Milan Machovec

* 23. 8. 1925 Praha

† 15. 1. 2003 Praha

Po maturitě na státním gymnáziu v Praze-Vinohradech (1944) studoval filozofii a klasickou filologii na FF UK; PhDr. 1948. V l. 1948–50 absolvoval vojenskou službu. V r. 1950 se stal asistentem, 1953 docentem a 1968 profesorem filozofie UK. Titul CSc. získal v r. 1958, DrSc. 1965. Byl členem Société europénne de culture (Venezia, 1968), předsedou Společnosti lidských práv (1968). Těsně po 21. 8. 1968 zveřejnil v čelných evropských časopisech protest proti sovětské okupaci; pro neochotu jej odvolat byl propuštěn z UK (1970). Vydělával si pak soukromými hodinami a varhanictvím (1970–83). Byl činný v „bytových univerzitách“ (1975–89). Je jedním z obnovitelů Masarykovy společnosti (1987). V r. 1987 mu univerzita v Bernu udělila titul doktora honoris causa. Od r. 1990 byl opět profesorem UK; v r. 1990 obdržel Zlatou medaili Karlovy univerzity. Byl místopředsedou Masarykova demokratického hnutí (od 1990). – Spolu s E. Frommem bývá považován za představitele přechodu k dialogu, a to dialogu nikoliv platonského typu (tj. získat otázkami druhého pro své přesvědčení), nýbrž vzájemného a vstřícného prolnutí (získat v sobě schopnost pozitivně ocenit pozici jinak myslícího). Začínal od padesátých let a) od dialogu všech druhů náboženství s racionalistickou skepsí a ateismem, což brzy přerůstalo b) v přátelský dialog všech směrů politických a posléze c) v postulát všech planetárních tradic náboženských i filozofických s bezprostředními požadavky ekonomickými a ekologickými jakožto jedinou možnou cestu přežití lidstva.

V mládí měl silné zážitky mystické povahy (liturgie benediktinského kláštera v Emauzích, sv. Augustin, hudební a myslitelské dílo Richarda Wagnera a jeho pokračovatelů). Protipólem těchto vlivů bylo vinohradské gymnázium, zejména přísná metodologická kritičnost jeho nejvýznamnějšího učitele Otakara Klímy, později předního českého orientalisty (Zarathuštra, Mání aj.), na univerzitě pak tehdejší vůdčí klasický filolog Karel Svoboda. Zmirňujícím spojem mezi oběma protikladnými vlivy zůstává impozantní osobnost Masarykova. Koncem války čte již podrobně klasické filozofy, z nichž však na něj hlouběji a natrvalo zapůsobí pouze Aristoteles a Kant. Iuvenilní pokusy, publikované v l. 1946–47 v Peroutkových časopisech, mají společného jmenovatele v tom, že vždy osamělé individuum hájí cosi mravního proti moci (Antigona, Zola v Dreyfusově aféře, T. G. Masaryk atp.). Vrcholem a koncem období je dizertace Tacitův poměr k mučedníkům svobody. Dobovým podkladem byl odpor k tehdy běžnému předhánění se v radikalismu a v ochotě kořit se nejen moci, ale i nízkým sklonům široké veřejnosti, snaze zatlačit pomocí „obětních beránků“ vlastní špatné svědomí. Dobu monopolizace marxismu tráví na vojně mj. četbou Hegela, Marxe. Dva roky má na rozmyšlení: z marxismu přijímá vidinu vyššího společenského řádu (jako jakéhosi radikálně sekularizovaného „království božího“, resp. mesianismu), ale nemůže přijmout ani oficiální materialismus (předeinsteinovský, leninský), ani dialektiku, kterou považoval za pouhé hříčky, jež lze dělat s čímkoli, ale vždy jen „ex post“. Když je mu nabídnuta možnost asistentury, zpracuje ještě během vojny několik ryze kompilačních skript, z nichž bohužel jedno vyšlo tiskem (Logika, 1952), zůstávajíc jen dokladem efektního zjednodušování a slohu, ale místy i voluntaristických projevů špatně přemáhajících jakési sebeznásilnění. Brzy poznává, že ani touto cestou jít nemůže a mravně nesmí. Za obtížné situace prvního dlouhodobě možného hledání autoentity nalezl oporu tehdy hlavně v Zdeňku Nejedlém (kterého poznal již za války prostřednictvím jeho knih o Wagnerovi, Smetanovi, Fibichovi aj.), totiž že současná epocha je „dědicem největších tradic národa“. Umožňuje mu to jistou svobodu a pravdivost, možnost mluvit prostřednictvím „svých příbuzných v dějinách“ (jak kdysi řekl Pekař o Masarykovi, což však zajisté nemusí znamenat nic špatného – i Pekař psal o „svých příbuzných“).

