Zdeněk Nejedlý

* 10. 2. 1878 Litomyšl

† 9. 3. 1962 Praha

Maturoval na litomyšlském gymnáziu v r. 1896 a téhož roku začal studovat historii na FF UK. Měl již za sebou cestu do Ruska a na Kavkaz i návštěvu u L. N. Tolstého. Jeho vysokoškolskými učiteli byli J. Goll, T. G. Masaryk, O. Hostinský a soukromě Z. Fibich. Goll ho inspiroval zejména technikou vědecké práce, Hostinský základy vědeckého názoru estetického a Masaryk svými spory s veřejností. V r. 1905 se stal docentem, 1909 mimořádným a 1919 řádným profesorem hudební vědy UK. N. rozsáhlé i rozmanité dílo spojoval historický monismus: Dějiny jsou jen jedny; umění, věda, filozofie a politika jsou jen různé jevy jednoho společného historického dění. Intenzivní odborná a veřejná aktivita provázela N. celý život. Za první světové války byl činný v české straně pokrokové, po jejím rozkolu v r. 1920 v Realistickém klubu, z něhož pro základní nesouhlas se svým ideovým antagonistou E. Rádlem musel odejít. Nesouhlasil s Rádlovým odmítáním sociální revoluce, zvl. Říjnové revoluce v Rusku, s jeho popíráním kolektivismu, úlohy lidových mas v dějinném pohybu. Bohatá činnost v odborných spolcích, časopisech (proslulý Var 1921–30 působil na větší skupinu levě orientovaných intelektuálů), spoluzakladatelská účast na Společnosti pro rozvoj vztahů Československa se Sovětským svazem, se vyznačovaly stále výraznějším příklonem k politice KSČ. V r. 1939 v exilu v Moskvě požádal o členství v KSČ s odůvodněním, že se cítil členem strany od prvního jejího počátku, a že jen z důvodů uznávaných i stranou stál formálně mimo ni. V Moskvě působil jako profesor Lomonosovovy univerzity, dále v Akademii věd SSSR, a byl také místopředsedou Slovanského výboru. Po válce v osvobozené republice byl jmenován ministrem kultury a osvěty první vlády, pak ministrem sociální péče, a po únoru 1948 ministrem školství a kultury. R. 1952 se stal prvním prezidentem právě založené ČSAV.

N. rozsáhlé historické dílo je heuristicky tak bohaté, že se často zastavuje u položení problému na pozadí detailní analýzy doby. Široký historiografický záběr je zřetelný z rozpětí jeho děl, jdoucích od prvních vědeckých prací Mládí mistra Jana z Rokycan (1899) a O české misii Jana Kapistrana (1900) až k vícesvazkovým a minuciózním dílům 20. a 30. let Bedřich Smetana, T. G. Masaryk, Lenin. Zejména v posledních třech monografiích jsou obsaženy zevrubné rozbory dějin české a ruské filozofie 19. a 20. století, které oprávňují charakterizovat N. i jako historika filozofie. Historik filozofie promlouvá i z jeho eseje Nietzschova tragédie. Explicitně se k filozofii vyjádřil v projevu Slovo o české filosofii (1946), v němž mj. pod bezprostředním vlivem právě skončené války zpochybnil hodnoty klasické německé i západoevropské filozofie, a profesionální filozofie vůbec, ve prospěch klasických hodnot české kultury a její světonázorové dimenze. Měl na mysli zejména osobnosti, jimž věnoval literárněvědnou pozornost (B. Němcová, A. Jirásek ad.). Na projevu (vydaném pak tiskem) je zřejmé úsilí spojit dobový komunismus s českými dějinami a českou inteligenci s dobovým marxismem. (Slovo o české filosofii iniciovalo tzv. široké pojetí předmětu dějepisectví české filozofie, které se pak – spolu s přehlížením významu tzv. školské filozofie – prosazovalo do konce 50. let.) Toto úsilí je patrné i z poválečného spisku Komunisté – dědici velkých tradic českého národa. Před filozofií dával N. přednost filozofii dějin, problematice smyslu českých dějin. Složitá cesta N. k socialismu, marxismu a historickému materialismu se vždy kombinovala s principy pozitivistické heuristiky a s romantickým nadšením pro národně obrozeneckou práci. V tomto zápalu se N. nejednou dopustil subjektivních soudů o hodnotách soudobé kultury (např. o Janáčkovi), soudů zvláště problematických v době, kdy zastával státní funkce. Současně mu však nelze upřít účast v zápase o modernost (o Fibicha, Foerstra, Ostrčila). Jeho základní pozitivistická orientace vedla k tomu, že spíše než dějiny tvořícího individua podával podmínky nebo předpoklady k pochopení této tvořivosti.

