Matěj z Janova

* mezi 1350–55 Janov u Mladé Vožice

† 30. 11. 1393 Praha

Na studia do Prahy – kde se setkal s Milíčem z Kroměříže – se dostal asi s podporou svého krajana Vojtěcha Raňkova z Ježova. V l. 1373–83 studoval v Paříži, r. 1376 zde dosáhl stupně licenciáta i mistra svobodných umění a začal se věnovat studiu teologie. Byl tedy odchovancem pařížské univerzity a získal tak nejvyšší a ve své době nejkvalitnější možné vzdělání. Dlouho se snažil, aby dosáhl církevního beneficia (prebendy, obročí), z něhož by mohl být slušně živ. Z Paříže do Prahy se vrátil (po cestě do Itálie, kde si od papeže vyžádal příslib prebendy a kde poznal život italského kléru a stav církve) jako „pauper philosophans“. Stal se nejprve kanovníkem pražské kapituly a zpovědníkem u sv. Víta, ale prebendu získal až později, když se domohl důchodů z fary ve Velké Vsi u Podbořan. V souladu s dobovou praxí však na své faře nežil, svou farnost osobně nespravoval, žil v Praze a věnoval se biblickému studiu a spisovatelské činnosti. Vedle toho kázal: především proti přílišnému uctívání obrazů, svatých a ostatků, věřící vybízel k co nejčastějšímu, pokud možno každodennímu přijímání. Tyto názory vedly k několikanásobnému konfliktu s pražskou konzistoří.

Kromě jeho stěžejního díla se z M. literární činnosti zachovalo málo – traktáty Super passione Cristi a De decem preceptis a několik kázání. Regulae Veteris et Novi Testamenti, velké dílo o pěti knihách, začal sepisovat asi v r. 1387. Rozdělil je do knih, traktátů, distinkcí a kapitol a opatřil je hlavním prologem a prology k jednotlivým knihám (někdy mají své prology i další dílčí části). Na rozdíl od většiny středověkých teologů téměř necituje patristické a scholastické autory a autority z kanonického práva, o to častěji se opírá o biblické texty. Právě na biblickém základě vyložil zásady závazné pro život křesťana, a na jejich vrchol postavil hlavní zásadu („regula principalis“), kterou ztotožnil s První Pravdou a Kristem. Je to princip veškeré křesťanské existence a vše, co je mimo něj a proti němu (co se tedy neshoduje s Biblí a se vzorem praxe Krista a prvotní církve), spadá do kategorie tzv. „lidských nálezků“ („adinvenciones hominum“) a do sféry Antikristovy působnosti. Antikrist nebyl pro M. konkrétní osobou, ale souhrnem všeho protikristovského („magnus Anticristus“, „corpus Anticristi“). Stav současného světa ukazuje, že Antikrist již působí a že se tedy blíží druhý příchod Kristův. Tyto poslední časy představuje M. tím, že do svého spisu přebírá traktát pařížských mistrů De periculis novissimorum temporum, Antikrista samotného převzetím Milíčova Libellus de Anticristo. Hlavním zlem současného světa je (kromě důrazu na lidské nálezky, jako jsou obrazy, nádhera v kostelích, kult svatých aj.) současné schizma, dvojpapežství, nejednota církve. Z toho všeho zná M. východisko a lék – svátost oltářní, v níž jedině je přítomen Kristus a která jediná může obnovit jednotu církve. Proto je stále se opakujícím motivem všech pěti knih Regulí časté, snad i každodenní přijmání i pro laiky. – Regulae Veteris et Novi Testamenti jsou prvním teoretickým teologickým dílem české církevní reformy. V dalším vývoji měly velký vliv, zejména tezemi o Antikristu, o častém přijímání a o obrazech. Nejvíc jich ve svém díle využili Jakoubek ze Stříbra a Mikuláš z Drážďan. Po literární a stylistické stránce čeká ještě M. dílo na svůj rozbor a zhodnocení. Obecně řečeno je sice autor Regulí rozvleklý a pro čtenáře únavný, často se opakuje, jeho jednotlivé formulace jsou však věcně přesné a vyznačují se vynalézavou, na vhodných místech emotivní dikcí.

Bibliografie:
Regulae Veteris et Novi Testamenti: Knihu 1.–3. vyd. V. Kybal v Innsbrucku jako sv. 1.–4. v l. 1908–13 (ve sbírce Prameny českého hnutí náboženského ve XIV. a XV. století), knihu 4. jako sv. 5. vydali V. Kybal a O. Odložilík v Praze 1926, knihu 5. vyd. J. Nechutová za spolupráce H. Krmíčkové v Mnichově (Veröffentlichungen des Collegium Carolinum) v r. 1993. Př. díla M. z J.: J. Vilikovský: Próza z doby Karla IV., 1938; Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona M. z J., Mistra Pařížského, přel. R. Schenk, 1954 (s úvodem M. Kaňáka); úprava Schenkova překladu (Z. Tyl) a překlad A. Molnára ve Výboru z české literatury doby husitské I, 1963; distinkci o obrazech z 5. knihy otiskla a přel. J. Nechutová: Mladá Vožice k poctě M. Matěje Janova, 1994.

Literatura:
◦ V. Kybal: M. M. z J., jeho život, spisy a učení, 1905;
◦ V. Novotný: Náboženské hnutí české ve 14. a 15. století, 1915;
◦ O. Petrů: M. M. z J. o častém svatém přijímání, 1946;
◦ F. M. Bartoš: Dva slavní rodáci podblaničtí, M. M. z J. a M. Vojtěch Raňkův z Ježova, 1952;
◦ M. Machovec: Husovo učení a význam v tradici českého národa, 1953;
◦ J. Nechutová: Traktát Mikuláše z Drážďan „De imaginibus“ a jeho vztah k M. z J., SPFFBU 1964, E 9;
◦ J. Nechutová: Filosofické zdroje díla M. M. z J., FČ 1970;
◦ E. Valasek: Das Kirchenverständnis des Matthias von Janov, Roma 1972;
◦ P. De Vooght: L`hérésie de Jean Huss, I, Louvain, ²1975;
◦ J. Nechutová: M. M. z J. v odborné literatuře, SPBBFU E 17, 1972;
◦ P. Spunar: Repertorium, 1985 (zde další literatura);
◦ M. Machovec, J. Nechutová: Mladá Vožice k poctě M. M. z J., 1994.

jn