Postupně publikované knihy o vůdčích postavách českých dějin počínají r. 1953 knihou o Husovi, jež je celkově ještě epigonsky „nejedlovská“, tj. vše duchovní je vysvětlováno ze sociálních základů. (Dosud cennou zůstává jen kapitola o Matěji z Janova.) Ale již téhož roku publikovaná studie o Dobrovském, rozšířená později v knihu (1964), se epigonství zbavuje a svými důrazy připomíná spíše akcenty masarykovské (pravda, metodologická skepse, nutnost odporovat podvědomým interesům atd.); kniha obsahuje i historický přehled všech forem osvícenství u nás. Ji pak doplňuje podobně o první půli 19. století kniha o Palackém (1961). Pokus rozšířit české myslitele o díla (zčásti znovu objevená) neznámých dosud snivců a „blouznivců“ východních Čech (ač ti byli nejednou radikálnější a hlubší než utopisté ještě doby Havlíčkovy), zůstal snad pro délku knihy (vyšla 1960), snad pro věc samu celkem bez odezvy. Naopak kniha o Masarykovi, psaná 1965 a daná do tisku v červenci 1967, shodou okolnosti vyšla v březnu 1968 a s hned následujícím druhým vydáním dosáhla téměř 80 tisíc výtisků a ohlasu v celé zemi. T. G. Masaryk je v ní vylíčen jako myslitel blízký existencialismu, ale hlavně voltairovsky projevující filozofii především přejímáním nejtěžších mravně očistných veřejných zápasů; odkaz jeho demokracie se líčí jako jediná možná varianta pro socialismus. Spolu s několika obdobnými publikacemi (L. Nový, O. Loužilová ad.) kniha pomohla prodloužit životnost Masarykova odkazu o další generaci. Tím byl však pro autora tento způsob „dialogu“ (s tzv. „příbuznými v dějinách“) završen, i kdyby nebylo sovětského vpádu a zrady těch, kteří namlouvali sami sobě, že Marxův „internacionalismus“ je možný formou podrobení menších zemí velmocí. Skutečný „život v dialogu“ začal pro M. již koncem padesátých let, kdy se za onoho jistého uvolnění za Chruščova k jeho přednáškám začnou vyslovovat zprvu někteří evangelíci, kteří jej přivedou k teologu J. L. Hromádkovi. Polemiky se mění v přátelství. Pro rostoucí počet přenáší dialog počátkem šedesátých let na univerzitní půdu, kde se pak střídavě účastní a referují teologové evangelíci (J. L. Hromádka, J. B. Souček, J. Smolík, Z. Trtík ad.) i mnozí intelektuálové katoličtí (M. Habáň, J. Němec, J. Sokol ad.). Od r. 1964 stále častěji dojíždějí i referenti zahraniční, tak filozof E. Fromm, čelný katolický teolog K. Rahner, vídeňský hebraista K. Schubert, holandský teolog A. Rasker a jejich žáci. Pro reciproční pozvání do mnoha zahraničních center (od Říma po San Francisco, nejvíce ovšem v Rakousku a Německu) byl M. nucen načrtnout pro základ dialogu stručné esejistické práce o teologii katolické (obdivuje liturgii, odmítá tomismus a fundamentalismus) i evangelické teologii Barthově a Hromádkově, o rehabilitaci Husově (tyto knihy jsou rychle překládány) atd. Tato řada publikačně vrcholí teprve pozdějšími, teď již solidní prací s prameny i literaturou podloženými knihami o sv. Augustinovi (1967) a Ježíšovi (na základě propojení úcty a obdivu k strhující osobnosti s racionální skepsí). Sazba knihy o Ježíšovi je však v r. 1970 na úřední příkaz rozmetána; v dalších dvaceti letech však vyšla v překladech asi v 15 jazycích, častěji ve více vydáních. Teorie dialogu je abstraktně probrána zejména v knize Smysl lidského života (1965). Dialog nesmí být pouze diskuzí pozice s jinou pozicí, snahou dát jinému „svou pravdu“, ale jde spíše o to, zcela se rozevřít „protivníkovi“, tj. nejen se svými silnými argumenty, ale i se svými slabostmi a obtížemi, a konečně brát všechny pozoruhodné, hluboce vyvinuté duchy – od Euripida přes Voltaira po Gándhího a jiné indické světce – ne jako něco „minulého“, resp. „cizího“, ale jako našeho partnera, schopného nás lidsky dotvářet. Planetárním se stane dialog teprve oceněním varovných hlasů Římského klubu a Konrada Lorenze od 70. let, které naše civilizace dosud k vlastní škodě zdaleka nedoceňuje. Podle M. nestačí tyto podněty ponechat hrstce specialistů a politiků, budou se jich muset chopit všechny duchovní směry planety, zejména náboženské. Slova Leibnizova o „universismu“, Teilharda de Chardin o „kosmickém Kristu“ byly tehdy jen vidiny, které je nutno začít uskutečňovat. Není třeba, aby náboženské směry planety našly hned nějaká společná dogmata, ale aby spolu začaly žít v takové dialogické lásce, „jako by“ tomu už tak bylo. Hrozba narkomanie, pandemických chorob, ekologické katastrofy i populační exploze již nedovolují odklad. 21. století se musí stát stoletím planetárního dialogu, jinak je riziko, že 22. století už nebude.

