Gustav Adolf Lindner

* 11. 3. 1828 Rožďalovice

† 16. 10. 1887 Praha-Královské Vinohrady

Pocházel z česko-německé rodiny, jeho rodinná i školní výchova byla česká. R. 1845 přechází z pražského Akademického gymnázia na Karlo-Ferdinandovu univerzitu, kde zahajuje studium filozofie. Nejvíce jej tu ovlivnil F. Exner a A. Smetana, v němž shledal spřízněnou duši „svobodného myslitele a člověka neutrálního“. Zaujal jej I. Kant, B. Spinoza, R. Descartes, J. A. Komenský, nejvíce mu imponoval J. F. Herbart, především svou psychologií. Vnitřní svár mezi vírou a pochybováním chtěl vyřešit vstupem do litoměřického semináře (říjen 1846), který mu však byl „káznicí“ a „štěpnicí nejvelkolepějšího a nejorganizovanějšího systému potlačujícího ducha“. V červnu 1848 byl pro své sympatie s revolučními studenty ze semináře vyloučen. Rok pak ještě studoval nejprve práva, z nichž přešel na přírodní vědy a filologii. Současně též opouštěl pozitivní náboženství. Po zkušebním roce na gymnáziích Akademickém a v Rychnově nad Kněžnou zakotvil trvaleji na gymnáziu v Jičíně (1851–55). Na základě denunciace z „ireligióznosti“ byl odtud přeložen do slovinské Celji. Zde si zjednává širokou publicitu jednak agilní novinářskou činností, jednak německy psanou třídílnou filozofickou propedeutikou, jež byla překládána do mnoha jazyků. V ní se hlásí hlavně k Herbartově filozofii „vycházející ze zkušenosti o něčem daném“. R. 1871 se vrací do Čech, kde působí po delší dobu jako ředitel učitelského ústavu v Kutné Hoře. Pedagogickými reformami, jež tu uplatňuje, si získává další věhlas. Na vysoké odborné úrovni rediguje měsíčník Paedagogium (1879–81). Teprve r. 1882 se stává řádným profesorem filozofie a pedagogiky na české FF pražské univerzity, kde zřizuje první český pedagogický seminář.

Ve své nástupní přednášce O úpadku filosofie staví proti dosavadnímu marasmu „novou“ filozofii, kterou nachází u Herbarta doplněného o vědecké objevy Fechnerovy, Millovy, Beinovy, Wundtovy, Helmholtzovy ad. „Jediné, co si tato filozofie žádá, jest, aby nebyla kaceřována, tupena, zakazována, nýbrž vypracována, a to důvody objektivními“. Své univerzitní přednášky z filozofie zaměřoval převážně k etice. Herbart svým objevem pěti praktických idejí měl lidstvu prokázat větší dobrodiní než Kolumbus objevením Ameriky. Kolem této etiky a nikoli kolem dogmatiky by měla oscilovat křesťanská výchova v hodinách náboženství. Ve dvou podstatných bodech se však od Herbarta odlišuje: 1. Svou „eubiotikou“ nastíněnou v Záhadě štěstí se vrací k etice eudaimonistické, jež namísto „mračivého, mrzoutského životního názoru“ prosazuje antickou „životní veselost“. Nicméně proti krajnosti sybaristické „náruživosti“ staví „charakter“, jenž je i protipólem „oportunnosti“ a „prospěchářství“. Nechce však při tom upadnout ani do druhé krajnosti kantovského rigorismu vybudovaného na troskách přirozených náklonností. 2. Aniž by kdy Herbarta zcela opustil, vzdaluje se mu svým postupným přechodem k darwinistickému a zvláště spencerovskému evolucionismu. Takto se zároveň stále více přibližuje pozitivismu. Výchovu chápe jako doplněk vývoje. „Odloučení výchovy od vývoje, pedagogiky od nauky evoluční, je nedovolenou abstrakcí.“ Některými svými úvahami předpojal ekologické nahlížení na přírodu. Přísluší mu u nás průkopnické zásluhy o sociální psychologii, v níž správně rozpoznal „mnohoslibnou vědu budoucnosti“. Svou pozoruhodnou sociální aplikací teorie latentních, utajených představ klesajících pod práh vědomí a opět se nad něj vynořujících rozšiřuje a domýšlí Herbartovu a Hartmannovu nauku o nevědomí ve směru budoucí psychoanalýzy. Byl především filozofem výchovy, často označovaným za našeho druhého největšího pedagoga po Komenském. Svou dobu chápal jako „věk pedagogický“. Filozofie pro něho byla „učitelkou učitelů“. Učitelé, mezi nimiž se těšil kromobyčejné oblibě, vystoupili vehementně na jeho obranu, když jej bezprostředně po smrti klerikálové napadli pro jeho „protidynastické a protináboženské smýšlení“.

