Karel Hynek Mácha

* 16. 11. 1810 Praha

† 6. 11. 1836 Litoměřice

M. význam pro dějiny českého myšlení má několik aspektů. Podle přímých i nepřímých svědectví se M. filozofií hlouběji zabýval, četl filozofická díla (Markovu Logiku, Hynovo Dušesloví, německé panteisty a mystiky aj.) a odborné časopisy (např. hegelovské Jahrbücher für wissenschaftliche Kritik) a promýšlel metafyzické problémy. To se odrazilo i v jeho básnickém a prozaickém díle. M. vidění světa je dialektické, v pohledu na člověka i společnost zjišťuje rozpory, jejichž napětí je zdrojem konfliktů, ale i touhy po jednotě („Z kontrastů vyplývá souzvuk, z protivných sobě živlů sestaven i veškeren svět... Poezie, pravá poezie, tím původnější a ráznější světem pohybuje, čím odpornější kontrasty, v nichž se tajné příbuzenství jeví.“). Jedním z nejhlouběji pociťovaných rozporů je napětí mezi ideálem a skutečností. Tento rozpor vyvolává v M. postoj individuální revolty, vzpoury vůči nepřijatelné skutečnosti. Tím se řadí mezi tzv. revoluční romantiky, jejichž atributem nemusí být nutně přímá revoluční společenská výzva, ale někdy jen individuální protest, což je odlišuje od romantiků hledajících únik ze skutečnosti v náboženství, mystice nebo v nejrůznějších idylických stavech. Svým postojem vnesl M. disharmonický tón do obrozenského bezkonfliktního pojetí českého vlastenectví, a byl proto důležitou částí kritiky odmítnut. Kritika také nepřijala jeho důraz na subjektivní existenciální problémy jedince („podmětní pojímání světa“) jako rušivý moment v objektivně výchovném zaměření národního hnutí. To všechno však byly a jsou prvky, které zůstaly trvalou inspirací pro pozdější český intelektuální život. – M. dílo jako celek se také stalo součástí procesu, který započal v 30. letech 19. století a jehož výsledkem nedlouho po M. smrti byla proměna historického vědomí české společnosti, zejména její radikálně demokratické části. Tento proces byl zahájen revizí dynastickoklerikálního pojetí českých dějin spočívajícího na protireformační ideologii. V prvé řadě šlo o přehodnocení úlohy Bílé hory a jejích historických důsledků. M. k tomu dal impulz německočeský spisovatel a novinář Karel Herloš-Herloszsohn svým almanachem Mephistopheles, vydaným v Lipsku r. 1833, v němž vyzval Čechy, aby skoncovali s oslavováním bělohorské porážky jako dobrodiní pro český národ a všímali si důstojnějších období svých dějin. M. tuto výzvu přijal a v řadě básní (Půlnoční vstal měsíc nade Pražský chrám, Hoj, byla noc! Duše nesmrtelná), ale i próz (Návrat, Křivoklad) novou filozofii dějin vyjádřil. Změna pohledu na Bílou horu znamenala nejen kritický odstup vůči panující dynastii, ale také kladné hodnocení husitství jako vrcholné etapy českých dějin. Rovněž zřetelné náznaky tohoto pojetí se u M. po r. 1833 objevují. Předčasná smrt mu zabránila, aby své plány v tomto směru plně uskutečnil.

Bibliografie:
◦ Spisy K. H. M. (ed. K. Janský, K. Dvořák, R. Skřeček). I. Básně a dramatické zlomky, 1958;
◦ II. Próza, 1961;
◦ III. Literární zápisníky, deníky, dopisy, 1972.

Literatura:
◦ A. Pražák: K. H. M., 1936;
◦ Ani labuť ani Lůna, ed. V. Nezval, 1936 (reprint 1995);
◦ K. H. M. Osobnost, dílo, ohlas, ed. A. Novák, 1937;
◦ Torso a tajemství M. díla, ed. J. Mukařovský, 1938;
◦ K. Janský: K. H. M. Život uchvatitele krásy, 1953;
◦ H. Granjard: M. et la renaissance en Bohème, Paris 1957;
◦ K. Kosík: Česká radikální demokracie, 1958;
◦ Realita slova Máchova, ed. R. Grebeníčková, O. Králík, 1967;
◦ Literární pouť K. H. M., ed. P. Vašák, 1981;
◦ V. Štěpánek: K. H. M., 1984;
◦ Prostor M. díla, ed. P. Vašák, 1986.

jzu