Jan Amos Komenský

* 28. 3. 1592 Nivnice nebo Uherský Brod

† 15. 11. 1670 Amsterodam

Vyššího vzdělání se mu dostalo až v šestnácti letech na přerovské Bratrské Akademii, fungující pod ochranou Karla staršího ze Žerotína. Akademii navštěvoval v l. 1608–11 a již zde se seznámil s antitrinitárním sociniánským pojetím Boha. V l. 1611–13 studoval na kalvínsky orientované vysoké škole v Herbornu a poté krátce pobyl na univerzitě v Heidelbergu, kde si v lednu 1614 koupil od vdovy po profesoru matematiky Christmannovi rukopis epochálního Koperníkova spisu De revolutionibus orbium coelestium. V l. 1614–18 byl rektorem přerovské školy, na níž předtím studoval. V tomto období koncipoval své první spisy (historické a encyklopedické). V l. 1618–21 vedl bratrskou školu a stál v čele bratrského sboru ve Fulneku, který patrně opustil počátkem r. 1622. V l. 1622–27 prožívá nejtěžší období svého života; v období pronásledování nekatolíků po porážce českých stavů po bitvě na Bílé hoře ztrácí své nejbližší a žije ve vlasti jako psanec. Nejbezpečnější úkryt našel na brandýsském panství Karla st. ze Žerotína, kde koncipoval též své kontemplativní literární texty, především Labyrint světa a ráj srdce. V r. 1628 opouští navždy svou vlast a uchyluje se do polského Lešna, kde píše své zásadní pedagogické spisy (Velká Didaktika) a také svá díla pansofická (např. Prodromus pansophiae). Pro svou pansofii dostává se zde do konfliktu se svými konzervativními souvěrci, kteří jej obviňují z kažení mládeže, již na lešenském gymnáziu vzdělával, a ze zatemňování křesťanské moudrosti pohanským věděním. V l. 1641–42 působil v Anglii, kam byl pozván představiteli anglického revolučního parlamentu a v r. 1642 vstoupil do služeb rodiny de Geerů, kteří jej pak finančně podporovali po celý jeho život. Ve švédských službách působil v severopolském Elblagu (1642–48) a poté krátce pobýval opět v Lešně. V l. 1644–45 se účastnil mírových rozhovorů mezi zástupci katolíků, luteránů a kalvinistů v Toruni. Torunská colloquia charitativa neskončila úspěšně, avšak zhruba od této doby začal K. pracovat na svém hlavním díle Obecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica). Čtyři roky pracoval na reformě vzdělání v Sedmihradsku (1650–54) a po krátkém pobytu v Lešně se přestěhoval do Amsterodamu, kde strávil posledních čtrnáct let svého života. V l. 1656–57 vyšly v Amsterodamu jeho sebrané pedagogické spisy (Opera didactica omnia) a zde také koncipoval a vydával své polemiky proti sociniánům a pracoval na dokončení své Obecné porady. V l. 1665–70 psal svůj „myslitelský deník“, v němž se pozoruhodným způsobem dovršuje K. myšlení. Tento rukopis, nazvaný Clamores Eliae, byl jako K. text identifikován až v 60. letech 20. století. – Místo posledního odpočinku našel K. v Naardenu, městečku nedaleko Amsterodamu.

