v septimě (1895) byl vyloučen ze všech „cislajtanských“ rakouských škol pro urážku panující dynastie, které se dopustil ve školní kompozici. Na přání otce, úředníka v advokátní kanceláři a regionálního politika, stoupence T. G. Masaryka, pokračoval ve studiu na gymnáziu v Záhřebu, ale po půl roce se vrátil domů, „rozhodnut, že do žádné školy už nevkročí a žádnému povolání se nebude věnovat“. Toto rozhodnutí, které K. během svého života v podstatě už nezměnil, bylo důsledkem velmi brzy vyhraněného charakteru a hluboce prožívaného zájmu o filozofii. Po návratu ze Záhřebu bydlel tři roky s otcem v jeho usedlosti v Modřanech u Prahy a po dosažení plnoletosti, kdy mu byl vyplacen dědický podíl po zemřelé matce a sestře, osamostatnil se a žil z těchto peněz. Vystřídal několik pobytů (Plzeň, Železná Ruda, Curych, tyrolský Landeck) v doprovodu otcovy druhé ženy, jež byla o pouhé tři roky starší než K. V r. 1904 se vrátil do Prahy, usídlil se na Smíchově a tam napsal a v témže roce vlastním nákladem anonymně vydal svou první knihu Svět jako vědomí a nic. Výtisky zaslal redakcím časopisů a několika významným představitelům české vědy a kultury. Kniha zůstala bez povšimnutí. Až téměř po dvou letech ji s uznáním recenzoval E. Chalupný, kterého na ni upozornil O. Březina. Oba se pak stali K. celoživotními příznivci a mecenáši. Po vydání první knihy K. několikrát změnil pražské bydliště. S výjimkou psaní aforismů se však literární tvorbě nevěnoval. V r. 1906, kdy mu docházely zděděné peníze, přijímá otcovo pozvání a stěhuje se k němu do Modřan. Pro vlastní potěšení popisuje tisíce stránek beletristickými příběhy, do nichž vkládá své filozofické ideje. Zároveň se odhodlává svou filozofii také žít. Experimenty s „deoesencí“ však ztroskotávají a K. se rozhoduje „pro provizorní návrat k lidskému“. R. 1909 umírá jeho otec a dědictví po něm, o které svou nepraktičností z velké části přišel, mu zajišťuje další několikaletou existenci. Po dvouleté epizodě v Horoušánkách u Úval, kde žil u své macechy a jejího druha, odchází r. 1915 „se zcela prázdnou kapsou“ do Vysočan, kde v periferním hotýlku Krása bydlí až do konce života, odkázán na podporu několika přátel. Jeho filozofická tvorba pokračuje po vydání první knihy převážně jen v dopisech, často obšírných, přátelům, které byly dosud jen zčásti publikovány. Po r. 1918 začíná častěji přispívat do pražských časopisů (Tribuna, Tvorba, Ruch filosofický, České slovo, Právo lidu, Rozvoj aj.) různými úvahami, z nichž sestavuje a 1922 vydává svou druhou knihu Traktáty a diktáty. V témže roce má v Národním divadle premiéru satirická komedie Matěj Poctivý, kterou napsal společně s dramatikem Arnoštem Dvořákem a jejíž uvedení skončilo veřejným skandálem. Druhý soubor esejů Vteřina a věčnost publikuje v r. 1927. Dožívá se ještě druhého vydání Světa jako vědomí a nic a v r. 1928, kdy jeho organismus oslabený přemírou alkoholu podléhá tuberkulóze, vychází jediné beletristické dílo, jež sám připravil k tisku, „romanetto“ Utrpení knížete Sternenhocha.