Bibliografie:
◦ Mládí mistra Jana z Rokycan, 1899;
◦ Zdenko Fibich, 1901;
◦ Katechismus estetiky, 1902;
◦ Dějiny české hudby, 1903;
◦ Poměr zpěvu husitského k hudbě předhusitské, 1904;
◦ Dějiny předhusitského zpěvu v Čechách, 1904;
◦ Počátky husitského zpěvu, 1907;
◦ Otakar Hostinský, 1907;
◦ J. B. Foerster, 1910;
◦ Alois Jirásek a jeho Litomyšl, 1911;
◦ Dějiny husitského zpěvu za válek husitských, 1913;
◦ Spor o smysl českých dějin, 1914;
◦ Richard Wagner, 1916;
◦ Mistr Jan Hus a jeho pravda, 1919;
◦ Ernest Denis, 1921;
◦ Otakara Hostinského Estetika, 1921;
◦ František Palacký, 1921;
◦ Vítězslav Novák, 1921;
◦ Spisy menší Z. N., 1921–22;
◦ Božena Němcová a Ratibořické údolí, 1922;
◦ Bedřich Smetana, 1924–33;
◦ Nietzschova tragédie, 1926;
◦ Všeobecné dějiny hudby, 1916–30;
◦ T. G. Masaryk I–IV, 1930–37;
◦ Otakar Ostrčil, 1935;
◦ Hus a naše doba, 1936;
◦ F. X. Šalda, 1937;
◦ Lenin, 1937–38;
◦ Moskevské stati v Československých listech 1943–45, 1946;
◦ Komunisté – dědici velikých tradic českého národa, 1946;
◦ Boje o nové Rusko, 1948;
◦ Dějiny Sovětského svazu, 1948;
◦ Sebrané spisy 1–51, 1948–56 (nevydán sv. 18 a 32–34);
◦ Čtyři studie o Aloisu Jiráskovi, 1949;
◦ Dějiny národa českého I, 1949–55;
◦ Masaryk ve vývoji české společnosti a státu, 1950;
◦ Nedělní epištoly, 1954–56;
◦ Kniha o kultuře, 1955.

Časopisecké příspěvky:
◦ Slovo o české filosofii, Var 1950, reed. FČ 1978.

Literatura:
◦ Bibliografie díla Z. N., 1959;
◦ Bibliografický přehled samostatných publikací Z. N., 1972;
◦ Z. N. 1962–1978 (Výběrová bibliografie), 1978;
◦ Bibliografie Z. N., 1980.

◦ H. Doležil: Spisy Z. N. o zpěvu husitském, 1917;
◦ M. Matoušek: Z. N., 1928, rozšíř. 1938, fr. 1953;
◦ Sborník prací k padesátinám Z. N. 1878–1928, 1929;
◦ O Z. N. (Stati a projevy k 60. narozeninám), 1938;
◦ V. Pekárek: Z. N., 1948;
◦ O Z. N. (Stati a projevy k 70. narozeninám, se studií L. Svobody Z. N. jako filosof), 1948;
◦ J. Jiránek: Z. N. učitel mladé generace, 1952;
◦ SPFFBU 1953;
◦ Z. Nejedlému ČSAV (se studií L. Svobody Z. N. a dějiny české filosofie), 1953;
◦ A. Sychra: Estetika Z. N., 1957;
◦ Z. N. dnešku, 1957;
◦ Pocta Z. N., UP 1959;
◦ J. Kojzar: Pedagogické dílo Z. N., 1964;
◦ Na paměť Z. N., 1966;
◦ F. Červinka: Z. N., 1969;
◦ J. Dvořák: Z. N. a nová česká literatura, 1969;
◦ J. Popelová: Z. N. a pojetí české kultury, 1972;
◦ Z. N. Doba – život – dílo, 1975, přeprac. 1978;
◦ Tvůrčí odkaz Z. N. (např. se studiemi M. Kopeckého Z. N. a česká literatura od konce husitství do Bílé hory, D. Jeřábka Z. N. a česká literatura), 1978;
◦ M. Blahynka: Novinář Z. N., 1979;
◦ Z. N. (Velké osobnosti FF UK), 1980;
◦ V. Král: Z. N. a Gollova škola, 1981;
◦ M. Ransdorf: Z. N., 1988.

Časopisecké příspěvky:
◦ F. Krejčí: Fakty, faktíky, faktíčky, ČM 1928;
◦ F. X. Šalda: Největší zážitek tvůrcův jest – jeho dílo, Šaldův zápisník 1928–29;
◦ F. X. Šalda: Masaryk v pojetí Z. N., Šaldův zápisník 1932–33;
◦ J. Hrabák: Poučení z díla Z. N. o starší domácí tradici, Slovo a slovesnost 1953;
◦ K. Krejčí: Z. N. a slovanské literatury, Slavia 1953;
◦ F. Vodička: K vývoji Z. N., historika české literatury, Slavia 1953;
◦ J. Popelová: Z. N. – mistr dialektické metody, FČ 1953;
◦ M. Machovec: Z. N., FČ 1958;
◦ J. L. Fischer: Z doby Varu, Václavkova Olomouc 1963;
◦ M. Matoušek: Mládí kolem Varu Z. N., DaS 1966;
◦ P. Čornej: Počátky vědecké práce Z. N. a její teoretická východiska, Zprávy AUK 1984;
◦ V. Hradská: Filosofické aspekty vztahu Z. N. k českému divadlu, Tvorba 1984;
◦ P. Čornej: Vztah Z. N. ke kulturním tradicím 19. století, in Povědomí tradice v novodobé české kultuře, 1988;
◦ L. Hanzal: Z. N. bez legend, Od trstenické stezky 1992;
◦ P. Čornej: Podivná cesta „vzhůru“. Portrét Z. N., LN 1993;
◦ K. Bauer: Několik poznámek literárněhistorických aneb Z. N. hlas rozumu, Tvar 1995.

ss