Oldřich Kramář

* 16. 6. 1848 Vysoké nad Jizerou

† 18. 4. 1924 Praha

Středoškolská studia absolvoval v Liberci a Praze, kde v r. 1866 maturoval na Akademickém gymnáziu. Na FF v Praze zapisoval srovnávací a klasickou filologii a filozofii, zajímal se rovněž o matematiku a přírodní vědy; PhDr. 1869. Po krátkém učitelském působení v Přerově a Praze učil 20 let (nejčastěji latinu, řečtinu, němčinu a filozofickou propedeutiku) na gymnáziu v Jičíně. V l. 1870–76 se pokoušel o docenturu filozofie v Praze, Vídni a Krakově. Ze zdravotních důvodů odešel v r. 1895 ze školské služby. Poslední léta strávil v Praze, jeho kontakty s tamějším vědeckým životem byly však řídké. V r. 1911 ho Jednota filozofická jmenovala svým čestným členem. Podle J. Tvrdého (studoval na jičínském gymnáziu) K. uměl u studentů vzbudit zájem o psychologii a pěstovat smysl pro metafyziku.

Vyšel z Herbartovy filozofie, avšak už v první své knize Das Problem der Materie (1871; tento spis předkládal při žádostech o habilitaci) se v některých ohledech od ní odchyluje. Své pojetí filozofie rozvíjel především v pojednání O nevědomých představách a v obsáhlém díle Die Hypothese der Seele. Stručně je vyložil ve statích Základy metafysiky a Poměr ústrojenstva k vesmíru. O Herbartovi se v nich vyjadřuje kriticky („jeho metafyzika arci významu už pozbyla, i metafyzické základy jeho psychologie nemají již platnosti“), své vlastní názory však formuluje často právě v konfrontaci s jeho stanovisky. (Přehled svých výhrad vůči Herbartově filozofii podal v pojednání O nevědomých představách.) – Podle J. Krále patří K. k „několika málo metafyzikům, jimiž se může vykázat česká filozofie“. Filozofii chápal jako soubor filozofických disciplín: metafyziky, sociologie, logiky a psychologie. Za předmět logiky pokládal nejen formy myšlení, ale vůbec „poznání, jeho prameny, prostředky a přirozené obmezení“; poukazoval na souvislost logiky s jazykozpytem. U metafyziky, jednající o „věčných základech všech úkazů“, zdůrazňoval její závislost na empirických poznatcích. „Žádná aprioristická pojmová konstrukce, žádný domnělý logický imperativ nám nemohou zjevit podstatu světa a jeho úkazů.“ Filozofie začíná pozorováním, analýzou, srovnáváním faktů („daného“). Toto „dané“ vede filozofa k vědomí, v němž je vše dáno. Všechno poznání je „uzavřeno v mezích našeho vědomí, veškerá transcendence, tj. veškeré vykročení z jeho mezí, je vyloučeno“. Odtud i K. důraz na psychologii. (F. Krejčí v recenzi knihy Die Hypothese der Seele konstatoval, že její titul ukazuje ne šíři zkoumaných problémů, ale místo, z něhož autor hledí proniknout k záhadě všehomíra.) Podle K. je možné z metafyzického hlediska chápat každý živý organismus, který se z fyziologického hlediska jeví jako „suma malých organismů sloučených ve spletitý celek“, jako „sumu v celek spojených individuálních vědomí“. Nepochybná kontinuita úkonů i vědomí organismů vede K. k předpokladu existence duše – „hypotetického pojidla“ dílčích vědomí individua. Pro metafyzický výklad vědomí (jeho sjednocenosti) využívá i starou představu éteru – je mu hypotetickým „činitelem všech dějů světových“ a duše je pak jeho částí (v tom také tkví její nesmrtelnost). Éter charakterizuje jako velmi jemnou látku („věcnost absolutně plynulou“), odlišnou od všech nuancí hmoty, a proto také nepodléhající jejím zákonitostem. Hypotéza éteru měla vyložit kontinuitu světového celku a všeho světového dění. Vývoj individuálního vědomí je přitom pojat jako růst organismu doprovázený narůstáním množství éteru obklopujícího částečky hmoty. Druhým základním pojmem K. metafyziky je „hmota“, resp. hmotné prvočástice, reprezentující princip afinity. Každé minimum hmoty je prostoupeno éterem, a proto neoduševněná hmota vlastně neexistuje; obě „věcnosti“ jsou bez možnosti rozloučení. K. nevylučoval, že co se nám jeví jako dvě podstaty, mohou být jen dvě stránky podstaty jedné, nám neznámé, většinou však zdůrazňoval prioritu éteru jako činitele ovládajícího hmotu. Připouštěl dokonce, že o této podstatě platí adjektiva připisovaná tradičně v náboženství Bohu. Tímto dualismem „vyššího způsobu“ chtěl překonat „zastaralý dualismus“, v němž tělo a duše „vytvářejí jakési morganastické manželství“. (F. Krejčí viděl v tomto K. spojování hmoty a vědomí „salto mortale od záhady psychofyzického paralelismu do čirého materialismu“.) – K. si ovšem všímal i fyziologické a psychologické problematiky vědomí, vnímání, představování, citů, tvoření pojmů a soudů, času, prostoru atd. Ve své „psychologické teorii času“ předpokládal, že základem vědomí času je skutečnost, že se živočišný organismus vyvíjí: „Časová řada“ (apriorní vzhledem k určitým smyslovým dějům) je kladena „podstatou organismu samého“; „denní řady“ se spojují v celek řady časové. „Prostor“ spojuje zase s éterem vyplňujícím bez mezer světový prostor, který proto také není prázdnem, ale „věcností“. K psychologické problematice měly blízko i K. příspěvky z oblasti jazykovědy. – Původ náboženství spojoval s citem zbožnosti a světobolem. Cit zbožnosti se u člověka objevuje např. při pozorování přírody, poznávání její zákonitosti a krásy, při sledování lidských osudů. Moderní náboženství, jehož základem je Ježíšovo učení, se má přizpůsobit poměrům a požadavkům doby. Náboženské city jsou také pramenem mravnosti. Zatímco životní pudy orientují člověka k egoistickým cílům, zaměřují ho náboženské, v jádře transcendentní city k cílům obecně žádoucím, k všeobecné vládě lásky. Mravní význam má také touha po vědění: Člověk poznává, že je součástí lidstva, které zase patří k jednomu vesmíru. O otázkách mravnosti a náboženství psal (německy v časopise Politik) i v příspěvcích laděných pedagogicky. Požadoval, aby všichni učitelé měli vysokoškolské vzdělání a aby se zlepšilo jejich hmotné postavení a společenská prestiž. Pod pseudonymem O. K. Oresitrofos vydal epickou báseň Ztracený syn (1877) a drama Kain (1878).