Bibliografie:
Husovo učení a význam v dějinách českého národa, 1953;
Utopie blouznivců a sektářů (s Markétou Machovcovou), 1960;
František Palacký a česká filosofie, 1961;
Novotomismus. O teologii a filosofii současného katolicismu, 1962, Budapešt 1965;
O tzv. „dialektické“ teologii současného protestantismu, 1962, Bratislava 1964, Curych 1965, Tokio 1970;
Bude katolická církev rehabilitovat Jana Husa? 1963, 21965;
Josef Dobrovský, 1964;
Smysl lidského života, 1965, Lublaň 1967, Freiburg in B. 1971;
Die Hoffnungen der Menschheit heute, Braunschweig 1966;
Svatý Augustin, 1967;
Tomáš G. Masaryk, 1968, 2. rozšíř. vyd. 1968, Štýrský Hradec 1969;
Ježíš pro moderního člověka, Stuttgart 1972 (a dalších 6 vyd., s názvem Jesus für Atheisten), Baarn 1973, Assisi 1973, Salamanca 1974, Soul 1974, Londýn 1976, Filadelfie 1976, Celje 1977, Paříž 1978, Tokio 1980, Falköping (Švédsko) 1983, Sao Paolo 1983, Praha 1990;
Die Rückkehr zur Weisheit. Philosophie angesichts des Untergangs, Stuttgart 1988.

Sborníky:
Filosofický význam díla Josefa Dobrovského, Josef Dobrovský 1753–1953, 1953;
Dekret kutnohorský a spor nominalismu s realismem, Sb. o Dekretu kutnohorském, 1959;
Atheisten und Christen – Brüder? Gegner? Protestantische Texte 1965, hol. 1966, it. 1967;
Hoffnungen und Befürchtungen der Annäherung, Club Voltaire III, München 1967;
Schöpfertum und Freiheit, Dokumente der Paulus-Gesellschaft, München 1967;
Richard Wagner als Humanist, Festspielprogramme, Bayreuth 1969;
Wie wird in der heutigen Welt nach Gott gefragt, Gottesfrage heute, Stuttgart 1969;
Leibniz und die Idee des Universalismus, Akta kongresu 1966;
Sexualita a křesťanství, Odvěké tabu, 1971;
Abraham (a přes 200 dalších religionistických hesel), Malá moderní encyklopedie, 1972;
Atheisten lesen die Bibel, Sie werden lachen, Stuttgart 1975;
Masarykův odkaz do druhého půlstoletí, Dokumenty Charty 77 k padesátému výročí smrti T. G. Masaryka, SI 1987;
Dank eines Atheisten an den Barthschen Theologen, H. Gollwitzer: Junge Kirche, Hannover 1988;
Ist Marx ein toter Hund? Kunst und Kirche, Linz 1991;
O myšlenkách Matěje z Janova (s J. Nechutovou), Sb. k šestisetletému jubileu smrti Matěje z Janova, 1993;
Ke sporu mezi Masarykovou a Pekařovou filosofií českých dějin, Pekařovské studie, SI 1987, 1995.