K. pansoficko-reformátorský systém, syntetizovaný ve spise De rerum humanarum emendatione consultatio catholica I–VII (celý rukopis byl nalezen 1935) čerpal z tradice české reformace, z vlivů protestantské reflektované druhé scholastiky (J. H. Alsted), paracelsismu, renesančního novoplatonismu a přírodní filozofie (T. Campanella), německé teosofie (J. Böhme) a byl inspirován dobovým hledáním vědeckých metod (J. Aconcio, F. Bacon ad.) a myšlenkami M. Kusánského. K. měl též pozitivní vztah k rosekruciánům, především prostřednictvím J. V. Andreae, jehož spisy K. opatroval s velkou pečí; když mu shořela v Lešně v r. 1648 celá jeho knihovna, usiloval na prvním místě o znovunabytí všech hlavních Andreaeových děl. Od 40. let 17. století zrálo jeho dílo ve stálé konfrontaci s filozofií R. Descarta, přesto však zůstalo jednou z podob nedescartovské alternativy evropského myšlení 17. století. – Cílem K. práce byla strukturální reforma společnosti v oblasti politické, sociální, náboženské a kulturní, včetně reformy vzdělanosti a vědění. Reformu chtěl opřít o fundované poznání přírodní i společenské reality, jež měla poskytnout pansofie (vševěda); její metafyzickou základnu rozpracoval v díle Obecná porada, jímž se řadí mezi dovršitele christianizace novoplatonismu. K. myšlenkový vývoj lze rozčlenit do tří etap, jež se od sebe liší pojetím světa a člověka. První období je možno charakterizovat jako období světa jako divadla (1614–22). Hlavním dílem tohoto období je spis Theatrum universitatis rerum. Druhé období (1622–27) je charakteristické pojetím světa jako labyrintu, stěžejním dílem tohoto období je Labyrint světa a ráj srdce. Ve třetím období (1628–70) je svět pochopen jako dílo nápravy a člověk již není chápán ani jako divák v divadle světa, ani jako zmatený poutník v jeho labyrintech, nýbrž jako účastník na jeho zásadní reformě. Hlavním dílem třetího období je Obecná porada. Náprava lidských věcí, která je podle K. plodem celých dosavadních lidských dějin, je v Obecné poradě vsazena do svérázného, novoplatonismem inspirovaného metafyzického schématu. Bůh je tvůrcem čtyř pansofických světů (mundus), jejichž následnost signalizuje i sestupnou ontologickou úroveň (svět možnosti, svět archetypů, svět andělský a svět hmotný). Ontologicky nejméně nobilitní svět hmotný je iniciován stvořením tří principů; hmoty, ducha a světla (materia, spiritus et lux), jejichž vzájemným prostupováním a interakcemi vzniká stupnice vždy vyšších forem jsoucího: elementy, páry, nerosty, rostliny, živočichové a člověk. Tento vzestupný proces nazývá K. „dílo přírody“ (opus naturae). Člověk, jakožto vrchol rozvoje přírody, je spolutvůrcem tří dalších pansofických světů: světa tvorby, světa morálního a světa duchovního (mundus artificialis, mundus moralis, mundus spiritualis). Duchovní svět je předstupněm posledního pansofického světa; světa věčného (mundus aeternus), v němž se vše vrací zpět k Bohu. Rozvoj (evolutio) přírody je zákonitý proces a jeho pokračováním jsou i lidské dějiny, které navzdory všem regresům (jejichž obdobou v přírodě jsou degenerativní procesy) směřují k vyvrcholení v Božím království na zemi. Strukturální reforma lidských věcí má k jeho nastolení připravit podmínky; jedním z hlavních předpokladů tohoto nového věku lidstva, který označuje mj. jako fructus historiae (plod dějin), je všeobecný mír, přátelství a spolupráce mezi národy, k nimž má napomáhat tzv. parlament světa. O náboženské smíření má pečovat tzv. světová konsistoř církví a úsilí o šíření vzdělanosti a pěstování vědění má zajišťovat univerzální organizace zvaná Sbor světla. Pro tyto názory je K. považován za jednoho z předchůdců ideje Organizace spojených národů a jejích institucí, v náboženské oblasti pak myšlenky ekumenismu. Člověk stojí na vrcholu vzestupné stupnice přírody. Od vyšších živočichů se člověk neliší rozumem či řečí (neboť i zvířata mají zárodky těchto mohutností), nýbrž svobodou vůle a schopností činu. V Kusánově duchu odhalování nekonečnosti v konečném prohlašuje K. v knize Pansofie díla Obecná porada, že člověk není obrazem Božím jen rozumem a svobodnou vůlí, ale i určitou formou nekonečnosti. V tomto kontextu se setkáváme s nejpozoruhodnější Komenského definicí člověka, jako „svobodné bytosti, jež v nekonečnu nekonečně sama sebe tvoří“ (Producenda fuit creatura indeterminata in infinito infinite seipsam agens). Svobodu chápe jako nejvyšší lidskou hodnotu, kterou je třeba osvobodit od nadvlády všech dogmat a kultů. Vyslovuje se proti útisku náboženského přesvědčení, a to nejen ze strany katolíků, ale i luteránů a kalvinistů. Svobodu posléze charakterizuje jako „právo lidské přirozenosti“ (ius naturae humanae). K. noetika není senzualistická, ale usilovala o syntézu racionalismu a empirismu. Poznání vzniká stálou interakcí mezi obsahy mysli, jejichž základem jsou určité vrozené schopnosti a pojmy, a zkušeností (experientia). Poznání je dáno třemi principy: smysly, rozumem a vírou. Rozum má korigovat smyslové poznání, víra poznání rozumové. K. patřil k nejvýznamnějším triadickým myslitelům evropské filozofie a byl kritikem dualismu. Triadismus chápal jako základní interpretační schéma reality a jako předpoklad filozofického obratu od substančního k protostrukturnímu chápání reality. Věci neuvádí jen jako substance, ale zvláště na konci své tvorby jako struktury, jejichž definice je překvapivě moderní (Janua rerum). Termín struktura, používaný v 16. a 17. století jen okrajově (např. v astronomii nebo biologii), se u K. stává ontologickou kategorií.