Bibliografie:
◦ Das Problem der Materie, 1871;
◦ Die Hypothese der Seele, ihre Begründung und metaphysische Bedeutung I–II, Leipzig 1898;
◦ Úvahy o střední škole, 1902;
◦ O výchově a učitelstvu. Úvahy o účelu výchovy, o akademickém vzdělávání národních učitelů a o reformě filosofické fakulty, 1904.

Sborníky:
◦ O nevědomých představách, Výroční zpráva c.k. gymnázia vyššího v Jičíně, 1889, 1890, 1891.

Časopisecké příspěvky:
◦ Základy metafysiky, ČM 1900;
◦ O citech a obrazotvornosti, ČM 1901;
◦ Roztřídění citů a obrazotvornosti, ČM 1902, 1903;
◦ O původu časomíry, O výchově a učitelstvu, ČM 1904;
◦ Poměr ústrojenstva k vesmíru, Přehled 1906–07;
◦ Psychologická kritika v mluvozpytu, ČM 1911.

Literatura:
◦ F. Krejčí: O. K. (nekrolog), ČM 1924;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ Pedagogická encyklopedie II, 1939;
◦ Cz. Głombik: O. K. a Jagellonská universita, Acta Facultatis Pedagogicae Ostraviensis 1985;
◦ Antologie, 1989.

jg