Podobně jako jeden z jeho inspirátorů Friedrich Nietzsche, formuloval K. své názory aforisticky. Proto každý pokus o ucelený obraz jeho filozofie poskytuje více interpretačních možností. Shoda může panovat snad jen v tom, že jde o variantu extrémního subjektivismu. K. vyšel z Schopenhauerovy úvahy o čtyřech kořenech věty o důvodu a dovedl ji k závěru o absurdnosti celé logiky. Dalším krokem bylo zrušení primátu objektu a proklamace absolutní svobody subjektu. Z absurdní podstaty logiky vyplynulo, že neexistuje rozdíl mezi pravdou a fikcí, že všechno je absurdní a že jedinou jistotou je vědomá vůle, vůle jakožto vědomí. Tato vědomá vůle je souhrnem konečného množství jakýchsi atomů vědomí, které se neustále slučují a rozlučují. Každý takový atom se v průběhu „světového roku“ sloučí se všemi ostatními myšlenkovými atomy, „a stane se tak za dobu světového roku tím, čím je svět v každém momentu“. Každý atom má tedy podíl na věčnosti a nesmrtelnosti, stírá se podstatný rozdíl mezi bděním a snem, mezi životem a smrtí, vše se vzájemně ruší a lidstvo provozuje životní hru, v níž nemůže nic ztratit ani získat. Tento lhostejný svět pak utváří podle své vůle a vtiskuje mu svou podobu suverénní individuum, jež má k tomuto světu vztah jako všemocný bůh. K. označuje tento postoj jako „egosolismus“ a „egodeismus“. S tím souvisí i další charakteristikon, které K. své filozofii dává: ludibrionismus. To je poslední odpověď na otázku, co je svět: „Svět je absolutní hříčkou Mé absolutní Vůle... Svět je to, co v každý okamžik já z něho míti chci.“ K. se snažil aplikovat své názory i na vlastní životní praxi. Uváděl se do extatických stavů, v nichž prožíval pocit božské suverenity vůči světu i vůči svému tělu. Tyto stavy označoval pojmem „deoesence“. Několik let se vážně zabýval suicidní myšlenkou, aby si dokázal, že není podstatný předěl mezi životem a smrtí. Nakonec se k tomuto kroku neodhodlal, ale neustále s ním experimentoval alespoň ve svých beletristických dílech, včetně tří dramat diktovaných přítelkyni z posledního nemocničního lůžka (Lidská tragikomedie, Dios, Edgar). V souladu se svými filozofickými východisky posuzoval K. i společenskou a historickou problematiku. Kritizoval šosáctví, malost, hamižnost a nedostatek vznešených idejí v politickém i soukromém životě české společnosti. V historii vyzvedával a jako příklad současnosti za vzor dával silné osobnosti, které podle jeho názoru vtiskovaly svou vůli dějinám a ovlivňovaly jejich chod: Caesara, renesanční hrdiny, Napoleona, Žižku, husity apod. Obdobné postavy si volil za hrdiny i ve svých románech a novelách. – K. nonkonformní dílo bylo dlouhou dobu vytlačováno na okraj kulturního dění nebo i zakazováno. Přesto nebo i právě proto inspirovalo řadu tvůrců v české literatuře, výtvarném umění a hudbě. V posledních letech proniklo jeho dílo také do Francie a Německa, jednotlivé knihy byly přeloženy do italštiny, polštiny a maďarštiny.

Bibliografie:
◦ Svět jako vědomí a nic, 1904, 21928, reprint 1990, 1991;
◦ Traktáty a diktáty, 1922, 21948, 31995;
◦ Matěj Poctivý (s A. Dvořákem), 1922;
◦ Vteřina a věčnost, 1927, 21946;
◦ Utrpení knížete Sternenhocha, 1928, 21990, 31990;
◦ Soud Boží. Novela z dob renaissance, 1928, 1991;
◦ Slavná Nemesis a jiné příběhy, 1932, reprint 1991;
◦ Arkanum. Cogitata, sentence, 1934, reprint 1990;
◦ Vlastní životopis filosofa L. K., 1937, reprint 1992;
◦ Filosofické listy L. K., 1939, 21993;
◦ List o illusionismu a Ivanu Karamazovu, 1940;
◦ Duchovní přátelství. Vzájemná korespondence L. K. s E. Chalupným a O. Březinou, 1940, reprint 1990;
◦ Juvenilie, 1941;
◦ Boj o Vše. Deníky a korespondence s přáteli z let 1909 až 1917, 1942, 21995;
◦ Čtyři listy filosofa L. Klímy psané ing. dr. Antonínu Křížovi, 1948;
◦ Mezi skutečností a snem, 1953, reprint 1990;
◦ Vteřiny věčnosti. Prózy, listy, eseje, sentence. Výbor z díla, 1967, 21989, 31990;
◦ Český román. Torzo, Orientace 1967, 21993;
◦ Lidská tragikomedie, Plamen 1968, 21991, 31992;
◦ Cholupický den, 1976;
◦ Melia. Paternoster I, Vídeň 1983, 2Praha 1991;
◦ Aforismy a sentence. Paternoster II, Vídeň 1984;
◦ Jsem Absolutní Vůle. Texty z pozůstalosti, 1987, 21991;
◦ Dios, 1991;
◦ Victoria Aeterna. Výbor z próz, esejů a dramat, 1992;
◦ Měj odvahu k sobě. Výbor z dopisů Antonínu Pavlovi z let 1913–1925, 1993;
◦ O Solovjevově etice, 1993;
◦ Velký román. Sebrané spisy IV, 1996;
◦ Výbor z díla, 1997.