Vliv Komenského díla je značný. V Anglii se vytvořila ještě za jeho života skupina učenců (tzv. komeniáni), k jeho dílu se přihlásil G. W. Leibniz, ovlivnil i J. G. Herdera. Naopak ostře jej kritizoval P. Bayle a ovlivnil tak názor mnoha osvícenců. V 19. a v 1. polovině 20. století byl K. uznáván především jako zakladatel pedagogického realismu a reformátor škol a výchovy, v posledních desetiletích roste zájem o Komenského jako filozofického myslitele. V české filosofii se Komenským zabývali J. Kapras, T. G. Masaryk, F. Drtina, V. Hoppe, J. Tvrdý, E. Rádl, J. Patočka, J. Popelová, R. Kalivoda. Ze zahraničních autorů především J. Piaget, G. Sarton, E. Spranger, B. Suchodolski, K. Schaller, E. Schadel ad. T. G. Masaryk nazval K. prvním panevropanem. Dnes je K. dílo ještě aktuálnější než v Masarykových časech, neboť K. antiimperiální pojetí evropské jednoty získavá opět na závažnosti.

Bibliografie:
◦ Via Lucis. Cesta světla, 1961;
◦ De rerum humanarum emendatione consultatione catholica, 1966 (česky Obecná porada o nápravě věcí lidských, 1992);
◦ Theatrum universitatis rerum, Opera omnia 1, 1969;
◦ Prima philosophia, Opera omnia 18, 1974;
◦ Unum necessarium, Opera omnia 18, 1974;
◦ Labyrint světa a ráj srdce, Opera omnia 3, 1978;
◦ Physicae synopsis, Opera omnia 12, 1978;
◦ J. A. K. O sobě, ed. A. Molnár, N. Rejchrtová, 1987;
◦ Spisy o první filosofii, eds. V. Balík, V. Schifferová, 2016.

Literatura:
◦ J. Kvačala: Johann Amos Comenius, sein Leben und seine Schriften, 1892;
◦ J. Kapras: Nástin filosofie J. A. K., 1894;
◦ J. V. Novák: Literatura o filosofii K., ČM 1900;
◦ J. V. Novák, J. Hendrich: J. A. K. Jeho život a spisy, 1932;
◦ D. Čyževskyj: Ztracené části Pansofie K. nalezeny, Slovo a slovesnost 1935;
◦ J. Patočka: Aristoteles, jeho předchůdci a jeho dědicové, 1964;
◦ K. Schaller: Die Pädagogik des J. A. Comenius und die Anfange des pädagogischen Realismus in 17. Jahrhundert, Heidelberg 1967;
◦ P. Floss: Příroda, člověk a společnost v díle K., 1968;
◦ P. Floss: J. A. K., od divadla věcí k dramatu člověka, 1970;
◦ K. Floss: Triady v myšlení a tvorbě, SCeH 1983;
◦ J. Popelová: Filozofia J. A. K., 1985;
◦ P. Floss: Die Entwicklung der philosophischen Terminologie Komenskýs und einige Aspekte der Geschichte des substanziellen und systemmässigen Denkens, Acta Comeniana 1987;
◦ E. Schadel: Komenskýs Emendationstriadik im reformatorischen und speziell sozinianischen Umfeld, SCeH 1988;
◦ P. Floss: Labyrint srdce a ráj světa, 1992;
◦ R. Kalivoda: Husitská epocha a J. A. K., 1992;
◦ R. Palouš: Komenského Boží svět, 1992.

pf