Bibliografie:
◦ Lehrbuch der empirischen Psychologie nach genetischer Methode, Cilli 1858 (čes. Učebnice psychologie zkušebné pro školy střední a ústavy učitelské, 1882);
◦ Lehrbuch der formalen Logik nach genetischer Methode, Graz 1861;
◦ Einleitung in das Studium der Philosophie, Wien 1866;
◦ Die Kirche der Zukunft. Eine Enzyclika an alle denkenden Christen. Stat nominis umbra, Wien 1868;
◦ Das ABC der Anschauung als Grundlage eines rationellen Elementarunterrichtes im Zeichnen, Wien 1869;
◦ Die pädagogische Hochschule, Wien 1874 (český zkrácený př. J. Cacha: Vysoká škola pedagogická, in J. Cach, K. Dvořák: G. A. L. a jeho odkazy dnešku, 1970);
◦ Všeobecné vychovatelství, Vídeň 1878 (pův. Allgemeine Erziehungslehre, Wien 1877);
◦ Všeobecné vyučovatelství, Vídeň 1878 (pův. Allgemeine Unterrichtslehre, Wien 1877);
◦ Kniha maličkých. První čítanka, 1880;
◦ Encyklopädisches Handbuch der Erziehungskunde mit besonderer Berücksichtigung des Volksschulwesens, Wien – Leipzig 1884;
◦ Drobné články pedagogické a psychologické, 1885;
◦ Pedagogika na základě nauky o vývoji přirozeném, kulturním a mravním, 1888;
◦ Přednášky na filosofické fakultě české university v Praze (Záhady psychologické, Z methodologické encyklopedie paedagogiky, O vývoji mluvy), ed. J. Klika, 1890;
◦ Studie (O pravdě, O kráse, Schiller estetikem), 1897;
◦ Myšlenky k psychologii společnosti jako základ společenské vědy, 1929 (pův. Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der Sozialwissenschaft, Wien 1871, př. J. Král);
◦ Záhada štěstí. Psychologická zkoumání o lidské blaženosti, 1931 (pův. Das Problem des Glücks. Psychologische Untersuchungen über die menschliche Glückseligkeit, Wien 1868, př. J. Král).

Časopisecké příspěvky:
◦ Rozhledy v oboru duševědy, Osvěta 1872;
◦ Eine Cardinalfrage der Schulpädagogik, Jahrbuch des Vereins für wissenschaftliche Pädagogik VII, Langensalza 1875 (podstatnou část Základní otázka školské pedagogiky př. J. Kyrášek, V. Pařízek, in J. Cach, K. Dvořák: G. A. L. a jeho odkazy dnešku, 1970);
◦ O Čuprovu Učení staroindickém, Paedagogium 1880;
◦ Filosofie učitelkou národů (Z pozůstalosti), PR 1893–95.

Překlady:
◦ C. A. Helvétius: Vom Menschen, seinen Geisteskraften und seiner Erziehung, Wien 1877;
◦ J. A. Komenius „Grosse Unterrichtslehre“ mit einer Einleitung: J. A. Comenius, sein Leben u. Wirken, Wien 1876 (tato L. úvodní studie k jeho překladu Komenského Velké didaktiky do němčiny vyšla též česky v př. J. K. Nejedlého, in Ředitele Dr. G. A. L. Život a dílo J. A. Komenského, 1878).

Literatura:
◦ A. Labriola: L. Dr. G. A. Das Problem des Glücks, Zeitschrift für exacte Philosophie 1871;
◦ J. Klika: G. A. L. Slavín učitelský, 1884;
◦ Sborník pedagogického semináře při české universitě, kterýž řídí prof. G. A. L., c.k. školní rada, 1886;
◦ J. Klika: Památce Lindnerově, Komenský 1887;
◦ J. Klika: Dr. G. A. L. a čeští klerikálové, PR 1896;
◦ J. Král: Sociální pedagogika G. A. L., PR 1910–11;
◦ J. Král: Herbartovská sociologie, 1921;
◦ J. Uher: Myšlenkové dílo Lindnerovo, 1923;
◦ J. Uher: G. A. L. ve světle svých deníků, 1928;
◦ J. Král: G. A. L. Život a filosofie, in G. A. L.: Myšlenky k psychologii společnosti, 1929;
◦ J. Král: Studie o L., 1930;
◦ Z. Nejedlý: T. G. M. II, 1932;
◦ J. Král: ČsF, 1937;
◦ J. Uher: G. A. L., Pedagogická encyklopedie, 1939;
◦ J. Novák: G. A. L., 1941;
◦ L. Kratochvíl: Fr. Drtina, 1941;
◦ J. Cach, K. Dvořák: G. A. L. a jeho odkazy dnešku, 1970;
◦ J. Cach: Pedagogický seminář a vzdělávání učitelstva v l. 1882–1918. 100 let pedagogiky na FF UK 1882–1982, 1982;
◦ I. Tretera: J. F. Herbart a jeho stoupenci, 1989;
◦ P. Křivský: A. Smetana, 1990.

it