Literatura:
◦ J. Kodíček: Autor knihy, jež nebyla čtena, Stopa 1910–11;
◦ E. Chalupný: Studie o Otokaru Březinovi a jiných zjevech českého umění a filosofie, 1912;
◦ F. Halb: Z mladé české filosofie, Zádruha 1913;
◦ F. X. Šalda: Filosof-básník, Tribuna 1922 (Časové i nadčasové, 1936);
◦ F. Pelikán: Filosofický illusionista a ludibrionista, Národní listy 30. 4. 1922;
◦ E. Chalupný: Za filosofem-básníkem, Literární rozhledy 1927–28;
◦ J. L. Fischer: L. K.: Svět jako vědomí a nic. Traktáty a diktáty. Vteřina a věčnost, Naše věda 1927–28;
◦ P. Eisner: L. K. gestorben, Prager Presse 20. 4. 1928;
◦ K. Čapek: L. K., Lidové noviny 20. 4. 1928 (O umění a kultuře III, 1986);
◦ J. L. Fischer: L. K., Slawische Rundschau 1928;
◦ E. Chalupný: Dopisy Otokara Březiny, 1931;
◦ J. Kabeš: K profilu L. K., Rozhledy po literatuře a umění 1934;
◦ J. Kabeš: L. K. filosofie pro věčnost, Literární noviny 1938;
◦ L. Svoboda: Korespondence L. K., SR 1940;
◦ J. Patočka: L. K.: Filosofické listy. Duchovní přátelství, ČM 1941;
◦ J. Kabeš: L. K. filosofie češství, 1945;
◦ L. K., filosof-básník, ed. K. Bodlák, R. Vápeník; S. Strohs: L. K., Plamen 1965;
◦ J. Němec: K. příklad, Tvář 1965;
◦ J. Zumr: Filosof hrdé lidskosti, in L. K.: Vteřiny věčnosti, 1967;
◦ J. Patočka: L. K.. Pokus o rozbor klíčových tezí, Orientace 1967 (též Kritický sborník 1992);
◦ K. Bodlák: L. K. po dvaceti letech, Orientace 1967;
◦ J. Viewegh: Několik poznámek o L. K., Sešity pro mladou literaturu a diskusi 1968;
◦ J. Hermach, Před padesáti lety zemřel český filosof, Svědectví (Paříž) 1979;
◦ J. Svoboda: L. K. – filosof smířlivého vzdoru, FČ 1980;
◦ J. Zumr: L. K. Filosof – básník – dramatik, Dramatické umění 1989;
◦ J. Sirotek: L. K. – bohočlověk? Prostor 1989–90;
◦ I. Fic: Vědomé a sebevědomé „Nic“, in L. K.: Utrpení knížete Sternenhocha, 1990;
◦ M. Pauza: Utrpení knížete L. K., in L. K.: Utrpení knížete Sternenhocha, 1990;
◦ I. Dubský: Diskurs na téma jedné K. věty a jiné eseje, 1991;
◦ J. Chalupecký: L. K., in L. K.: Victoria Aeterna, 1992;
◦ J. F. Typlt: Černě strmí smrt, Host 1994;
◦ ČF ve 20. století, 1995;
◦ E. Abrams: Úvod, in L. K.: Velký román, 1996.

jzu