Časopisecké příspěvky:
Tacitův poměr k mučedníkům svobody, Slovesná věda 1948;
Otázky zpracování dějin české filosofie, FČ 1953;
Montesquieu a Čechy XVIII. století, FČ 1955;
O kultu osobnosti, FČ 1957;
O metodách ateistické výchovy, FČ 1959;
O velikosti a bídě jedné tradice (rozuměj antické), FČ 1960;
Problém slovenského přínosu k českému národnímu probuzení, Sb. KU, 1962;
K indologickému číslu FČ, FČ 1968;
Panzersozialismus, Neues Forum (Wien) 1968 (s následným překladem do řady svět. jazyků);
Rozpory marxismu-leninismu, Rozhled 1990, č. 13–21;
J. L. Hromádka očima zvenčí, KřR 1991;
Dobře ukryté tajemství (rozuměj teologické v marxismu), KřR 1991;
Místo Egona Bondyho v dějinách metafysiky, FČ 1994;
Fenomén „X“ v díle Ericha Fromma, Tvar 1995;
Ke korespondenci Zdenky Šemberové s T. G. Masarykem, Čas 1996.

Předmluvy:
Pierre Teilhard de Chardin, P. Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě, 1967;
Die Aktualität Masaryks, K. Čapek: Hovory, München 1969;
Mistr vědecké drobnokresby, J. Dobrovský: Dějiny českých pikartů a adamitů, 1979;
Šedesát let po rozhovorech Emila Ludwiga s T. G. Masarykem, E. Ludwig: Duch a čin, 1996.

Edice:
◦ Masarykův sborník VII, SI 1980, 1992 (s několika vlastními příspěvky);
◦ Problém tolerance v dějinách a současnosti, SI 1981, 1995 (k jubileu tolerančního patentu císaře Josefa II.).

Literatura:
◦ M. Spiess: Die authentische menschliche Existenz. M. M. und das Christentum, Frankfurt a. M. 1981;
◦ P. Mojzes: Christian-Marxist-Dialogue, Minneapolis 1981;
◦ G. Kaltenbrunner: Europa – seine geistige Quellen, Gerabronn 1982;
◦ R. Trost: Aufbrechendes Transzendenzbewusstsein bei M. M., Freiburg in Breisgau 1982;
◦ A. Körscher: Dialog um Jesus mit Ernst Bloch und M. M., Frankfurt a. M. 1985;
◦ H. G. Pöhlmann: Worin besteht der Sinn des menschlichen Lebens? K šedesátinám M. M., Gütersloh 1985;
◦ M. Balabán, O. Klíma ad.: Sb. k šedesátinám M. M., SI 1985;
◦ A. J. Rasker: M. M. 60 Jahre alt, Junge Kirche (Hannover) 1985;
◦ M. Augustin: M. M. und Bedeutung alttestamentarischen Tradition, Essen 1985;
◦ H. G. Pohlmann: Laudatio (při udělení hodnosti Dr.h.c. na univerzitě v Bernu), Essen 1985;
◦ G. J. Rosso: M. M. en politieke Dialog in Seud-Afrika, Johannesburg 1990;
◦ E. Formánková: Filosofie zahnaná do bytů (rozhovor s M. M.), Lidové noviny 10. 3. 1990;
◦ KjK, 1991;
◦ ČBS, 1992;
◦ ČF ve 20. století, 1995.

a